ECLI:CZ:US:2012:1.US.2019.12.1
sp. zn. I. ÚS 2019/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 7 To 294/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1579/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2010, č. j. 2 T 55/2009-436 byli stěžovatel a další osoby uznáni vinnými trestným činem útisku podle §237 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen "tr. zák."/), jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., a M. M. trestným činem útisku podle §237 tr. zák. na tom skutkovém základě:
1) obžalovaní P. H. a L. H. společně dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod. do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. -D., spol. s r. o., IČ:, v pozici nadřízených zaměstnanců společnosti vedli se zaměstnankyní společnosti - poškozenou K. M., pohovor v kanceláři vedoucího, při kterém poškozenou nutili k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožovali jí obviněním z krádeže peněz na provozovně a bránili jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za tímto účelem obviněný H. uzamkl, dále poškozenou nutili k podpisu dohody s tím, že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti skončil ke dni 19. 2. 2007,
2) obžalovaný stěžovatel a P. H. společně dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod. do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. -D., spol. s r. o., IČ:, v pozici nadřízených zaměstnanců společnosti vedli se zaměstnankyní společnosti - poškozenou B. P., pohovor v kuchyňce provozovny, při kterém poškozenou nutili k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožovali jí obviněním z krádeže zboží na provozovně a bránili jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za tímto účelem obviněný H. uzamkl, dále poškozenou nutili k podpisu dohody s tím, že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti skončil ke dni 28. 2. 2007,
3) obžalovaný M. M. sám dne 19. 2. 2007 v době od 20:00 hod. do 22:30 hod. v P., ul. M., v provozovně společnosti P. -D., spol. s r. o., IČ:, v pozici nadřízeného zaměstnance společnosti vedl se zaměstnankyní společnosti - poškozenou H. V., pohovor v šatně provozovny, při kterém poškozenou nutil k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru, když poškozená s podpisem dohody nesouhlasila, vyhrožoval jí přeřazením na provozovnu společnosti v B. a bránil jí fyzicky opustit provozovnu, kterou předtím za tímto účelem uzamkl, dále poškozenou nutil k podpisu dohody s tím, že dokud dohodu nepodepíše, nebude moci provozovnu opustit, pod tlakem těchto okolností poškozená dohodu podepsala a její pracovní poměr u společnosti skončil ke dni 23. 2. 2007.
Za to byli obžalovaní podle §237 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. odsouzeni k peněžitým trestům, P. H. ve výměře 180.000 Kč, L. H. ve výměře 45.000 Kč, stěžovatel ve výměře 125.000 Kč a M. M. ve výši 75.000 Kč. Pro případ, že by uložené tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, soud stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní tresty odnětí svobody, P. H. v trvání 180 dnů, L. H. v trvání 45 dnů, stěžovateli v trvání 125 dnů a M. M. v trvání 75 dnů.
O odvoláních obžalovaných rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2010, č. j. 7 To 294/2010-487, jímž podle §256 tr. ř. všechna odvolání jako nedůvodná zamítl.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, P. H. a M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění napadeného usnesení hlavně následující:
"Objektem trestného činu útisku podle §237 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka. Dopustí se jej pachatel, který jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tíseň je v obecné rovině stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. K naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nutné, aby byl poškozený nucen k něčemu, co by jinak - nebýt tísně, v níž se ocitl - v danou chvíli a za daných okolností neučinil, neopominul nebo nestrpěl.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že obvinění (dovolatelé) vedli pohovory s poškozenými zaměstnankyněmi v pozdních večerních hodinách. S každou ze zaměstnankyň bylo jednáno izolovaně a jednání se zúčastnili vždy nejméně dva vedoucí pracovníci firmy (rovněž obviněný M. M. jednal s poškozenou H. V. v přítomnosti další osoby, svědka R. Z., přestože ten do jednání aktivně nezasahoval). Obvinění po poškozených požadovali okamžité podepsání dohod o rozvázání pracovního poměru, přičemž poškozeným neponechali žádnou dobu na rozmyšlenou a neumožnili jim žádnou konzultaci s jinou osobou, zejména pak s osobou znalou pracovního práva. Aby dosáhli svého cíle, umocnili svou "vyjednávací" pozici tím, že provozovnu uzamkli a znemožňovali poškozeným ji opustit, a to až do doby, než nakonec předmětné dohody podepsaly. Kategorický požadavek na podepsání dohody navíc v reakci na nesouhlas poškozených doprovázeli v případě K. M. a B. P. pohrůžkou trestním oznámením pro krádež peněz, resp. zboží, a v případě H. V. přeřazením z pražské provozovny společnosti do B., nebudou-li si počínat požadovaným způsobem.
Ponecháme-li - při respektování principu zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), která platí i pro rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení - stranou skutečnost, že shora rekapitulované skutkové okolnosti odůvodňovaly i úvahy o přísnější právní kvalifikaci jednání obviněných (zejména pokud jde o skutky pod bodem I/, II/) jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (pohrůžka oznámením pro trestnou činnost /zde krádež/ může být považována za pohrůžku tzv. "jiné těžké újmy", je-li použita jako prostředek nátlaku k tomu, aby postižený něco konal, opominul či trpěl /k tomu R 27/1982 SbRt./), lze minimálně dovodit, že nátlaková situace, kterou obvinění svým jednáním vůči poškozeným vytvořili, zejména nemožnost přes pozdní večerní dobu opustit provozovnu, nepochybně byla způsobilá vyvolat u poškozených psychický stav přesahující rámec běžného stresu spojeného s obyčejně nepříjemným pohovorem zaměstnance s nadřízeným, jehož tématem je nespokojenost s kvalitou jeho práce. V kontextu s různými pohrůžkami uplatněnými ze strany obviněných vůči poškozeným pak tato skutková zjištění opravňují k závěru, že poškozené se v době podpisu předmětných smluv nacházely v psychickém stavu odpovídajícím stavu tísně ve smyslu §237 tr. zák. Obstát nemůže v tomto směru ani námitka obviněného M. M., že v minulosti podepsaly pracovní smlouvu, ve které byla jako místo výkonu jejich práce sjednána celá Česká republika. Je zjevné, že obviněný vůči poškozené H. V., které bylo v té době ... let, použil hrozbu přeřazením na práci v místě pokud možno co nejvzdálenějším od jejího bydliště zcela záměrně v přesvědčení, že poškozená na tuto variantu s největší pravděpodobností nepřistoupí. Podstatné však je, že v případě trestného činu útisku není rozhodné, jakým způsobem se poškozený do stavu tísně dostal. Skutečnost, že některé poškozené svoje postavení vůči zaměstnavateli samy oslabily tím, že podepsaly pro ně do jisté míry nevýhodnou smlouvu, tak závěr o protiprávnosti jednání obviněného M. M. nevylučuje.
...obvinění nejenže zneužili, ale zcela plánovaně navodili u poškozených stav tísně se záměrem přinutit je k tak závažnému pracovněprávnímu úkonu, jako je uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, a tento stav udržovali až do doby, než poškozené tomuto jejich razantnímu nátlaku spojenému s faktickým omezením jejich osobní svobody a pohrůžkami obviněním z trestné činnosti nebo přeřazením na práci spojenou s opuštěním svého zázemí, podlehly.
Posuzované jednání obviněných se tím navíc zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromě právních (zde pracovně právních) vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Normy jiného právního odvětví totiž nebyly způsobilé postihnout všechny výše rekapitulované aspekty jejich závažného jednání, které jinak naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu útisku. Na správnost závěru o jejich trestní odpovědnosti přitom nemůže mít vliv ani skutečnost, že poškozené se následně nedomáhaly právními prostředky určení neplatnosti podepsaných dohod o ukončení pracovního poměru, případně byly úspěšné při hledání nového zaměstnání nebo začaly podnikat...".
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a presumpci neviny - výše uvedená rozhodnutí obecných soudů.
V konkrétnostech stěžovatel zejména namítá nesprávné právní posouzení věci. Neprokázalo se, že by odsouzení měli motiv pro získání podpisu poškozených u dohod o skončení pracovního poměru. Chybí údaj o tom, zda odsouzení zneužili tísně či závislosti poškozené a v čem taková tíseň či závislost spočívá. Bylo porušeno pojetí trestního práva jako ultima ratio. Jednalo se o čistě pracovněprávní spor. Role stěžovatele byla omezena na to, aby byly naplněny regule zaměstnavatele. Nebyla vzata v úvahu faktická stránka věci, že prodejna měla otevřeno do večerních hodin, kdy po dobu otevření prodejny pro zákazníky bylo nutno obsluhovat zákazníky, a proto nemohly být zaměstnanci zváni na pracovní pohovory dříve, neboť by byl ohrožen chod prodejny. Přítomnost minimálně dvou vedoucích pracovníků při pracovním pohovoru pak byla stanovena vnitřními předpisy zaměstnavatele, který pro případ předcházení sporů o průběhu jednání, která by byla vedena pouze "mezi čtyřma očima" o tak stresových věcech, jako je nespokojenost s pracovními výsledky, stanovil toto pravidlo.
III.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného trestného činu, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí), kam směřuje podstata ústavní stížnosti - nic významného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto na příslušné pasáže napadených rozhodnutí (i na rozsudek nalézacího soudu) Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud dodává, že obecné soudy adekvátně aplikovaly názory dovoditelné i z předchozí judikatury. Tak kupříkladu nalézací soud aplikoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1096/2008; to přitom obstálo z ústavně právních hledisek i před Ústavním soudem; tehdejší ústavní stížnost jiného stěžovatele byla jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 179/09, odmítnuta. Jde o věc, která je s nynějším případem srovnatelná.
IV.
Na základě shora uvedených skutečností - tedy pro neexistenci porušení základních práv a svobod stěžovatele - Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu