ECLI:CZ:US:2012:1.US.2394.12.1
sp. zn. I. ÚS 2394/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 11, Olomouc, proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci z 11. 11. 2009, č. j. 0 Nt 573/2009-252, proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci z 4. 2. 2010, č. j. 0 Nt 801/2010-269, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 2. 3. 2010, č. j. 1 To 83/2010-274 a č. j. 1 To 94/2010-2243, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 18. 6. 2010, č. j. 1 To 350/2010-280, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 13. 10. 2010, č. j. 1 To 592/2010-284, proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci z 23. 12. 2010, č. j. 0 Nt 818/2010-1377, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 9. 2. 2011, č. j. 1 To 7/2011-1427, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 8. 3. 2011, č. j. 29 T 1/2011-1495, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 28. 3. 2011, č. j. 1 To 17/2011-1511, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci 28. 4. 2011, č. j. 29 T 1/2011-1564, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 30. 5. 2011, č. j. 1 To 30/2011-1628, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 8. 8. 2011, č. j. 29 T 1/2011-2015, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze 7. 9. 2011, č. j. 1 To 45/2011-2111, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 29. 11. 2011, č.j. 29 T 1/2011-2414, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 5. 1. 2012, č.j. 1 To 2/2012-2576, proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci z 7. 12. 2009, sp. zn. 2 KZV 55/2000, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Olomouci z 9. 11. 2009, č. j. 0 Nt 1840/2009-118, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Olomouci z 7. 4. 2010, č. j. 0 Nt 3015/2009-337, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 24. 1. 2011, č. j. 1 To 24/2011-3108, proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 26. 1. 2011, č. j. 29 T 1/2011-1419 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze 13. 3. 2012, č. j. 29 T 1/2011-2933, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, č. j. 1 To 15/2012-3041, ve znění opravného usnesení téhož soudu z 3. 7. 2012, č. j. 1 To 15/2012-3351, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze 17. 4. 2012, č. j. 1 To 16/2012-3049, a proti jiným zásahům orgánů veřejné moci níže specifikovaným, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se podáním ze dne 25. 6. 2012, upraveným dne 2. 8. 2012, domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jakož i konstatování, že postupem některých orgánů veřejné moci byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) zakotvená zejména v čl. 2, v čl. 4, v čl. 9, v čl. 10, v čl. 89, v čl. 90 a v čl. 95 Ústavy, v čl. 2, v čl. 7, v čl. 8, v čl. 10, v čl. 12, v čl. 32, v čl. 36, v čl. 37, v čl. 38, v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 5, v čl. 6, v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z evidence vedené Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3693/10 ze dne 17. 2. 2011) bylo zjištěno, že stěžovatel se s takřka totožným stížnostním žádáním na Ústavní soud obrací opakovaně (napadá stále stejná rozhodnutí orgánů veřejné moci a brojí proti jím tvrzeným zásahům), neboť je společně se svojí matkou viněn ze spáchání trestného činu vraždy svého otce a jeho manželky; jak stěžovatel, tak jeho matka byli v této souvislosti stíháni vazebně, po vynesení zprošťujícího prvostupňového rozhodnutí jsou oba stíháni na svobodě.
1) Nynější ústavní stížností stěžovatel brojí mimo jiné proti následujícím rozhodnutím [jedná se o rozhodnutí vztahující se ke zmíněnému trestnímu stíhání a rozhodnutím ve věci vazby] a navrhuje jejich zrušení:
Rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci z 11. 11. 2009, č. j. 0 Nt 573/2009-252
Rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze 4. 2. 2010, č. j. 0 Nt 801/2010-269
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 2. 3. 2010, č. j. 1 To 94/2010-2243
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 18. 6. 2010, č. j. 1 To 350/2010-280
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 13. 10. 2010, č. j. 1 To 592/2010-284
Rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci z 23. 12. 2010, č. j. 0 Nt 818/2010-1377
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 9. 2. 2011, č. j. 1 To 7/2011-1427
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 8. 3. 2011, č. j. 29 T 1/2011-1495
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci 28. 3. 2011, č. j. 1 To 17/2011-1511
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci 28. 4. 2011, č. j. 29 T 1/2011-1564
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v 30. 5. 2011, č. j. 1 To 30/2011-1628
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 8. 8. 2011 č. j. 29 T 1/2011-2015
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze 7. 9. 2011, č. j. 1 To 45/2011-2111
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci z 29. 11. 2011, č. j. 29 T 1/2011-2414
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 5. 1. 2012, č. j. 1 To 2/2012-2576
Rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci ze 7. 12. 2009, sp. zn. 2 KZV 55/2000, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti zahájení trestního stíhání
Příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Olomouci z 9. 11. 2009, č. j. 0 Nt 1840/2009-118
Příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu v Olomouci ze 7. 4. 2010, č. j. 0 Nt 3015/2009-337
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 24. 1. 2011, č. j. 1 To 24/2011-3108
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 26. 1. 2011, č. j. 29 T 1/2011-1419.
2)
Dále se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho výše specifikovaných základních práv (či svobod), jakož i ústavněprávních principů zásahem orgánů veřejné moci spočívajících v tom, že:
- Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítlo stížnost stěžovatele proti zahájení trestního stíhání
- Vrchní státní zastupitelství v Olomouci postupovalo protiústavně při výkonu dohledu nad Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, pobočka v Olomouci
- Ministerstvo spravedlnosti České republiky nepřijalo podnět stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona ve stěžovatelově věci
- Vazební věznice v Olomouci neumožnila stěžovateli používat notebook ke studiu důkazů v elektronické podobě.
3)
Dále stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud přikázal likvidaci důkazů (včetně audiozáznamů a jejich přepisů) získaných bez soudního příkazu, tedy porušením jeho domovní svobody a svobody soukromí v domě na adrese P. a v autě otce stěžovatele; Tyto se nacházejí ve stěžovatelem specifikovaných vyšetřovacích spisech, soudních spisech a ve spisech příslušných státních zastupitelství.
4)
Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pokračovat v průtazích v řízení podle §80 trestního řádu o vydání odňatých věcí.
5)
Konečně se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze 17. 4. 2012, č. j. 1 To 15/2012-3041, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze 3. 7. 2012, č. j. 1 To 15/2012-3351, a usnesení téhož soudu ze 17. 4. 2012, č. j. 1 To 16/2012-3049, a zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze 13. 3. 2012, č. j. 29 T 1/2011-2933, jež předchází právě citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze 17. 4. 2012 založeného na čísle listu 3041. Právě citovaným rozhodnutím rovněž přímo předchází usnesení Krajského soudu v Ostravě z 2. 3. 2010, č. j. 1 To 83/2010-274.
II.
a) Stěžovatel především navrhuje zrušit rozhodnutí citovaná v odstavci I./1. Ve vztahu k nim je ústavní stížnost podaná po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu určené zákonodárcem k podání ústavní stížnosti. Všechna rozhodnutí citovaná v odstavci I./1 byla již totiž Ústavním soudem přezkoumávána z podnětu stěžovatelových dřívějších ústavních stížností, jež byly odmítnuty.
Ústavní soud naposledy odmítl ústavní stížnost stěžovatele usnesením z 10. 4. 2012, sp. zn. II ÚS 876/12. I kdyby Ústavní soud (pro účely právě projednávané ústavní stížnosti) předpokládal, že tato předchozí ústavní stížnost byla ve vztahu ke všem jí napadeným rozhodnutím včasná (což nebyla), vzhledem k tomu, že právě projednávaná ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena 25. 6. 2012, je zjevné, že je ve vztahu k rozhodnutím specifikovaným v odstavci 1) opožděná. Byla-li totiž citovaná rozhodnutí stěžovateli doručena tak, aby je mohl napadat včasnou ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto právě usnesením z 10. 4. 2012, lhůta pro nyní posuzované stížnostní žádání stěžovatele není zachována. Proto je nutno v rozsahu vymezeném pod odstavcem I./1 nynější ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako podanou po lhůtě stanovené tímto zákonem.
b) Stěžovatel dále brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jejž vymezuje tak, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci zamítlo jeho stížnost proti zahájení trestního stíhání. V takovém případě se však pojmově o žádný jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu nejedná. Jak podle doktríny [srov. k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 101 a násl. (359 s.)], tak podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu 30. 11. 1995, sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kdy protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních předpisů (v tomto případě zejména z trestního řádu). Nadto, aby se Ústavní soud mohl zabývat tvrzeným zásahem orgánu veřejné moci meritorně, musí ten v době rozhodování o ústavní stížnosti stále trvat. Tak tomu však v souzené věci není. O jiný zásah orgánu veřejné moci se tedy jednat nemůže a ústavní stížnost je nutno v tomto rozsahu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
c) Právě uvedené je třeba vztáhnout i na stěžovatelem tvrzený zásah orgánu veřejné moci spatřovaný v protiústavním postupu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci při výkonu dohledu nad Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, pobočka v Olomouci; tu sám stěžovatel v ústavní stížnosti cituje jeho jednotlivá rozhodnutí vydaná k jeho stížnostem, jimiž (prý) Vrchní státní zastupitelství v Olomouci aprobuje nezákonný postup krajského státního zastupitelství. Proto i v tomto rozsahu je nutno ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
d) Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je nutno odmítnout též další stížnostní žádání stěžovatele upínající se k jinému zásahu orgánu veřejné moci. Toho se prý dopustila Vazební věznice v Olomouci, neboť neumožnila stěžovateli pomocí notebooku studovat některé elektronické důkazy založené ve spisovém materiálu. Tu je zřejmé, že dopustila-li se skutečně věznice takového zásahu, ten již netrvá. Stěžovatel již není stíhán vazebně; nadto byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc z 13. 7. 2012, č. j. 29 T 1/2011-3598, zproštěn obžaloby, tedy evidentně byla jeho dosavadní obhajoba, i přes tuto stěžovatelem tvrzenou diskrepanci, úspěšná. Zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu] je též ústavní stížnost, brojí-li proti nepřijetí stěžovatelova podnětu (Ministerstvem spravedlnosti) k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 a následující trestního řádu. Ministerstvo spravedlnosti totiž není povinno takový podnět akceptovat. Samotnou stížností pro porušení zákona (ať už je nebo není ministerstvem podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jednotlivce (srov. k tomu v podrobnostech například usnesení Ústavního soudu z 15. 12. 2010, sp. zn. I ÚS 3302/10).
e) Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud přikázal likvidaci důkazů - srovnej vymezení v bodě I. v odstavci 3 shora - týkající se jeho trestné činnosti. K takovému výroku však Ústavní soud není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se nesmí domáhat ničeho jiného, než umožňuje ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu. Je na stěžovateli, aby si tento požadavek řešil v rámci dalšího trestního řízení.
f) Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že se Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dopouští průtahů v řízení o vrácení odňatých a vydaných věcí podle §80 trestního řádu, pak Ústavní soud tomuto tvrzení - zvláště se zřetelem k obsahu soudního spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 1/2011 - nemohl přisvědčit. V předchozích měsících byly stěžovateli vráceny takřka všechny vydané nebo odňaté věci, neboť uvedený soud promptně reagoval na většinu jeho požadavků v tomto směru (srovnej vyjádření samotného stěžovatele na čísle listu 3710). I v této části je tedy ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná.
g) Ústavní stížností jsou konečně napadena i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, respektive Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc (uvedená v bodu I./5 výše). Typově se přitom jedná o rozhodnutí týkající se důvodnosti trvání vazebních důvodů u stěžovatele a jeho matky. Plně tak navazují na obdobná rozhodnutí citovaná v odst. I./1, lišící se od nich v podstatě jen tím, že byla vydána později; nejsou tedy ve vztahu k právě projednávané ústavní stížnosti opožděná, byť argumentačně obsahují obdobné závěry jako rozhodnutí, jež Ústavní soud ke stěžovatelovým stížnostem přezkoumal a odmítl (například usnesením z 18. 7. 2011, sp. zn. IV ÚS 1603/11 a usnesením z 10. 4. 2012, sp. zn. II ÚS 876/2012). Konkrétně se tedy jedná o usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze 13. 3. 2012, č. j. 29 T 1/2011-2933, jímž byli stěžovatel a jeho matka v postavení obžalovaných podle §72 odst. 3 trestního řádu za podmínek uvedených v §72 odst. 1 trestního řádu ponecháni ve vazbě podle §67 trestního řádu. Stížnosti stěžovatele a jeho matky proti tomuto usnesení byly usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, č. j. 1 To 15/2012-3041, ve znění opravného usnesení téhož soudu z 3. 7. 2012, č.j. 1 To 15/2012-3351 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuty. Dále ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze 17. 4. 2012, č. j. 1 To 16/2012-3049, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 2. 3. 2010, č. j. 1 To 83/2010-274, kterým byla zamítnuta jeho stížnost [nebyl přijat písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu] proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci z 2. 9. 2010, sp. zn. 2 KZV 55/2000, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě podle §71 odst. 3 trestního řádu z vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu.
Tu je třeba konstatovat, že brojí-li stěžovatel právě projednávanou ústavní stížností proti uvedeným rozhodnutím, nečiní tak v podstatě námitkami, jež by se k těmto rozhodnutím koncentrovaly. Tak jako v minulosti ve vztahu k jiným rozhodnutím, tak i nyní stěžovatel zpochybňuje existenci vazebního důvodu, ale i to, zda se vyšetřovaný skutek vůbec stal (srovnej k tomu ve vazebním řízení opakovaná tvrzení, že stěžovatelův otec není mrtev, nýbrž se zdržuje ve Spojených státech amerických). Stěžovatel má rovněž za to, že o jeho vině a trestu je rozhodováno na základě nelegálně získaných důkazů; nadto Vrchnímu soudu v Olomouci ve vztahu k vazebnímu rozhodování vytýká, že jej osobně neslyšel.
Ke všem těmto námitkám stěžovatele se však Ústavní soud v nedávné minulosti již vyjadřoval (srov. např. několikrát vzpomínané usnesení z 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 876/12). Dovodil, naznačeno schematicky, s odkazem na svoji předchozí judikaturu, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že není nevyhnutelně nutné, aby byl stěžovatel slyšen u druhostupňového soudu rozhodujícího o otázkách vazby. To platí zejména tehdy, nepřináší-li stěžovatel - jako je tomu i v tomto případě - na podporu svých tvrzení nic nového. Ústavní soud stěžovatele rovněž již dříve upozornil, že ve vazebním řízení není rozhodováno o vině a trestu, a proto se vychází mimo jiné z určitého kritéria, jímž je důvodná obava specifikovaná právě v §67 trestního řádu, jež pro rozhodnutí o vazebních otázkách zpravidla stačí. V právě projednávaném případě je přitom v napadených rozhodnutích uvedených v odstavci I./5 tohoto usnesení (srovnej shora) dostatečně specifikováno naplnění podmínek - v tehdy relevantním časovém kontextu - vazebního důvodu jak ve vztahu ke stěžovateli, tak i k jeho matce. Vazba je v uvedených rozhodnutích konkretizována nejen ve vztahu k výši hrozícího trestu, ale například i ke skutečnosti, že ani stěžovatel ani jeho matka nemají zásadnější osobní, pracovní ani jiné vazby k místům uváděným jako jejich bydliště. Z těchto stručně vyložených důvodů - neboť Ústavní soud se i v právě projednávané věci zcela ztotožňuje s obsahovými východisky ve shora citovaných usneseních Ústavního soudu týkajících se vazebních otázek stěžovatele (a to jak ve vztahu k obecným východiskům limitujícím rozhodování Ústavního soudu ve věcech vazebních, tak i ve vztahu ke konkrétním okolnostem předmětného trestního řízení) - pak nezbylo, než ústavní stížnost i v této části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost z části podle §43 odst. 2 písm. a), z části podle §43 odst. 1 písm. b) a podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu