ECLI:CZ:US:2012:1.US.2494.12.1
sp. zn. I. ÚS 2494/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 30 EC 343/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů a z vyžádaného soudního spisu následující skutečnosti.
Obvodní soud rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že žalovaná (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka) je povinna zaplatit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) 5.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 11. 4. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 5.000 Kč od 15. 10. 2010 do 10. 4. 2011 se zamítá (výrok II.). Řízení o zaplacení částky 5.000 Kč s příslušenstvím se zastavuje (výrok III.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV.).
V odůvodnění uvedl obvodní soud v podstatě následující:
Mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce společností UPC Česká republika a.s. byla dne 17.8.2009 uzavřena smlouva č. 2251982-8 o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Tato smlouva byla podepsána žalovanou... Tato smlouva obsahuje prohlášení žalované, že se seznámila se specifikací objednaných služeb a s všeobecnými podmínkami pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, tyto obdržela a bere na vědomí, že jsou součástí této smlouvy a zavazuje se všeobecné podmínky a pravidla v nich uvedená dodržovat...Po ukončení služeb poskytovaných společností UPC Česká republika a.s. byla žalovaná povinna vrátit zapůjčená doplňková zařízení do 7 dnů od ukončení smlouvy na adresu uvedenou v článku 3.6 všeobecných podmínek a to na své náklady a nebezpečí dle smlouvy a všeobecných obchodních podmínek. Žalovaná ve stanovené době zařízení nevrátila, všeobecné obchodní podmínky byly součástí smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, žalovaná podepsala, že se s všeobecnými obchodními podmínkami pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací seznámila a tyto převzala. Tyto všeobecné obchodní podmínky nemusí být podepsány žalovanou... Dle článku 10.9 všeobecných obchodních podmínek pro komunikaci mezi účastníkem a poskytovatelem se použijí kontaktní údaje uvedené účastníkem ve smlouvě, pokud účastník neoznámí poskytovateli změnu kontaktních údajů má se za to, že bylo doručeno řádně pokud bylo doručeno na posledně uvedenou kontaktní adresu. Žalované byla na její uváděnou adresu zaslána společností UPC Česká republika a.s. předžalobní upomínka týkající se nevrácení předmětných doplňkových zařízení. Mezi společností UPC Česká republika a žalobcem byla dne 22.4.2010 uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek dle Článku 1.I. postupitel v tomto případě společnost UPC Česká republika a.s. prohlašuje, že je či v budoucnu bude věřitelem pohledávek, které budou blíže specifikovány v samostatných seznamech pohledávek. Nedílnou součástí rámcové smlouvy jsou i seznamy pohledávek příslušných pohledávek, kdy v předmětném seznamu je též uvedena žalovaná a pohledávka společností UPC Česká republika a.s. za žalovanou mimo jiné ve výši 10.000,-Kč představující smluvní pokutu. Žalobce společností UPC Česká republika zaplatil úplatu za postoupení pohledávek. Zákon neukládá účastníkům písemně uzavřené smlouvy, která se do svého předmětu odkazuje na přílohy, aby tyto přílohy byly smluvními stranami podepsány a s absencí podpisu smluvních stran na přílohách neplatnost těchto smluv nespojuje. Společnost UPC Česká republika oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobce dopisem ze dne 9.9.2010. Žalovaná nezpochybnila zaslání tohoto oznámení o postoupení pohledávky. Jestliže postupitel oznámil dlužníkovi, že pohledávku proti němu postoupil postupníkovi, nemá dlužník v občanském soudním řízení, v němž je proti němu postupníkem uplatněn nárok na zaplacení postoupené pohledávky , k dispozicí procesní obranu spočívající v námitce, že postupní smlouva je neplatná. Žaloba je důvodná... Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací dle obchodního zákoníku. Žalovaná v tomto vztahu vystupuje jako nepodnikatel za účelem poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, žalovaná převzala od žalobce zařízení modem a STB BOX a poté, když došlo k ukončení smlouvy, byla žalovaná povinna toto doplňkové zařízení vrátit do 7 dnů od ukončení smlouvy. Žalovaná tak neučinila a vznikla jí povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč za každé řádné a včas nevrácené zařízení. Smluvní pokuta byla sjednána v písemných všeobecných obchodních podmínkách a tedy netrpí nedostatkem písemné formy. Po podání žaloby žalovaná vrátila doplňkové zařízení modem. Nevráceno zůstalo doplňkové zařízení STB BOX. Dle názoru soudu smluvní pokuta ve výši 5.000,-Kč za každé nevrácené doplňkové zařízení není v rozporu s dobrými mravy, neboť účelem smluvní pokuty má být donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce řádně splnit svůj závazek a má také plnit funkci paušalizované náhrady škody, která však věřiteli nemusí ani vzniknout. V daném případě měla společnost UPC Česká republika a.s. zájem na vrácení zapůjčeného zařízení a smluvní pokuta měla sloužit jako prevence k tomu, aby tato zařízení se vracela této společnosti. Předmětná zařízení jsou společností UPC Česká republika poskytována zákazníkům zdarma. Předmětná zařízení mají hodnotu přibližně do 2.000,-Kč. Vzhledem k uvedeným skutečnostem smluvní pokuta ve výši 5.000,-Kč, která byla sjednána v předmětné smlouvě a s výší této smluvní pokuty účastnící smlouvy souhlasili, není natolik nepřiměřená, aby mohlo být konstatováno, že je v rozporu s dobrými mravy. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.4.2010 včetně seznamu pohledávek došlo k postoupení pohledávky ze společnosti UPC Česká republika za žalovanou na žalobce dle ustanovení §524 a následujících občanského zákoníku. Tímto je dána aktivní legitimace žalobce ve sporu.
II.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva - výše označené rozhodnutí obecného soudu.
Konkrétní námitky stěžovatelky budou uvedeny a vypořádány v textu tohoto usnesení níže.
III.
Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti vyjádřil jen obecně a uvedl, že se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádal. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud toto vyjádření za základ svého zjištění, neboť oproti napadenému rozhodnutí nic nového nepřinášelo.
IV.
Stěžovatelka nejprve namítá nedostatek aktivní legitimace žalobce. Tvrdí, že jí nebylo oznámení o postoupení pohledávek doručeno. Navíc se jedná o neplatný právní úkon, neboť nebylo podepsáno jednající osobou, je tam pouze vytištěno jméno s uvedením funkce. Dále, v oznámení je uvedeno, že k postoupení vymáhané pohledávky došlo na základě smlouvy ze dne 31. 8. 2010; vedlejší účastník však v rámci skutkových tvrzení uvedl, že vymáhanou pohledávku nabyl na základě smlouvy ze dne 22. 4. 2010. Součástí spisu pak není smlouva ze dne 31. 8. 2010, nýbrž jako důkaz byla konstatována pouze rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 4. 2010. K prokázání postoupení pohledávky vedlejší účastník vedle (rámcové) smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 4. 2010 předložil volný list (strana 27 z celkových 34), který by měl být součástí právě onoho seznamu postoupených pohledávek s tím, že je na tomto volném listu uvedena i pohledávka vymáhaná vůči stěžovatelce; podle stěžovatelky je taková smlouva o postoupení pohledávek absolutně neplatná pro neurčitost plnění. Seznam pohledávek, které měly být předmětem postoupení, sám o sobě nemůže být titulem postoupení pohledávek, neboť neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky. Stěžovatelka konečně namítla, že výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka tyto konkrétní námitky v řízení před obvodním soudem proti smlouvě o postoupení pohledávky neuplatnila a v důsledku toho se jimi obvodní soud zabývat ani nemohl. Takový postup však v řízení před Ústavním soudem přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny.
Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl. Proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. To odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu.
V.
Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelka uplatnila i jiné námitky proti nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka (k podání žaloby), které před obvodním soudem vznesla (viz i předchozí bod tohoto usnesení Ústavního soudu). Tam namítla (v podstatě jen neurčitě), že vedlejší účastník neprokázal nabytí pohledávky (předložil jen rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek), a že proto není aktivně legitimován. Dále namítla, že není zřejmé, kdy k postoupení pohledávky došlo.
S takto obecně koncipovanými námitkami se však obvodní soud řádně a racionálně logicky vypořádal a uvedl: "Mezi společností UPC Česká republika a žalobcem byla dne 22.4.2010 uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek dle Článku 1.I. postupitel v tomto případě společnost UPC Česká republika a.s. prohlašuje, že je či v budoucnu bude věřitelem pohledávek, které budou blíže specifikovány v samostatných seznamech pohledávek. Nedílnou součástí rámcové smlouvy jsou i seznamy pohledávek příslušných pohledávek, kdy v předmětném seznamu je též uvedena žalovaná a pohledávka společností UPC Česká republika a.s. za žalovanou mimo jiné ve výši 10.000,-Kč představující smluvní pokutu. Žalobce společnosti UPC Česká republika zaplatil úplatu za postoupení pohledávek. Zákon neukládá účastníkům písemně uzavřené smlouvy, která se do svého předmětu odkazuje na přílohy, aby tyto přílohy byly smluvními stranami podepsány a s absencí podpisu smluvních stran na přílohách neplatnost těchto smluv nespojuje... Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.4.2010 včetně seznamu pohledávek došlo k postoupení pohledávky ze společnosti UPC Česká republika za žalovanou na žalobce dle ustanovení §524 a následujících občanského zákoníku. Tímto je dána aktivní legitimace žalobce ve sporu.". Není proto (plně) odpovídající realitě tvrzení stěžovatelky, že se obvodní soud námitkami stěžovatelky o nedostatku aktivní legitimace nezabýval.
Tu Ústavní soud uvádí, že se obdobnou námitkou ve své judikatuře již zabýval. Šlo o ústavní stížnost jiné stěžovatelky podané proti rozhodnutí okresního soudu o žalobě téhož žalobce jako v nynější věci (Český inkasní kapitál, a. s.). I meritorně to byla obdobná věc - žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.000 Kč za nevrácení modemu společnosti UPC Česká republika, a. s., jež tuto pohledávku postoupila společnosti Český inkasní kapitál, a. s. I tehdejší stěžovatelka - obdobně jako stěžovatelka nynější - namítala, že v postupní smlouvě není postupovaná pohledávka dostatečně identifikována nezaměnitelným způsobem a nestačí blíže nespecifikovaný jmenný seznam označený jako "přílohová listina". Ústavní soud však i tuto námitku tehdejší stěžovatelky usnesením ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 2701/11, odmítl jako zjevně neopodstatněnou a uvedl: "Pohledávka je náležitě identifikována, jestliže postupní smlouva obsahuje řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá, přičemž nesmí být zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3669/2009). Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky, pak platí, že postupovaná pohledávka je dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4156/2010). Tyto podmínky kritizovaná postupní smlouva splňuje, a námitka stěžovatelky z opaku proto (ani "podústavně") neobstojí."
Dále stěžovatelka namítala, že nebyla s textem všeobecných obchodních podmínek seznámena, ani je nepřijala. Podpis pod textem hlavní smlouvy o službách prý nelze vykládat jako projev vůle všeobecné obchodní podmínky akceptovat; pod zněním podmínek podpis stěžovatelky chyběl.
I s touto námitkou se již Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vypořádal. V řízení pod sp. zn. II. ÚS 3950/11 byl konfrontován s následující argumentací: "Stěžovatelka staví svoji argumentaci na znění §544 obč. zák., podle něhož musí mít sjednaná smluvní pokuta písemnou formu. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že k písemnosti formy je zapotřebí pod konkrétní ujednání připojit podpisy, případně tyto podpisy nahradit způsobem, který právní předpisy akceptují. Dle názoru stěžovatelky písemnost formy nemůže být dodržena v případě, kdy je odkazováno na listinu, která není se smlouvou spojena, není zřejmé, zda tato listina byla právě tou, kterou měli účastníci k dispozici, a není vůbec zřejmé, zda účastníci vůbec měli k dispozici v podstatě jakoukoliv listinu. To vše navíc v situaci, kdy stěžovatelka tvrdila, že tyto smluvní podmínky jí nebyly osobou, se kterou podepisovala smlouvu, předloženy.". Ústavní soud však ústavní stížnost usnesením ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3950/11, odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním: "V dané věci stěžovatelka především polemizuje s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 5, který považoval smluvní pokutu za řádně sjednanou, i když byla součástí všeobecných smluvních podmínek, na něž konkrétní smlouva pouze odkazovala. Zde se jedná o typický příklad výkladu podústavního práva, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 5 uvedeným způsobem rozhoduje běžně a vzhledem k tomu, že se jedná o bagatelní věci, není možný přezkum soudem vyšší instance, avšak ani tato skutečnost neopravňuje Ústavní soud k tomu, aby podústavní právo vykládal. Není totiž úkolem Ústavního soudu, aby si nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení orgánu poskytujícího judikatorní výklad zákonných předpisů v rámci obecného soudnictví. Nadto výklad práva, v dané věci občanskoprávního institutu smluvní pokuty (její formy), s nímž účastník právního vztahu a soudního řízení nesouhlasí, protože vyzněl v jeho neprospěch, není sám o sobě zásahem do jeho základních práv a svobod.". Ústavní soud neshledává důvod ani nyní se odchýlit od tohoto svého dřívějšího názoru. Lze dodat, že i v tehdejší věci se jednalo o to, že obecný soud rozsudkem uložil tehdejší žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za porušení smluvních povinností. To proto, že tehdejší žalovaná porušila svoji povinnost, neboť včas nevrátila zapůjčené zařízení (modem), za což byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5.000 Kč. Obecný soud se tehdy neztotožnil s argumentací žalované, že smluvní pokuta nebyla platně sjednána. Konstatoval, že poněvadž žalovaná ve smlouvě prohlásila, že bere na vědomí, že smluvní podmínky jsou součástí smlouvy a obdržela je, souhlasila tím i s ujednáním o smluvní pokutě.
Konečně, stěžovatelka namítla, že výše smluvní pokuty 5.000 Kč za prodlení s vrácením set - top boxu byla v rozporu s dobrými mravy. I s touto námitkou se však obecný soud řádně a racionálně obhajitelně vypořádal. Uvedl totiž: "Dle názoru soudu smluvní pokuta ve výši 5.000,-Kč za každé nevrácené doplňkové zařízení není v rozporu s dobrými mravy, neboť účelem smluvní pokuty má být donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce řádně splnit svůj závazek a má také plnit funkci paušalizované náhrady škody, která však věřiteli nemusí ani vzniknout. V daném případě měla společnost UPC Česká republika a.s. zájem na vrácení zapůjčeného zařízení a smluvní pokuta měla sloužit jako prevence k tomu, aby tato zařízení se vracela této společnosti. Předmětná zařízení jsou společností UPC Česká republika poskytovány zákazníkům zdarma. Předmětná zařízení mají hodnotu přibližně do 2.000,-Kč. Vzhledem k uvedeným skutečnostem smluvní pokuta ve výši 5.000,-Kč, která byla sjednána v předmětné smlouvě a s výší této smluvní pokuty účastnící smlouvy souhlasili, není natolik nepřiměřená, aby mohlo být konstatováno, že je v rozporu s dobrými mravy."
V této souvislosti Ústavní soud opět odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 2701/11. Tehdejší stěžovatelka totiž - ve srovnatelné věci - obdobně namítala, že výše smluvní pokuty 5.000 Kč (za nevrácení modemu) je v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud však tuto námitku tehdy odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
VI.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech (tedy ve sporech o peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.", ve znění pozdějších předpisů], přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09). Podaný výklad přitom nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž je výrazem "celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice". Tu lze odkázat i na citované usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3950/11.
VII.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu