ECLI:CZ:US:2012:1.US.3756.11.1
sp. zn. I. ÚS 3756/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera - ze dne 18. září 2012 sp. zn. I. ÚS 3756/11 ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek Čílova 1805/3 pro dům č. p. 1805, obec Praha, k. ú. Břevnov, se sídlem Praha 6 - Břevnov, Čílova 1805/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 374/2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 C 16/2006, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žalobu, jíž se domáhal, aby vedlejší účastník vyklidil a vyklizené předal stěžovateli nebytové prostory situované v suterénu blíže specifikované nemovitosti, v nichž má vedlejší účastník umístěnu výměníkovou stanici, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a Pražské teplárenské, a. s., se sídlem v Praze, Partyzánská 7, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 374/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 C 16/2006 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 C 16/2006 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované Pražské teplárenské, a. s., - vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem, aby vyklidila a vyklizené předala stěžovateli nebytové prostory situované v suterénu, tedy v prvním podzemním podlaží, umístěné při sestupu schodištěm do 1. podzemního podlaží od chodby vlevo v domě č. p. 1805 na parc. č. 3477/73, obec Praha, k. ú. Břevnov.
Stěžovatel se domáhal vyklizení shora uvedených nebytových prostor, v nichž má žalovaný vedlejší účastník řízení umístěnu výměníkovou stanici. Žalovaný tvrdil, že předmětné prostory užívá na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť se jedná o právo bezplatně užívat nebytové prostory k provozování, údržbě a opravám výměníkové stanice a ostatního zařízení pro rozvod tepla a teplé užitkové vody, a to na základě ustanovení §22 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), a §18 prováděcího vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon). Podle stěžovatele - žalobce toto zařízení pro rozvod tepla je uvedeným nařízením definováno jako tepelné vedení, jakož i tepelné stanice (výměníky, redukční a akumulační stanice) do rozlohy 30 metrů čtverečních. Stanice umístěná v domě č. p. 1805 však svou rozlohou 30 metrů čtverečních daleko přesahuje, a proto byl stěžovatel toho názoru, že se na ni shora uvedené předpisy nemohou vztahovat. Soud prvního stupně však dovodil, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo věcné břemeno ze zákona právě na základě shora uvedených zákonných ustanovení.
Původním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2007 č. j. 68 Co 192/2007-67 byl citovaný rozsudek ve věci samé potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 4833/2007-91 byl však uvedený rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 374/2008 rozsudek soudu prvního stupně (znovu) potvrdil. Změnil však jeho odůvodnění tak, že se o věcné břemeno vzniklé ze zákona nejedná. Odvolací soud uvedl, že na straně žalovaného vedlejšího účastníka řízení byl dán omluvitelný právní omyl spočívající v tom, že žalovaný vycházel z toho, že je oprávněným držitelem na základě §22 elektrizačního zákona. Poukázal mj. na judikát Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 28 Cdo 990/2002 s tím, že se jednalo o skutkově obdobný případ.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3312/2009 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s odůvodněním, že se nejedná o věc zásadního právního významu. Poukázal na vývoj judikatury s tím, že může dojít k překonání právního názoru i nejvyšší soudní instance, aniž by to znamenalo porušení hmotného práva. V rámci svého odůvodnění Nejvyšší soud (jakož i Městský soud v Praze, neboť jeho rozhodnutí vycházelo ze stejného právního názoru) dále uvedl, že předchozí interpretace relevantních ustanovení elektrizačního zákona byla shrnuta v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002 pod č. j. 28 Cdo 990/2002, z něhož plyne, že vznik zákonného věcného břemene je nutno i ex post dovodit či deklarovat, jinak řečeno "v pochybnostech preferovat". K námitce stěžovatele, že se tento judikát nezabývá otázkou výměry výměníkové stanice (otázka stěžejní pro vznik zákonného věcného břemena, neboť toto vznikne jen u stanic do 30 metrů čtverečních), konstatoval, že není oprávněná, neboť z judikátu prý implicite plyne, že překročení limitní výměry není na překážku vzniku věcného břemene ze zákona; to platí zejména u bytového domu, v němž byla zřízena výměníková stanice současně s jeho výstavbou.
Nejvyšší soud dále uvedl, že v mezidobí však dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.), že na omezení práv vlastníků nemovitostí zatížených tzv. veřejnými věcnými břemeny je nutno nahlížet tak, že přednost musí mít interpretační restrikce; jinak by došlo k neproporčnímu omezení vlastnického práva a k pominutí soukromoprávního prvku, který je v těchto právních vztazích nezbytné více akcentovat.
Podle Nejvyššího soudu to vedlo ke změně jeho právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, z něhož plyne, že při překročení zákonem stanoveného limitu výměry (30 metrů čtverečních) je nutno posuzovat alternativu vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Nejvyšší soud pak připomněl rozhodnutí odvolacího soudu z 18. 11. 2008 (sp. zn. 16 Co 374/2008, viz výše), který dospěl k závěru, že v dané věci právo odpovídající věcnému břemenu vydržením vzniklo, a to s během vydržecí doby od r. 1966, kdy byla výměníková stanice uvedena do provozu; tam odvolací soud konstatoval, že na straně vedlejšího účastníka je dán omluvitelný právní omyl, neboť vydržitel vycházel z předchozí (široce respektované) interpretace vzniku zákonného věcného břemene, jak ji uvádí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 990/2002. Ohledně ustanovení §77 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), Nejvyšší soud jen doplnil, že povinnost vlastníka strpět provozování a umístění tepelného rozvodného zařízení je nutné vztáhnout i na věcné břemeno vzniklé vydržením, jako je tomu v tomto případě. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že závěry odvolacího soudu považuje za správné.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve shora uvedených závěrech obecných soudů spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, základního práva vlastnického a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel konstatoval, že v dané věci soudy dospěly zejména k závěru, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo vydrženo na základě omluvitelného právního omylu žalovaného. Stěžovatel však má za to, že vzhledem k okolnostem věci nemohl být takový omyl omluvitelně dán. Zdůraznil, že k vydržení je potřeba především dobré víry vydržitele a tato musí odpovídat objektivním skutečnostem a musí trvat po celou dobu vydržení. V tomto směru je pak podle něj zcela zásadním excesem, že soudy dospívají k závěru o vydržení, ačkoliv zde dobrá víra musí chybět ze zcela zřejmé příčiny; tou je právě reálná výměra dotčené výměníkové stanice a její limit daný zákonem pro vznik věcného břemene, neboť tyto rozměry se v tomto případě značně liší. Je prý totiž zcela absurdní, aby byla shledána dobrá víra o vydržení věcného břemene tam, kde zákon počítá s věcným břemenem u stanic do 30 metrů čtverečních, byť v předmětné stanici její výměra tento rozměr značným způsobem přesahuje, a to více než trojnásobně. Vzhledem k tomu, že předmětný výměník dosahuje výměry okolo 100 metrů čtverečních, není možné předpokládat, že by jeho uživatel mohl usuzovat na to, že se jedná o předepsaný rozměr, a věřit tomu, že zde existuje zákonné věcné břemeno, či být v dobré víře, že zde věcné břemeno ze zákona vzniklo. Je prý třeba připomenout, že vedlejší účastník je subjekt činný v teplárenském průmyslu (což byli i jeho právní předchůdci), tudíž se u něj znalost předpisů předpokládá a případný právní omyl by měl být posuzován optikou mnohem přísnější. Pokud nemůže být dána dobrá víra při posouzení objektivních příčin, jako je tomu v tomto případě, pak podle stěžovatele nemůže být držitel v dobré víře a k vydržení nedojde.
Podle názoru stěžovatele je třeba navíc uvést, že soudy nesprávně hodnotí i dobu vydržení věcného břemene, pokud ji shledávají běžet již od r. 1966. Je to i v nesouladu s tehdejší judikaturou (před rokem 1989), podle níž vydržení není možné mezi socialistickými organizacemi; v té době byl vlastníkem jak bytových domů, tak tepelných zařízení stát a pokud se jedná o jednoho vlastníka, těžko může vydržet právo z věcného břemene na svém vlastním majetku. V kontextu těchto úvah se soudy žádným způsobem nezabývaly otázkou, zda vůbec a od kdy mohl být vedlejší účastník jako právní nástupce provozovatele výměníkové stanice v předmětném domě v dobré víře, že má dáno právo odpovídající věcnému břemenu, jestliže ze všech okolností věci nemohl být o takovém závěru přesvědčen. Stěžovatel tak má za to, že v dané věci nemohlo dojít ani k naplnění potřebné vydržecí doby.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že důvodem rozhodnutí ve prospěch protistrany stěžovatele byla interpretace textu tzv. elektrizačních zákonů, a to jak zákona č. 79/1957 Sb., tak i nyní platného zákona č. 458/2000 Sb. Nejvyšší soud odkázal na podrobné odůvodnění svého usnesení, jež navazuje na odůvodnění rozsudků nižších instancí. Nejvyšší soud se nedomnívá, že by v průběhu řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavních záruk stěžovatele z hlediska ochrany jeho práv, zejména práva na spravedlivý proces.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením skutkových zjištění, jak je učinil odvolací soud v rámci řízení a jak je vyložil ve svém rozhodnutí, a to především pokud jde o existenci dobré víry žalovaného při vydržení práva věcného břemene. Takto koncipovaná ústavní stížnost je podle názoru jmenovaného soudu jen polemikou s právním názorem odvolacího (příp. též dovolacího) soudu a jako taková nemá ústavněprávní rozměr, který by ji činil přípustnou. Odvolací soud vyložil své skutkové i právní závěry v napadeném rozhodnutí, řídil se judikaturou Nejvyššího soudu a vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti prý nejsou specifikovány žádné relevantní námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces, zcela odkázal na obsah spisu a napadeného rozsudku.
Rovněž Obvodní soud pro Prahu 7 zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Obsáhlé vyjádření zaslal Ústavnímu soudu vedlejší účastník řízení, Pražská teplárenská, a. s. Napadená soudní rozhodnutí a jejich odůvodnění považuje za zcela správná a ztotožňuje se s nimi. Je přesvědčen, že jimi nedošlo k žádnému ze stěžovatelem tvrzených porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných práv a svobod. Ústavní stížnost tak prý působí dojmem spíše dalšího opravného prostředku proti usnesení Nejvyššího soudu. Vedlejší účastník dále - poněkud jinými slovy - zopakoval hlavní část argumentace obecných soudů, na nichž jsou jejich závěry založeny (viz výše). Uvedl především, že je vlastníkem a provozovatelem předmětné výměníkové stanice a právní důvod bezplatného užívání prostor, ve kterých je výměníková stanice umístěna, spatřuje - shodně jako soudy v napadených soudních rozhodnutích - ve vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Vedlejší účastník a jeho právní předchůdci prý byli přesvědčeni, že jim již od roku 1966, kdy na právního předchůdce vedlejšího účastníka byla hospodářskou smlouvou převedena správa výměníkové stanice, svědčí tzv. zákonné věcné břemeno vyplývající z ustanovení §22 elektrizačního zákona ve spojení s ustanovením §18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb. Vedlejší účastník byl prý jak soudní judikaturou, tak i interpretací ze strany správních orgánů přesvědčován o správnosti svého výkladu předmětných zákonných ustanovení, a tedy o svém právu odpovídajícím věcnému břemenu. Teprve na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 ze dne 25. 1. 2005 překonal Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 28 Cdo 4833/2007-91 ze dne 18. 3. 2008 dosavadní obecně zastávaný právní názor (uvedený v jeho rozsudku sp. zn. 28 Cdo 990/2002) a uvedl, že omezení vlastnického práva tzv. zákonnými věcnými břemeny dle ustanovení §22 elektrizačního zákona nelze vykládat extenzivně. Pokud tedy dojde k překročení limitní rozlohy 30 metrů čtverečních, pak již není možný "vznik tzv. zákonného věcného břemena ze zákona", ale je třeba se zabývat možností vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Vedlejší účastník zopakoval, že on i jeho právní předchůdce byli přesvědčeni, že jim náleží právo odpovídající věcnému břemeni; limit 30 metrů čtverečních se vztahoval pouze na výměníkové stanice nově budované v již existujících budovách. Jednalo se tak prý o jeden z možných výkladů zákona, resp. o omluvitelný právní omyl. Z uvedených důvodů vedlejší účastník řízení navrhl, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
Všichni účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upuštěno od ústního jednání. S tím Ústavní soud souhlasí, jelikož od něj nebylo možné další objasnění věci očekávat.
IV.
Ústavní stížnost shledal Ústavní soud důvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl - který není možno hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu - ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Soudy rozhodující v dané věci se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ shora naznačeným způsobem nevypořádaly.
V dané problematice, jak konstatoval Nejvyšší soud (srov. shora), docházelo k vývoji judikatury. Nejdříve se výklad ustálil na zásadách vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002 pod sp. zn. 28 Cdo 990/2002, z něhož plyne, že vznik zákonného věcného břemene je nutno i ex post dovodit či deklarovat, jinak řečeno "v pochybnostech preferovat". K námitce stěžovatele, že se tento judikát nezabývá otázkou výměry výměníkové stanice (otázka stěžejní pro vznik zákonného věcného břemena, neboť vznikne jen u stanic do 30 metrů čtverečních), Nejvyšší soud konstatoval, že není oprávněná, neboť z judikátu (prý) implicite plyne, že překročení limitní výměry není na překážku vzniku věcného břemene ze zákona.
Nejvyšší soud v odůvodnění touto ústavní stížností napadeného rozhodnutí však správně interpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 z ledna 2005, že na omezení práv vlastníků nemovitostí zatížených tzv. veřejnými věcnými břemeny je nutno nahlížet tak, že přednost musí mít interpretační restrikce; jinak by došlo k neproporčnímu omezení vlastnického práva a k opominutí soukromoprávního prvku, který je nezbytné v těchto právních vztazích více akcentovat.
Ústavní soud v uvedeném nálezu konkrétně mj. konstatoval, že "věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto, pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní. Na danou problematiku je dále nutno pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen." (srov. též Sbírku nálezů a usnesení, sv. 36, nález sp. zn. Pl. ÚS 25/04, str. 162).
Závěry citovaného nálezu vedly podle Nejvyššího soudu ke změně jeho právního názoru, což se projevilo v jeho původním rozsudku ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, z něho plyne, že při překročení zákonem stanoveného limitu výměry (30 metrů čtverečních) - což platí i pro zkoumanou věc - je otevřena alternativa vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Nejvyšší soud pak odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci, jenž dospěl k závěru, že právo odpovídající věcnému břemeni vydržením vzniklo, a to s během vydržecí doby od r. 1966, kdy byla výměníková stanice uvedena do provozu, a že na straně vedlejšího účastníka je dán omluvitelný právní omyl, neboť vydržitel vycházel z předchozí (prý široce respektované) interpretace vzniku zákonného věcného břemene, jak ji uvádí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 990/2002.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je z uvedeného výkladu (použitého v daném případě) zřejmé, že obecné soudy - i se zohledněním judikatorního vývoje a změn v právním náhledu na celou problematiku - poněkud sofistikovaně opět dospěly k závěru, který je pro stěžovatele v podstatě stejný.
Ústavní soud reprodukuje, že podle obecných soudů bylo nejdříve nutno vznik zákonného věcného břemene dovodit i ex post, jinak řečeno, "v pochybnostech preferovat", a překročení limitní výměry nebylo vůbec na překážku vzniku věcného břemene ze zákona. Po změně tohoto názoru obecný soud dovodil, že při překročení zákonem stanoveného limitu výměry (30 metrů čtverečních) je nutno posuzovat alternativní vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. K tomu ve zkoumaném případě došlo s během vydržecí doby již od r. 1966, kdy byla výměníková stanice uvedena do provozu; to proto, že na straně vedlejšího účastníka je (prý) dán omluvitelný právní omyl spočívající v tom, že vydržitel vycházel z předchozí (prý široce respektované) interpretace vzniku zákonného věcného břemene, jak jej pojímala předchozí judikatura.
Takové odůvodnění však připomíná argumentaci v kruhu a v zásadě opomíjí okolnosti daného případu, jejichž počátek leží v neuspokojivé právní úpravě minulého nedemokratického režimu. Justice se snažila reagovat změnou judikatury a snahou o vyrovnávání zájmů obou stran; přesto jakoby stále platila výchozí teze, že v pochybnostech je nutno preferovat zájem provozovatele technického zařízení umístěného v nemovitosti soukromého vlastníka. Přitom Nejvyšší soud, jak již bylo výše uvedeno, v zásadě správně v souladu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/04 konstatoval, že na omezení práv vlastníků nemovitostí zatížených tzv. veřejnými věcnými břemeny je nutno nahlížet tak, že přednost musí mít interpretace restriktivní.
Obecné soudy by mohly mít ve svém výše uvedeném výkladu z úzce formálního hlediska v zásadě pravdu; to však platí jen tehdy, pokud by (jak k tomu v podstatě i došlo) zcela abstrahovaly od shora vyjádřených okolností dané věci.
Výsledek sporu by - vzhledem k podstatě jejich argumentace - byl zřejmě stejný, a to bez ohledu na to, zda by se jednalo o technické zařízení překračující stanovenou a akceptovatelnou výměru 30 metrů čtverečních např. jen nevýrazně, anebo zda by šlo o překročení více než trojnásobné, jak tomu bylo v dané věci a jak na to od počátku stěžovatel upozorňuje. Každý provozovatel takového zařízení by tak byl - i přes vývoj judikatury - v podstatě v dobré víře, že jej užívá v konkrétní nemovitosti oprávněně, jak k tomu dospěly soudy i nyní; další okolnosti případu, jakož i rozměr takového zařízení by byly v zásadě irelevantní.
Jednou ze základních právních zásad, na kterých je budována ustálená a známá judikatura Ústavního soudu, je však princip přiměřenosti; ten - obecně vzato - mj. rovněž zapovídá, aby s někým, kdo je ve srovnatelné situaci s jiným právním subjektem, bylo zacházeno nestejně. Právě k takovému stavu však napadené rozsudky obecných soudů ve svých důsledcích vedou (nebo přinejmenším mohou vést), jelikož v zásadě vytvářejí nerovné postavení také mezi jednotlivými vlastníky, omezenými různě velikými vestavbami v jejich nemovitostech, které jsou nuceni bez dalšího akceptovat. Legitimní zájem provozovatelů technických zařízení nelze totiž nadřazovat ústavnímu požadavku spravedlivě vymezit a ochránit práva vlastníků. Tu lze odkázat i na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle něhož platí, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Ústavněprávně se v daném případě nabízí i otázka skutečné seznatelnosti práva. Znovu stručněji vyjádřeno: zprvu platila zákonná úprava věcného břemene pro tepelné stanice do rozlohy 30 metrů čtverečních, poté bylo na základě jednoho judikátu nutno vznik věcného břemene ze zákona dovodit i v pochybnostech. Z něj prý implicte plynulo, že tomu není na překážku ani překročení uvedené limitní výměry; nakonec však z dalšího judikátu vyplývá, že je třeba při překročení této výměry věc posuzovat jako otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Uvedenou otázku však obecné soudy nepřiměřeně okolnostem vyložily - vždy jednoznačně - k tíži stěžovatele a ve prospěch zájmu vedlejšího účastníka řízení.
V uvedeném směru jsou tedy namístě námitky stěžovatele týkající se velkého rozměru předmětného technického zařízení, zpochybňující, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo v dané věci vydrženo v dobré víře na základě omluvitelného právního omylu; v této souvislosti je významný i odkaz na to, že vedlejší účastník je subjekt činný v teplárenském průmyslu, u něhož se znalost předpisů předpokládá a i případný právní omyl by měl být posuzován mnohem přísnější optikou. Rovněž námitky týkající se nesprávného hodnocení doby vydržení věcného břemene (viz výše) nelze podle Ústavního soudu zcela opominout; to vrcholí stěžovatelovou argumentací, že v kontextu těchto úvah se soudy žádným způsobem nezabývaly otázkou, zda vůbec a od kdy mohl být vedlejší účastník jako právní nástupce původního provozovatele výměníkové stanice v předmětném domě v dobré víře, že právo odpovídající věcnému břemenu mu skutečně svědčí.
Ústavní soud znovu připomíná, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze podle jeho přesvědčení vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale, ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelových základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 a násl. a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konečně dodává, že porušením základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.