ECLI:CZ:US:2012:2.US.1688.10.1
sp. zn. II. ÚS 1688/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10 ve věci ústavní stížnosti P. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě sp. zn. 54 Co 155/2010 ze dne 30. března 2010, kterým bylo rozhodnuto ve věci nároku z bezdůvodného obohacení v souvislosti s výživným zasílaným stěžovatelem na nezletilé dítě po nabytí právní moci rozhodnutí o popření stěžovatelova otcovství, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníka řízení a K. P. jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. března 2010 č. j. 54 Co 155/2010-136 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. března 2010 č. j. 54 Co 155/2010-136 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve dvou rovinách. Nejprve tím, že v rámci svého rozhodování o podaných odvoláních ze strany obou účastníků řízení Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě projevil značnou libovůli, která prý nemá oporu ani v provedeném dokazování ani v platných právních předpisech, když se tento krajský soud (tj. pobočka v Jihlavě) odchýlil od předchozího závazného právního názoru téhož soudu vymezeného v jeho usnesení ze dne 28. května 2009 č. j. 13 Co 265/2008-75, v němž byl vysloven právní názor, že nezletilý nemůže být v daném sporu pasivně legitimován, protože na poskytnutá plnění nelze pohlížet jako na výživné. Druhá rovina porušení spravedlivého (fair) procesu závisí dle stěžovatele v tom, že krajský soud dále své rozhodnutí ani dostatečně neodůvodnil.
3. Stěžovatel má za to, že krajský soud z provedených skutkových zjištění vyvodil "bez jakéhokoliv racionálního zdůvodnění právní závěr, který je ve zcela zásadním nesouladu s danými skutkovými zjištěními a žádným způsobem z nich nevyplývá, přičemž je tento právní závěr sám o sobě natolik vnitřně rozporný, jakož i rozporný s platnou právní úpravou, že zakládá extrémní nesoulad ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu, a tím i porušení základního lidského práva stěžovatele na spravedlivý proces". Stěžovatel především poukazuje na to, že absence pasivní legitimace žalované byla důvodem zamítnutí žaloby již v rámci prvého meritorního rozhodnutí, a sice rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. dubna 2008 č. j. 3 C 21/2008-46. S touto argumentací se však dle názoru stěžovatele posléze vypořádal Krajský soud v Brně v rámci svého výše citovaného usnesení při rozhodování o odvoláních proti tomuto prvoinstančnímu rozsudku, kdy ve věci poskytl závazný právní názor, že plnění poskytnuté stěžovatelem není hrazeno z titulu výživného, a proto nemůže být ve věci pasivně legitimován nezletilý. Následně se dle stěžovatele v intencích závazného právního názoru vypořádal s touto námitkou pasivní legitimace opětovně i okresní soud tak, že z provedeného dokazování "zcela správně vyvodil, že platby byly, jak po celou dobu řízení stěžovatel tvrdil, zasílány k rukám žalované a byla to právě žalovaná, kdo rozhodoval o následném nakládání s plněním ze strany stěžovatele". Stěžovatel je v této souvislosti přesvědčen o tom, že kdyby snad žalovaná tyto platby byla použila i ve prospěch nezletilého, což ovšem prý zůstává v rovině tvrzení, nezakládala by tato skutečnost pasivní legitimaci na straně nezletilého.
4. Krajský soud (pobočka v Jihlavě) pak dle stěžovatele na identickém skutkovém základě bez toho, aby znovu vyslechl účastníky, případně provedl další důkazy, dovodil zcela opačný právní závěr, tedy "pasivní nelegitimaci žalované v dané právní věci (opačný závěr než Krajský soud v Brně)". Tento svůj právní názor a právní argumentaci však prý krajský soud téměř nezdůvodnil, když zejména není žádným způsobem zřejmé, jakou právní normu odvolací soud při svém rozhodování vůbec použil, případně jaké úvahy ho k tomuto rozhodnutí vedly. Krajský soud se svým shora uvedeným rozhodnutím dle mínění stěžovatele zcela odchýlil od předchozího závazného právního názoru Krajského soudu v Brně, a nastolil tak fakticky situaci, kdy se jeho rozhodnutí stalo pro stěžovatele nepředvídatelným. Krajský soud (pobočka v Jihlavě), který je dle stěžovatele soudem odlišným od Krajského soudu v Brně, rozhodnutí Krajského soudu v Brně nerespektoval a zcela se od jeho závěrů odchýlil. Stěžovatel v tomto postupu spatřuje libovůli.
5. Za zcela bez opory v platné právní úpravě pak považuje stěžovatel právní závěr krajského soudu (pobočky v Jihlavě) o tom, že platby byly spotřebovány nezletilým, nikoliv žalovanou jako jeho matkou, a proto je pasivně legitimován nezletilý. Tento právní závěr totiž z provedeného dokazování prý žádným způsobem nevyplývá. Stěžovatel v této spojitosti upozornil, že zasílal platby na bankovní účet žalované, což prý učinili oba účastníci řízení nesporným. Podle stěžovatele pak bylo pouze na vůli žalované, jak s danými prostředky naloží, například zda tyto stěžovateli vrátí, na bankovním účtu ponechá, případně tyto prostředky spotřebuje. Pokud se pak žalovaná rozhodla finanční prostředky spotřebovat, bylo již pouze na ní a na jejím uvážení, jakým způsobem tak učiní. Pokud považovala za racionální tyto spotřebovat na potřeby svého syna, tedy nezletilého, učinila tak. Stejně tak je dle stěžovatele ale mohla použít na úhradu potřeb například svých, své dcery, svého manžela nebo jakékoliv jiné, byť zcela cizí osoby. Následné použití obdržených plateb žalovanou prý nemá žádný vliv na posouzení skutečnosti, která osoba je ve věci pasivně legitimována. Stěžovatel dle svých slov zaslal platby žalované a tato byla povinna mu je vrátit. Právní závazkový vztah dle něj vznikl pouze mezi ním a žalovanou. Jakýkoliv vstup nezletilého do tohoto závazkového právního vztahu namísto žalované není v souladu s platnou právní úpravou možný, což stěžovatel demonstruje na odůvodnění usnesení krajského soudu, který prý jasně konstatoval, že finance zasílané stěžovatelem ve prospěch účtu žalované nelze považovat za výživné, a nemůže se tudíž jednat o výživné pro nezletilého.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že argumentace krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, že jeho obava z možného exekučního řízení byla v podstatě zcela iracionální, prý není předmětem hodnocení soudu a ani není jeho úkolem posuzovat, do jaké míry byly pohnutky, které stěžovatele k platbám vedly, racionální nebo nikoliv, ani do jaké míry byly oprávněné. Stěžovatel své pohnutky, které ho k zasílání částek vedly, zcela logicky vysvětlil, jejich oprávněnost, respektive proveditelnost je pak dle něj v dané věci irelevantní.
7. Pokud jde o výhradu nedostatečného zdůvodnění napadeného rozsudku, stěžovatel uvedl, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž příkladmo odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. března 2006 (N 61/40 SbNU 593). Dodržování této povinnosti má dle stěžovatele zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Z odůvodnění soudního rozhodnutí prý musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, popř. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že povinnost řádného odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud v posuzované věci nedodržel, neboť se logickým způsobem nevypořádal s důkazy ve věci provedenými a neuvedl ani to, z jakého ustanovení kterého právního předpisu při své argumentaci vycházel, přičemž vlastní odůvodnění (právní argumentace soudu) je obsažena pouze v jednom velmi stručném odstavci napadeného rozsudku. Toto rozhodnutí proto stěžovatel pokládá za zcela nepřezkoumatelné.
8. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces pramenícího z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a aby ústavní stížností dotčený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
II.
9. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě vedený pod sp. zn. 3 C 21/2008, z něhož zjistil následující skutečnosti.
10. Stěžovatel se žalobou podanou dne 25. ledna 2008 domáhal po vedlejší účastnici, žalované, zaplacení částky 24 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení na tom skutkovém základě, že tuto celkovou výši finančních prostředků vyplatil žalované poté, co nabyl právní moci rozsudek, jímž bylo popřeno otcovství k nezletilému P. P. Stěžovatel v žalobě poukazoval na to, že od doby nabytí právní moci (tj. k 21. březnu 2007) rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. září 2006 č. j. 9 Nc 167/2005-61, kterým bylo popřeno jeho otcovství k nezletilému, až do doby nabytí právní moci (tj. ke dni 21. března 2007) rozsudku téhož soudu ze dne 22. října 2007 č. j. 6 P 20/2007-35, kterým byla zrušena jeho vyživovací povinnost k nezletilému, se na straně žalované jedná o bezdůvodné obohacení, když placení částky 3 000 Kč nebylo lze interpretovat jako úhradu výživného, neboť se o výživné jednat nemohlo. Výše zmíněným rozsudkem ze dne 3. dubna 2008 okresní soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že je na daný případ nutno aplikovat ustanovení zákona o rodině, a nikoli ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Za takové situace však okresní soud dospěl k závěru, že ve sporu nemůže být žalovaná, matka nezletilého, pasivně legitimována.
11. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně svým výše označeným usnesením ze dne 28. května 2009 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil v něm právní názor, že platby přijímané žalovanou od stěžovatele poté, co nabyl právní moci rozsudek ve věci popření otcovství k nezletilému, nemohly být výživným poskytovaným stěžovatelem jako otcem na dítě ve smyslu zákona o rodině, jelikož hmotněprávní vztah, ze kterého taková povinnost vyplývá, zanikl právní mocí rozsudku o popření otcovství. Upozornil přitom na skutečnost, že není rozhodné, zda se stěžovatel následně domáhal zrušení vyživovací povinnosti rozhodnutím soudu, neboť takové rozhodnutí již pouze deklarovalo stav, který nastal ve sféře práva hmotného s účinky ke dni 21. března 2007. Odvolací soud v tomto směru okresnímu soudu uložil, aby se zaměřil na povahu a důvod plateb, je-li tedy vyloučeno, aby byly pokládány za výživné. Odvolací soud vyzdvihl zejména to, že pro posouzení této otázky bude třeba zjistit všechny skutečnosti, za kterých stěžovatel tyto finanční prostředky nadále poskytoval, především komu byly určeny a na jaký účel. Dále soud druhého stupně okresní soud zavázal, aby se zabýval tvrzeními stěžovatele o chování žalované, z něhož dovozuje, že jeho nárok by mohl být eventuálně nárokem na náhradu škody, a aby jej vyzval k označení důkazů o těchto tvrzeních, tj. aby vůči němu splnil poučovací povinnost dle §118a občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").
12. Okresní soud poté, co doplnil dokazování v naznačeném směru, dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že zasílané částky ve výši 3 000 Kč měsíčně v období po nabytí právní moci rozhodnutí o popření otcovství stěžovatele k nezletilému nelze pokládat za dar žalované či nezletilému. V posuzované věci se dle okresního soudu nejednalo o nárok na náhradu škody, nýbrž o nárok z bezdůvodného obohacení. Z tvrzení stěžovatele a žalované vzal okresní soud za prokázané, že plnění zasílaná prvně uvedeným byla určena žalované a byla to ona, kdo rozhodoval o nakládání s těmito prostředky. Přestože z těchto prostředků žalovaná pořizovala věci pro nezletilého, nemění tato skutečnost nic na závěru, že se na straně žalované jedná o bezdůvodné obohacení, a proto je namístě aplikovat ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku. Okresní soud rovněž žalovanou zavázal k zaplacení úroku z prodlení, neboť žalovaná byla stěžovatelem vyzvána k splacení dlužné částky a den plnění byl věřitelem stanoven. O nákladech řízení však okresní soud rozhodl tak, že stěžovateli uložil žalované uhradit jejich celkovou výši 13 480 Kč, neboť usoudil, že žalovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby, což dovodil ze shodných tvrzení účastníků o tom, že žalovaná stěžovatele vyzývala, aby částky již dále nezasílal, avšak stěžovatel na radu svého právního zástupce dále plnil.
13. Proti rozsudku okresního soudu, v pořadí druhému, podali odvolání oba účastníci. Stěžovatel napadl toliko výrok o náhradě nákladů řízení, žalovaná napadla výrok ve věci samé. Ve svém odvolání stěžovatel namítl, že pouhé konstatování soudu, že žalovaná nezavdala svým chováním příčinu k podání žaloby, jestliže vyzývala stěžovatele, aby jí již žádné částky nezasílal, není ve smyslu práva na spravedlivý proces dostačujícím. Vyjádřil své přesvědčení, že to byla žalovaná, jež zapříčinila vznik soudního sporu, což ve svém odvolacím návrhu podrobněji rozvedl (viz zejm. č. l. 116 a 117). Ve svém následném vyjádření k odvolání žalované stěžovatel poukázal na to, že plnění poskytnuté z jeho strany bylo bezdůvodným obohacením, přičemž tyto platby nebyly určeny nezletilému. Dle stěžovatele směřovaly vždy na bankovní účet žalované a jejich účel nebyl nikdy stěžovatelem jakkoliv vymezen. V této spojitosti odmítl argumentaci žalované obsaženou v jejím odvolacím návrhu, že obohatil-li se někdo, byl to její nezletilý syn, který dle jejího názoru byl příjemcem žalobcových plateb.
14. Odvolací soud (Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě) po rekapitulaci průběhu řízení před soudem prvního stupně i odvolacích námitek obou účastníků řízení na základě zjištěného skutkového stavu konstatoval, že v předmětné věci není žalovaná pasivně legitimována, když dovodil, že stěžovatel zasílal finanční částky ve stejné výši, jako zasílal výživné pro nezletilého k rukám matky, přičemž tyto částky byly spotřebovávány nezletilým, nikoli matkou. Z toho důvodu nebylo lze požadovat vrácení bezdůvodného obohacení po matce nezletilého, nýbrž přímo po nezletilém, který by dle soudu měl v případném sporu pasivní legitimaci. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by tyto částky byly spotřebovány matkou. Na základě výsledku sporu odvolací soud přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.
III.
15. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Brně jako účastníka a B. K. P. jako vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.
16. Krajský soud v Brně, za který v souladu s §30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jedná předseda senátu 54 Co, ve svém vyjádření ze dne 5. dubna 2011 plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
17. Žalovaná jako vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 24. dubna 2011 uvedla, že pokud stěžovatel v části II ústavní stížnosti popisuje skutkový stav, je možno jeho údaje považovat za věcně správné s výjimkou popisu jejího chování jako od počátku rozporného s dobrými mravy. Že tomu tak prý není a nebylo, zjistil dle mínění žalované v minulosti nalézací soud v řízeních sp. zn. 16 Nc 393/2004, 9 C 167/2005, 6 P 20/2007 a 3 C 21/2008, na něž žalovaná odkazuje a "pro zjednodušení přikládá kopie svých odvolání ve věci posledně zmíněné 3 C 21/2008", ve kterých je prý podstatná část její argumentace uvedena.
18. Stěžovatel dle žalované opomenul fakt, že ve věci rozhodoval v druhoinstančním řízení tentýž soud, byť jiný senát. Poprvé vyslovil senát 13 Co Krajského soudu v Brně v rámci prvého odvolacího řízení ve věci OS Jihlava 3 C 21/2008 určitý právní názor a vrátil věc prvému soudu k doplnění dokazování. Prvý soud podle pokynu odvolacího soudu dokazování doplnil zejména za účelem zjištění charakteru plateb označovaných jako "výživné", jakož i toho, co k těmto platbám stěžovatele vedlo. Při tomto doplněném dokazování bylo dle žalované zjištěno, že stěžovatel opakovaně tyto platby jako výživné označoval a žalovaná je takto pro nezletilého přijímala. Konzumentem plateb, byť označovaných jako výživné, bylo tedy dle jejího názoru nezletilé dítě. Stěžovatel dle ní neprokázal ani to, že peníze posílal pod reálnou hrozbou exekuce, ani to, že by peníze měla spotřebovat (a tím se na jeho úkor obohatit) žalovaná.
19. Z takto doplněného dokazování pak prý vycházel v rámci druhého odvolacího řízení jiný senát téhož soudu a po zhodnocení důkazů vyslovil právní názor, který vtělil do stěžovatelem napadeného rozsudku. Nebyl přitom dle názoru žalované povinen řídit se právním názorem jiného senátu soudu téhož stupně, protože žádnou takovou povinnost mu zákon neukládá. To, že stěžovatel rozlišuje mezi Krajským soudem v Brně a Krajským soudem - pobočkou v Jihlavě a přisuzuje jim rozdílné rozhodovací kompetence - dokonce ve stavu nadřízenosti a podřízenosti, je dle ní "názor extrémně nesprávný a činí v tomto bodě ústavní stížnost nedůvodnou".
20. Pokud jde o stěžovatelovu námitku nedostatečného odůvodnění, žalovaná uvedla, že je věcné, logické a argumentačně přehledné - byť stručné - odůvodnění rozsudku zcela postačující. Naopak, jako nadbytečná se prý jeví pro praxi nalézacích soudů obsáhlá odůvodnění hraničící až s právním rozborem a tvorbou sjednocujících judikátů, která přísluší soudům vyšších stupňů, zejména Nejvyššímu soudu či Ústavnímu soudu. Jedině věcnost a srozumitelnost rozsudků nalézacích soudů dle žalované plní účel soudního řízení, přičemž tento účel napadený rozsudek prý splnil. Na závěr ústavní stížnosti žalovaná navrhla, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nedůvodnou.
21. Ústavní soud následně zaslal vyjádření vedlejšího účastníka, žalované B. K. P., k replice stěžovateli, který ve svém podání ze dne 22. února 2012 oznámil, že se k vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 24. dubna 2012 nebude vyjadřovat.
22. Ústavní soud si od účastníků a vedlejšího účastníka řízení rovněž vyžádal souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť od ústního jednání neočekával další objasnění věci. Stěžovatel i vedlejší účastník udělili souhlas výslovný, Krajský soud v Brně se v poskytnuté patnáctidenní lhůtě nevyjádřil, a proto prostřednictvím §63 zákona o Ústavním soudu nastal stav předvídaný v §101 odst. 4 o. s. ř. Za této situace tedy Ústavní soud ústní jednání nenařídil.
IV.
23. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
24. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
25. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozím odstavci, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé a ve zřejmém rozporu s jeho předchozím kasačním rozhodnutím, aniž pro změnu jeho postoje byly dány relevantní důvody. Nadto je napadený rozsudek zatížen nepřezkoumatelností.
26. Ústavní soud ustáleně judikuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistota, je nutno klást i na individuální právní akty, zvláště soudní rozhodnutí.
27. Ústavní soud musí nejprve poukázat na to, že Krajský soud v Brně svým výše označeným usnesením ze dne 28. května 2009 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil v něm závazný právní názor, že platby přijímané žalovanou od stěžovatele poté, co nabyl právní moci rozsudek ve věci popření otcovství k nezletilému, nemohly být výživným poskytovaným stěžovatelem jako otcem na dítě ve smyslu zákona o rodině, jelikož hmotněprávní vztah, ze kterého taková povinnost vyplývá, zanikl právě právní mocí rozsudku o popření otcovství. Současně přitom upozornil na skutečnost, že soudní rozhodnutí o zrušení vyživovací povinnosti již pouze deklarovalo stav, který nastal ve sféře práva hmotného s účinky ke dni 21. března 2007. Odvolací soud následně v tomto směru podřízenému okresnímu soudu uložil, aby se zaměřil na povahu a důvod plateb. Odvolací soud vyzdvihl zejména to, že pro posouzení této otázky bude třeba zjistit všechny skutečnosti, za kterých stěžovatel tyto finanční prostředky nadále poskytoval, především komu byly určeny a na jaký účel. Dále soud druhého stupně okresní soud zavázal, aby se dále zabýval tvrzeními stěžovatele o chování žalované, z něhož dovozuje, že jeho nárok by mohl být eventuálně nárokem na náhradu škody, a aby jej vyzval k označení důkazů o těchto tvrzeních, tj. aby vůči němu splnil poučovací povinnost dle §118a občanského soudního řádu. Soud druhého stupně tak naprosto konkrétním způsobem vymezil, v jakých intencích by řízení před nalézacím soudem mělo probíhat, přičemž mu poskytl vyčerpávající výčet otázek, na které byl okresní soud povinen se ve svém dalším počínání soustředit a odpovědět na ně.
28. Při druhém odvolacím řízení proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu se však Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě vůbec nezaobíral splněním dříve uložených (a výše konkretizovaných) úkolů okresním soudem a navíc dospěl k diametrálně odlišnému právnímu závěru stran posouzení otázky příjemce poskytnutých finančních plnění.
29. Prvně uvedené pochybení, tedy naprosté opomenutí předchozího kasačního zásahu Krajského soudu v Brně a jeho důsledků v rovině dalšího řízení před Okresním soudem v Jihlavě, spatřuje Ústavní soud v tom, že krajský soud (pobočka v Jihlavě) vůbec nereflektoval, že ve věci již okresní soud jednou rozhodoval, přičemž toto jeho rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud opomenul připomenout i to, zda a jak nalézací soud doplnil dokazování, jak se případně takový krok promítl na zodpovězení otázek položených předtím soudem druhého stupně, včetně toho, zda se okresní soud úspěšně vyrovnal se závazným právním názorem soudu odvolacího.
30. Právo na spravedlivý proces ztělesňuje množinu rozmanitých principů, zásad i imperativů, jejichž neodmyslitelnou součást tvoří též povinnost soudu (i dalších orgánů veřejné moci) řádně odůvodnit své rozhodnutí. V rámci této povinnosti musí při případné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení přihlédnout ke všem jeho významným událostem, za které jest bezpochyby třeba pokládat kasační zásah odvolacího soudu i opětovné projednání věci před soudem prvního stupně. Splnění této povinnosti je o to naléhavější, byl-li odvolacím soudem vysloven závazný právní názor v určité otázce. Absence těchto významných událostí ve spojení s argumentací soudu, která k jejich významu a dopadu na řízení vůbec nepřihlíží (resp. je fakticky ignoruje), je v kontrapozici s požadavkem spravedlivého procesu. Náležitá rekapitulace dosavadního průběhu řízení ze strany odvolacího soudu beroucí ohled na proběhnuvší kasaci je přitom namístě vždy tam, kde bylo prvoinstanční rozhodnutí (alespoň zčásti) zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Je prima facie zřejmé, že v posuzované věci Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě těmto požadavkům nedostál, když tento soud rekapituluje toliko tu část řízení, z něhož vzešel v pořadí druhý, nový rozsudek Okresního soudu v Jihlavě.
31. Ústavní soud na tomto místě pokládá za nezbytné poznamenat, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě není soudem odlišným od Krajského soudu v Brně, jak se mylně domnívá stěžovatel. Zde musí Ústavní soud přisvědčit pohledu vedlejšího účastníka, kdy žalovaná zdůraznila, že v druhoinstančním řízení rozhodoval tentýž soud, pouze jiný senát. Pobočky obecných soudů jsou zřízeny za účelem pokud možno optimální geografické polohy těchto soudů, a to zejména s ohledem na dojezdové vzdálenosti ve vztahu k velikosti a členitosti té které spádové oblasti. V žádném případě se ovšem nejedná a ani nemůže jednat o soudy odlišné, jedinou odlišností je zeměpisná poloha jeho jednotlivých částí, která však z procesního hlediska, resp. právního hlediska, nehraje vůbec žádnou roli.
32. Avšak právě skutečnost, že jde o tentýž soud, o identické soudní těleso, jakož i že zde neexistuje vztah subordinace, jak správně vyvodil vedlejší účastník, zároveň představuje okolnost, která porušení práva na spravedlivý proces v kontextu výše uvedeného naopak zakládá, a proto nemůže činit ústavní stížnost nedůvodnou, jak žalovaná ve svém vzpomínaném vyjádření k ústavní stížnosti předestřela.
33. Druhé pochybení krajského soudu, jež přispělo k asperaci porušení spravedlivého procesu, spatřuje Ústavní soud v tom, že odvolací soud změnil skutková zjištění stran příjemce plnění. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě totiž konstatoval, že z řádně zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaná od stěžovatele přijímala zasílané částky jako výživné a takto je také pro svého nezletilého syna spotřebovávala, což je v příkrém rozporu s právním názorem vysloveným dříve v usnesení Krajského soudu v Brně, že platby přijímané žalovanou od stěžovatele poté, co nabyl právní moci rozsudek ve věci popření otcovství k nezletilému, nemohly být výživným poskytovaným stěžovatelem jako otcem na dítě ve smyslu zákona o rodině. Ve světle prve vysloveného právního závěru i nastíněných otázek je taktéž bez relevance fundamentální úvaha odvolacího soudu (pobočky v Jihlavě) o tom, kým byly částky spotřebovávány, což tento soud vede k závěru o absenci pasivní legitimaci žalované a o existenci pasivní legitimace nezletilého. Okresní soud byl podle kasačního rozhodnutí povinen zkoumat povahu a důvod plateb, komu byly určeny a na jaký účel, nikoli však to, kým byly tyto platby spotřebovány, což ostatně ani nemohlo korespondovat s rušícím usnesením soudu druhého stupně nastoleným dalším směřováním řízení před nalézacím soudem. Postup, kdy odvolací soud tímto svým přístupem neguje svá předchozí východiska v identickém řízení, v témže sporu (byť jde o rozhodnutí jiného senátu), není slučitelný s obsahem hlavy páté Listiny a z ní vyvěrajících imperativů v oblasti předvídatelnosti soudního rozhodování.
34. Tvrdí-li žalovaná, že odvolací soud nebyl povinen řídit se právním názorem jiného senátu soudu téhož stupně, protože mu žádnou takovou povinnost zákon neukládá, pak se mýlí potud, pokud se jedná o jedno a to samé řízení. Kasační rozhodnutí soudu bylo přijato ve formě usnesení. Podle ustanovení §170 o. s. ř. je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, popř. jakmile bylo doručeno, anebo není-li nutno je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno; výjimku tvoří jen ta usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.), o nichž nemůže být v posuzovaném případě řeč. Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru. K takové změně však v projednávané věci zjevně nedošlo. Následné rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě tak bylo pro účastníky řízení nepředvídatelné, a proto překvapivé. K tomu Ústavní soud podotýká, že i kdyby princip vázanosti soudu vlastním rozhodnutím nebyl explicite upraven v zákoně, bylo by lze jeho existenci dovodit z ústavních principů a zásad materiálního právního státu ovládajících fungování moci soudní lato sensu. Ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu se vyznačuje svévolí, kterou tudíž nelze v podmínkách existence materiálního právního státu akceptovat.
35. Ústavní soud musel přisvědčit i těm výhradám stěžovatele, jimiž zpochybňuje nedostatečné odůvodnění samotného rozhodnutí. Část odůvodnění týkající se právní argumentace výroku ve věci samé činí jeden krátký odstavec na straně 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu. Požadavek na řádné odůvodnění sice nelze poměřovat hledisky kvantitativními, nýbrž kvalitativními, a proto i velmi stručné odůvodnění se může za jistých okolností jevit uspokojivým, nicméně je nutno podotknout, že v posuzovaném případě tomu tak není. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. června 1997 (N 76/8 SbNU 231), z něhož stěžovatel ve své ústavní stížnosti také cituje, vyslovil, že je povinností soudu hodnotit podle své úvahy každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.). Je třeba říci, že soud rovněž dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé a zabývalo se i příčinami sporu. Odůvodnění odvolacího soudu v posuzované věci těmto nárokům nevyhovuje, neboť konstatování, že v řízení nebylo prokázáno, že by tyto částky byly spotřebovávány matkou (vedle toho, že otázka, kým byly platby zasílané stěžovatelem spotřebovávány, je s ohledem na dříve zaujatý právní názor odvolacího soudu nepřijatelnou, jak bylo vyloženo výše), představuje opačný závěr, než k jakému dospěl soud okresní. Přitom odvolací soud vůbec neodůvodnil, z čeho na takový naprosto odlišný závěr usuzuje, když vychází z identických skutkových zjištění jako soud nalézací, a to obzvláště za situace, kdy skutkový stav pokládá za řádně zjištěný soudem prvního stupně. Odůvodnění odvolacího soudu tudíž ani nelze pokládat za přesvědčivé.
36. Nad rámec řečeného pokládá Ústavní soud za vhodné podotknout, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na výjimky přípustné dovolání, Nejvyšší soud je tak zde v podstatě vyloučen z možnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů. Nadto nebylo v posuzované věci dovolání přípustné z důvodu uvedeného v §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za takové situace byl Ústavní soud nucen promítnout do svého rozhodování i hlediska práva jednoduchého, když odlišné senáty téhož odvolacího soudu zaujaly v téže věci diametrálně odlišný postoj. Ústavní soud podotýká, že aniž by bylo třeba činit z jednoduchého práva právo složité, v projednávaném případě se bezpochyby nemohlo jednat o výživné (jak správně vyzdvihl Krajský soud v Brně v rámci svého prvotního, zrušujícího rozhodnutí), nýbrž o bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, k němuž došlo vědomou akceptací plateb z její strany bez právního důvodu, kdy tyto platby stěžovateli nevracela, což je ostatně dobře patrné jak z vývoje chování jednotlivých účastníků řízení, tak i tomu korespondujících okolností celého případu.
37. Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud přitakal zásadním výhradám stěžovatele a naříkané rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě zrušil pro porušení práva na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, neboť odvolací soud v rozporu se svým posláním pramenícím z čl. 4 a 90 Ústavy ochraně tohoto práva nedostál.