ECLI:CZ:US:2012:2.US.2185.12.1
sp. zn. II. ÚS 2185/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2185/12 ve věci ústavní stížnosti D. M. proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha, ze dne 24. 2. 2009 č. j. 103979/2008-631/Šťa/G VII.vyř., kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., částku 1 908 Kč s příslušenstvím, vydanému ve správním řízení, v němž byl stěžovateli ustanoven opatrovník z důvodu, že jeho pobyt není znám, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha, ze dne 24. 2. 2009 č. j. 103979/2008-631/Šťa/G VII. vyř. se ruší.
Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí se odmítá.
Náhrada nákladů řízení se nepřiznává.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha, (dále též jen "ČTÚ"), kterým mu byla uložena povinnost uhradit společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., částku 1 908 Kč s příslušenstvím, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Stěžovatel dále navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť odkladem nebude způsobena telefonní společnosti ani exekutorovi újma. Zároveň navrhuje, aby bylo určeno, že náklady na jeho právní zastoupení zaplatí stát.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že o existenci napadeného rozhodnutí se dověděl až z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 73 EX 5601/2011-9 o nařízení exekuce, které mu bylo doručeno dne 12. 4. 2012. Tento den má navrhovatel za určující pro běh 60denní lhůty pro podání ústavní stížnosti, neboť před tímto dnem neměl možnost se o napadeném rozhodnutí dozvědět a veškeré lhůty dané zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, k jeho změně či zrušení již marně uplynuly.
Stěžovatel uvádí, že ač mu byly zpočátku ČTÚ písemnosti zasílány na adresu R., Praha 9, na níž se v době správního řízení zdržoval, měl řádně označenu schránku a hlášen trvalý pobyt, pracovník České pošty vrátil zásilky s poznámkou "na uvedené adrese neznámý". ČTÚ poté přistoupil k ustanovení opatrovníka, přičemž opatrovníkem byl určen zaměstnanec správního orgánu pan V. M.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutím ČTÚ a předcházejícím správním řízením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nemohl účastnit správního řízení, navrhovat v něm důkazy ani využít opravných prostředků. Aniž by jakkoli pochybil, co se týká bydliště, neboť se zdržoval řádně na adrese, kde byl k trvalému pobytu hlášen, tak pochybením třetí osoby byl omezen na svých právech. Správní orgán nepokračoval dále v šetření po jeho pobytu a ustanovil opatrovníka z řad zaměstnanců. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem účastníka řízení ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na z toho plynoucí konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. Jakož i v dalších srovnatelných případech, kterými se v minulosti Ústavní soud zabýval, ani v tomto případě opatrovník stěžovatele neučinil jiné kroky než převzetí doručovaných písemností.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o Ústavním soudu) může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
ČTÚ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při vedení správního řízení, jakož i při doručování písemností bylo postupováno v souladu se správním řádem. Vystavená vyúčtování byla již od uzavření smlouvy, tj. ode dne 10. 12. 2005 zasílána na adresu zvolenou stěžovatelem. Správní orgán má za to, že účastník řízení si byl vědom své povinnosti hradit částky za poskytované služby elektronických komunikací a v případě nemožnosti dodržet své závazky věděl o možnosti obrátit se na poskytovatele služeb elektronických komunikací se žádostí o vyřešení takové situace.
Ze spisového materiálu ČTÚ vyplývá, že řízení ve věci uložení povinnosti uhradit dlužné částky za služby elektronických komunikací bylo zahájeno dne 5. 12. 2008 na návrh společnosti Vodafone Czech Republic, a. s. Smlouva mezi stěžovatelem a Vodafone Czech Republic, a. s., byla uzavřena konkludentně dne 10. 5. 2005 na adresu P., Sázava. Vyúčtování poskytovaných služeb pro dlužná období od 16. 7. 2006 do 15. 10. 2006 byla účastníkovi řízení zasílána na jím zvolenou adresu R., Praha 9. Vyrozumění o zahájení správního řízení bylo účastníkovi řízení prostřednictvím České pošty odesláno dne 16. 12. 2008 na adresu P., Sázava, a zásilka byla správnímu orgánu vrácena s poznámkou doručovatele "adresát se odstěhoval". Tato písemnost byla dne 19. 12. 2008 zaslána na adresu trvalého pobytu stěžovatele ověřenou v centrální evidenci obyvatel (trvalý pobyt od 24. 9. 2007), R., Praha 9, odkud se však písemnost vrátila s poznámkou doručovatele "adresát je na uvedené adrese neznámý".
Dne 7. 1. 2009 ustanovil správní orgán podle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu stěžovateli opatrovníka, a to pracovníka Českého telekomunikačního úřadu. Současně s ustanovením opatrovníka správní orgán doručoval veřejnou vyhláškou.
Opatrovník převzal vyrozumění o zahájení řízení dne 10. 2. 2009. Rozhodnutí, kterým bylo návrhu společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., vyhověno a stěžovatel byl dle §64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), zavázán k zaplacení dlužné částky, bylo vydáno dne 24. 2. 2009 a dne 25. 2. 2009 je převzal opatrovník. Stěžovateli toto rozhodnutí již zasíláno nebylo. Opatrovník odvolání nepodal; právní moci nabylo rozhodnutí dne 13. 3. 2009.
Z úředního záznamu ze dne 19. 4. 2012 je zřejmé, že stěžovatel se tohoto dne osobně seznámil se správním spisem a převzal si ústavní stížností napadené rozhodnutí ČTÚ.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti; posuzoval, zda byla dodržena šedesátidenní lhůta pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadené rozhodnutí totiž nabylo právní moci, aniž by proti němu byl podán opravný prostředek. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci prvního stupně postupoval správně, "když a jak" stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost přípustná [např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález sp. zn. I. ÚS 3267/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 106/49 SbNU 555), nález sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171) a nález sp. zn. II. ÚS 1143/12 ze dne 29. 5. 2012 (N 114/65 SbNU 525), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 11. 6. 2012 domáhá zrušení rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení, jehož byl (resp. měl být) účastníkem. O tomto rozhodnutí se však dozvěděl až dne 19. 4. 2012 při nahlížení do spisu ČTÚ. Ústavní soud proto přistoupil k meritornímu přezkoumání ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že předmětné usnesení nebylo stěžovateli řádně doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny zákonem dané procesní prostředky ani podat ústavní stížnost ve lhůtě podle zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Ústavní soud podotýká, že obdobnými ústavními stížnostmi [např. nález sp. zn. II. ÚS 2966/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 34/56 SbNU 383), nález sp. zn. I. ÚS 3267/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 106/49 SbNU 555), nález sp. zn. IV. ÚS 2992/08 ze dne 19. 5. 2010 (N 109/57 SbNU 397), nález sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171), nález sp. zn. II. ÚS 817/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 100/61 SbNU 519), nález sp. zn. IV. ÚS 1433/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 190/63 SbNU 211), nález sp. zn. II. ÚS 1143/12 ze dne 29. 5. 2012 (viz výše), dostupné též na http://nalus.usoud.cz] s podobnou ústavněprávní argumentací jako v nyní projednávané věci se již ve svých rozhodnutích zabýval, přičemž přijaté závěry jsou aplikovatelné i na projednávanou věc.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil k výkladu a aplikaci ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř., které umožňuje ustanovit opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám. S ohledem na to, že právní úprava správního řízení umožňuje správním orgánům ustanovit opatrovníka osobě neznámého pobytu za stejných podmínek jako soudu [§32 odst. 2 písm. d) správního řádu] a správní orgány přitom disponují stejnou možností zjistit od ostatních orgánů veřejné moci všechny skutečnosti důležité pro řízení a rozhodnutí (§128 o. s. ř. a §50 odst. 2 správního řádu), dopadají v tomto směru právní názory vyslovené ve vztahu k pravomoci soudu ustanovit opatrovníka účastníkovi řízení neznámého pobytu i na pravomoc správního orgánu.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu předně vyplývá, že zákonná ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci [nález sp. zn. IV. ÚS 200/97 ze dne 7. 12. 1998 (N 149/12 SbNU 381), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce [srov. sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše)].
Proto ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení, a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření [nález sp. zn. I. ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001 (N 150/24 SbNU 105), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
K osobě opatrovníka Ústavní soud dále připomíná, že je třeba jej hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka řízení (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 559/2000). Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, zda nedojde ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze totiž očekávat, že podřízený pracovník - zaměstnanec ČTÚ - jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731)]. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem účastníka řízení ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na z toho plynoucí konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. Skutečnost, že v souzené věci opatrovník nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností, je tedy nutné vidět právě ve světle tohoto konfliktu zájmů. Z hlediska dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení tak Ústavní soud odmítá, aby orgány veřejné moci hledaly opatrovníky v řadách svých zaměstnanců, byť by jejich odborná erudice byla nezpochybnitelná.
I když lze obecně konstatovat, že možnosti správního orgánu ke zjištění skutečného místa pobytu účastníka řízení mohou být někdy omezené, je nezbytné před ustanovením opatrovníka z důvodu neznámého pobytu účastníka řízení vyčerpat všechny nabízející se možnosti za účelem zjištění místa pobytu, resp. identifikace osoby čerpající služby.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že i v projednávaném případě se ze strany správního orgánu jednalo o formální postup, kdy zájmy opatrovníka jako zaměstnance ČTÚ mohly být v kolizi se zájmy stěžovatele. O formálnosti postupu ČTÚ svědčí i to, že nebyl učiněn další pokus o doručení napadeného rozhodnutí. V dané věci nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že v souvislosti s exekučním vymáháním pohledávky se přes značný časový odstup stěžovateli zásilky doručit podařilo.
Ústavní soud tedy shledal porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny ze strany Českého telekomunikačního úřadu v tom, že před ustanovením opatrovníka ne zcela dostatečným způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele a především jako opatrovníka ustanovil svého zaměstnance, který z povahy věci nemohl účinně hájit jeho práva, o čemž svědčí shora popsaný formální postup, jímž stěžovateli znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, s přihlédnutím k výši vymáhané částky a okolnosti, že stěžovateli mohlo být známo, že telefonní společnosti neuhradil za příslušné období cenu za poskytnuté služby, v dané věci neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí a pro postup podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu (ostatně majetkové poměry stěžovatel neosvědčil).
Ústavní soud ústavní stížnosti jako opodstatněné vyhověl a v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí a přiznání nákladů řízení odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.