infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.2770.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:2.US.2770.10.1
sp. zn. II. ÚS 2770/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) V. V., b) J. V., c) P. B., d) I. P., e) V. F., zastoupených Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1574/2010-605 ze dne 14. 7. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 579/2007-575 ze dne 26. 11. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo dojít k zásahu do jejich základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i principů obsažených v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelé namítají, že oba napadené rozsudky vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a která zvýhodňují vedlejšího účastníka. Mají za to, že oba soudy se nedostatečně zabývaly tvrzením stěžovatelů a jimi předloženými důkazy a naopak vyzdvihly tvrzení vedlejšího účastníka, kterým uvěřily. Napadené rozsudky nerespektují ani judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02, Pl. ÚS 6/05, IV. ÚS 1835/08, v nichž Ústavní soud opakovaně shledal nesprávnost postupu Pozemkového fondu České republiky (dále též "vedlejší účastník"). Stěžovatelé považují za účelové tvrzení vedlejšího účastníka, že do roku 2003 nebyl jejich nárok finančně vyčíslen, když nereagovali na žádnou z veřejných nabídek pozemků k převodu. Uvádějí, že prokázali, že své nároky uplatnili již v r. 1991 a že následně postupovali podle pokynů vedlejšího účastníka. Tvrdí, že vedlejší účastník nemá zájem na vydávání kvalitních pozemků, které jsou způsobilé nároky restituentů uspokojit, jeho veřejné nabídky nejsou schopny uspokojit nároky oprávněných osob a ve své činnosti je liknavý. Důsledkem takového přístupu nejsou nároky stěžovatelů již druhé desetiletí uspokojeny. Mají za to, že jimi označené pozemky mohly a mohou sloužit k uspokojení restituentů, vedlejší účastník je však do nabídky nezahrnul a nabídl je obci, přičemž nebyl prokázán žádný její zájem na tom, aby je vlastnila. Nerovnost účastníků stěžovatelé spatřují i v tom, že zatímco restituenti musí splnit při uplatnění svých nároků řadu lhůt, vedlejší účastník jako realizátor přislíbené nápravy majetkových křivd žádné lhůty nemá. Stěžovatelé odkazují na závěry prvního kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, dle nichž byl nárok stěžovatelů na náhradní pozemek nesporný a řadu let neuspokojený, přičemž bylo proto možno očekávat vstřícnější postoj vedlejšího účastníka, ten však postupoval přinejmenším liknavě. Odvolací soud však přes právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně předmětnou žalobu zamítl, a to přesto, že stěžovatelé oprávněnost vznesených nároků prokázali, zatímco vedlejší účastník na obranu své liknavosti a libovůle brojil pouze tvrzeními, která adekvátním způsobem nedoložil. Přitom zvolil nový důvod pro zamítnutí žaloby, což znamenalo zásadní změnu jeho právního náhledu na věc, v důsledku čehož měla být stěžovatelům dána možnost, aby se k ní vyjádřili a případně předložili nové důkazy. V dané souvislosti poukazují na nález sp. zn. III. ÚS 495/02. Vedlejší účastník byl soudem náležitě poučován ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř. mj. o tom, aby prokázal, že v jím zveřejněných nabídkách pozemků byly pozemky, které byly vhodné pro zemědělské využití, což vedlejší účastník neprokázal. Přesto odvolací soud vzal vedlejším účastníkem předložený seznam za stěžejní důkaz, byť jej stěžovatelé zpochybnili. Navíc své poučení výslovně vázal na nabídky až od roku 2003, ačkoli nároky byly uplatněny již od roku 1991. Stěžovatelé poukazují na to, že v průběhu celého řízení tvrdili, že v nabídce vedlejšího účastníka chyběly pozemky, které by splňovaly podmínky stanovené v rámci zákonného postupu poskytování náhrad, tj. pozemky v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly původní pozemky, a to pokud možno v téže obci. Snahu vedlejšího účastníka vnutit jim svou vůli tím, že jim nedá vybrat ze státních pozemků, ale jen z toho, o co nemá nikdo zájem, označují za nepřípustnou a diskriminující. Stěžovatelé se ohrazují proti tvrzení odvolacího soudu, že se měli vyjádřit, že nechtějí pozemky určené k zemědělskému využití a že jim šlo o vydání pozemků určených k zastavění, a označují je za nepravdivé a vytržené z kontextu. Uvádějí, že se domáhají pozemků, které tvoří zemědělský půdní fond a odvolací soud nepřípustně spekuloval, pokud přijal závěr, že tyto pozemky budou vyjmuty ze zemědělského půdního fondu, a stejně postupoval, když uvedl, že stěžovatelé se nezúčastnili veřejných nabídek a domáhají se pozemků, které nejsou vhodné pro veřejnou nabídku, neboť ohledně zjišťování vhodných pozemků vyvinuli maximální snahu. Jako spekulativní označují i závěr, že by předmětné pozemky v případě zařazení do veřejné nabídky byly zřejmě oceněny výše, než je hodnota restitučního nároku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud rovněž nesprávně pominul ustanovení §3 občanského zákoníku, neboť mají za to, že rozpor s dobrými mravy jednoznačně nastal. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé namítají, že dovolací soud je odůvodnil formálně a protichůdně oproti svému prvnímu rozhodnutí. Celou věc si zjednodušil, když dovolání zamítl, aniž by řádně a úplně zkoumal důvody, které stěžovatelé podrobně rozvedli. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil názor, že stížnost nepřináší nové argumenty k dosavadním přednesům a vyjádřením stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, týkajícím se nesprávné aplikace a interpretace ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, když v podstatě jen kladou důraz na tvrzený liknavý postup pozemkového fondu při uspokojování uplatněného nároku na poskytnutí náhradního pozemku. Tato okolnost však z obsahu řízení i výsledků zjištění přesvědčivě nevyplynula. Krajský soud především odkázal na důvody obsažené v odůvodnění napadených rozsudků. K nim dodal, že k libovůli, svévoli či diskriminaci ze strany státu reprezentovaného pozemkovým fondem při uspokojování nároku oprávněných dle §11 odst. 2 zákona o půdě může dojít, pokud je prokázáno, že nárok oprávněné osoby není dosud uspokojen přesto, že k tomu poskytla alespoň nezbytnou, minimální součinnost. Jinými slovy, v souladu se zásadou "bdělým náležejí práva", při konkurenci řady oprávněných osob a způsobu uspokojování jejich nároků na vydání náhradního pozemku je nutné, aby tato osoba vyvinula alespoň minimální míru nutné aktivity pro naplnění, realizaci svého nároku ve vztahu ke státu. Pouze v případě, že takovou aktivitu v míře, kterou lze po ní spravedlivě požadovat, vyvinula, a přesto nebyla se svým restitučním nárokem uspokojena, lze o diskriminaci, libovůli či svévoli vůči ní uvažovat a připustit uspokojení jejího nároku cestou žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního vhodného pozemku. I pak ale soud není vázán výběrem takového pozemku a je oprávněn náhradní pozemek vhodný k vydání určit. To však není případ stěžovatelů, kteří takovou součinnost nevyvinuli - veřejných nabídek se nezúčastnili. Stěžovatelé v řízení uváděli, že důvodem, pro který se nehlásili do veřejných nabídek, je skutečnost, že nejsou nabízeny pozemky v odpovídající kvalitě. Tuto požadovanou kvalitu spatřují v tom, že jim má být vydán toliko pozemek, který je určen k zastavění, tedy v kvalitě stavební parcely. Na takový pozemek jim však nárok nevznikl, neboť nárok mají na pozemek, který může řádně sloužit účelům dle zákona o půdě, tedy zemědělskému obhospodařování. Takové pozemky jsou pozemkovým fondem nabízeny, avšak stěžovatelé o ně zájem nemají, a proto se také do veřejných nabídek nehlásili. V tomto směru krajský soud odkázal na vyjádření stěžovatelů při jednání odvolacího soudu dne 8. 10. 2009 a 26. 11. 2009. Podle jeho názoru nebylo z hlediska uvedeného skutkového základu věci neuspokojení nároku stěžovatelů projevem libovůle, a napadenými rozhodnutími tak nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu ani jiná jejich ústavní práva. Pozemkový fond České republiky se svého práva vystupovat v řízení jako vedlejší účastník vzdal. V obsáhlé replice na podaná vyjádření stěžovatelé v podstatě setrvali na svých argumentech obsažených v ústavní stížnosti. Nad tento rámec poukázali na v médiích zveřejněný případ, ze kterého zjistili informace o tom, že pozemkový fond údajně získal od dozorčí rady souhlas k průlomovému vypořádání restitučních nároků v hodnotě 84 milionů korun a některým restituentům hodlá vydat náhradní pozemky, které si sami vybrali, aniž by parcely prošly veřejnou nabídkou. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 3 C 465/2005 bylo zjištěno následující: Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 10. 2006 č. j. 3 C 465/2005-413 (jímž bylo Pozemkovému fondu ČR uloženo převést bezúplatně stěžovatelům do vlastnictví pozemky, blíže specifikované, a to ve výši podílů uvedených ve výroku) tak, že byla žaloba zamítnuta (viz výrok I.) a dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud tímto způsobem rozhodl poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3530/2008 zrušil jeho dřívější rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V napadeném rozsudku odvolací soud vyšel z názoru dovolacího soudu, že byť oprávněné osoby podle zákona o půdě nemají nárok na výběr pozemků požadovaných k převodu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, za určitých podmínek nelze ani vyloučit řízení o žalobním návrhu ohledně konkrétních pozemků. Respektoval i další názor dovolacího soudu, že při dlouhodobém neuspokojení nároku oprávněné osoby je třeba zkoumat, zda tu nešlo ze strany pozemkového fondu o libovůli či svévoli při plnění závazku, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že za situace, kdy stěžovatelé nemají zájem o žádný z pozemků k zemědělskému využití a trvají na vydání jen takových pozemků, které získají hodnotu pozemků stavebních, přičemž se nezúčastňují veřejných nabídek pozemků k využití pro zemědělské účely, je nutno jejich žalobu zamítnout. O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem, jímž toto dovolání zamítl (viz výrok I.), a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Nedospěl k závěru, že by odvolací soud posoudil projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil, a to zejména v rozporu se závěry vyplývajícími z uveřejněné judikatury, přičemž nešlo ani o situaci, že by odvolací soud vycházel ze skutečností, o nichž by v soudním spise nebylo nic uvedeno, anebo že by přehlédl podstatnou skutečnost (právně významnou), ze které by bez dalšího vyplýval opačný právní závěr, než k němuž odvolací soud dospěl. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů, zejména soudu odvolacího, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravných prostředků uplatněných v soudním řízení. Stěžovatelé se tímto způsobem v podstatě domáhají přezkoumání napadených rozhodnutí tak jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že je jimi porušeno ústavně zaručené právo či svoboda. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy posuzovaly projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, v němž je upravena možnost pozemkového fondu převést oprávněné osobě (které nebylo možné vydat pozemek nebo jeho část v případech uvedených v §11 odst. 1) do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních oprávněných osob. Ve sporu mezi stěžovateli a pozemkovým fondem nešlo o odmítnutí bezúplatně převést jiný pozemek, tedy o upření naturální restituce, ale o odmítnutí převést určitý konkrétní pozemek podle výběru stěžovatelů. Judikatura obecných soudů je postavena na tom, že právo oprávněných osob vybrat si jiný pozemek, a tomu korespondující povinnost pozemkového fondu takový pozemek převést, ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě neobsahuje. Ústavní soud nepovažuje tento závěr za ústavně nekonformní. Není-li možno z různých zákonem stanovených důvodů vydat restituentům pozemky, které jim původně patřily a byly jim odňaty, přichází na řadu "vydání" jiných pozemků určených genericky. Zákon neukládá pozemkovému fondu, který z pozemků (v téže obci, a není-li jich, pak jinde) má za povinnost oprávněné osobě převést, což však neznamená, že by oprávněná osoba, které svědčí nárok na bezúplatné převedení jiných pozemků, nemohla proti postupu fondu, který bezdůvodně odmítl takové pozemky nabídnout, brojit. Příslušnému postupu pozemkového fondu pak musí odpovídat i patřičný postup oprávněných osob při uplatňování jejich nároku. V daném případě postup stěžovatelů posléze koncentrovaný v žalobním návrhu, vedl odvolací soud k názoru, že stěžovatelům šlo od počátku především o vydání pozemků určených k zastavění a nikoli o vydání pozemků, které jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu (a budou tedy plnit účel a cíl, který sleduje preambule zákona o půdě), což byl také jeden z důvodů, proč se stěžovatelé vůbec nezúčastňovali vypsaných veřejných nabídek. Pokud tento názor vyústil v závěr, že liknavost pozemkového fondu spočívající v tom, že restituční nárok stěžovatelů vyčíslil až v roce 2003, se jeví jako méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, jak ji má na mysli judikatura Ústavního soudu, nelze tomuto závěru z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. V daných souvislostech neobstojí námitky stěžovatelů týkající se nesprávného skutkového a právního posouzení věci, neboť zejména z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývají skutkové a právní odlišnosti natolik rozdílné od případů řešených v nálezech Ústavního soudu, na které stěžovatelé odkazují, že nelze v projednávané věci aplikovat v nich použitou právní argumentaci. Nález sp. zn. III. ÚS 495/02 (obdobně i nález sp. zn. IV. ÚS 1835/08, který z uvedeného nálezu vychází), nelze interpretovat tak, že by otevřel možnost výběru a vydávání konkrétního pozemku oprávněným osobám bez dalšího. Tento nález je třeba vykládat tak, že pouze ve výjimečném případě, jestliže by se konkrétní oprávněná osoba nemohla určitou dobu, po vlastní marné snaze, domoci uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku stanoveným postupem - tedy jestliže by pozemkový fond postupoval vůči oprávněné osobě svévolně - přicházela by v úvahu eventualita výběru oprávněnou osobou a vydání konkrétního pozemku (případně žaloba na vydání takového pozemku). V tom případě by totiž byl výběr oprávněnou osobou a vydání konkrétního pozemku opodstatněn tím, že by šlo o poslední možnost, jak se domoci svého nároku, tedy byl by odůvodněn imperativem zákazu odepření spravedlnosti; výběr konkrétního pozemku by tak představoval jediný prostředek obrany proti libovůli. O takový případ však v posuzované věci nejde. Stěžejní otázkou (vyplývající i ze závazného právního pokynu Nejvyššího soudu), zda se pozemkový fond ve vztahu ke stěžovatelům nezachoval diskriminačně nebo zda způsob uspokojování restitučního nároku stěžovatelů nelze označit za libovolný či svévolný, se odvolací soud v řízení po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu velmi pečlivě zabýval, přičemž tentokrát přihlížel k právním závěrům příslušné soudní judikatury a nálezů Ústavního soudu. Obsah podrobných a rozsáhlých spisových podkladů přitom nasvědčuje správnosti jeho řádně odůvodněných závěrů. Lze s ním souhlasit v tom, že za situace, kdy si stěžovatelé vybrali konkrétní pozemky, jež jsou určeny k zastavění a jsou v zastavitelné části obce, která o jejich bezúplatný převod požádala, a tento výběr odůvodňovali tím, že jiné pozemky v příslušném katastrálním území ani jinde nejsou adekvátní jim odňatému pozemku, přičemž pozemkový fond prokázal, že ve veřejných nabídkách, kterých se stěžovatelé nikdy nezúčastnili, nabízel dostatek kvalitních zemědělských pozemků, nelze jejich žalobě vyhovět. Žalobě není možné vyhovět ani s ohledem na tvrzený rozpor s dobrými mravy, neboť podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. nelze pro rozpor s dobrými mravy založit právo; lze jen výkon práva odmítnout. Je nepochybné, že v činnosti pozemkového fondu docházelo k mnoha závažným nedostatkům, a že často nezvládal uspokojit nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků dle §11 odst. 2 zákona o půdě, v tomto konkrétním případě však stěžovatelé svým postojem, kdy nemají zájem o žádný z pozemků k zemědělskému využití, sami napomohli tomu, že jejich majetková křivda nemohla být doposud zákonem stanoveným způsobem zmírněna. Ve vztahu k námitkám stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodl formálně, aniž by se vypořádal s argumentací obsaženou v dovolání, a že jeho rozsudek je v protikladu s předcházejícím zrušujícím rozhodnutím, Ústavní soud uvádí, že byť je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu stručné, z odůvodnění jsou dostatečně zřejmé důvody, které dovolací soud vedly k zamítnutí dovolání. Jeho reakce na dovolací námitky je přitom adekvátně obsažena i v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze dospět ani k závěru, že jde o protichůdné rozhodnutí ve vztahu k jeho prvnímu ve věci vydanému rozsudku. Ve zrušujícím rozhodnutí dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že nezohlednil dosavadní soudní judikaturu a především nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a v jeho duchu se nezabýval případnou libovůlí v postupu pozemkového fondu. Odvolací soud se následně jeho pokyny řídil. Jak vyplývá ze závěrů napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, dovolací soud již neshledal, že by příslušná ustanovení zákona o půdě byla vyložena nesprávně, zejména v rozporu se závěry judikatury, jak bylo původně vytknuto. Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obou soudů při posuzování důvodnosti žalobou vzneseného nároku stěžovatelů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé svou stížnost opírají i o porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Evropský soud pro lidská práva podle své ustálené judikatury poskytuje ochranu nejen již "existujícímu majetku", nýbrž i takovému majetku, k němuž se vlastnické právo ještě nekonstituovalo, nicméně existuje "legitimní očekávání", že k jeho nabytí skutečně dojde. Evropský soud pro lidská práva požaduje, aby takové očekávání bylo dostatečně "konkrétní" a "objektivní", tedy, aby bylo založeno na zákonu či na rozhodnutí soudu (viz např. rozhodnutí ve věci Malhous proti České republice č. 33071/96 ze dne 12. 7. 2001, Gratzingerovi a Poláčkovi proti České republice č. 39794/98 a 38645/97 ze dne 10. 7. 2002). S ohledem na uvedenou ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a s poukazem na předchozí část odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že tato otázka byla předmětem již pravomocně skončeného řízení, v němž se stěžovateli nepodařilo prokázat jeho "legitimní očekávání" na převod konkrétních pozemků z vlastnictví státu. Ani ze zákona ani z rozhodnutí soudu tedy nelze dovodit "legitimní očekávání" na jeho vydání. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:2.US.2770.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2770/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 9. 2010
Datum zpřístupnění 18. 1. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §11 odst.2
  • 40/1964 Sb., §3 odst.1
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík pozemkový úřad
pozemek
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
stát
dobré mravy
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2770-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77338
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22