ECLI:CZ:US:2012:2.US.4590.12.1
sp. zn. II. ÚS 4590/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou, se sídlem v Karviné, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 280/2012-533 ze dne 31. srpna 2012, a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 101 T 86/2010-525 ze dne 28. června 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 2) Okresního státního zastupitelství v Karviné, pobočka v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. prosince 2012 a doplněnou podáním z 10. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho žádost o povolení obnovy řízení. Usnesením stížnostního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že soudy obou stupňů nesprávně zjistily skutkový stav věci a jejich postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 101 T 86/2010 ze dne 27. května 2010 odsouzen mimo jiné pro skutky, spočívající v tom, že jednak společně se spoluobžalovaným P. S. vedeni úmyslem vzít nějaké věci, po předchozí dohodě postupně napadli tři osoby a vzali jim peníze a různé věci a způsobili jim různá zranění. Tím měl spáchat přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Stěžovatel se domáhal obnovy řízení s tím, že se nemohl dopustit jednání, které mu bylo kladeno za vinu, protože se na místě činu v době spáchání skutků nenacházel. Navrhl výslech svědků, kteří mohli potvrdit, že se nacházel v jiném místě. Soudu prvního stupně vytýká, že nevyslechl M. H., přestože mu její výslech uložil stížnostní soud usnesením ze dne 27. července 2011. Poukazuje na to, že opakovaně uváděl, že právě svědkyně H. je osobou, se kterou trávil dobu, kdy mělo dojít k předmětným skutkům. Toto pochybení nebylo napraveno ani v řízení před stížnostním soudem. Přitom výpověď stěžovatele v rámci obnovy řízení byla potvrzena rovněž výpovědí svědka H. Má za to, že nemůže být od provedení důkazu upuštěno, jen protože svědek bydlí v jiném místě, než se koná veřejné zasedání, a může se dostavit k soudu jen s určitými obtížemi.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud v minulosti vyložil, že z ústavněprávního pohledu má při realizaci důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu situace, tzv. opomenutých důkazů. Tedy zejména situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že soud prvního stupně neprovedl výslech svědkyně M. H., vzdor tomu, že to stěžovatel navrhoval a stížnostní soud mu nařídil zajistit osobní účast této svědkyně. Oba obecné soudy ovšem jasně vyložily, proč je tento výslech nadbytečný. Soud prvního stupně konstatoval, že výslech této svědkyně provedl dožádaný soud a z jeho obsahu usoudil, že by jeho provedení ve veřejném zasedání nepřineslo důkaz relevantní pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení. Stížnostní soud se s tímto závěrem ztotožnil. Poukázal přitom na stěžovatelem akcentovanou výpověď svědka P. H. a tvrzení stěžovatele obsažené v návrhu na povolení obnovy řízení. Podle posledně uvedeného tvrzení měl být stěžovatel v době činu, tj. v noci z 28. února 2010 na 1. března 2010, se svědky H. a H. a dalšími osobami na oslavě narozenin dcery svědkyně H. Z výpovědi svědka H. před soudem prvního stupně (proti níž stěžovatel nic nenamítal) ovšem vyplynulo, že se předmětná oslava konala v noci z 27. na 28. února 2010 a posledně uvedeného dne svědkyně H. odjela z Havířova do Prahy. Tento závěr lze považovat za jasný, logický, legitimní a tudíž i ústavně souladný. Právu stěžovatele na to, aby se obecné soudy řádně vypořádaly s jeho důkazními návrhy, tedy bylo učiněno zadost. To, že se stěžovatel neztotožňuje s tím, jak se obecné soudy s jeho důkazními návrhy vypořádaly, samo o sobě není způsobilé dosáhnout ústavněprávní relevance (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu