ECLI:CZ:US:2012:3.US.3972.12.1
sp. zn. III. ÚS 3972/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 52, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 3511/2011-231, Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011 č. j. 15 Co 224/2010-165 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010 č. j. 21 C 26/2009-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí a věc postoupil soudu příslušnému k dalšímu řízení, neboť těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejím článkem 38 odst. 2, a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a porušen byl dále i článek 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 21 C 26/2009-128 zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že jeho souhlas s převedením z funkce náměstka ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Třebíči na funkci vyšetřovatele tamtéž je neplatným, stejně jako žalobu, jíž se domáhal, aby žalovaná Česká republika - Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje byla zavázána mu zaplatit doplatek mzdy a rozdíl v odchodném.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 5. 2011 č. j. 15 Co 224/2010-165 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil řediteli Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje. Dospěl k závěru, že pravomoc soudu projednat tuto věc není dána, neboť tvrzeně vynucený souhlas s odvoláním z funkce je imanentním prvkem rozhodnutí ředitele Policie ČR jakožto rozhodnutí souvisejícího se služebním poměrem, které má veřejnoprávní - nikoli soukromoprávní - povahu; proti němu bylo možno podat odvolání a poté návrh na přezkum rozhodnutí dle ustanovení §137 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 3511/2011-231 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud otázku pravomoci soudu ve sporech plynoucích ze služebního poměru vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou, a proto nemá po právní stránce zásadní význam. Dodal, že nesprávné poučení o přípustnosti dovolání nemůže samo o sobě založit účastníku právo, které ve skutečnosti nemá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti městskému soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení navrženého důkazu, které mělo vést k nesprávným skutkovým a právním závěrům ohledně nátlaku, který byl na něj vyvinut v souvislosti s ukončením výkonu funkce náměstka ředitele. Je dále přesvědčen, že rozhodování o platnosti jím uděleného souhlasu do pravomoci soudů v občanském soudním řízení spadá, neboť jeho udělení nepředcházelo správní řízení a nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, přičemž skutečnost, že stěžovatel byl ve služebním poměru, nic nemůže změnit na soukromoprávním charakteru tohoto projevu (srov. nález I. ÚS 437/02). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že neposoudil jeho dovolání meritorně, ačkoli mu byla předložena otázka zásadního právního významu, jestliže došlo k odlišnému posouzení otázky pravomoci soudu vůči Krajskému soudu v Brně (který v předchozím řízení o správní žalobě konstatoval, že předmětný "souhlas" je soukromoprávním úkonem).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Posouzení stěžovatelova dovolání dovolacím soudem jako nepřípustného totiž nelze nic vytknout. Jestliže otázka pravomoci soudů rozhodovat spory vyplývající ze služebního poměru byla již Nejvyšším soudem autoritativně vyřešena a odvolací soud se ve svém rozhodnutí tohoto řešení přidržel, nemůže přípustnost dovolání založit skutečnost, že Krajský soud v Brně, který předtím rozhodoval o stěžovatelově správní žalobě, tuto otázku posoudil jinak. Nejde zde tudíž o nejednotnost v rozhodování ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., která si žádá otevřít dovolací přezkum.
K samotnému posouzení otázky pravomoci soudů pak pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
V důsledku toho nebylo namístě hodnotit ani stěžovatelem tvrzená pochybení v řízení před soudem prvního stupně.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, je tím odůvodněno; jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu