infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2012, sp. zn. III. ÚS 4025/12 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:3.US.4025.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:3.US.4025.12.1
sp. zn. III. ÚS 4025/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, Moskevská 24a/1440, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2011 č. j. 8 T 154/2010-487, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012 č. j. 5 To 6/2012-525 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2012 č. j. 3 Tdo 646/2012-28, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu bylo dne 19. 10. 2012 doručeno podání, v němž stěžovatel napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími mělo být zasaženo do jeho základních práv zakotvených v článku 8 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále pak článku 6 odst. 1 a článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadenými rozhodnutími měly být dle stěžovatele porušeny také ústavní zásady uvedené v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2011 č. j. 8 T 154/2010-487 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 3 let a 6 měsíců. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání stěžovatel i státní zástupce. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 5 To 6/2012-525 z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl o zrušení výroku o trestu. Dle ustanovení §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "tr. řád") byl stěžovateli uložen v souladu s §250 odst. 3 trestního zákona nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který je usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 3 Tdo 646/2012-28 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Shora uvedený trestný čin stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů spáchal (zkráceně řečeno) tím, že se jako člen organizované zločinecké skupiny společně s R. K. a K. P. podílel na tom, že byly od společnosti SGB Hünnebeck CZ s. r. o. podvodně vylákány lešenářské prvky zn. Sprint v hodnotě 1.249.297,- Kč, které byly posléze neoprávněně prodány společnosti Kuman s. r. o. za celkovou částku 943.324,- Kč. Zapůjčené lešení bylo následně vráceno poškozené společnosti SGB Hünnebeck CZ s. r. o., a společnosti Kuman s. r. o. tak byla způsobena škoda ve výši 943.324,- Kč. Stěžovatel v trestním řízení svoji vinu popřel a uvedl, že o podvodném úmyslu dvou spoluobžalovaných nevěděl. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve shora uvedeném trestním řízení nebyla nadevší pochybnost prokázána jeho vina. Stěžovatel poukazuje na to, že výše uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou založena pouze na jediném důkazu, a to výpovědi spoluobžalovaného R. K. Tuto výpověď stěžovatel označuje za nevěrohodnou, neboť podle jeho názoru nekoresponduje s ostatními svědeckými výpověďmi, není podepřena dalšími objektivními důkazy a R. K. ji v průběhu trestního řízení několikrát změnil v návaznosti na informace získané od policistů v rámci prováděného vyšetřování. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že v situaci tvrzení proti tvrzení musejí soudy klást zvýšené nároky na hodnocení důkazů tak, aby mohla být vina obžalovaného prokázána bez důvodných pochybností. Stěžovatel odkazuje také na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba dbát ústavních limitů hodnocení důkazů a existují-li jakékoliv skutkové pochybnosti, je třeba je vyložit ve prospěch obžalovaného, aby tak bylo učiněno zadost jedné z hlavních zásad spravedlivého procesu, a to zásadě in dubio pro reo. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud měl povinnost věcně přezkoumat jeho dovolání v předmětné věci, neboť ani striktně vymezené dovolací důvody stanovené zákonem nemohou změnit nic na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel dále připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem osobě obviněné, tedy i cestou dovolání. II. Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis vedený u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 154/2010. Vyjádření účastníků byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovatelce k replice. Přestože stěžovatel navrhuje v petitu své ústavní stížnosti zrušení zcela jiných rozhodnutí, než těch, vůči kterým má ústavní stížnost ve skutečnosti směřovat, Ústavní soud rozhodl, že stížnost přezkoumá ve vztahu k rozhodnutím, která stěžovatel skutečně napadá a která byla uvedena jak v záhlaví, tak v příloze ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že jde o jasný omyl stěžovatele, který při sepisování ústavní stížnosti zřejmě použil vzor podání týkající se naprosto odlišné věci i odlišné osoby, přičemž ze zbytku ústavní stížnosti jasně vyplývá, proti jakým rozhodnutím stěžovatel ve skutečnosti brojí, Ústavní soud dospěl k závěru, že by bylo přepjatým formalismem stížnost pro tento zjevný omyl bez dalšího odmítnout. III. Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ke kasačnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů může Ústavní soud z podnětu individuální ústavní stížnosti přistoupit jen tehdy, došlo-li postupem obecného soudu k zásahu do základních práv stěžovatele chráněných normami ústavního práva, zejména pak práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Pokud jde o výpovědi svědků a spoluobviněných, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí. V trestní věci stěžovatele má zásadní význam posouzení otázky, zda jediným přímým usvědčujícím důkazem byla výpověď spoluobžalovaného R. K., jak tvrdí stěžovatel. Za této situace by bylo třeba zvažovat, zda nejde o ryzí případ "tvrzení proti tvrzení", kdy z navzájem si odporujících výpovědí vyplývají zcela protikladné skutkové verze, z nichž s ohledem na výše uvedené zásady nelze upřednostnit verzi stěžovateli nepříznivou. Ústavní soud konstatoval, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění navíc o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují pravdivost výpovědi spoluobžalovaného K. Podrobný rozbor složité důkazní situace a zhodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobžalovaného K. provedl zejména odvolací soud (viz odůvodnění rozsudku na str. 5, 6), v němž je konstatováno, že na stěžovatelovu účast na páchání trestného činu lze usuzovat rovněž z obsahu svědecké výpovědi K. J. a z celkového sledu a skladby trestného jednání. Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti"). Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:3.US.4025.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 4025/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 10. 2012
Datum zpřístupnění 21. 1. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Karviná
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 40 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §2 odst.2, §226 odst.2 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstřík trestný čin
svědek/výpověď
in dubio pro reo
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-4025-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77394
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22