infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2012, sp. zn. III. ÚS 4428/12 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:3.US.4428.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:3.US.4428.12.1
sp. zn. III. ÚS 4428/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2012 č. j. 4 To 56/2012-13381, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 4) R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 11 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny, resp. článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadeným rozhodnutím měl být také porušen princip, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zakotvený v článku 2 odst. 2 Listiny. Předchozím rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 7/2011 ze dne 20. 8. 2012 měl být podle názoru stěžovatele také porušen zákaz odnětí věci zákonnému soudci, obsažený v článku 38 odst. 1 [ústavní stížnost chybně odkazuje na článek 37 odst. 3) Listiny], neboť tento krajský soud neměl ve věci vůbec rozhodovat, nýbrž měl věc předložit k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. II. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, napadeného ústavní stížností, jakož i ze spisů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1116/12, II. ÚS 2563/12 a II. ÚS 2638/12, týkajících se ústavních stížností téhož stěžovatele a ze spisu sp. zn. III. ÚS 4149/12, týkajícího se ústavní stížnosti stěžovatelova syna R. V., Ústavní soud zjistil: Proti stěžovateli (v trestním řízení "obžalovanému") je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Spolu s ním je stíháno dalších šest spolupachatelů, mezi nimi též stěžovatelův syn R. V. Trestná činnost má po skutkové stránce spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaní v letech 2009 a 2010 prováděli fiktivní obchody s minerálními oleji, motorovou naftou a benzínem prostřednictvím společnosti PetroJet s. r. o. se sídlem v Praze a fingovanými daňovými doklady o DPH způsobili českému státu škodu ve výši cca 565 milionů Kč. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2010 sp. zn. 0Nt 3317/2010 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Vazební důvod dle §67 písm. b) tr. řádu odpadl ke dni 14. 1. 2011. V přípravném řízení i v řízení před soudem byla vazba opakovaně prodlužována, stěžovatel se opakovanými žádostmi domáhal propuštění z vazby na svobodu a nabízel instituty nahrazující vazbu, nikdy mu však nebylo vyhověno. Některá tato vazební rozhodnutí byla na základě ústavních stížnosti přezkoumávána Ústavním soudem v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 2563/12 a II. ÚS 2638/12, v obou případech však byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro stíhanou trestnou činnost byla dne 6. 10. 2011 Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci podána na stěžovatele a jeho spoluobviněné obžaloba a u Krajského soudu v Ostravě probíhá v současné době prvoinstanční soudní řízení pod sp. zn. 30 T 7/2011, které dosud není skončeno. Nyní projednávaná ústavní stížnost se týká usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2012 č. j. 4 To 56/2012-13381, jímž byly podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuty stížnosti obžalovaných R. V. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatele") a R. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2012 č. j. 30 T 7/2011-13314. Posledně uvedeným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že podle §72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu ponechal oba jmenované obžalované ve vazbě a podle §71a tr. řádu zamítl žádosti obou obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu. III. V odůvodnění ústavní stížnosti vznáší stěžovatel několik právních a skutkových námitek: Především namítá, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2012 měl být porušen zákaz odnětí věci zákonnému soudci, obsažený v článku 38 odst. 1 Listiny; tento krajský soud prý neměl o ponechání stěžovatele ve vazbě vůbec rozhodovat, nýbrž měl věc předložit k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Nutnost takového předložení věci nadřízenému soudu vyplývá podle názoru stěžovatele ze skutečnosti, že před Vrchním soudem v Olomouci paralelně probíhalo v téže trestní věci také řízení o stížnosti státního zástupce, podané proti jinému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2012, jímž krajský soud připustil peněžitou záruku ve výši 40 milionů Kč, kterou za propuštění stěžovatele z vazby nabídla jeho sestra Z. V. Stěžovatel z toho dovozuje, že ve smyslu ust. §72 odst. 4 tr. řádu za dané procesní konstelace měl rozhodnout o ponechání stěžovatele ve vazbě vrchní soud, nikoli krajský soud. Pokud se tak nestalo a ve věci rozhodl o ponechání obžalovaných ve vazbě sám krajský soud, uplatnil prý státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a s článkem 2 odst. 2 Listiny, "čímž zatížil řízení vadou, která v rovině ústavněprávní představuje porušení Ústavou zaručeného práva na zákonného soudce". Největší část stěžovatelových námitek se týká údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, kterému především vytýká, že neuvedl žádné skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro nějž je stěžovatel více jak dva roky vazebně trestně stíhán; pouhý odkaz stížnostního soudu na odůvodnění podané obžaloby pokládá stěžovatel za projev "libovůle soudu při rozhodování o ponechání obžalovaných ve vazbě". V napadeném rozhodnutí postrádá stěžovatel také uvedení konkrétních skutečností, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby, jakož i zdůvodnění toho, proč nebylo možno dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Stěžovatel zdůrazňuje, že nezbytnost důkladného odůvodnění zamítavého usnesení je zesilována faktem, že jeho vazba trvá již déle než dva roky. Protiústavnost rozhodování soudů o jeho vazbě dovozuje stěžovatel poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98, I. ÚS 305/06, I. ÚS 781/04, III. ÚS 103/99, IV. ÚS 226/05, I. ÚS 1348/07, I. ÚS 470/05, III. ÚS 612/06, IV. ÚS 684/10, II. ÚS 897/08 a III. ÚS 185/01 (všechna uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz), s nimiž údajně je napadené rozhodnutí vrchního soudu v rozporu. V závěru ústavní stížnosti zmiňuje stěžovatel údajně nezákonný postup policejního orgánu, k němuž mělo dojít při zpracování znaleckého posudku znaleckým ústavem BDO Appraisal services. Policejní orgán prý ovlivňoval výsledek znaleckého posudku, docházelo k nepřípustnému setkávání zpracovatele posudku s dalšími neoprávněnými osobami, z posudku bylo vyňato 30 listů, vyznívajících ve prospěch obžalovaných. IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V projednávané věci napadené rozhodnutí vrchního soudu zcela zjevně nevykazuje vady, které mu stěžovatel vytýká, případně jiné vady, jež by mohly vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, shledá-li porušení ústavněprávních kautel, např. není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96). Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu. Projednávaná ústavní stížnost je především polemikou o funkční příslušnosti krajského soudu rozhodovat o ponechání obžalovaného ve vazbě za situace, kdy zároveň u nadřízeného vrchního soudu probíhá jiné stížnostní řízení o nahrazení vazby peněžitou zárukou. Tato polemika však v této věci postrádá ústavněprávní dimenzi. Z ústavněprávního principu zákonného soudce nelze dovodit příkaz, aby za situace, kdy v téže trestní věci je třeba ve vazebním řízení souběžně řešit několik dílčích problémů (rozhodnout o žádosti obviněného o propuštění z vazby, o dalším trvání vazby, o změně důvodů vazby, o nahrazení vazby zárukou, peněžitou zárukou, dohledem nebo slibem), musel o všech těchto otázkách vždy rozhodovat ten nadřízený soud, který o některé z těchto otázek právě rozhoduje v režimu stížnostního řízení. Z ústavněprávního hlediska je relevantní toliko požadavek, aby rozhodování o těchto otázkách bylo dvouinstanční a aby nedocházelo ke svévolnému přenášení příslušnosti mezi soudy první a druhé instance. Žádná taková protiústavní manipulace ze strany soudů nebyla v této věci zjištěna. Protože v této věci již probíhalo soudní řízení a uskutečnilo se již několik hlavních líčení, byl průběh vazebních lhůt pod neustálou soudní kontrolou, kterážto je základním ústavněprávním požadavkem. Obžalovaný měl neustále zaručen přístup k soudu a nebyl zbaven možnosti podávat proti vazebním rozhodnutím opravné prostředky. Obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že zákonná úprava lhůt trvání vazby a způsobů rozhodování o různých dílčích vazebních otázkách je v českém trestním řádu mimořádně komplikovaná, což je oprávněně kritizováno i odbornou trestněprocesní literaturou. Tato komplikovanost právní úpravy na jedné straně ztěžuje kontrolu dodržování zákonného postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení, na druhé straně skýtá prostor pro možné obstrukční praktiky ze strany obviněných. Ústavní soud konstatuje, že napadenému rozhodnutí vrchního soudům nelze vytýkat nedostatečné odůvodnění. Vrchní soud se zabýval nejen stížnostními námitkami, nýbrž též odůvodněností trestního stíhání, dosavadním průběhem trestního řízení a délkou trvání vazby. Lze konstatovat, že obecné soudy respektovaly požadavek, vyslovený v ust. §67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením". Pokud vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (které je samo o sobě dostatečně rozsáhlé a pečlivé) odkázal v podrobnostech na prvoinstanční rozhodnutí krajského soudu, je takový postup akceptovatelný. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je velmi důkladné a obsahuje všechny relevantní skutečnosti. Oba obecné soudy se zabývaly ve svém vazebním rozhodnutí charakterem jednání, které je stěžovateli v obžalobě kladeno za vinu. Dle důkazů shromážděných v době rozhodování soudu prvého stupně se měl stěžovatel podílet na organizované, rozsáhlé a závažné trestné činnosti větší skupiny osob, která trvala po dobu několika let. Stěžovatel měl přitom v rámci této skupiny významnou roli. Za těchto okolností soudy dovodily existenci důvodů vazby. Oba soudy též posoudily dosavadní průběh trestního stíhání a konstatovaly, že v něm nedochází k neodůvodněným průtahům a že délka trvání vazby odpovídá mimořádné složitosti věci. Skutkové argumenty, jež obecné soudy použily pro uložení a zdůvodnění doby trvání vazby, jsou reálné a z ústavněprávního hlediska akceptovatelné. Argumentace obecných soudů je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat. V projednávané věci lze z odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly. Stěžovatelova námitka, poukazující na údajný rozpor napadeného rozhodnutí vrchního soudu v jeho věci s citovanými nálezy Ústavního soudu, je nepřípadná. Zmíněné kauzy jsou založeny na odlišném skutkovém základě, než na jakém spočívá stěžovatelova věc a nelze je tu mechanicky aplikovat. Stěžovatelovy námitky, týkající se údajných závad při vypracování znaleckého posudku, jsou v ústavní stížnosti nekonkrétní a v řízení před Ústavním soudem nepřezkoumatelné. Trestní řízení není dosud ukončeno, nachází se nyní ve stadiu prvoinstančního soudního řízení a stěžovatel může i nadále své důkazní návrhy a námitky vznášet. V řízení o dalším trvání vazby, resp. o zamítnutí návrhů na propuštění obviněného z vazby, byl zjištěný důkazní stav dostatečný. Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při rozhodování o stěžovatelově vazbě žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny. Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:3.US.4428.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 4428/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 11. 2012
Datum zpřístupnění 10. 1. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §71a, §134 odst.2, §67 písm.a, §67 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík příslušnost/funkční
vazba/propuštění z vazby
vazba/důvody
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-4428-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77370
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22