infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.12.2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11 [ nález / VÝBORNÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 200/67 SbNU 573 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:4.US.444.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Princip plného odškodnění za škodu na zdraví

Právní věta Jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Soudní rozhodnutí, jimiž byl princip plného odškodnění popřen, porušují vlastnické právo poškozeného zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, odlišný výklad institutu náhrady škody v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění.

ECLI:CZ:US:2012:4.US.444.11.1
sp. zn. IV. ÚS 444/11 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 ve věci ústavní stížnosti M. R. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 2365/2008-164, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání ve věci nároků z odpovědnosti za škodu na zdraví způsobenou mu provozem dopravního prostředku, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 2365/2008-164 se ruší, neboť v jeho důsledku bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění: I. 1. Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu pro porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), v důsledku čehož byla stěžovateli odepřena ochrana zdraví formou náhrady škody na zdraví zaručená článkem 31 Listiny. 2. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení §444 až 449 občanského zákoníku podaným Nejvyšším soudem, dle kterého stěžovatel nemá nárok na náhradu skutečné škody vzniklé tím, že osoby s ním žijící ve společné domácnosti bezplatně pečují o stěžovatele a jeho domácnost nad rámec povinností daných jim zákonem o rodině. Tímto výkladem se pomíjí hlavní princip náhrady škody, tedy odškodnění všeho, co stěžovateli v souvislosti s úrazem ušlo. Pokud by stěžovatel k péči o svou osobu využil jinou fyzickou či právnickou osobu a za výkon této služby zaplatil, jeho nárok by soudem nebyl zpochybňován; fakt, že stěžovatel neposkytuje osobám blízkým úhradu za péči o jeho osobu, neznamená, že mu škoda nevzniká. Stěžovatel je přesvědčen, že jím tvrzená škoda by měla být podřaditelná pod ustanovení §449 nebo 442 občanského zákoníku jako věcná škoda v širším smyslu. Dovolává se analogie s výkladem pojmu věcná škoda obsaženého v ustanovení §193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jenž zahrnuje veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z ostatních dílčích nároků. Stěžovatel uzavírá, že rozsudek Nejvyššího soudu je nebezpečným a nezákonným precedentem pro další rozhodování soudů o náhradách škody na zdraví ve vztahu k nákladům poškozených na péči o ně samotné a obstarávání jejich potřeb, je v rozporu s doslovným gramatickým výkladem ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, dlouhodobou judikaturou soudů všech stupňů i postupem při mimosoudním odškodňování. 3. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že úvaha stěžovatele, dle které mu vzniká škoda tím, že někdo jiný pro něj bezplatně koná určité práce, odporuje veškeré právní teorii i soudní praxi. Ustanovení §442 občanského zákoníku upravuje způsob a rozsah škody, nezakládá však skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu; nároky poškozeného na náhradu škody na zdraví jsou upraveny v ustanovení §444 a násl. občanského zákoníku. Jediným argumentem ústavní stížnosti je, že pojišťovny obdobné nároky odškodňují, avšak dlouholetá ustálená judikatura jednoznačně vychází z názoru, že skutečnou škodou je úbytek majetkového stavu žalobce a účelným nákladem léčení dle ustanovení §449 občanského zákoníku je náklad jen skutečně vynaložený. Škodu na zdraví způsobila S. J., a je tedy za škodu odpovědná. Okolnost, že změna právní úpravy umožňuje poškozenému uplatnit nárok přímo proti pojistiteli škůdce, neznamená, že by namísto škůdce odpovídal za škodu jeho pojistitel; poškozený zde vlastně požadoval na škůdci, aby jemu platil za to, že se škůdce o něj stará. Skutečná škoda se vždy hradí tomu, v jehož majetkovém stavu vznikla, a náklady léčení se hradí tomu, kdo je vynaložil; tímto subjektem stěžovatel nebyl. 4. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu přednesl, že si je vědom dikce ustanovení §449 odst. 3 občanského zákoníku, nicméně je přesvědčen, že je třeba toto ustanovení vykládat extenzivně podle účelu, který sleduje, a to zajištění náhrady všech nákladů spojených s léčením na principu úhrady skutečné škody. Poškozený může buď přijímat pomoc od pečovatelské služby za úhradu vyúčtovaných nákladů, nebo bezplatně od rodinných příslušníků a osob blízkých. Stěžovatel poukazuje na dlouhodobou judikaturu (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007 č. j. 6 Co 2629/2006-302, Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009 č. j. 55 Co 418/2008-229 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2009 č. j. 16 Co 306/2008-80), která přiznává aktivní legitimaci k uplatnění nároku jak poškozenému, který sám náklady nevynaložil, tak i třetím osobám. Tato rozhodnutí vycházejí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 49/71, a byť bylo toto rozhodnutí vydáno v pracovněprávním sporu, soudy jeho závěry považují za obecné s judikatorním přesahem i pro občanskoprávní spory. Skutečnost, že se o stěžovatele starala S. J., která zároveň zavinila stěžovatelův úraz, není rozhodná, protože škoda nevznikla jí, ale stěžovateli, a proto nemůže obstát argument, že se jí má platit za to, že se stará o poškozeného; kromě toho vedle ní o stěžovatele pečuje i její matka, která úraz nezavinila. 5. Vedlejší účastnice Allianz pojišťovna, a. s., se vzdala postavení vedlejšího účastníka. 6. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno. II. 7. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 161/2004, z něhož zjistil následující. 8. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 3. 2007 č. j. 27 C 161/2004-111 uložil žalované pojišťovně Allianz, a. s., z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 1 938 600 Kč (výrok I) jako náhradu za ztížení společenského uplatnění způsobené zraněním stěžovatele, který jako spolujezdec ve vozidle řízeném jeho přítelkyní S. J. utrpěl při autonehodě vážná zranění s trvalými následky (ochrnutí dolních končetin, stálé bolesti, inkontinence) s nepříznivou prognózou dalšího vývoje. Žalobu v části požadující zaplacení měsíční renty ve výši 14 580 Kč s úrokem z prodlení soud zamítl (výrok II), neboť stěžovatel není aktivně legitimován k uplatnění takového nároku. Vysvětlil, že nárok na rentu z titulu ošetřování a pomoci nesoběstačnému stěžovateli lze jakožto věcnou škodu subsumovat pod náklady léčení ve smyslu ustanovení §449 odst. 1 občanského zákoníku, neboť nemusí spočívat jen ve vynaložených peněžních prostředcích, ale i v péči o poškozeného, avšak dle ustanovení §449 odst. 3 občanského zákoníku se tyto náklady hradí tomu, kdo je vynaložil, tedy stěžovatelově přítelkyni S. J. a její matce E. J. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2007 č. j. 23 Co 355/2007-144 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II potvrdil. Konstatoval, že stěžovateli nevznikla újma v majetkové sféře, neboť bezúplatně přijímá péči třetích osob; za újmu v nemajetkové sféře spočívající v nesoběstačnosti, jíž stěžovatel odůvodnil svůj nárok na rentu, již soud přiznal stěžovateli odškodnění v rámci mimořádného zvýšení náhrady škody za ztížení společenského uplatnění. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 2365/2008-164 stěžovatelovo dovolání zamítl. Vyložil, že nárok poškozeného ani osob o něj pečujících na požadované plnění není dán, protože ustanovení §449 odst. 1 občanského zákoníku zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo zlepšení zdravotního stavu poškozeného, nikoli však zajištění pomoci při životních úkonech či zabezpečení chodu jeho domácnosti. Na projednávanou věc nelze aplikovat ani rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu 3 Cz 49/71, které se týká věcné škody dle ustanovení §193 odst. 1 zákoníku práce, jejíž rozsah je širší než škoda na věci upravená v ustanoveních §180 a 189 zákoníku práce či škoda způsobená na věci dle ustanovení §443 občanského zákoníku. III. 9. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátkou zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. 10. Právo na zdraví úzce souvisí s právem na život; zdraví patří mezi nejvýznamnější faktory ovlivňující kvalitu lidského života, a řadí se tak mezi absolutní základní práva a hodnoty [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.), bod 37], přičemž v ústavní rovině je mu ochrana poskytována článkem 31 Listiny. Zdraví je jedním ze základních předpokladů pro požívání ostatních práv (srov. Koch, I. E. Human Rights as Indivisible Rights, Martinus Nijhoff Publishers, Leiden 2009, str. 59). Ochrana zdraví v právním řádu České republiky sice vychází z principu svobody a odpovědnosti každého člověka za veškeré jednání, tedy i za to, jak ovlivňuje své zdraví (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 200/05 ze dne 18. 4. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz), avšak nelze pominout ani nezastupitelnou roli státu při zajištění ochrany zdraví obyvatelstva obecně [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365)], která má dopad i do sféry každého jednotlivce. Péče státu o veřejné zdraví je veřejným zájmem a patří k základním funkcím moderního státu (srov. Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl. Praha: Linde, 2002, str. 250). Důležitost role státu při zabezpečení ochrany zdraví uznává i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), dle kterého je stát povinen zdržet se úmyslného a nezákonného odnětí života a podniknout náležité kroky k zajištění ochrany životů a zdraví osob v jeho jurisdikci (srov. rozsudek ve věci Calvelli a Ciglio proti Itálii ze dne 17. 1. 2002 č. 32967/96, §48-49). Kromě negativní povinnosti nezasahovat do práva na život a do fyzické integrity osoby stát tedy tíží i pozitivní povinnosti spočívající v aktivním přístupu státu k ochraně života a zdraví, přičemž základní pozitivní povinností státu je vytvořit zákonný a správní rámec efektivně odrazující od ohrožování práva na život (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ve věci Öneryildiz proti Turecku ze dne 30. 11. 2004 č. 48939/99, §89). Stát tento úkol plní jednak prostřednictvím přijetí trestněprávních předpisů, jimiž je sankcionováno protiprávní jednání třetích osob, kterým je dotčeno zdraví jednotlivce či celé populace, a dále též vytvořením právního prostředí podporujícího ochranu zdraví jako např. vybudováním systému zajišťujícího kvalitní zdravotní a preventivní zdravotní péči, kladením přísných požadavků na životní a pracovní podmínky a ochranu před nepříznivými vlivy způsobenými ekonomickou a jinou činností, zavedením hygienických a epidemiologických opatření. Judikatura Evropského soudu dodává, že jej stát plní taktéž stanovením pravidel směřujících k zajištění vysokého standardu poskytované lékařské péče, zavedením účinného a nezávislého soudnictví ke zjištění příčiny smrti pacienta a osoby za ni odpovědné (srov. rozsudek Evropského soudu ve věci Byrzykowski proti Polsku ze dne 27. 6. 2006 č. 11562/05, §104), přijetím pravidel pro vydání povolení, provozování a zajištění bezpečnosti a kontroly nad prováděním nebezpečných činností a dále zabezpečením práva veřejnosti na informace o potenciálním ohrožení života (srov. rozsudek ve věci Öneryildiz proti Turecku, §90). 11. Jestliže je jednotlivec prokazatelně obětí porušení práv zakotvených v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, měl by mít k dispozici prostředek k nápravě uplatnitelný před státním orgánem, který o něm rozhodne a přizná odškodnění, je-li to vhodné (srov. rozsudek Evropského soudu ve věci Silver a ostatní proti Spojenému království ze dne 25. 3. 1983 č. 5947/72, 6205/73, 7052/75, 7061/75, 7107/75, 7113/75, 7136/75, §113). V případech neúmyslného porušení práva na život či zásahu do fyzické integrity jedince v medicínské oblasti není trestní řízení nezbytné, ale postačí náprava prostředky dostupnými v právu občanském jako např. přiznáním odškodnění nebo uveřejněním rozsudku; disciplinární řízení je též možné (srov. rozsudek ve věci Calvelli a Ciglio proti Itálii ze dne 17. 1. 2002 č. 32967/96, §51, a rozsudek ve věci Byrzykowski proti Polsku, §105). Lze tedy dovodit, že závazek státu zajistit ochranu zdraví jedince se může projevit i v soukromoprávní oblasti, a to zakotvením povinnosti škůdce nahradit poškozenému utrpěnou škodu na zdraví tak, aby poškozený disponoval dostatečnými finančními prostředky k podniknutí všech potřebných kroků za účelem obnovení zdraví, případně k vytvoření podmínek pro svou důstojnou existenci, není-li plné obnovení zdraví možné. Důležitost ochrany tělesné integrity osoby v rámci deliktního práva potvrzuje i akademický projekt Principů evropského deliktního práva, jehož hlavní myšlenky byly akceptovány zejména judikaturou v celé řadě evropských a mimoevropských států a který chápe škodu jako újmu na chráněném statku, jako je majetek, osoba nebo jiný chráněný zájem, přičemž nejvyšší míru ochrany požívají lidský život, integrita člověka, lidská důstojnost a svoboda (srov. Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo v návrhu občanského zákoníku. Právní fórum č. 1/2012, str. 12). 12. V českém právním řádu upravuje odpovědnost za škodu na zdraví jak občanské, tak pracovní právo. Rozsah náhrady škody v občanskoprávní oblasti stanoví občanský zákoník pomocí taxativního výčtu nároků, kterých se lze domáhat za účelem nahrazení majetkové a nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s poškozením zdraví. Z nemajetkové újmy se hradí bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (srov. ustanovení §444 odst. 1 občanského zákoníku), z majetkové újmy ztráta na výdělku (srov. ustanovení §445 občanského zákoníku) a účelné náklady spojené s léčením (srov. ustanovení §449 odst. 1 občanského zákoníku). 13. Náklady vynaložené v souvislosti s léčením judikatura obecných soudů chápe jako účelně vynaložené náklady, které slouží k obnovení zdraví anebo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného, mezi něž řadí náklady na doplňky léčby, rehabilitaci, nákup léčebných či ortopedických pomůcek, dietní či vydatnější stravu a na péči o poškozeného v případě jeho bezmocnosti, jakož i náklady nejbližších příbuzných spojené s návštěvami nemocného v nemocnici (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1358/2010 ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 312/2010 ze dne 17. 6. 2011 a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 682/2005 ze dne 20. 6. 2006). Přímý nárok na úhradu těchto nákladů mají i třetí osoby odlišné od poškozeného, pokud tyto náklady vynaložily, nikoli však formou renty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4576/2008 ze dne 26. 5. 2011). Mezi uvedené náklady nelze zahrnout výdaje vzniklé zvýšením nákladů na zajištění péče o poškozeného či zajištění prací týkajících se chodu jeho domácnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2456/2008 ze dne 19. 10. 2010); osobní péče o poškozeného nepředstavuje vynaložení léčebných nákladů, ale její ocenění peněžní částkou by znamenalo odměnu za práci spojenou s péčí o poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4576/2008). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění představuje náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti; jmenovitě se zkoumá vliv na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a také možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1279/2005 ze dne 29. 8. 2006). Lze rovněž uvažovat o náhradě škody na věci, ke které došlo společně s poškozením zdraví. 14. Oproti tomu výčet nároků vymahatelných v pracovněprávní sféře v obdobné situaci, tj. při poškození zdraví následkem pracovního úrazu či nemoci z povolání, je širší. Pracovní právo zná nejen škodu na věci [srov. dříve ustanovení §193 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, nyní ustanovení §369 odst. 1 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce], ale i věcnou škodu (srov. dříve ustanovení §180 a §189 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, nyní ustanovení §272 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), jež je pojmem širším než škoda na věci. Za věcnou škodu je považována jak škoda na věci způsobená při pracovním úrazu, tak i další škody vzniklé pracovníkovi (zaměstnanci) v souvislosti s pracovním úrazem, které nelze zahrnout pod pojem ostatních nahrazovaných škod; takovou další škodou je náhrada nákladů, jež musí vynaložit poškozený na obstarání prací v domácnosti, které již nemůže vykonávat po úrazu, i když byly vykonány nikoliv cizí osobou, ale příslušníkem rodiny nad míru uvedenou v ustanoveních §19 a 35 zákona o rodině (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze sp. zn. 3 Cz 49/71 ze dne 21. 1. 1972). IV. 15. Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva a ze své podstaty působí přímo mezi jednotlivcem a státem, tedy ve vztazích vertikálních. V těchto vztazích je působení lidských práv mnohem intenzivnější [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353]]. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním [srov. nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)]. 16. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499); nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou. Obecné soudy tedy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny tuto ochranu důsledně poskytnout; není přípustné, aby mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu, a tím omezovaly, ba přímo popíraly základní lidská práva a svobody účastníků řízení (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 92/06 ze dne 3. 4. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 17. Povinnost škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné ztráty a škody představuje úhelný princip mezinárodního práva lidských práv i humanitárního práva a nachází se také v trestním a civilním právu národních států. Odškodněním je chápána škála opatření s cílem napravit způsobenou újmu a uvést oběť do postavení, ve kterém se nacházela před protiprávním jednáním, a to v rozsahu, v jakém je to možné (srov. Doak, J. Victims´ Rights, Human Rights and Criminal Justice: Reconceiving the Role of Third Parties. Oxford and Portland, Oregon: Hart Publishing, 2008, str. 207). Je-li účelem institutu odpovědnosti za škodu a z něho vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který existoval před vznikem škody, může jej být dosaženo toliko reparací veškeré vzniklé škody. Tomu pak odpovídají i zákonem stanovené formy odčinění škody, ať už uvedením do předešlého stavu, jež předpokládá odklizení všech nepříznivých následků, či poskytnutím peněžité náhrady, jejíž výše má odpovídat nákladům na uvedení do původního stavu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1139). To je reflektováno v oblasti pracovněprávního odškodňování škody na zdraví, kdy jsou pomocí širokého výkladu pojmu věcné škody nahrazovány veškeré náklady vynaložené v této souvislosti včetně nákladů vyplývajících z neschopnosti poškozeného zajistit chod své domácnosti. Občanskoprávní úprava si je vědoma skutečnosti, že má poškozeným poskytnout dostatečnou právní ochranu v podobě plnění reparační funkce, která spočívá v tom, že škůdce donutí co nejrychleji a nejúplněji nahradit škodu (srov. Pokorný, M., Hochman, J. Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním, 3. vydání. Praha: Linde, 2008, str. 13, nebo Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné, 1. díl, 5. vydání. Praha: Wolters Kluver, 2009, str. 48). Přesto se v odvětví občanského práva tento princip judikatorně naplňuje pouze zčásti, poněvadž po dobu léčení je náhrada nákladů vynaložených na péči o poškozeného a jeho domácnost přiznávána, a to v rámci náhrady nákladů spojených s léčením, kdežto po skončení léčby, kdy nepříznivý zdravotní stav trvá nadále a žádnou léčbou jej nelze zvrátit, přiznávána není, přičemž je argumentováno, že se již nejedná o náklady léčení a situaci nelze podřadit ani pod škodu na věci, tj. zmenšení majetkového stavu poškozeného. 18. Nárok uplatněný stěžovatelem jako tzv. renta není možno zahrnout pod nárok na náhradu nákladů léčení, neboť léčení vede ke zlepšení nebo zachování aktuálního zdravotního stavu, zatímco prostřednictvím renty se mají hradit náklady, jež vznikly jako důsledek neuspokojivého zdravotního stavu, který se již stabilizoval a jehož změnu k lepšímu nelze očekávat. Ani náhradu za ztížení společenského uplatnění nelze směšovat s rentou, či dokonce činit rentu její součástí. Náhrada za ztížení společenského uplatnění je náhradou za nemajetkovou újmu spočívající ve vyřazení nebo oproti minulosti méně intenzívním zapojení poškozeného do společenského, osobního, rodinného a pracovního života a jeho závislosti na pomoci okolí, je tedy kompenzací za "pokažený život". Úsudek, že renta není součástí náhrady za ztížení společenského uplatnění, podporuje i pracovněprávní úprava odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání, která poškozenému zaměstnanci umožňuje požadovat vedle náhrady za ztížení společenského uplatnění rovněž náhradu věcné škody, pod niž spadají i např. náklady na výpomoc v domácnosti (srov. ustanovení §369 zákoníku práce). Požadovaná renta ve své podstatě představuje náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na to, aby postižený měl zajištěnu základní obsluhu své osoby a mohl vést i při "pokaženém životě" alespoň život snesitelnější. Renta tedy zajišťuje jen úhradu nákladů na základní péči o postiženého nahrazující jeho dřívější soběstačnost, která je teprve předpokladem pro vedení společenského, rodinného a pracovního života; náhrada za ztížení společenského uplatnění je proto určitou nadstavbou renty. 19. Občanský zákoník stanoví, že v rámci náhrady škody se hradí skutečná škoda a ušlý zisk (srov. ustanovení §442 odst. 1), přičemž pojem škody ani skutečné škody nedefinuje a tento úkol přenechává judikatuře a právní vědě. Právní teorie a praxe za škodu považuje újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného, tedy spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou rozumí takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2296/2008 ze dne 28. 4. 2011, dostupný na http://www.nsoud.cz). 20. Při výkladu pojmu skutečné škody však nelze opomíjet imperativ ústavně konformního výkladu, tedy je nutno tento pojem interpretovat tak, aby byla plně zajištěna ochrana ústavně zaručeným právům a svobodám. V této souvislosti je třeba věnovat zvláštní pozornost zásadě odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv, které - jak bylo dovozeno - má být úplné. Má-li být pak odstraněno zmenšení majetkového stavu poškozeného v jeho úplnosti, nelze pojem skutečné škody ztotožňovat se škodou na věci (srov. ustanovení §443 občanského zákoníku), tj. toliko se škodou, která se následkem protiprávního jednání na věci přímo projevila, ale je nutno jej vykládat extenzivněji ve smyslu zahrnutí všech ostatních nákladů, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou vzniklou přímo na věci. Tento přístup se v jiné souvislosti uplatňuje i v judikatuře obecných soudů, dle které újma spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení osobního vozidla po dobu opravy vlastního poškozeného vozu ve srovnání s náklady, které by jinak vynaložil na provoz svého automobilu, který nemohl použít v důsledku poškození, je skutečnou škodou (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 976/2009 ze dne 25. 5. 2011 a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3911/2007 ze dne 30. 3. 2010). Závěru, že skutečná škoda není vyčerpána pouze škodou na věci, neodporuje ani ustanovení §443 občanského zákoníku, které stanoví toliko metodiku určení výše škody na věci, ale nemůže sloužit a neslouží jako dostatečná opora pro přesvědčení o identičnosti skutečné škody a škody na věci. 21. Dle přesvědčení Ústavního soudu je v oblasti náhrady škody výše uvedený závěr aplikovatelný obecně, tedy i v případě škody na zdraví. Je proto nutno konstatovat, že nárok uplatněný rentou je samostatným nárokem, který lze uplatnit v rámci náhrady škody na zdraví, a to jako nárok na náhradu skutečné škody, materiální újmy. V. 22. K výše uvedenému postoji vedou Ústavní soud i další důvody. 23. Právní řád tvoří jednotný celek; má povahu systému, který je dále diferencován v subsystémy různých úrovní (právo soukromé a veřejné; právní odvětví; právní instituty), jež v sobě slučují prvky podle různých kritérií. Ze systémové povahy právního řádu vyplývá, že jeho jednotlivé součásti (subsystémy i prvky) vstupují do určitých funkčních vazeb. Z toho se podává přirozený požadavek, aby interpret určitého ustanovení právního předpisu neomezoval svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal jako část celku (systému), která s ohledem na principy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky souladný významový celek. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho odvětvím, a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém případě je nezbytné vycházet při jejich používání z doktrinárních závěrů a z rysů, které jsou jim společné (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 792/2006 Sb. rozh. NSS). Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), bod 50; nález sp. zn. III. ÚS 358/99 ze dne 12. 10. 2000 (N 147/20 SbNU 53); nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 59; nález sp. zn. III. ÚS 741/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 209/47 SbNU 685)]. 24. V duchu takto vyložených principů je nutno vykládat také institut náhrady škody na zdraví. Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, odlišný výklad tohoto institutu v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění. V obou případech se jedná o institut upravený odvětvím soukromého práva, přičemž individuální pracovní právo, tj. právo upravující právní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, vzešlo z lůna práva občanského a má také k tomuto právnímu odvětví nepochybně nejblíže (Bělina, M. a kol. Pracovní právo, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 5). Ačkoli pracovní právo obzvláště zdůrazňuje svou ochrannou funkci, protože historicky vzniklo za účelem ochrany slabší smluvní strany pomocí omezení smluvní volnosti zaměstnavatele jakožto strany silnější, není důvodu přistupovat jinak k obdobnému institutu upravenému občanským právem a poskytovat nižší stupeň ochrany jenom proto, že občanské právo ochrannou funkci výslovně neplní, resp. spíše zvýrazňuje příbuzné zásady prevence a zásady neminem laedere (nikoho nepoškozovat), které sledují obdobný cíl. V obou případech o ochranu žádá jedinec, který při vedení soukromého života sledujícího dosažení osobních cílů a dosažení pro něj žádoucích statků byl dotčen na své tělesné integritě protiprávním jednáním jiného. VI. 25. Jestliže ani po podstoupení léčby poškozený nedosáhne soběstačnosti v péči o svou osobu a domácnost, je nucen vyhledat pomoc třetích osob, ať už z kruhu rodinného, mezi přáteli, či profesionálního pečovatele. Dlouhodobě však nelze zcela spoléhat a využívat rodinné a přátelské solidarity, při níž jsou osoby blízké zatíženy bezplatnou péčí o postiženého, vymyká-li se rozsah péče míře únosné pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu. I v souvislosti s péčí o poškozeného vzniká určitá škoda, která se u osob blízkých může projevovat omezenými možnostmi pracovního uplatnění, sníženým výdělkem, zmenšením časového prostoru pro odpočinek a rekreaci či vyšší psychickou a fyzickou únavou. Není přípustné, aby bylo výlučně na obětavé okolí přenášeno břemeno důsledků poškození zdraví postiženého v neúměrné míře, a škůdce tak byl osvobozen od jakékoli zátěže. Je věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu zvolí, zda je pro něj přijatelnější péče osoby blízké, či dá přednost profesionálnímu ošetřovateli, a proto mu nelze odmítat přiznání renty s odůvodněním, že postiženému díky obětavosti okolí na ni nevzniká nárok, zatímco kdyby obětavé okolí neměl a byl nucen si hradit péči profesionální pečovatelské služby, nárok na rentu by mu vznikl. Je nepatřičné bagatelizovat zátěž způsobenou osobám blízkým péčí o postiženého a postiženého odkazovat s rentou až na dobu, kdy mu solidární okolí vypoví bezplatnou pomoc. Protože renta nahrazuje majetkovou újmu (skutečnou škodu dle ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku), neuplatní se ustanovení §449 odst. 3 občanského zákoníku, ale je dána aktivní legitimace postiženého, a to od počátku bez ohledu na to, zda o něj někdo zdarma pečuje či nikoli. Je však třeba zdůraznit, že tento nárok je situován do podmínek výrazné nesoběstačnosti poškozeného v základních úkonech osobní obsluhy a péče o domácnost, v nichž by přenesení zátěže na osoby blízké představovalo nadměrné břemeno přesahující rámec rozumné a snesitelné solidarity. 26. Vzniku nároku na rentu nepřekáží skutečnost, že o stěžovatele pečuje mj. i osoba, která poškození jeho zdraví způsobila. Je přiléhavé a chvályhodné, že původkyně poškození stěžovatelova zdraví se osobně podílí na péči o něj, neboť tímto způsobem odčiňuje vzniklou škodu. Nicméně škůdkyně byla pro tento případ pojištěna, a protože podstatou pojištění je závazek pojistitele poskytnout plnění v případě konkrétně smluvené nahodilé události, tedy nést finanční důsledky, které by jinak tížily pojištěnou škůdkyni, stíhá pojistitele povinnost k výplatě renty. VII. 27. Obecné soudy vzdor požadavkům vyplývajícím pro povinnost zajistit ochranu tělesné integrity fyzické osoby nedovodily princip plného odškodnění za škodu na zdraví. V důsledku uvedeného odmítly v rámci občanského práva existenci nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačného stěžovatele a o jeho domácnost představujícího samostatné právo v rámci odškodňování majetkové újmy, k jehož uplatnění je stěžovatel aktivně legitimován. Tím porušily stěžovatelovo vlastnické právo garantované článkem 11 odst. 1 Listiny. VIII. 28. Vše uvedené lze shrnout následovně: Jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 Listiny je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Soudní rozhodnutí, jimiž byl princip plného odškodnění popřen, porušují vlastnické právo poškozeného zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, odlišný výklad institutu náhrady škody v právu občanském a pracovním postrádá své opodstatnění. 29. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadený rozsudek obecného soudu zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:4.US.444.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 444/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 200/67 SbNU 573
Populární název Princip plného odškodnění za škodu na zdraví
Datum rozhodnutí 5. 12. 2012
Datum vyhlášení 17. 12. 2012
Datum podání 14. 2. 2011
Datum zpřístupnění 7. 1. 2013
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 31, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 262/2006 Sb., §369 odst.1 písm.d, §272
  • 40/1964 Sb., §444 odst.1, §449 odst.3, §442 odst.1, §449 odst.1
  • 65/1965 Sb., §193 odst.1 písm.d, §180, §189 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu zdraví
základní práva a svobody/právo na život
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip předvídatelnosti, srozumitelnosti, bezrozpornosti zákona
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík škoda/náhrada
poškozený
pojištění
interpretace
odškodnění
škoda/odpovědnost za škodu
pracovní úraz
újma
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-444-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77249
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22