ECLI:CZ:US:2012:4.US.4479.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4479/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu M. N., zastoupen Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Sady 5. května 36, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2012, sp. zn. 6 To 54/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V podání navrhovatel uvedl, že na něj byla podána obžaloba k Okresnímu soudu Plzeň – město, kde byla věc vedena pod sp. zn. 1 T 99/2012. Dne 29. června 2012 okresní soud vydal usnesení, jímž věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k posouzení příslušnosti za situace, kdy, podle zjištění soudu, byla pro obdobnou trestnou činnost v témže období, podána obžaloba rovněž ke Krajskému soudu v Plzni, (pod sp. zn. 2 T 2/2012). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. července 2012, č.j. Ntd 12/2012-2238 rozhodl, že k projednání věci je příslušný Krajský soud v Plzni. Krajský soud v Plzni, po předběžném projednání obžaloby, rozhodl usnesením ze dne 29. srpna 2012, č.j. 2 T 7/2012-2263, jímž věc pro procesní vady vrátil státnímu zástupci k došetření. Ke stížnosti státního zástupce vydal Vrchní soud v Praze napadené usnesení, jímž předmětné rozhodnutí zrušil a uložil Krajskému soudu v Plzni, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
V tomto postupu navrhovatel shledal zásah do svých zaručených práv, a proto se obrátil na Ústavní soud.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Jinými slovy řečeno, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatel vyčerpal všechny ostatní zákonné možnosti. V projednávaném případě byla napadeným rozhodnutím věc vrácena k novému jednání a rozhodnutí, a proto je ústavní stížnost předčasná. S ohledem na to nevyzýval Ústavní soud z důvodu ekonomie řízení ani k odstranění vad podání – doručení písemného vyhotovení plné moci. Návrh pak posoudil s ohledem na výše uvedené jako nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2012
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka