ECLI:CZ:US:2013:1.US.111.12.3
sp. zn. I. ÚS 111/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12 ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Pavlisem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti nařízení Okresního soudu v Litoměřicích o výkonu trestu ze dne 19. června 2008 sp. zn. 4 T 204/2002 a nečinnosti uvedeného soudu spočívající v tom, že doposud nerozhodl o propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2003 č. j. 6 To 264/2003-93, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníka řízení.
I. Okresní soud v Litoměřicích svou nečinností spočívající v tom, že poté, co byl předseda senátu informován o tom, že dne 9. prosince 2010 byl stěžovatel dodán do výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2003 č. j. 6 To 264/2003-93, ponechal stěžovatele ve výkonu tohoto trestu v rozporu s §406 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, porušil jeho základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Okresnímu soudu v Litoměřicích se zakazuje pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele spočívajícímu v nařízení výkonu trestu odnětí svobody, jenž byl stěžovateli uložen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2003 č. j. 6 To 264/2003-93, a přikazuje se mu, aby bezprostředně po doručení tohoto nálezu nařízení výkonu trestu odnětí svobody z uvedeného rozsudku odvolal. Výkon trestu z uvedeného rozsudku může být nařízen jen tehdy, pokud by byl zhojen nesoulad tohoto výkonu s §406 odst. 1 trestního řádu.
III. Zákazem podle předchozího bodu není dotčena možnost výkonu trestů z případných dalších pravomocných rozsudků, kterými byl stěžovatel odsouzen pro tu trestnou činnost, pro kterou byl na základě evropského zatýkacího rozkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. června 2009 sp. zn. 6 T 338/2007 do České republiky předán.
IV. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. ledna 2012 a doplněna podáním ze dne 14. února 2012, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Litoměřicích pokračovat svou nečinností v porušování jeho základních práv podle čl. 8, 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a přikázal mu rozhodnout o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 204/2002. Do výkonu tohoto trestu byl totiž dodán ihned po předání do České republiky, a to navzdory tomu, že evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě k tomuto předání došlo, byl vydán pouze za účelem trestního stíhání v jiné trestní věci. Výkon uvedeného trestu je proto v rozporu se zákazem omezení nebo zbavení osobní svobody vyplývajícím ze zásady speciality podle §406 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
2. Ve zbytku své argumentace stěžovatel namítá, že o nařízení výkonu uvedeného trestu ve smyslu §321 odst. 1 trestního řádu, jehož zrušení svou ústavní stížností rovněž navrhuje, stejně jako o povinnosti dostavit se k jeho výkonu, nebyl nikdy informován a předmětná rozhodnutí mu nebyla nikdy doručena. Z tohoto důvodu se k nim nemohl jakkoliv vyjádřit nebo podat proti nim opravný prostředek. Rovněž mu nebyla dána možnost vyjádřit se po příjezdu na území České republiky k samotnému předání, neboť byl ihned dodán do výkonu trestu odnětí svobody, aniž by mu bylo cokoliv sděleno.
II. Shrnutí relevantních skutečností
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2003 č. j. 6 To 264/2003-93 byl stěžovatel v trestní věci, jež byla v prvním stupni vedena u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 204/2002, uznán vinným spácháním dílem dokonaného a dílem nedokonaného trestného činu vydírání a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Na základě jeho žádosti rozhodl Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 30. září 2004 č. j. 2 PP 711/2004-10 podle §61 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. prosince 2009, o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který kromě výše uvedeného trestu zahrnoval i další trest ve výši 3 let, uložený v jiné trestní věci. Zároveň mu stanovil zkušební dobu v trvání pět roků a vyslovil nad ním dohled. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel i poté dopustil trestné činnosti, rozhodl Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 4. dubna 2008 č. j. 2 PP 711/2004-64 podle §64 odst. 1 trestního zákona, že stěžovatel vykoná zbytek uvedených trestů odnětí svobody (konkrétně 1 353 dní), z nichž byl podmíněně propuštěn. Krajský soud v Ústí nad Labem toto usnesení ke stížnosti stěžovatele potvrdil svým usnesením ze dne 22. května 2008 č. j. 6 To 312/2008-72. Okresní soud v Litoměřicích následně rozhodl příkazem ze dne 19. června 2008 sp. zn. 4 T 204/2002 o nařízení výkonu zbytku obou trestů, který však stěžovatel ve stanoveném termínu nenastoupil.
4. Dne 14. března 2009 byl stěžovatel v Itálii zatčen pro krádež a byl vzat do vazby, což bylo komunikováno příslušným orgánům České republiky. Okresní soud v Litoměřicích pak na základě této informace vydal dne 9. června 2009 evropský zatýkací rozkaz sp. zn. 6 T 338/2007 za účelem trestního stíhání v jiné věci pro blíže specifikovanou trestnou činnost převážně majetkového charakteru, ke které mělo dojít v období od května 2005 do dubna 2007. V řízení před italskými justičními orgány stěžovatel výslovně prohlásil, že nesouhlasí s předáním a nevzdává se zásady speciality. Protože však tyto rozhodly o přípustnosti jeho předání, byl dne 9. prosince 2010 předán do České republiky, kde byl po příletu zatčen a podle příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. srpna 2008 č. j. 4 T 204/2002-137, tedy příkazu vydaného v prvně uvedené trestní věci, eskortován do Vazební věznice Praha-Ruzyně.
5. Rozsudkem ze dne 21. července 2011 č. j. 6 T 338/2007-1356, který nabyl právní moci dne 12. srpna 2011, byl stěžovatel uznán vinným trestnou činností, na kterou se vztahoval předmětný evropský zatýkací rozkaz, a nepodmíněně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců, do něhož byla posléze započtena vazba a jiný již vykonaný trest v trvání 18 měsíců. Příkazem ze dne 18. srpna 2011 sp. zn. 6 T 338/2007 byl nařízen výkon tohoto trestu s předpokládaným nástupem dne 23. srpna 2014, tedy ihned poté, co stěžovatel vykoná trest odnětí svobody uložený ve věci sp. zn. 4 T 204/2002.
6. Dne 27. dubna 2012 podal ministr spravedlnost stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 6 T 338/2007-1356, která byla zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 11 Tz 49/2012-23. Ačkoliv se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zabýval především otázkou, zda se evropský zatýkací rozkaz nevztahoval na menší počet trestných činů, než pro které byl stěžovatel odsouzen uvedeným rozsudkem, ve formě obiter dicti se vyjádřil i k zákonnosti postupu Okresního soudu v Litoměřicích ve věci sp. zn. 4 T 204/2002. Konkrétně uvedl, že stěžovatel byl v rozporu se zásadou speciality podle §406 trestního řádu předán do výkonu trestu ve věci, na kterou předání odsouzeného nedopadalo, a že předseda senátu na základě informace o této skutečnosti neučinil žádné opatření, nýbrž pouze vzal na vědomí zjištění kanceláře ze dne 20. prosince 2010, že obviněný se stále nachází ve věznici, a dne 19. ledna 2011 nesprávně odvolal již realizovaný evropský zatýkací rozkaz s odůvodněním, že obviněný byl dodán do výkonu trestu v jiné trestní věci.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud vyzval k vyjádření se k ústavní stížnosti Okresní soud v Litoměřicích a vyžádal si od něho spisy vedené pod sp. zn. 4 T 204/2002 a sp. zn. 6 T 338/2007, s nimiž koresponduje výše uvedené shrnutí.
8. S ohledem na to, že ve věci sp. zn. 6 T 338/2007 bylo zahájeno řízení o stížnosti pro porušení zákona, v němž měla být řešena otázka mající význam pro toto řízení, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 30. května 2012 č. j. I. ÚS 111/12-18 o jeho přerušení. Poté, co zjistil, že o uvedené stížnosti bylo rozhodnuto, rozhodl usnesením ze dne 13. srpna 2012 č. j. I. ÚS 111/12-28 o jeho pokračování.
9. Stěžovatel ve svém podání ze dne 19. července 2012 navrhl, aby Ústavní soud pokračoval v řízení, k čemuž dodal, že s usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tz 49/2012-23 ani se závěry v něm obsaženými nesouhlasí.
10. Okresní soud v Litoměřicích ve svém vyjádření ze dne 3. srpna 2012 pouze odkázal na odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, k němuž se již vyjádřil stěžovatel ve svém podání. Z tohoto důvodu nebylo třeba stěžovatele vyzývat k replice.
11. Ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť měl za to, že k objasnění věci postačují obdržená písemná vyjádření a obsah vyžádaných spisů.
12. Původním soudcem zpravodajem v projednávané věci byl soudce František Duchoň, jehož funkce uplynutím dne 6. června 2012 zanikla. V souladu s rozvrhem práce byl následně určen soudcem zpravodajem soudce Pavel Rychetský.
IV. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti,
jakož i příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání
13. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny zákonem stanovené předpoklady.
14. Nařízení výkonu trestu podle §321 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, neboť postrádá jeho formální i materiální znaky. Jedná se o opatření, kterým soud pouze komunikuje příslušné věznici existenci povinnosti odsouzeného vykonat trest odnětí svobody, která mu vznikla (již) na základě pravomocného rozsudku soudu. Samotné se však nijak nedotýká práv a povinností stěžovatele, a protože jej nelze považovat ani za jiný zásah ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není způsobilé být předmětem meritorního přezkumu v řízení o ústavních stížnostech. V tomto rozsahu Ústavní soud nebyl k projednání návrhu stěžovatele příslušný.
15. Naopak omezení osobní svobody orgánem veřejné moci představuje zásah, proti němuž může stěžovatel, nemá-li k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svého práva, brojit přímo ústavní stížností. V takovém případě ji lze podat po celou dobu, kdy zásah trvá, přičemž Ústavní soud v rámci řízení o ní posuzuje, zda jsou k tomuto zásahu splněny zákonem stanovené podmínky. Dochází-li však k omezení osobní svobody na základě rozhodnutí, což bude s výjimkou případů zadržení v trestním řízení nebo převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče pravidlem, pak toto rozhodnutí nelze dodatečně (tj. po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti němu) přezkoumávat k ústavní stížnosti směřující toliko proti předmětnému zásahu. V řízení o ní by totiž Ústavní soud posuzoval pouze to, zda toto rozhodnutí bylo vydáno a zda je pravomocné a vykonatelné, resp. zda jeho výkonu nebrání nějaká zákonná překážka.
16. V dané věci stěžovatel namítá, že k omezení jeho osobní svobody dochází v rozporu s §406 trestního řádu, neboť vykonává trest odnětí svobody, k němuž byl odsouzen ještě před předáním do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu a k jehož výkonu nebyl ze strany předávajícího státu udělen souhlas. Ústavní soud konstatuje, že zákon nestanoví stěžovateli žádný procesní prostředek, na jehož základě by se osoba ve výkonu trestu odnětí svobody mohla z tohoto důvodu domoci propuštění na svobodu. Zákonodárce patrně nepředpokládal, že by takováto situace mohla nastat, což však nic nemění na tom, že pokud nastala, obecné soudy jsou povinny ve smyslu čl. 4 a 90 Ústavy České republiky poskytnout této osobě ochranu jejích základních práv a svobod. Předseda senátu je nakonec podle §321 odst. 3 trestního řádu vždy neprodleně informován o dodání odsouzeného do výkonu trestu.
17. Uvedené znamená, že pokud stěžovatel spatřoval napadený zásah v nečinnosti příslušného soudu, který za této situace nerozhodl o jeho propuštění, pak postupoval procesně správně a jeho ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal ústavní stížnost v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, a tedy jím tvrzený zásah měl v době jejího podání trvat, nemohlo dojít ani k uplynutí lhůty k jejímu podání [srov. např. nález ze dne 23. listopadu 2004 sp. zn. II. ÚS 599/02 (N 175/35 SbNU 343) nebo nález ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 507/05 (N 3/40 SbNU 31)]. Ústavní stížnost proto byla v této části podána včas a bylo možné ji věcně projednat.
V. Věcné posouzení
18. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem vyžádaných spisů, načež zjistil, že ústavní stížnost je v části směřující proti omezení osobní svobody stěžovatele důvodná.
19. Listina na několika svých místech formuluje podmínky, za nichž může dojít k omezení osobní svobody. Především tak činí ve svém čl. 8 odst. 2, podle něhož nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Je zřejmé, že za legitimní důvod takovéhoto zásahu lze obecně považovat trest odnětí svobody, uložený na základě pravomocného rozhodnutí soudu (čl. 39, čl. 40 odst. 1 Listiny); to však platí pouze za předpokladu, že zákon neváže jeho výkon na splnění dalších podmínek, resp. že nestanoví důvody, které by jeho výkonu bránily. Pakliže by tomu tak bylo, musel by předmětný zásah obstát z hlediska zákonné úpravy jako celku, a tudíž by nesměl být důsledkem nerespektování takto vymezených překážek výkonu trestu, ať už by jejich účelem byla ochrana práv dotčeného jednotlivce, nebo určitý (jiný) veřejný zájem.
20. Ustanovení §406 trestního řádu, které je transpozicí čl. 27 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen "rámcové rozhodnutí"), zakotvuje ve svém odstavci 1 zásadu speciality pro trestní řízení vedené proti osobě, jež byla na základě evropského zatýkacího rozkazu předána do České republiky z jiného členského státu Evropské unie. Konkrétně stanoví, že není-li dána některá z výjimek v něm taxativně uvedených, nelze osobu, která byla předána, stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána.
21. Zásada speciality, které odpovídá uvedený zákaz, se vyvinula v mezinárodním právu v souvislosti s extradicí a postupem času se stala součástí řady dvoustranných nebo vícestranných mezinárodních smluv (srov. čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb.). Ve své podstatě vyjadřuje závazek dožadujícího státu, že po vydání osoby nedojde z jeho strany k jejímu stíhání nebo k omezení či zbavení její osobní svobody pro takové trestné činy, ve vztahu k nimž by vydávající stát vydání nepovolil. Vzájemná akceptace tohoto závazku přitom umožňuje vytvořit prostor k tomu, aby státy povolovaly vydávání osob a umožňovaly stíhání a potrestání určité trestné činnosti, aniž by tak nezbytně činily i pro jednání, jehož trestnost buď vůbec neuznávají (není dána oboustranná trestnost), nebo ji v konkrétním případě považují přinejmenším za problematickou.
22. Předávací řízení podle rámcového rozhodnutí se v mnoha směrech významně odlišuje od klasické extradice [srov. nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.), body 46 až 51]. To lze ilustrovat již na tom, že slouží k provedení zásady vzájemného uznávání (srov. šestý bod odůvodnění rámcového rozhodnutí a též jeho čl. 1 odst. 2), jež zahrnuje v podstatě povinnost členských států evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět. Odmítnout jej musí nebo mohou zásadně pouze tehdy, nastal-li některý z případů uvedených v čl. 3 nebo 4 rámcového rozhodnutí (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. prosince 2008 ve věci C-388/08 PPU Leymann a Pustovarov, bod 51). Z uvedeného nicméně nelze vyvozovat, že zásada speciality v předmětném řízení pozbyla svou relevanci. K rozhodnutí o předání, stejně jako k případnému dodatečnému rozhodnutí o udělení souhlasu se stíháním nebo zbavením svobody pro jiný trestný čin ve smyslu čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí, jsou příslušné justiční orgány předávajícího státu, přičemž dožadující stát nemůže jejich rozhodnutí, je-li vyžadováno, sám nahradit. Toto jejich oprávnění lze považovat za určitou pojistku, kterou si ponechaly členské státy, přestože je mechanismus evropského zatýkacího rozkazu založen na vysoké úrovni důvěry mezi nimi. Nad rámec čl. 3 a 4 rámcového rozhodnutí lze totiž v individuálním případě vždy rozhodnout o odmítnutí předání, existují-li na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuálního orientace nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno (srov. dvanáctý bod odůvodnění rámcového rozhodnutí). V případě, že Rada zjistila podle čl. 7 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii závažné a trvalé porušování zásad stanovených v jejím čl. 2, může být dokonce v důsledku použití čl. 7 odst. 3 této smlouvy celý tento mechanismus pozastaven (srov. dvanáctý bod odůvodnění rámcového rozhodnutí).
23. Ačkoliv zásada speciality ve výše nastíněném pojetí působí mezi státy, nelze přehlédnout, že jí vyjádřený zákaz stíhání nebo zbavení osobní svobody se promítá i do rozsahu práv osoby, o jejíž vydání (resp. předání) jde. Ustanovení §406 odst. 1 trestního řádu zakládá subjektivní právo předané osoby nebýt stíhána nebo zbavena osobní svobody pro trestný čin, pro který předána nebyla, ledaže by se v jejím případě uplatnila některá z taxativně uvedených výjimek. Takto vymezené právo odpovídá jednoznačné dikci a účelu čl. 27 rámcového rozhodnutí, o jehož výkladu v tomto směru, byť se jedná o normu práva Evropské unie, nemá Ústavní soud žádnou pochybnost a považuje ho za naprosto zjevný (ve smyslu doktríny acte clair, formulované Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví). Nic na tom přitom nemění ani otázka případné kolize vnitrostátní právní úpravy s čl. 27 odst. 1 rámcového rozhodnutí, jež na rozdíl od trestního řádu stanoví výjimku ze zásady speciality i pro vztahy mezi členskými státy, které provedly oznámení generálnímu sekretariátu Rady, že lze předpokládat jejich souhlas k tomu, aby osoba byla stíhána, odsouzena nebo držena ve vazbě za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním, neuvede-li v konkrétním případě vykonávající justiční orgán ve svém rozhodnutí o předání něco jiného. Vzhledem k tomu, že předmětné oznámení neučinily ani Česká republika, ani Itálie, totiž tato výjimka není v projednávané věci relevantní. Lze tedy shrnout, že nerespektováním zákazu zbavení osobní svobody ve smyslu §406 odst. 1 trestního řádu a čl. 27 rámcového rozhodnutí ze strany orgánů veřejné moci by došlo k porušení základního práva předané osoby na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
24. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo rozhodující, že předání na základě evropského zatýkacího rozkazu ze dne 9. června 2009, vydaného Okresním soudem v Litoměřicích v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 T 338/2007, nijak nedopadalo na výkon trestu odnětí svobody, jenž byl stěžovateli uložen v trestní věci vedené před týmž soudem pod sp. zn. 4 T 204/2002 (srov. též stejný závěr Nejvyššího soudu obsažený v jeho usnesení č. j. 11 Tz 49/2012-23, jež je shrnuto v bodu 6 tohoto nálezu). Současně nebyla dána ani žádná ze zákonem upravených výjimek ze zásady speciality. Stěžovatel již v řízení před italskými justičními orgány uvedl, že se svým předáním nesouhlasí a že se této zásady nevzdává. Jak je přitom patrné již z ústavní stížnosti, tento svůj názor nezměnil ani po svém předání. Pokud jde o ostatní výjimky, z příslušných spisů nevyplývá, že by si byl uvedený soud podle §406 odst. 3 trestního řádu dodatečně vyžádal souhlas italských justičních orgánů s výkonem tohoto trestu. Zbylé výjimky podle §406 odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu se v jeho věci zjevně neuplatní.
25. Uvedená zjištění odůvodňují závěr, že stěžovatel byl od 9. prosince 2010 omezen na své osobní svobodě z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen pravomocným rozsudkem v trestní věci vedené před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 204/2002, v rozporu s §406 odst. 1 trestního řádu. Okamžikem jeho předání za účelem trestního stíhání v jiné trestní věci totiž přestal být předmětný rozsudek v části, kterou byla stěžovateli uložena povinnost vykonat tento trest, bez dalšího vykonatelným, pročež tento trest nemohl z hlediska čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny odůvodnit omezení jeho osobní svobody. Za těchto okolností bylo podle názoru Ústavního soudu povinností uvedeného soudu, aby na vzniklý stav reagoval z vlastního podnětu bezprostředně poté, co byl informován o dodání stěžovatele do výkonu trestu. Na omezení osobní svobody orgánem veřejné moci, jež sice má formu výkonu trestu, k němuž však dochází na základě neexistujícího, zrušeného, nepravomocného nebo nevykonatelného rozsudku, je totiž třeba zásadně, neplyne-li z ústavního pořádku něco jiného, nahlížet jako na porušení základního práva na osobní svobodu ve smyslu výše uvedených ustanovení. Poněvadž uvedený soud tento stav zcela přehlédl, lze uvedené hodnocení vztáhnout i na jeho postup, a to bez ohledu na to, že se tento závěr může jevit s ohledem na možnost jeho vazebního stíhání v trestní věci, pro kterou byl předán, poněkud formalistickým. V právním státě totiž nelze akceptovat, aby veřejná moc na jedné straně zákonem, ve smyslu zahrnujícím i právo Evropské unie, jednoznačně stanovila podmínky, za nichž lze osobní svobodu omezit, na straně druhé však tyto podmínky sama nerespektovala nebo k nim přistupovala selektivně.
26. Uvedené závěry nelze vykládat v tom smyslu, že by Ústavní soud relativizoval trest uložený stěžovateli na základě pravomocného rozsudku nebo že by byl výkon jeho zbylé části zcela nepřípustný. Okresní soud v Litoměřicích měl za účelem dosažení jeho výkonu požádat o souhlas italských justičních orgánů, a to postupem podle §406 odst. 3 ve spojení s §405 trestního řádu [srov. také čl. 27 odst. 3 písm. g) a odst. 4 rámcového rozhodnutí], přičemž tento nález nijak nebrání tomu, aby byla předmětná žádost o souhlas učiněna i po jeho vydání. Pokud by jí přitom bylo vyhověno, což lze předpokládat, byl by tím dodatečně zhojen (a to i zpětně) nesoulad výkonu uvedeného trestu s §406 odst. 1 trestního řádu. V takovém případě by nic nebránilo tomu, aby stěžovatel vykonal i zbytek tohoto trestu. Zbývá dodat, že těmito závěry není dotčena možnost výkonu trestů z případných dalších pravomocných rozsudků, kterými byl stěžovatel odsouzen pro tu trestnou činnost, pro kterou byl na základě evropského zatýkacího rozkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. června 2009 sp. zn. 6 T 338/2007 do České republiky předán. Ústavní soud se tímto nálezem zároveň nijak nevyjadřuje k otázce vykonatelnosti trestu odnětí svobody, jenž byl stěžovateli uložen v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 T 338/2007.
27. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti v části, ve které směřovala proti nečinnosti Okresního soudu v Litoměřicích (výrok I), a podle §82 odst. 3 písm. b) téhož zákona rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrocích II a III tohoto nálezu. V části, ve které směřovala proti nařízení výkonu trestu, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl (výrok IV).