ECLI:CZ:US:2013:1.US.134.06.2
sp. zn. I. ÚS 134/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 30 Cdo 1957/2004-590, kterým bylo v části odmítnuto jeho dovolání, a proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003 č. j. 1 Co 85/2002-542, kterým byly ve věci samé potvrzeny zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001 č. j. 36 C 4/98-401, takto:
V řízení se pokračuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 30 Cdo 1957/2004-590, kterým bylo v příslušné části odmítnuto jeho dovolání, a výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2003 č. j. 1 Co 85/2002-542, jímž byly ve věci samé potvrzeny zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001 č. j. 36 C 4/98-401.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba na ochranu osobnosti, včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč, uplatněná proti České republice - Ministerstvu vnitra z titulu tvrzeně neadekvátního zásahu Policie České republiky, při kterém byl stěžovatel vážně zraněn, jakož i z důvodu poskytnutí informací o stěžovateli a provedeném policejním zásahu hromadným sdělovacím prostředkům ze strany pracovníků žalované (k zásahu Policie ČR spojenému se střelbou došlo dne 9. 12. 2005 na pozemku stěžovatele na základě předchozího trestního oznámení o znásilnění; trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání tohoto trestného činu bylo v roce 1997 zastaveno).
Krajský soud v Praze jako soud první instance shora označeným rozsudkem stěžovateli částečně vyhověl tak, že žalované stanovil povinnost zaplatit mu 300 000 Kč; co do zbytku požadovaného peněžitého plnění (29 700 000 Kč) návrh zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně dále uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu stěžovateli v několika celostátních periodicích, přičemž menší část navrženého znění omluvy zamítl (výrok II.), stanovil žalované povinnost zaslat stěžovateli osobní omluvu (výrok IV.) a zamítl jeho návrh, aby žalovaná byla povinna uveřejnit v deníku MF DNES předmětný rozsudek (výrok III.). Další výroky se týkaly náhrady nákladů řízení a nákladů právního zastoupení (výroky V. a VI.).
Vrchní soud v Praze poté svým rozsudkem vyhovující výroky první instance ve věci samé změnil tak, že žalobu v této části zamítl. V zamítavých výrocích (tedy mj. pokud jde o uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění v částce 29 700 000 Kč) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem nynější ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance zrušil v části, ve které byly vyhovující výroky rozhodnutí soudu prvního stupně změněny, a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání stěžovatele odmítl [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009]. Odmítavý výrok dovolacího soudu, vztahující se k potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, je předmětem nynější ústavní stížnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel napadá zatímně ty výroky soudů, které jsou již pravomocné.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2009 bylo řízení před ním přerušeno s odůvodněním, že "v daném případě došlo ke specifické procesní situaci, kdy části výroků obecných soudů jsou sice pravomocné, leč nelze je natolik oddělit od podstaty celého případu, že by Ústavní soud svým možným závěrem v zásadě neprejudikoval řešení sporu, který stále není ukončen". Z tohoto důvodu se Ústavní soud rozhodl řízení o ústavní stížnosti přerušit do doby pravomocného vyřešení případu jako celku u obecných soudů.
Ústavní soud ve věci dále (opakovaně) zjišťoval stav řízení před obecnými soudy. V tomto směru zdůrazňuje, že předmětné řízení trvá již značně dlouhou dobu, k čemuž také nemalou měrou přispívala odvolací instance, jejíž zamítavé (měnící) meritorní rozhodnutí bylo ze strany dovolacího soudu - zejména ve vztahu ke stěžovatelem požadovanému plnění ve výši 300 000 Kč - již čtyřikrát zrušeno (naposledy se tak stalo rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010 č. j. 30 Cdo 3468/2008-710). Za tohoto stavu, kdy je délka řízení před obecnými soudy nepřiměřená, přičemž odvolací soud po posledním předložení věci soudem prvního stupně (jak se stalo v listopadu 2012 v návaznosti na předchozí zrušení prvostupňového rozsudku odvolací instancí) dosud znovu o zbylé části předmětu řízení meritorně nerozhodl, Ústavní soud, veden prizmatem zásad hospodárnosti a rychlosti řízení, nehodlá dále setrvávat na přerušení řízení a protrahovat tím nynější nejistotu stěžovatele ohledně jeho právní situace.
Proto Ústavní soud za použití §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §111 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že se v řízení o ústavní stížnosti pokračuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu