infUsTakto, infUsVec2, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.11.2013, sp. zn. I. ÚS 1787/11 [ nález / RYCHETSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 202/71 SbNU 385 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:1.US.1787.11.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Svévolná aplikace práva ve vztahu k povinnosti zaplatit náklady exekuce

Právní věta Při stanovení výše odměny soudního exekutora, má-li tato dostát požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále před jejím vynuceným provedením. Nastane-li takováto situace, tato zásada by se měla aplikovat tím způsobem, že soudnímu exekutorovi náleží odměna v poloviční výši podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif"). Toto pravidlo se přitom uplatní i pro případ, kdy se odměna exekutora stanoví podle §6 odst. 3 exekučního tarifu v minimální výši 3 000 Kč, a to bez ohledu na to, zda se pro určení této odměny v konkrétním případě použije exekuční tarif ve znění účinném do 31. října 2008 nebo až po účinnosti jeho novely provedené vyhláškou č. 330/2008 Sb., kterou bylo vyňato posledně uvedené ustanovení z dosahu §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu.

ECLI:CZ:US:2013:1.US.1787.11.2
sp. zn. I. ÚS 1787/11 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11 ve věci ústavních stížností Ing. Vladimíra Musila, zastoupeného JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Erbenova 3, proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2011 č. j. 69 Nc 1514/2004-135 a ze dne 29. února 2012 č. j. 69 Nc 1514/2004-221, jimiž byly zamítnuty stěžovatelovy námitky v exekučním řízení, a proti příkazům k úhradě nákladů exekuce vydaným Mgr. Zdeňkem Ráčkem, zástupcem soudního exekutora JUDr. Milana Dobeše, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 1. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-69 a ze dne 16. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-73, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a družstva MÁJ, stavební bytové družstvo, IČ: 00228249, se sídlem v Brně, Palackého třída 131, zastoupeného JUDr. Ivou Minaříkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Kuřimská 42, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. února 2012 č. j. 69 Nc 1514/2004-221 a výroky II a III příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného Mgr. Zdeňkem Ráčkem, zástupcem soudního exekutora JUDr. Milana Dobeše, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 16. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-73, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. února 2012 č. j. 69 Nc 1514/2004-221 a výroky II a III příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydaného Mgr. Zdeňkem Ráčkem, zástupcem soudního exekutora JUDr. Milana Dobeše, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 16. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-73 se ruší. III. Řízení o ústavní stížnosti proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vydanému Mgr. Zdeňkem Ráčkem, zástupcem soudního exekutora JUDr. Milana Dobeše, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 1. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-69 se zastavuje. IV. Ve zbylé části se ústavní stížnosti odmítají. V. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem a náhrada nákladů právního zastoupení se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2004 č. j. 69 Nc 1514/2004-3 byla proti stěžovateli nařízena exekuce podle rozsudku téhož soudu ze dne 10. prosince 2001 č. j. 50 C 125/2000-41 k uspokojení pohledávky oprávněného Máj, stavební bytové družstvo, (dále jen "vedlejší účastník") ve výši 1 353 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den prodlení od 1. června 1997 do zaplacení a nákladů nalézacího řízení ve výši 3 800 Kč. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Dobeš, Exekutorský úřad Brno-město, který toto usnesení následně zaslal stěžovateli společně s výzvou soudního exekutora ke splnění povinnosti ze dne 13. září 2004 č. j. EX 498/04-7. Obě písemnosti mu byly doručeny dne 20. září 2004. 2. V návaznosti na doručení této výzvy učinil stěžovatel dopisem ze dne 20. září 2004, jenž byl vedlejšímu účastníkovi doručen dne 24. září 2004, kompenzační projev sestávající z těchto částí: - započtení zbylé části pohledávky stěžovatele (včetně úroků) vůči vedlejšímu účastníkovi plynoucí z přeplatků za topnou sezónu 1997/1998 ve výši 3 285 Kč s úrokem 26 % ročně do zaplacení, a to na poplatek z prodlení z rozdílu záloh ve výši 1 353 Kč za období od 1. června 1997 do 29. května 1998, kdy se stala splatnou předmětná pohledávka stěžovatele, a na náklady nalézacího řízení (část této pohledávky stěžovatele již byla započtena na jistinu exekučního titulu ve výši 1 353 Kč jeho jednostranným úkonem z 26. listopadu 2001), a - započtení pohledávky stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi plynoucí z přeplatků za topnou sezónu 1998/1999 ve výši 590 Kč s úrokem 12 % ročně do zaplacení, a to na náklady nalézacího řízení. Dne 29. září 2004 pak stěžovatel uhradil oprávněnému poštovní poukázkou na jeho účet částku 1 525 Kč, kterou podle svých výpočtů považoval za zbylou část nákladů nalézacího řízení, jež nebyla uhrazena započtením. Tím považoval svůj dluh vůči vedlejšímu účastníkovi za splněný. 3. Z příslušného exekutorského spisu vyplývá, že dne 29. září 2004 stěžovatel osobně doručil příslušnému exekutorskému úřadu návrh na zastavení exekuce z důvodu, že jeho dluh již byl uhrazen, a zpochybnil platnost výzvy soudního exekutora, neboť k ní připojené soudní rozhodnutí nebylo opatřeno úředním razítkem. Ve svém dalším podání (doplnění reakce na výzvu ke splnění povinnosti; č. l. 10 exekutorského spisu) uvedl, že mu při jeho návštěvě soudní vykonavatel přislíbil nepodnikat až do vydání pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekučního řízení žádné další kroky, pokud bude do 6. října 2004 uhrazena do soudní úschovy, resp. přímo u exekutora, částka ve výši 12 372 Kč představující součet (již uhrazené) dlužné částky ve výši 1 353 Kč, bez poplatku z prodlení, a dále též (podle stěžovatele v té době již rovněž uhrazené) nákladů nalézacího řízení 3 800 Kč, nákladů oprávněného ve výši 2 400 Kč a nákladů exekuce ve výši 4 819 Kč. Dne 1. října 2004 byly stěžovateli opětovně doručeny usnesení o nařízení exekuce a výzva ke splnění povinnosti, společně s návrhem na nařízení exekuce. Dne 6. října 2004 zaplatil stěžovatel soudnímu exekutorovi částku 12 372 Kč. 4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. července 2006 č. j. 69 Nc 1514/2004-34 byla exekuce k návrhu stěžovatele na její zastavení částečně zastavena v rozsahu vymáhané pohledávky ve výši 1 525 Kč, tedy v rozsahu částky, kterou stěžovatel uhradil oprávněnému na jeho účet dne 29. září 2004. Současně bylo rozhodnuto o odložení provedení nařízené exekuce, a to až do pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce v jejím celém rozsahu. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2007 č. j. 20 Co 609/2006-49. 5. K dalšímu částečnému zastavení na základě uvedeného návrhu došlo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. října 2007 č. j. 69 Nc 1514/2004-56, a to v rozsahu vymáhané pohledávky ve výši 3 874,82 Kč, tedy částky představující součet započtených pohledávek stěžovatele (bez příslušenství) vůči vedlejšímu účastníkovi. Jednalo se o jediný výrok tohoto usnesení, přičemž odůvodněn byl jednostranným započtením pohledávek stěžovatele vůči oprávněnému, k němuž došlo dopisy ze dne 26. listopadu 2001 (tedy ještě před vydáním exekučního titulu) a ze dne 20. září 2004. Ve svém odůvodnění tento soud uvedl, že exekuce byla proti stěžovateli nařízena oprávněně a že i po zaplacení částky 1 525 Kč, ke které došlo až po jejím nařízení, je možno ji vést pro náklady exekuce, náklady oprávněného a zbytek příslušenství vymáhané pohledávky, byť zánik pohledávek započtením nastal částečně již před nařízením exekuce. Ani po uznání započtení a zastavení řízení v částce 3 874,82 Kč však nelze zastavit exekuci jako celek, neboť ta bude nadále probíhat pro zbytek příslušenství vymáhané pohledávky (který nebyl v rámci rozhodnutí nijak specifikován) a pro náklady exekuce. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 15. prosince 2010 č. j. 20 Co 206/2010-103 tak, že jej odmítl pro nedostatek jeho subjektivní legitimace. Dospěl totiž k závěru, že i když bylo zastavovacím usnesením, jež v důsledku tohoto odmítnutí nabylo právní moci dne 3. ledna 2011, rozhodnuto pouze o částečném zastavení exekuce, v této části bylo plně vyhověno návrhu stěžovatele. Následně podanou žalobu pro zmatečnost zamítl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. září 2011 č. j. 20 Co 206/2010-194, podle něhož byl odvolací soud při své přezkumné činnosti vázán výrokem Městského soudu v Brně, a proto mu nepříslušelo přezkoumávat napadené rozhodnutí v širších mezích. Nad rámec svého rozhodnutí nicméně podotkl, že posledně uvedený soud měl rozhodnout o celé projednávané věci a vyslovit, že se bude v exekuci pokračovat za účelem vymožení zbylé části pohledávky. 6. Dne 1. února 2011 vydal zástupce soudního exekutora Mgr. Zdeněk Ráček příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 013 EX 498/04-69 (dále též "první příkaz"), kterým uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 4 860 Kč, sestávající z odměny soudního exekutora vypočtené podle §6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif") ve výši 3 000 Kč spolu s 20 % DPH ve výši 600 Kč, tedy celkem ve výši 3 600 Kč, a hotových nákladů ve výši 1 050 Kč plus 20 % DPH ve výši 210 Kč, tedy celkem ve výši 1 260 Kč (výrok I). Současně byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit náklady oprávněného podle §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 2 400 Kč (výrok II). Poté, co proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, rozhodl zástupce soudního exekutora příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-73 (dále též "druhý příkaz") o jeho zrušení (výrok I). Zároveň jím opětovně rozhodl o povinnosti uhradit náklady exekuce, tentokrát pouze ve výši 3 600 Kč (výrok II), tedy bez náhrady hotových výdajů, a o nákladech oprávněného ve výši 2 400 Kč (výrok III). Tento příkaz neobsahoval poučení o možnosti podat proti němu námitky, stěžovatel je však přesto opět podal, načež byly tyto spolu s exekutorským spisem postoupeny Městskému soudu v Brně. Ten svým usnesením ze dne 23. března 2011 č. j. 69 Nc 1514/2004-135 nejprve zamítl námitky proti prvnímu příkazu, a to navzdory tomu, že v době jeho rozhodování již byl zrušen. O námitkách proti druhému příkazu rozhodl až usnesením ze dne 29. února 2012 č. j. 69 Nc 1514/2004-221, a to tak, že je rovněž zamítl. 7. Podle oznámení soudního exekutora o skončení exekuce ze dne 4. května 2011 č. j. 013EX 498/04-88 byla předmětná exekuce provedena dne 3. ledna 2011 v souladu s §46 odst. 5 exekučního řádu. V tomto oznámení bylo specifikováno, že poplatky z prodlení z částky 1 353 Kč byly vymáhány ve výši 2,5 promile denně od 1. června 1997 do 26. listopadu 2001. II. Argumentace stěžovatele 8. Dne 15. června 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení obou příkazů k úhradě nákladů exekuce, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2011 č. j. 69 Nc 1514/2004-135. Řízení o této ústavní stížnosti je od svého zahájení vedeno pod sp. zn. I. ÚS 1787/11. Poté, co bylo rozhodnuto o námitkách proti v pořadí druhému příkazu, obdržel Ústavní soud dne 10. května 2012 v pořadí druhou ústavní stížnost stěžovatele směřující kromě tohoto příkazu i proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. února 2012 č. j. 69 Nc 1514/2004-221. Řízení o této ústavní stížnosti bylo vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1743/12. 9. Z první ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nesouhlasí s usnesením Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o jeho námitkách proti prvnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce. K tomuto rozhodnutí totiž došlo v době, kdy již byl tento příkaz zrušen. Soudem provedené hodnocení námitek bylo navíc obecné a ponechávající stranou řadu z nich. Z tohoto důvodu měl být tímto usnesením porušen zákaz libovůle v rozhodování podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 10. Ve své druhé ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že následně vydané usnesení Městského soudu v Brně ponechalo v platnosti oba příkazy k úhradě nákladů exekuce, a zavázalo tak stěžovatele k další platbě exekutorovi i oprávněnému. Tím jsou podle jeho názoru nadále porušována jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Toto usnesení se zároveň vůbec nevypořádalo s námitkou, že k zahájení exekuce došlo až 1. října 2004, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce opatřené razítkem a s přiloženým návrhem na exekuci, a tedy pokud stěžovatel zaplatil částku 1 525 Kč ještě před tímto datem, nelze ji považovat za vymoženou ze strany exekutora. Při stanovení výše nákladů exekuce měl soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu [konkrétně nálezem ze dne 1. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a nálezem ze dne 9. března 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)] přihlédnout k dobrovolnému splnění povinnosti ze strany dlužníka, a zkrátit tak odměnu určenou podle §6 odst. 3 exekučního tarifu. 11. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr soudu, podle něhož byl zavázán k náhradě nákladů exekuce, je vadný, protože jeho akceptace by ve svém důsledku znamenala nemožnost jakékoliv obrany proti neoprávněné exekuci. Soud podle jeho názoru nezjišťoval ani nekonstatoval, jaká konkrétní částka byla činností exekutora skutečně vymožena, a vycházel pouze z textu napadeného příkazu, který sám pouze opisoval text usnesení o nařízení exekuce. Základem pro výpočet odměny tak byla "exekutorem uváděná částka k vymožení". Pochybení se měl soud dopustit i pouhým formálním konstatováním, že řízení bylo zastaveno k návrhu stěžovatele, aniž by se zabýval tím, že zápočet jeho pohledávek měl dopady i na požadovanou výši poplatku z prodlení, což stěžovatel uváděl ve svých námitkách. Základ pro výpočet odměny měl být správně stanoven podle uplatněné jistiny, která však zanikla zápočtem před podáním návrhu na výkon rozhodnutí, o čemž oprávněný věděl z dokladu o kompenzaci ze dne 26. listopadu 2001. Při rozhodování o náhradě nákladů se soud podle stěžovatele nevypořádal s námitkami ohledně předčasnosti příkazu na náhradu nákladů exekuce a nutnosti rozhodnout o celém návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, a nezabýval se otázkami, zda byly započteny úroky z prodlení spojené se zamlčením a zadržováním přeplatků stěžovatele, zda zánik jistiny neměl za následek neoprávněnost exekuce do výše 8 340 Kč v důsledku podstatného snížení požadovaného poplatku z prodlení z 9 082 Kč na 742 Kč a zda a jakým způsobem došlo k vyúčtování a vrácení zálohy poskytnuté stěžovatelem exekutorovi. Stejně tak se nevyjádřil ani k tvrzení, že oprávněný dlouhodobě neposkytoval součinnost stěžovateli v jeho snaze zahladit dluh kompenzací vzájemných pohledávek, pročež se dostal do prodlení a nepřísluší mu náhrada nákladů exekučního řízení. Ze všech těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že jím napadené usnesení nebylo řádně odůvodněno, v důsledku čehož neodpovídá požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň jím mělo dojít k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 12. S oběma ústavními stížnostmi podal stěžovatel také návrh na přiznání nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 13. Usnesením ze dne 31. července 2012 č. j. I. ÚS 1787/11-30 spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení. Následně si vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1514/2004 a exekutorský spis příslušného soudního exekutora vedený pod sp. zn. 013 EX 498/04, s jejichž obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí, a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k oběma ústavním stížnostem. Protože byl soudní exekutor JUDr. Milan Dobeš na vlastní žádost odvolán z funkce k 30. červnu 2010, požádal Ústavní soud o vyjádření soudní exekutorku Mgr. Lucii Valentovou, která byla dne 21. července 2011 jmenována do uvolněného exekutorského úřadu. 14. Městský soud v Brně ve svém vyjádření k první ústavní stížnosti ze dne 24. února 2012 uvedl, že mu v době rozhodování nebylo známo zrušení prvně vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Jeho rozhodnutí o námitkách proti tomuto příkazu bylo tudíž neúčinné a neplatné, pročež je nepřípustná i ústavní stížnost proti němu. V následujícím vyjádření k druhé ústavní stížnosti ze dne 5. srpna 2013 uvedl, že odměna exekutora byla stanovena jako minimální odměna z vymoženého plnění v částce 1 525 Kč spolu s příslušnou daní z přidané hodnoty. Tato částka byla posouzena jako plnění vymožené v rámci exekuce, neboť byla povinným zaplacena sice přímo oprávněnému, ale až poté, co se povinný dověděl o probíhající exekuci na jeho majetek. Po úplném vymožení pohledávky pak exekuce zanikla jejím provedením, jak vyplývá z oznámení soudního exekutora ze dne 4. května 2011. Ve zbytku účastník řízení odkázal na písemné odůvodnění usnesení. 15. Z vyjádření soudní exekutorky Mgr. Lucie Valentové ze dne 13. září 2013 vyplývá, že v předmětném exekučním řízení neučinila žádné úkony. V souladu se zákonem pouze zajistila předání a uložení spisu u Městského soudu v Brně bez toho, aby se seznamovala s jeho obsahem. 16. Vedlejší účastník ve svém podání ze dne 26. září 2013 uvedl, že se necítí povolán k hodnocení postupu soudů a soudního exekutora v projednávané věci. V předmětném řízení postupoval v souladu s právním řádem tak, aby chránil zájmy i majetek členů družstva. 17. Uvedená vyjádření byla postupně zaslána stěžovateli. Ten ve své replice ze dne 10. dubna 2012 uvedl, že trvá na projednání ústavní stížnosti i v části, v níž směřuje proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2011 č. j. 69 Nc 1514/2004, neboť toto nabylo právní moci a neexistuje žádný jiný právní prostředek, kterým by se bylo možné domoci jeho zrušení. Ve svém dalším vyjádření ze dne 7. května 2012 doplnil svou argumentaci o námitky, jež v zásadě korespondují s výše shrnutým obsahem jeho druhé ústavní stížnosti. Svého práva k replice využil stěžovatel i ve vztahu k vyjádření soudu k druhé ústavní stížnosti, když ve svém podání ze dne 25. srpna 2013 uvedl, že částku 1 525 Kč zaplatil oprávněnému dobrovolně a že exekutor po celou dobu neprováděl žádnou exekuční činnost, pouze si ponechal bez právního důvodu 12 372 Kč. Navrhl, aby bylo vyhověno ústavní stížnosti a aby byla napadená rozhodnutí zrušena. 18. Ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť měl za to, že k objasnění věci postačují obdržená písemná vyjádření a obsah vyžádaných spisů. 19. Soudcem zpravodajem byl v případě první ústavní stížnosti původně soudce František Duchoň, jehož funkce však zanikla uplynutím dne 6. června 2012, kdy skončilo jeho funkční období. V souladu s rozvrhem práce jím byl poté určen soudce Pavel Rychetský. IV. K první ústavní stížnosti 20. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že obě ústavní stížnosti byly podány včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovaly zákonem předepsané formální náležitosti. Současně jde o návrhy, k jejichž projednání je příslušný. Protože první ústavní stížnost směřovala proti příkazu k náhradě nákladů exekuce ze dne 1. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-69, dále příkazu ze dne 16. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-73, kterým byl zrušen první příkaz (výrok I) a kterým bylo nově rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výroky II a III), a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2011 sp. zn. 69 Nc 1514/2004-135, kterým bylo rozhodnuto o námitkách proti prvnímu příkazu, bylo namístě vyjádřit se k otázce její přípustnosti nebo opodstatněnosti ve vztahu ke každému z těchto rozhodnutí zvlášť. 21. Podle §88 odst. 3 exekučního řádu byl soudní exekutor (resp. v tomto případě jeho zástupce) oprávněn sám vyhovět námitkám stěžovatele, avšak pouze za předpokladu, že by jim vyhověl v plném rozsahu. Pouze v takovém případě mohl svůj původní příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušit novým příkazem. Skutečnost, že námitkám stěžovatele v tomto rozsahu nevyhověl, tak nepochybně zakládá nezákonnost jeho postupu, nic však nemění na tom, že jeho původní příkaz pozbyl platnosti a stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím námitek proti novému příkazu. Projednání ústavní stížnosti proti prvnímu příkazu tak v důsledku jeho zrušení brání nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, což znamená, že Ústavní soud musel řízení o ústavních stížnostech v této části podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit. 22. Zrušení prvního příkazu nemá vliv na platnost usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o námitkách proti němu. Toto rozhodnutí má bez ohledu na to povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pročež je proti němu přípustná ústavní stížnost. Pokud jde o jeho vlastní hodnocení, Ústavní soud považuje napadené usnesení za vydané zjevně v rozporu s §88 odst. 3 exekučního řádu, neboť Městský soud v Brně jím rozhodl o námitkách, které byly v době jeho rozhodování již vypořádány druhým příkazem soudního exekutora, a tedy vůbec nemohly být předmětem řízení před ním. Po předložení spisu, k němuž došlo dne 8. března 2011, měl naopak rozhodovat pouze o námitkách stěžovatele proti druhému příkazu. Není přitom podstatné, že v době svého rozhodování tento soud patrně neměl o vydání tohoto příkazu vědomost. Přes zjištěnou nezákonnost však Ústavní soud nemohl přehlédnout, že samotné napadené usnesení nestanoví stěžovateli žádnou povinnost ani žádnou jeho povinnost neurčuje. Povinnost zaplatit náklady exekuce, jakož i náklady exekučního řízení, jež mu byla uložena prvním příkazem, zanikla společně s jeho zrušením, přičemž rozhodnutí, jímž došlo k zamítnutí námitek proti němu, nenahrazuje její právní základ. Za těchto okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že napadené usnesení i přes svou nezákonnost nijak nezasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, a tudíž ani nemůže působit jejich porušení. Ústavní stížnost je proto v části, ve kterém směřuje právě proti němu, zjevně neopodstatněná. 23. První ústavní stížnost nakonec směřovala i proti druhému příkazu k úhradě nákladů exekuce. S ohledem na to, že v době jejího podání ještě nebylo rozhodnuto o námitkách proti němu, by musel Ústavní soud původně rozhodnout o jejím odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Protože však došlo ke spojení řízení o obou ústavních stížnostech, přičemž druhou ústavní stížností bylo vedle druhého příkazu napadeno i rozhodnutí soudu, kterým byly zamítnuty námitky proti tomuto příkazu, bylo možné přistoupit k věcnému přezkumu též v jeho případě. To neplatí pouze v případě výroku I druhého příkazu, jímž byl zrušen první příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tento výrok má totiž povahu kasačního rozhodnutí, jímž bylo vyhověno námitkám proti prvnímu příkazu a současně skončeno řízení o nich, což znamená, že jej nelze považovat za konečné rozhodnutí a ústavní stížnost je proti němu zásadně nepřípustná. Neuplatní se zde přitom ani výjimka z této zásady, podle níž lze v řízení o ústavních stížnostech zrušit kasační rozhodnutí pouze v případě, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv účastníka řízení [srov. nález ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), část V]. Změny příkazu k náhradě nákladů exekuce ve smyslu námitek stěžovatele, ať už se jedná o jeho úplné zrušení, nebo pouze snížení povinnosti k náhradě nákladů exekuce nebo nákladů oprávněného, bylo totiž možné dosáhnout i zrušením toliko výroků II a III druhého příkazu. V. Ke druhé ústavní stížnosti 24. Ústavní soud se dále zabýval i druhou ústavní stížností, kterou shledal přípustnou v částech, ve kterých směřovala proti výrokům II a III příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. února 2011 č. j. 013 EX 498/04-73 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. února 2012 č. j. 69 Nc 1514/2004-221. Nic tak nebránilo tomu, aby přistoupil k jejímu věcnému projednání, načež zjistil, že je důvodná. 25. Řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán kontroly ústavnosti totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. O takovýto případ se typicky jedná v případech, kdy - obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [srov. např. nález ze dne 21. března 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], - sice nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem podústavního práva, jde však o řešení otázky akceptace některé z jejich možných interpretačních alternativ [srov. např. nález ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94 (N 9/3 SbNU 45)], nebo - se obecný soud dopustí svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v rozhodnutí obecného soudu [srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) nebo nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 (N 48/64 SbNU 599)]. 26. Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně zabýval rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 zformuloval základní zásady odměňování exekutorů, podle nichž nelze tímto rozhodováním způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu a je třeba při něm zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále před jejím vynuceným provedením. Nastane-li takováto situace, měly by se podle Ústavního soudu tyto zásady aplikovat tím způsobem, že soudnímu exekutorovi náleží odměna v poloviční výši podle §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu. Toto pravidlo se přitom uplatní i pro případ, kdy se odměna exekutora stanoví podle §6 odst. 3 exekučního tarifu v minimální výši 3 000 Kč, a to bez ohledu na to, zda se pro určení této odměny v konkrétním případě použije exekuční tarif ve znění účinném do 31. října 2008 nebo až po účinnosti jeho novely provedené vyhláškou č. 330/2008 Sb., kterou bylo vyňato posledně uvedené ustanovení (na rozdíl od §6 odst. 1 a 2) z dosahu §11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu [srov. např. nález ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 233/09 (N 142/53 SbNU 753); nález sp. zn. II. ÚS 1994/09; nález ze dne 16. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1881/11 (N 13/64 SbNU 129), body 18 a 19]. 27. Jednou z námitek stěžovatele, kterou zpochybňoval zákonnost napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, byl způsob určení základu pro určení odměny za provedení exekuce. Tento základ je v něm vymezen tím způsobem, že představoval jistinu ve výši 1 353 Kč, poplatky z prodlení ve výši 2,5 promile denně z této částky od 1. června 1997 do zaplacení dne 6. října 2004, vyjádřené částkou 9 082 Kč, a náklady nalézacího řízení ve výši 3 800 Kč. Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem exekutorského spisu, jakož i příslušného soudního spisu, přičemž ze žádného z nich nezjistil, z jakého důvodu byl předmětný základ určen právě v této výši. Je patrné, že dluh stěžovatele ve výši 1 353 Kč zanikl jednostranným započtením části pohledávky ve výši 3 285 Kč s příslušenstvím na základě dopisu ze dne 26. listopadu 2001, jenž byl oprávněnému doručen dne 28. listopadu 2001. Jak správně uvedl Městský soud v Brně ve svém usnesení č. j. 69 Nc 1514/2004-56, kterým došlo k částečnému zastavení exekuce, kompenzační projev započtení má účinky zpětně k okamžiku setkání pohledávek. Tento projev se tak musel promítnout i do povinnosti zaplatit poplatek z prodlení, jehož výši je možné počítat toliko z období do okamžiku setkání pohledávek, jenž nastal patrně již v půlce roku 1998, a nikoliv až 6. října 2004. Zastavení předmětné exekuce proto mělo reflektovat i průmět tohoto započtení do výše poplatku z prodlení z předmětné částky. 28. Z uvedeného vyplývá, že v době nařízení exekuce trval pouze dluh ve výši poplatku z prodlení z jistiny za období do okamžiku setkání uvedených pohledávek a ve výši 3 800 Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení. Bezprostředně poté, co se stěžovatel dověděl o nařízení exekuce, učinil stěžovatel kompenzační projev vůči vedlejšímu účastníkovi (dopis ze dne 20. září 2004), v jehož důsledku měl podle jeho názoru tento dluh zaniknout s výjimkou částky 1 525 Kč, kterou následně uhradil poštovní poukázkou ze dne 29. září 2004. Aniž by Ústavní soud na tomto místě přepočítával správnost výpočtu stěžovatele ohledně toho, v jakém rozsahu došlo započtením k zániku dluhu stěžovatele (což by nepochybně vyžadovalo provedení dokazování) a zda tak zaplacením posledně uvedené částky skutečně splatil celý svůj dluh dobrovolně, tedy bez aktivního vymožení soudním exekutorem, je třeba vytknout Městskému soudu v Brně, že se otázkou výše dluhu z uvedených hledisek vůbec nezabýval. Tento soud sice opakovaně rozhodl o částečném zastavení řízení, a to nejprve v rozsahu částky 1 525 Kč a poté v rozsahu částky 3 874,82 Kč, dále však již nijak nespecifikoval, ve vztahu k jaké částce měla exekuce i poté pokračovat. Pakliže přitom takováto částka podle jeho názoru existovala, bylo jeho povinností rozhodnout ve vztahu k ní o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení řízení, což neučinil. 29. Všechny tyto skutečnosti jsou významné z hlediska rozhodování o výši náhrady nákladů exekutora, neboť právě od nich se odvíjí výše jeho odměny. Stěžovatel podal návrh na zastavení řízení ve vztahu k celé vymáhané částce a právě v tomto rozsahu mělo být o jeho návrhu rozhodnuto. Pokud tedy soud v odůvodnění zastavovacího usnesení tvrdí, že exekuce bude ve vztahu k určité částce dále pokračovat, aniž by o této skutečnosti adekvátně rozhodl zamítnutím návrhu ve zbylém rozsahu, lze takovouto situaci hodnotit z pohledu stěžovatele dvěma způsoby. Tím prvním je, že soud prozatím nerozhodl o celém předmětu jeho návrhu, a tedy jeho rozhodnutí o výši náhrady nákladů exekutora je předčasné. Soudní exekutor tak v tuto chvíli nemohl s jistotou vědět, zda vymáhaný dluh nezanikl dobrovolným splněním po doručení jeho výzvy. Právě částečné zamítnutí návrhu na zastavení řízení by totiž stěžovateli otevřelo cestu k tomu, aby své námitky vůči způsobu, jakým se s tímto návrhem vypořádal Městský soud v Brně, uplatnil v odvolacím řízení, což za situace, kdy závěr o pokračování řízení plyne toliko z odůvodnění tohoto rozhodnutí, nebylo možné. Přes uvedené pochybení lze nicméně připustit i takový výklad, že soud svými dvěma rozhodnutími o částečném zastavení řízení fakticky rozhodl o celém návrhu stěžovatele, a řízení tak vlastně zastavil ve vztahu k celému předmětu exekuce. Rozporování tohoto závěru by v tomto případě nebylo v zájmu stěžovatele, nýbrž vedlejšího účastníka, který měl možnost podat proti těmto rozhodnutím odvolání, resp. měl možnost podat návrh, aby bylo ve smyslu §166 odst. 1 ve spojení s §167 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnuto o celém předmětu řízení. To, že tak neučinil, nemůže jít k tíži stěžovatele. Jemu totiž i přes závěry uvedené v odůvodnění, podle nichž má exekuce dále pokračovat, nezbylo než předpokládat, že jeho návrhu na zastavení řízení bylo v důsledku jeho dobrovolného splnění dluhu vyhověno, a tedy že exekutorovi vznikne nárok na náhradu nákladů ve snížené výši. V této souvislosti nelze opominout, že stěžovatel zaplatil dne 6. října 2004 soudnímu exekutorovi na základě jeho výzvy také zálohu ve výši 12 372 Kč, která se kromě jiného vztahovala na jeho náklady, jakož i na náklady oprávněného, a tedy i z tohoto důvodu mohly být splněny podmínky podle §11 odst. 1 exekučního tarifu. 30. Z napadeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele proti druhému příkazu k náhradě nákladů exekuce, je patrné, že se příslušný soud otázkou, zda došlo k dobrovolnému splnění dluhu ze strany stěžovatele, zabýval zcela nedostatečně a v tomto směru se nevypořádal s jeho stěžejní argumentací. Ze spisu přitom ani jinak nevyplývá, že by soudní exekutor vymohl alespoň část dluhu stěžovatele a tuto část vyplatil vedlejšímu účastníkovi. Z oznámení soudního exekutora o skončení exekuce provedením ze dne 4. května 2011 č. j. 013 EX 498 se bez dalšího zdůvodnění podává pouze to, že k jejímu provedení mělo dojít 3. ledna 2011, tedy patrně dnem nabytí právní moci usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti v pořadí druhému usnesení o částečném zastavení řízení. Z druhého napadeného příkazu, podle něhož výše poplatku z prodlení byla vymezena obdobím končícím dnem 6. října 2004, sice lze dovozovat, že k provedení exekuce došlo zaplacením zálohy ve výši 12 372 Kč téhož dne, o tom, zda a jak byla tato částka použita na úhradu dluhu, však není v exekutorském spise žádný záznam. Přesněji řečeno, ve spisu chybí jakékoliv vyúčtování této částky. 31. Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí mají v části, ve které stanoví, resp. potvrzují povinnost stěžovatele zaplatit náklady exekuce ve výši 3 600 Kč, povahu svévolné aplikace podústavního práva. Vydání druhého příkazu k náhradě nákladů exekuce bylo totiž buď předčasné z důvodu, že doposud nebylo v celém rozsahu rozhodnuto o návrhu stěžovatele na zastavení exekučního řízení, nebo bylo ve zjevném rozporu s obsahem exekutorského spisu, z něhož neplyne, že by jakákoliv část dluhu stěžovatele nebo záloha na náklady exekuce a náklady oprávněného nebyly zaplaceny dobrovolně bezprostředně poté, co stěžovatel obdržel příslušnou výzvu. Předmětná povinnost stěžovatele tak byla v této výši stanovena zjevně bez toho, aby k tomu byly splněny zákonem, resp. vyhláškou, stanovené podmínky, v důsledku čehož došlo napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 32. Pouze nad rámec Ústavní soud dodává, že se z důvodu předčasnosti nezabýval těmi námitkami stěžovatele, podle nichž došlo k porušení jeho práv rovněž v důsledku přiznání náhrady nákladů řízení oprávněnému. Zrušení druhého příkazu (s výjimkou jeho výroku I) z výše uvedených důvodů totiž znamená, že ve věci bude opětovně rozhodováno příkazem. Soudní exekutor proto nově rozhodne i o těchto nákladech. VI. Závěr 33. Vycházeje z uvedených závěrů, Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnosti stěžovatele jsou důvodné v části, ve kterých směřují proti výrokům II a III druhého příkazu a proti usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o námitkách proti tomuto příkazu, pročež jim v tomto rozsahu podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a tato rozhodnutí, resp. jejich uvedené výroky, podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části, ve které ústavní stížnosti směřovaly proti prvnímu příkazu, řízení podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil. Ve zbytku rozhodl o jejich odmítnutí, a to pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pokud jde o ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o námitkách proti prvnímu příkazu, a pro nepřípustnost, pokud jde o ústavní stížnosti proti výroku I druhého příkazu. 34. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti připomíná, že náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník nebo vedlejší účastník řízení zásadně sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž výjimky z tohoto pravidla je třeba aplikovat restriktivně [srov. např. nález ze dne 17. února 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195) nebo nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11 (N 120/61 SbNU 741)]. Výjimečné důvody pro jejich přiznání vůči některému účastníkovi řízení nebo vedlejšímu účastníkovi řízení Ústavní soud v dané věci neshledal. Stejně tak podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:1.US.1787.11.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1787/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 202/71 SbNU 385
Populární název Svévolná aplikace práva ve vztahu k povinnosti zaplatit náklady exekuce
Datum rozhodnutí 28. 11. 2013
Datum vyhlášení 7. 1. 2014
Datum podání 15. 6. 2011
Datum zpřístupnění 15. 1. 2014
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Brno
SOUDNÍ EXEKUTOR - Brno - Dobeš Milan
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí jiné
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §87, §11 odst.1 písm.a, §6 odst.3, §88 odst.3
  • 330/2001 Sb.
  • 330/2008 Sb., §6 odst.1, §6 odst.2
  • 99/1963 Sb., §166 odst.1, §167 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík pohledávka
exekuce
pohledávka/započtení
odměna
náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1787-11_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 82026
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-19