ECLI:CZ:US:2013:1.US.1928.11.1
sp. zn. I. ÚS 1928/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1928/11 ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem 28. října 851/26, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82 o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí vůči stěžovateli ve věci hrazení výživného na jeho nezletilé děti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a nezletilých G. S. a L. S., zastoupených zákonnou zástupkyní A. S., právně zastoupených JUDr. Jiřím Suškou, advokátem, se sídlem U Soudu 7, Teplice, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo v rámci vykonávacího řízení potvrzeno usnesení Okresního soudu v Teplicích, jímž byl vůči stěžovateli jako povinnému nařízen výkon rozhodnutí podle rozsudku okresního soudu vydaného v nalézacím řízení a stanovícího stěžovateli povinnost hradit výživné na jeho nezletilé děti. Tento podkladový rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláním stěžovatele, přičemž rozsudkem odvolacího soudu byl následně potvrzen, ovšem zároveň byla prodloužena lhůta k plnění pro výživné stanovené okresním soudem. Přestože uvedený rozsudek odvolacího soudu v nalézacím řízení byl vydán dříve nežli ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu ve vykonávacím řízení, krajský soud rozhodující ve vykonávacím řízení jej nijak nezohlednil s odůvodněním, že rozsudek Okresního soudu v Teplicích vymezující stěžovatelovu povinnost hradit výživné byl ze zákona předběžně vykonatelný, tj. vykonatelný bez ohledu na odvolání stěžovatele a následné rozhodnutí odvolacího soudu ohledně splatnosti výživného.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá vadný postup obecných soudů při nařízení výkonu rozhodnutí v jeho věci. Konkrétně stěžovatel napadá jednak nedostatečné odůvodnění usnesení krajského soudu sp. zn. 11 Co 208/2011, v němž se soud nevypořádal se všemi stěžovatelovými odvolacími námitkami, jednak samo nezákonné nařízení výkonu rozhodnutí okresním soudem, který rozhodl na základě vadného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (s vadně uvedenými dlužnými částkami) a na základě rozsudku okresního soudu o výživném v nalézacím řízení, který však nebyl předběžně vykonatelný, neboť předběžná vykonatelnost není stanovena v jeho výroku. Výkon rozhodnutí vůči stěžovateli byl tedy nařízen, přestože předmětné částky výživného nebyly splatné v den podání návrhu na výkon rozhodnutí, a zejména nebyly splatné v den rozhodnutí krajského soudu, který nezohlednil změnu v mezidobí provedenou rozsudkem odvolacího soudu v nalézacím řízení spočívající ve stanovení pozdějšího data splatnosti dlužného výživného. Stěžovatel dále doplnil, že dlužné výživné v termínu splatnosti stanoveném odvolacím soudem v nalézacím řízení skutečně uhradil. V neposlední řadě pak stěžovatel upozornil, že mu zaměstnavatelem byla ze mzdy neoprávněně sražena finanční částka, která je ke dni podání ústavní stížnosti stále deponována u zaměstnavatele, a to i přesto, že stěžovatel uhradil nedoplatek na výživném a platí běžné výživné v soudem určené výši. Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy svým postupem a rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále - s ohledem na neoprávněně provedené srážky ze mzdy - též jeho základní právo vlastnit majetek. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
3. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili též vedlejší účastníci, tedy nezletilé děti stěžovatele jako oprávnění ve vykonávacím řízení. Vedlejší účastníci navrhli odmítnutí ústavní stížnosti, neboť ta neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly být předmětem věcného projednání stížnosti Ústavním soudem. Všemi stěžovatelovými námitkami se již podrobně zabývaly obecné soudy tří instancí a Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost jejich rozhodnutí, ledaže by obecné soudy nepostupovaly v souladu s principy uvedenými v hlavě páté Listiny.
4. Z vyžádaných spisů Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 14 Nc 1351/2007 a 35 E 1620/2008 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 2. 2008 č. j. 14 Nc 1351/2007-45 bylo rozhodnuto o výchově nezletilých dětí stěžovatele a jeho bývalé manželky (výroky I a VI), o úpravě jejich styku se stěžovatelem (výrok V), o povinnosti stěžovatele hradit částky běžného i dlužného výživného (výroky II až IV) a o náhradě nákladů řízení (výrok VII). Okresní soud konkrétně stanovil, že počínaje dnem 1. 11. 2007 je stěžovatel povinen přispívat určitými částkami měsíčně na výživu nezletilých dětí, jež jsou splatné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a že vyčíslené dlužné výživné pro obě děti za dobu od 1. 11. 2007 do 31. 1. 2008 je stěžovatel povinen uhradit k rukám matky nejpozději do 31. 5. 2008, respektive do 30. 6. 2008. Proti tomuto rozsudku okresního soudu (výrokům II až V) stěžovatel podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 4. 2009 č. j. 13 Co 392/2008-84. Krajský soud neshledal odvolací námitky důvodnými, pročež rozsudek okresního soudu v napadených částech potvrdil, zároveň však určil, že dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2007 do 30. 4. 2009 v odpovídajících výších pro obě nezletilé děti je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek krajského soudu, vyhlášený při jednání dne 16. 4. 2009, byl doručen právnímu zástupci stěžovatele a nabyl právní moci dne 10. 6. 2009.
5. Dne 21. 11. 2008 byl okresnímu soudu doručen návrh obou nezletilých dětí, zastoupených matkou, na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatele, a to na základě rozsudku okresního soudu ze dne 14. 2. 2008 č. j. 14 Nc 1351/2007-45. Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 3. 2009 č. j. 35 E 1620/2008-8 pak podle označeného rozhodnutí okresního soudu v nalézacím řízení byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy k uspokojení přednostní pohledávky výživného obou nezletilých dětí na dlužném výživném za dobu od 1. 6. 2008 do 30. 11. 2008 a dále pro výživné po dobu od 1. 12. 2008 ve výši stanovené rozsudkem okresního soudu každého měsíce předem. Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Teplicích, které bylo stěžovateli doručeno dne 25. 5. 2009, se stěžovatel bránil podáním odvolání a zároveň návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Obě podání stěžovatel shodně odůvodnil zejména nedostatkem vykonatelnosti rozsudku okresního soudu (absencí jeho předběžné vykonatelnosti), existencí rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v nalézacím řízení s novým určením lhůty k zaplacení částek, k jejichž vymožení směřuje návrh oprávněných, a z toho plynoucí nesplatností těchto částek jak ke dni podání návrhu oprávněných, tak ke dni vydání usnesení okresního soudu, ke dni doručení usnesení stěžovateli a ke dni podání tohoto odvolání, respektive návrhu na zastavení výkonu řízení. O stěžovatelově odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, poté co mu byla věc k rozhodnutí předložena v březnu 2011, ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82, jímž usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele ohledně nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu podaného odvolání proti němu a rozhodnutí odvolacího soudu o tomto, neboť podle krajského soudu byla rozsudkem okresního soudu stěžovateli bezpochyby stanovena povinnost platit výživné pro obě nezletilé děti, přičemž rozsudky odsuzující k plnění výživného jsou ze zákona vykonatelné předběžně, tj. bez ohledu na svou právní moc. Okresní soud měl tedy pro nařízení výkonu rozhodnutí v rozsahu, v jakém jej nařídil, vykonatelný titul. Podle názoru krajského soudu postupoval okresní soud správně, pokud návrhu oprávněných vyhověl a nařídil výkon rozhodnutí, neboť byly splněny všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, mj. i předpoklad, že k výkonu navržený titul je vykonatelný po stránce formální i materiální.
6. O stěžovatelově návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí pak rozhodl Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 35 E 1620/2008-65 tak, že jej zamítl, neboť podkladový rozsudek okresního soudu byl předběžně vykonatelný. Zároveň však okresní soud tímto usnesením zastavil výkon rozhodnutí na návrh oprávněných ze dne 10. 6. 2010, odůvodněný skutečností, že stěžovatel uhradil nedoplatek na výživném mimo výkon rozhodnutí a začal hradit též zvýšené výživné ve výších stanovených rozsudkem okresního soudu. Toto usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí stěžovatel rovněž napadl odvoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2011 č. j. 11 Co 88/2011-86, jímž bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele proti potvrzení rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 20 Cdo 682/2013-115 odmítnuto.
II.
7. Ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však Ústavní soud shledal, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení zmíněných ústavněprávních principů.
9. Jednou z nezbytných povinností demokratického právního státu, který chrání práva a svobody jednotlivců ve své jurisdikci a zároveň si monopolizuje legální donucení, je zajištění vymahatelnosti práva. Jednotlivci tak musí mít možnost domoci se svých ústavních i podústavních práv u soudu či u jiného orgánu za podmínek stanovených zákonem, a to včetně jejich vymožení cestou státního donucení v případě, že práva přiřknutá či uznaná státním orgánem nejsou respektována dobrovolně. To je účelem procesu výkonu rozhodnutí (exekuce). Nicméně v celém průběhu tohoto procesu je nutné mít na zřeteli nejen jeho účel v podobě uspokojení oprávněného, ale též dotčené zájmy a práva povinného, a to s ohledem na nikoliv nepodstatné zásahy do jeho práv, včetně jeho základních práv, s výkonem rozhodnutí zpravidla spojené (obdobně srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 416/97 ze dne 22. 1. 1998, N 9/10 SbNU 67; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Výkon rozhodnutí lze tak mimo jiné nařídit pouze za podmínek striktně vymezených zákonem. Neoprávněný výkon rozhodnutí je způsobilý porušit základní práva povinného, typicky jeho právo vlastnit majetek a právo na soukromí, tj. práva chráněná čl. 11 a 10 Listiny, a samozřejmě též jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Jednou ze zákonných podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí je vykonatelnost předmětného rozhodnutí (exekuční titul). Ta nastává marným uplynutím lhůty ke splnění povinnosti uložené rozhodnutím, přičemž začátek běhu této lhůty je většinou vázán na nabytí právní moci rozhodnutí, tj. existenci závazného a nezměnitelného konečného rozhodnutí ve věci. Výjimkou jsou rozhodnutí tzv. předběžně vykonatelná, tj. vykonatelná bez ohledu na právní moc, mezi něž ze zákona patří mimo jiné rozsudky odsuzující k plnění výživného [§162 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.")]. K tomu Ústavní soud již v minulosti uvedl: "Smyslem a účelem institutu předběžné vykonatelnosti rozsudků dle §162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je ochrana, zajištění důstojnosti života osoby, jíž bylo soudem přisouzeno ze strany osoby jiné poskytování výživného. Tomuto účelu zákonodárce v předmětném zákonném ustanovení přikládá prioritu před účelem právní jistoty, jež má obvykle za následek spojení vykonatelnosti soudního rozhodnutí s nabytím jeho právní moci." (nález sp. zn. IV. ÚS 2795/09 ze dne 28. 6. 2010, N 129/57 SbNU 583). V každém případě je však nutné před nařízením výkonu rozhodnutí zkoumat, zda k výkonu navržené rozhodnutí je skutečně vykonatelné, ať už pravidelně, či předběžně. Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi konstatoval, že nařízení výkonu rozhodnutí ke splnění povinnosti, aniž by tuto povinnost ukládalo vykonatelné rozhodnutí, porušuje právo "povinných" na soudní ochranu (nález sp. zn. IV. ÚS 68/97 ze dne 14. 5. 1997, N 55/8 SbNU 59).
11. V nyní posuzovaném případě stěžovatel namítá porušení svých základních práv právě postupem soudů, které rozhodly o výkonu rozhodnutí, jež podle něj vykonatelné nebylo. Ústavní soud shledal, že pokud jde o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrdivší usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, je třeba stěžovateli přisvědčit. Aniž by bylo nutné zpochybňovat předběžnou vykonatelnost rozsudku okresního soudu č. j. 14 Nc 1351/2007-45 v době rozhodování okresního soudu o výkonu rozhodnutí (k této otázce viz dále bod 17), je nepochybné, že v době rozhodování krajského soudu o stěžovatelově odvolání proti nařízení výkonu rozhodnutí okresním soudem již podkladový rozsudek vykonatelným nebyl.
12. Ustálená judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu potvrzuje, že v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) musí mít soud v každém jeho stadiu postaveno najisto, zda je exekuční titul vykonatelný (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4796/12 ze dne 15. 8. 2013; N 149/70 SbNU 383), přičemž výkon rozhodnutí lze nařídit právě jen za předpokladu, že předmětný exekuční titul vykonatelný je. Nejvyšší soud pak setrvale konkrétně zdůrazňuje, že pokud dojde ke změně či zrušení exekučního titulu, tento pozbývá vykonatelnosti a nadále není způsobilým exekučním titulem; a tudíž "[j]elikož vykonatelnost je třeba zkoumat již ve stadiu nařízení exekuce (resp. výkonu rozhodnutí - pozn. ÚS), pak pozbyl-li exekuční titul vykonatelnosti po podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí), je odvolací soud povolán k tomu, aby toto usnesení změnil tak, že návrh na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítne" (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4354/2009 ze dne 24. 11. 2010, obdobně usnesení téhož soudu sp. zn. 20 Cdo 955/2009 ze dne 16. 3. 2011 či sp. zn. 20 Cdo 153/2006 ze dne 22. 3. 2006; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na www.nssoud.cz). K totožnému závěru dospívá též odborná literatura (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §207-376. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2160).
13. V nyní projednávaném případě sloužil jako exekuční titul ve vykonávacím řízení rozsudek okresního soudu č. j. 14 Nc 1351/2007-45, který však zároveň již v době podání návrhu na výkon rozhodnutí byl napaden odvoláním (jehož kopie byla ostatně k návrhu oprávněných přiložena, jak vyplývá ze spisu okresního soudu sp. zn. 35 E 1620/2008). Rozsudkem krajského soudu č. j. 13 Co 392/2008-84 pak sice byl přezkoumávaný rozsudek okresního soudu potvrzen, ovšem krajský soud zároveň rozhodl, že dlužné výživné za dobu od 1. 11. 2007 do 30. 4. 2009 pro obě děti je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud tak fakticky změnil rozsudek okresního soudu v té části, kterou byla určena splatnost výživného náležejícího dětem za období od listopadu 2007 do dubna 2009. Přitom pokud byl usnesením okresního soudu nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávek výživného na dlužném výživném za dobu 1. 6. 2008 do 30. 11. 2008 a pro výživné po dobu od 1. 12. 2008, spadaly takto vymezené pohledávky na výživném právě mezi ty, jejichž splatnost byla nově stanovena rozsudkem krajského soudu v nalézacím řízení ze dne 16. 4. 2009, nabyvším právní moci dne 10. 6. 2009. Tímto rozhodnutím tedy došlo k faktické změně exekučního titulu, který pozbyl vykonatelnosti a přestal být způsobilým exekučním titulem v té části, v níž byl výkon rozhodnutí navrhován (výživné od června 2008 dále). Ode dne právní moci rozsudku krajského soudu tak nebylo možné nařídit a provádět výkon rozhodnutí, jak požadovali oprávnění, neboť nebyla splněna nezbytná podmínka existence vykonatelného exekučního titulu. Krajský soud rozhodující v březnu 2011 o odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí měl proto návrh oprávněných zamítnout, nikoliv napadené usnesení potvrdit.
14. Z právě uvedeného vyplývá, že krajský soud, který se spokojil se závěrem o předběžné vykonatelnosti samotného rozsudku okresního soudu a zcela nedbal navazujícího rozsudku krajského soudu ohledně výživného a jeho splatnosti, se svým rozhodnutím odchýlil od zákona a ustálené soudní praxe jej interpretující. Krajský soud se zabýval toliko otázkou, zda okresní soud při nařízení výkonu rozhodnutí postupoval správně, zda byly dány všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí okresním soudem - krajský soud však nezohlednil skutečnost, že tyto předpoklady nebyly dány v době jeho rozhodování. Postup krajského soudu je proto třeba označit za svévolný, neboť krajský soud nerespektoval kogentní normu stanovící vykonatelnost exekučního titulu jako jeden z nezbytných předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (ke svévoli viz dále např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001, N 53/21 SbNU 451; sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004, N 178/35 SbNU 375; sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006, N 206/43 SbNU 303; či výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2795/09). V důsledku této svévole bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. V řízení o výkon rozhodnutí ovšem nedošlo toliko k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ale též k porušení jeho práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny. Usnesením okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí totiž s ohledem na stanovený způsob výkonu rozhodnutí byla zaměstnavateli stěžovatele uložena povinnost provádět od doručení tohoto usnesení stanovené srážky ze mzdy a nevyplácet sražené částky stěžovateli; stěžovatel ztratil právo na vyplacení dotčené části mzdy (§282 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Ze spisu okresního soudu sp. zn. 35 E 1620/2008 vyplývá, že ke dni 31. 5. 2010 bylo zaměstnavatelem stěžovatele na pohledávce výživného, včetně stanovených nákladů řízení, deponováno celkem 77 293 Kč (č. l. 63 spisu; pozdější záznam o výši sražených částek se ve spise nenachází). V návaznosti na zastavení výkonu rozhodnutí pak byl zaměstnavatel vyrozuměn o tom, jak má se zadržovanými částkami naložit, až přípisem okresního soudu vypraveným dne 15. 8. 2011 (č. l. 91-92 uvedeného spisu okresního soudu). Podle pokynu okresního soudu měl zaměstnavatel částky ve výši nákladů řízení přiznaných oprávněným usneseními okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí a o jeho zastavení srazit ze mzdy stěžovatele a zaslat oprávněným, částky sražené na výživné nezletilých dětí pak vrátit stěžovateli. Je tedy zřejmé, že od doručení usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zaměstnavateli stěžovatele až do zastavení výkonu rozhodnutí byla stěžovateli srážena část mzdy, jež mu tak nebyla vyplácena a s níž nemohl disponovat, tato částka byla na příkaz okresního soudu u zaměstnavatele deponována přinejmenším do srpna 2011, načež byla stěžovateli vrácena v nikoliv plné výši. Avšak od pravomocného rozsudku krajského soudu v nalézacím řízení, jímž byla změněna splatnost výživného, k jehož vymožení byl nařízen výkon rozhodnutí, tj. od června 2009, neexistoval zákonný podklad pro provádění srážek a pro zadržování části stěžovatelovy mzdy. Stejně tak část sražené mzdy nebyla na úhradu nákladů řízení oprávněných přiznaných usnesením okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí použita po právu, a to vzhledem k tomu, že toto usnesení nemělo být v odvolacím řízení před krajským soudem potvrzeno, nýbrž návrh na výkon rozhodnutí měl být v daném okamžiku zamítnut, pročež mělo být nově rozhodnuto i o nákladech řízení před oběma soudy. Je tak nepochybné, že prováděním srážek ze stěžovatelovy mzdy, zadržováním sražených částek a konečným naložením s nimi bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny zasaženo do stěžovatelova základního práva na ochranu vlastnictví, přičemž se tak stalo v důsledku napadeného usnesení krajského soudu, jenž měl ve věci sjednat nápravu (viz bod 13), což ale neučinil.
16. Ústavní soud tak shrnuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení stěžovatelových základních práv, a to jednak stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť krajský soud potvrdil nařízení výkonu rozhodnutí, přestože pro něj neexistoval vykonatelný exekuční titul, a jednak stěžovatelova práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v rámci vykonávacího řízení mu byla protiprávně srážena a zadržována část mzdy, která mu nadto posléze byla vrácena v nedostatečné výši.
17. Nad rámec nutného pak Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatel namítal též nedostatky v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu a nemožnost nařízení výkonu rozhodnutí již ze strany okresního soudu pro neurčitost návrhu a pro absenci předběžné vykonatelnosti podkladového rozsudku, s těmito námitkami se již Ústavní soud nemohl ztotožnit. Ústavní soud shledává usnesení krajského soudu - byť založené na nesprávném právním názoru - dostatečně odůvodněné, reagující na všechny argumenty stěžovatele uvedené v odvolání. Případná neurčitost návrhu oprávněných na výkon rozhodnutí co do částek dlužného výživného pro každé z dětí (celkovou částku dlužného výživného pro obě děti dohromady stěžovatel nezpochybňuje) je pak v očích Ústavního soudu vskutku marginálním nedostatkem zcela bez ústavněprávní relevance. Konečně pokud se jedná o otázku předběžné vykonatelnosti podkladového rozsudku okresního soudu č. j. 14 Nc 1351/2007-45, Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy předně zdůrazňuje, že rozsudky odsuzující k plnění výživného jsou předběžně vykonatelné ze zákona [§162 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], pročež tuto skutečnost není nutné výslovně uvádět ve výroku takového rozsudku. Zároveň však Ústavní soud konstatuje, že povinný by vždy měl být poučen o uvedené skutečnosti, jak ostatně obecně pro všechny rozsudky předpokládá §157 odst. 1 věta první in fine o. s. ř., podle něhož se v písemném vyhotovení rozsudku uvede mj. "poučení o možnosti výkonu rozhodnutí". Z ústavněprávního hlediska je tedy podstatné, aby byl povinný informován o předběžné vykonatelnosti předmětného rozhodnutí, je však již nerozhodné, zda se odpovídající informace bude nacházet přímo ve výroku rozhodnutí, v poučení či v jiné části rozhodnutí. V nyní projednávaném případě pak Ústavní soud o předběžné vykonatelnosti samotného rozsudku okresního soudu č. j. 14 Nc 1351/2007-45 nemá pochyb.
18. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud v souladu s §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podané ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82 [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).