infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.12.2013, sp. zn. I. ÚS 3191/13 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:1.US.3191.13.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:1.US.3191.13.1
sp. zn. I. ÚS 3191/13 Usnesení Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Valkoviče, zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 1651/2013-171, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 1651/2013-171, odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud rozhodoval v posuzované věci v rámci jedné žaloby o dvou samostatných nárocích z titulu náhrady nákladů řízení, tj. 5 900 Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2 900 Kč, přičemž žádná z částek nepřevyšovala 50 000 Kč. Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým mělo dojít k porušení článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky, k porušení článku 3 odst. 1 (zásada rovnosti), článku 36 (právo na spravedlivý proces) a článku 37 odst. 1 a odst. 2 (právo na právní pomoc) Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel primárně odkazuje na svou dřívější ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2998/13, která se obsahem řízení a meritem celého sporu důkladně zabývá. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že se zakládá na nesprávném právním posouzení věci, neboť dle stěžovatele se Nejvyšší soud měl věcně zabývat jeho dovoláním a nikoliv jej procesně odmítnout. Stěžovatel uvádí, že v rámci dovolání napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2013, č. j. 18 Co 117/2012-147, byla sice soudem přiznána částka nepřevyšující 50 000 Kč, ale právě tuto skutečnost stěžovatel ve svém dovolání napadá. Obsahem dovolání je tak právě to, že stěžovatel prokazuje, že skutečná výše nákladů řízení dosahovala mnohem vyšší částky a tato převýšila částku 50 000 Kč. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jádro ústavní stížnosti spočívá v tom, že Nejvyšší soud nepřipustil dovolání, ačkoliv tak měl dle stěžovatele učinit. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) [dříve, tj. do 31. 12. 2012 ve smyslu §237 odst. 2 písm. a)] občanského soudního řádu, tedy z hlediska výše peněžitého plnění, je třeba posuzovat zvlášť u každého jednotlivého nároku s odlišným skutkovým základem, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Dovolání je tak nepřípustné v případě těch samostatných nároků, u nichž výše peněžitého plnění nedosahuje 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2. K uvedeným právním závěrům se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který uznal jejich racionální základ, jakož i to, že je v obecné rovině nelze považovat za svévolné či vybočující z mezí přípustné interpretace (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 537/03, sp. zn. IV. ÚS 642/03, sp. zn. III. ÚS 307/05, sp. zn. I. ÚS 1854/08 a sp. zn. III. ÚS 1747/11, všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz). Odmítnutí dovolání toliko v části týkající se samostatného nároku, jenž nedosahuje výše peněžitého plnění ve smyslu uvedeného ustanovení, tak samo o sobě nepředstavuje porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Takovýto důsledek by mohl nastat až v případě, pokud by Nejvyšší soud při rozdělení předmětu řízení na samostatné nároky postupoval svévolně za účelem odmítnutí dovolání. Doktrína přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech řízení byla po novele o. s. ř. účinné od 1. 1. 2013 formulována např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 30. 5. 2013, dle níž rozhodným kritériem je právě výše peněžitého plnění přiznané výrokem o nákladech řízení. Tento přístup dosud nebyl Ústavním soudem zpochybněn. V konkrétním posuzovaném případě proto může dojít k porušení stěžovatelem namítaných práv pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud nepřipustil dovolání, ačkoliv tak ze zákona učinit měl. Ústavní soud po prozkoumání věci dospěl k závěru, že taková situace ve zde posuzovaném případě však nenastala. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem vymezený předmět dovolacího řízení považuje za dva samostatné nároky z titulu náhrady nákladů řízení, tj. 5 900 Kč a náhradě odvolacího řízení ve výši 2 900 Kč, přičemž žádná z částek nepřevyšovala 50 000 Kč. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho skutečné náklady řízení dosáhly částky mnohem vyšší, než mu byla přiznána jejich náhrada před soudem. Především je třeba upozornit na to, že každý účastník platí náklady řízení, které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (srov. §140 odst. 1 občanského soudního řádu). Náhrada nákladů řízení se potom přiznává podle pravidel uvedených v §§141 až 150 občanského soudního řádu, přičemž nehradí se zcela všechny náklady, které účastníkovi řízení vznikly, nýbrž náklady, které jsou právem uznávané. Dále je třeba upozornit na skutečnost, že předmětem původního správního řízení byla obnova pokojného stavu. U tohoto typu řízení se jak Ústavní soud [usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 183/01 (U 20/22 SbNU 375)], tak i právní věda (například Vedral, J. Je řízení podle §5 ObčZ sporným řízením podle §141 SpŘ?. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 21, s. 785. ISSN 1210-6410.) postavily na stanovisko, že se nejedná o sporné řízené podle §141 správního řádu, a proto není možno v takovém řízení přiznat náhradu nákladů řízení. Není-li možno náhradu nákladů řízení přiznat v samotném správním řízení, lze obtížně hledat ústavněprávní argument pro to, aby byla některé z procesních stran tato povinnost později uložena rozhodnutím obecného soudu. Pokud stěžovatel namítá, že bylo stěžovateli ve skutečnosti poskytnuto více úkonů právní služby, případně že stěžovateli vznikly i další náklady, které nebyly do výroku o náhradě řízení započteny, napadá stěžovatel zjištěný skutkový stav, jehož přezkum Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Ústavní soud totiž není superrevizním orgánem, který má napravovat zjištěný skutkový stav, nýbrž je orgánem kontroly ústavnosti. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že samotné meritum řízení o otázce povinnosti stěžovatele obnovit pokojný stav "odstraněním ucpávky z větracího okna spíže umístěného ve štítové zdi domu" žalobce není problematikou, které by mohla jakkoliv posílit ústavněprávní relevanci (toliko) akcesorického nákladového výroku (resp. vůbec otázky počtu a hodnoty poskytnutých úkonů právní služby či případně otázky aplikace §150 o. s. ř. odvolacím soudem). Postačí jen připomenout, že při samotném posuzování problematiky nákladů řízení postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích potom Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09). V posuzovaném případě přitom Ústavní soud takové pochybení neshledal. III. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 12. prosince 2013 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:1.US.3191.13.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 3191/13
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 12. 12. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 10. 2013
Datum zpřístupnění 27. 12. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §238 odst.1 písm.d, §150
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
dovolání/přípustnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-3191-13_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 81914
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-19