infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.11.2013, sp. zn. II. ÚS 1942/12 [ nález / BALÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 198/71 SbNU 353 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:2.US.1942.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Nepřiznání nákladů řízení jako účelně vynaložených pro absenci procesních aspektů dovolacího řízení ve vyjádření k podan...

Právní věta Vyjádření k dovolání zabývající se toliko věcnou správností dovolání samo o sobě nelze paušálně označit za pouhé formální uplatnění procesního práva, které by postrádalo povahu účelně vynaloženého prostředku ochrany práv. Neopodstatněným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení spojených s podáním vyjádření k dovolání vedlejšího účastníka pak zasáhl Nejvyšší soud do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2013:2.US.1942.12.1
sp. zn. II. ÚS 1942/12 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka - ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 1942/12 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kapouna a Martiny Kapounové, zastoupených advokátem JUDr. Bohuslavem Petrem, se sídlem Luční 901, 373 41 Hluboká nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3983/2010-269 ze dne 5. dubna 2012 o nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3983/2010-269 ze dne 5. dubna 2012 se ve výroku pod bodem II ruší. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení naříkaných rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž obecné soudy měly vybočit z mezí svých pravomocí stanovených čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti stručně zrekapitulovali průběh řízení před nalézacími soudy, jež rozhodovaly o nárocích žalobce, vedlejšího účastníka, o uhrazení nákladů účelně vynaložených při odvracení hrozící škody a náhradě škody ve výši 1 719 448 Kč s příslušenstvím, které vznikly žalobci v souvislosti s plněním prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Nárokované náklady byly účelně vynaložené na vybudování opěrné zdi bránící sesuvu půdy zapříčiněnému utržením části svahu nad domem stěžovatelů, v původním řízení žalovaných. 3. Stěžovatelé spatřují znaky libovůle ve shora označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž dle nich došlo k neopodstatněnému nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení na základě chybné kvalifikace výloh za podání právního zástupce stěžovatelů jako neúčelně vynaložených. Dle názoru stěžovatelů lze náklady považovat za účelně vynaložené se zřetelem ke skutečnosti, že v dané věci nevyvolali zahájení dovolacího řízení, k podanému dovolání se vyjádřili na základě výzvy soudu ve lhůtě k tomu určené a v dovolacím řízení byli v plném rozsahu úspěšnými. Ve vyjádření k dovolání vedlejšího účastníka se jejich právní zástupce prý velmi podrobně snažil vypořádat s námitkami žalobce, načež poukázal na bezdůvodnost návrhu. Obsahem ústavní stížnosti je rovněž odkazováno na ustanovení §146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jenž měl být dle stěžovatelů v jejich věci aplikován v důsledku odmítnutí návrhu na zahájení řízení. Nejvyšší soud tak měl žalobci uložit povinnost, aby nahradil ostatním účastníkům jejich náklady řízení. Podle stěžovatelů je v rozporu s požadovaným účelem soudního řízení a rovněž se zásadami spravedlivého procesu, jestliže Nejvyšší soud v části odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení podložil jejich nepřiznání jedinou větou o nepřiléhavosti argumentace proti nepřípustnosti dovolání. 4. Stěžovatelé spatřují v rozhodnutí dovolacího soudu znaky libovůle konkrétně v tom, že Nejvyšší soud vyhodnotil podání jejich právního zástupce jako neúčelně vynaložený náklad, když zmíněný advokát nehodnotil, na rozdíl od dovolacího soudu, podané dovolání rovněž z procesního hlediska. Stěžovatelé jsou toho názoru, že náklady na zastoupení v dovolacím řízení nelze považovat za neúčelné, neboť stěžovatelé nevyvolali v dané věci zahájení řízení ani zahájení řízení před dovolacím soudem, k podanému dovolání se vyjádřili na základě výzvy soudu spolu se zaslaným dovoláním a jak v celkovém, tak i v samotném dovolacím řízení měli plný úspěch. Vyjádření k dovolání se dle stěžovatelů sice zabývá věcnou stránkou rozhodnutí, nicméně procesní nepřípustnost je prý zahrnuta v požadavku na zamítnutí dovolání a "je třeba zdůraznit, že dovolací soud se touto otázkou musí zabývat ex offo." Absence formálního návrhu na odmítnutí dovolání pro nepřípustnost by dle nich neměla mít za následek nepřiznání nákladů dovolacího řízení. Podle názoru stěžovatelů by náklady nebylo možné přiznat, pokud by vyjádření bylo zmatečné či naprosto nepřiléhavé k věci jako takové. Závěrem své ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejich základních práv a aby dotčený výrok uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu zrušil. II. 5. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Písku vedený pod sp. zn. 6 C 11/2008. Z jeho obsahu zjistil, že tento soud jako soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu rozsudkem ze dne 29. října 2008 č. j. 6 C 11/2008-100, jímž rozhodl rovněž o nákladech řízení. Proti prvoinstančnímu rozsudku bylo podáno odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že usnesením ze dne 12. března 2009 č. j. 6 Co 318/2009-137 rozhodnutí nalézacího soudu zrušil z důvodu neúplného zjištění skutkového stavu věci, a sice v důsledku neprovedení navržených důkazů, jež byly k prokázání rozhodných skutečností potřebné, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Písku následně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. října 2009 č. j. 6 C 11/2008-212, který byl posléze k odvolání žalobce rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2010 č. j. 6 Co 516/2010-240 potvrzen. Odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil žalobce dovoláním podaným s odkazem na §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jež bylo shora naříkaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto na základě ustanovení §243b odst. 5 věty první a ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení s poukazem na §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze považovat jejich náklady na odměnu advokáta za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva proti neúspěšnému účastníku, a sice s ohledem na absenci "přiléhavé argumentace proti nepřípustnému dovolání" v obsahu vyjádření žalovaných k dovolání žalobce. III. 6. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 27. září 2012 vyjádřil své přesvědčení, že předmět projednávané ústavní stížnosti nedosahuje ústavněprávní roviny. Dále ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě nespatřuje účelnost vynaložených nákladů advokátního zastoupení, neboť se advokát opomenul vyjádřit a priori k procesní otázce přípustnosti dovolání a zabýval se pouze věcnou stránkou podání dovolatele. Nejvyšší soud odepření náhrady nákladů vynaložených na odměnu advokáta odůvodňuje rovněž snahou o zabránění neprofesionálním praktikám právních zástupců, kteří pouze "recyklují" předchozí podání ve snaze nikoli účelně bránit práva svých klientů, nýbrž za účelem zvýšení jejich nákladů. Z výše uvedených důvodů navrhuje Nejvyšší soud, aby Ústavní soud ústavní stížnost v případě, že ji neodmítne, zamítl jako nedůvodnou. 8. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil. 9. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu k replice stěžovatelům, kteří ke dni rozhodnutí Ústavního soudu této možnosti nevyužili. IV. 10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované ustanoveními §30 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. 11. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.]. 12. Ústavní soud se již v minulosti mnohokráte zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval řadu ústavněprávních limitů. Především však konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do které mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. 13. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí dovolacího soudu v otázce náhrady nákladů dovolacího řízení nebylo v intencích okolností posuzovaného případu ústavně konformní, když dovolací soud o nákladech řízení rozhodl toliko na základě absence procesních aspektů dovolacího řízení ve vyjádření k podanému dovolání. Rozhodnutí o nákladech řízení v rámci civilního sporného procesu podléhá základní zásadě explicitně vyjádřené v §142 odst. 1 o. s. ř., podle níž má být přiznána náhrada nákladů řízení účastníku, jemuž svědčí ve věci úspěch v plném rozsahu. Podstatu uvedené zásady lze spatřovat v ochraně toho, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, proti účastníku, jenž bezdůvodně zasáhl do jeho právní sféry. 14. Ústavní soud již ve své předchozí rozhodovací praxi deklaroval, že samu skutečnost zastoupení advokátem v soudním řízení nelze bezpodmínečně považovat za výkon práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3000/11 ze dne 10. ledna 2012 (N 6/64 SbNU 61), dostupný též v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz]. Při poskytování služeb advokátů mohou v souvislosti se zastupováním vzniknout nadměrné a nadbytečné výlohy, jež nesouvisí přímo s předmětným řízením, jak se o tom ostatně zmiňuje i sám Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Takto vzniklé náklady nelze na neúspěšném účastníku spravedlivě žádat, a proto §142 odst. 1 o. s. ř. zakládá nárok na náhradu nákladů z titulu jejich potřebnosti k "účelnému uplatňování nebo bránění práva". Institut účelnosti slouží jako formální záštita před zneužíváním oprávnění na nahrazení nákladů, které v průběhu řízení vzniknou. Otázku účelnosti přísluší hodnotit pouze obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Nicméně, účelnost vynaložených nákladů řízení představuje emeritní podmínku pro přiznání jejich náhrady, proto je nezbytné důkladně zvážit její naplnění. V případě, že obecné soudy nedostojí této povinnosti a rozhodnou o nepřiznání náhrady pro nedostatek účelnosti výloh vzniklých účastníku v průběhu řízení bez dostačujícího zkoumání a racionálního odůvodnění, porušují jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy plynoucí z čl. 37 odst. 2 Listiny. 15. Budiž připomenut prvotní účel soudního řízení z hlediska maximy spravedlivého procesu, jenž spočívá v zajištění ochrany základních práv, realizované prostřednictvím institucionálně garantovaného práva účinné participace dotčených osob na soudním procesu. V prolnutí s esenciální zásadou právního státu audiatur et altera pars, jež účastníka řízení vybavuje nárokem účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit konečné rozhodnutí soudu, takové oprávnění paralelně generuje soudu povinnost zaručit jeho účinný výkon. Soudy jsou zavázány zajistit prostor k uplatnění právní obrany každému, o jehož práva a povinnosti se jedná, a poté se rovněž náležitě vypořádat se vznesenými námitkami. V návaznosti na řečené pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že za legitimní cíl Ústavní soud nepovažuje záměr Nejvyššího soudu zabránit údajnému nešvaru cíleného zvyšování očekávaných nákladů za vyjádření k dovolání, jež je "navzdory kvalifikovanému zastoupení účastníka řízení advokátem jen formálním úkonem (obvykle ,recyklací' některého z předchozích podání)". Ústavní soud má za to, že vyjádření k dovolání zabývající se toliko věcnou správností dovolání samo o sobě nelze paušálně označit za pouhé formální uplatnění procesního práva, které by postrádalo povahu účelně vynaloženého prostředku ochrany práv. Ústavní soud spatřuje nepřípustnost uvedené kvalifikace a fortiori pro případy, kdy podání ve formě vyjádření k dovolání zjevně vykazuje známky náležité pečlivosti a relevance, kupř. pokud se právní zástupce zabýval věcnou polemikou s dovoláním, která si vyžadovala náročnější přípravu a úplné seznámení se s meritem věci. 16. Pakliže Nejvyšší soud spatřuje neúčelnost takto vynaložených nákladů, prolamuje tím poslání advokacie spočívající v obraně práv a oprávněných zájmů, jež je zcela nezávislé na orgánech veřejné moci, a tím advokáta při výkonu kvalifikovaného právního zastoupení v rámci dovolacího řízení limituje a staví jej do nežádoucí role amici curiae, neboť tak advokáta, popřípadě jiného právního zástupce protistrany dovolatele fakticky vmanévruje do své vlastní pozice, žádaje po něm, aby v prvé řadě hleděl snést argumenty svědčící v neprospěch přípustnosti protistranou podaného dovolání. Přitom sám Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že přípustným se dovolání ve smyslu dříve platného a v posuzované věci aplikovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stane až tehdy, dospěje-li sám dovolací soud, a nikoli dovolatel, k závěru, že se v daném případě jedná ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu o otázku zásadního právního významu. Účastníci si tak nemohli být nikdy jisti, zda podaný mimořádný opravný prostředek nebude odmítnut jako nepřípustný, a to výlučně z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Již proto nebylo lze akceptovat předestřené hodnocení vzpomínaného vyjádření protistrany dovolatele, které pomíjí samotnou přípustnost dovolání, jako neúčelně vynaložený náklad. Byli-li snad stěžovatelé soudem vyzváni, aby se vyjádřili k obsahu podaného dovolání, které se nadto otázkou přípustnosti (krom prostého odkazu na zákonné ustanovení) nikterak nezabývá, nelze jim klást k tíži, že se rovněž, jako sám dovolatel, vyjádřili "pouze" k meritu věci, a nikoli též k otázce přípustnosti dovolání. Chtěl-li pak dovolací soud znát názory žalovaných na tuto specifickou otázku, mohl k tomu učinit vhodné kroky. 17. Ve světle shora předestřeného nelze závěr Nejvyššího soudu o neúčelnosti nákladů vynaložených na realizaci práva vyjádřit se k návrhu dovolatele považovat za přijatelný. Je tedy namístě vyslovit závěr, že Nejvyšší soud neopodstatněným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení spojených s podáním vyjádření k dovolání vedlejšího účastníka zasáhl do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:2.US.1942.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1942/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 198/71 SbNU 353
Populární název Nepřiznání nákladů řízení jako účelně vynaložených pro absenci procesních aspektů dovolacího řízení ve vyjádření k podanému dovolání
Datum rozhodnutí 26. 11. 2013
Datum vyhlášení 18. 12. 2013
Datum podání 24. 5. 2012
Datum zpřístupnění 8. 1. 2014
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §142 odst.1, §237 odst.1 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstřík náklady řízení
opravný prostředek - mimořádný
advokát
dovolání/přípustnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1942-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 81960
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-19