ECLI:CZ:US:2013:2.US.33.13.1
sp. zn. II. ÚS 33/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka a Stanislava Balíka - ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 33/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Mareše, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem, se sídlem Čéčova 11, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 109 C 15/2011-74 ze dne 15. března 2012 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1637/2012-157 ze dne 25. září 2012 o odmítnutí stěžovatelova odvolání pro opožděnost a nákladech řízení, za účasti Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Venety Marešové, zastoupené JUDr. Jiřím Duškem, advokátem, se sídlem Erbenova 1013, Písek, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Okresního soudu v Písku č. j. 109 C 15/2011-74 ze dne 15. března 2012 a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1637/2012-157 ze dne 25. září 2012 bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 109 C 15/2011-74 ze dne 15. března 2012 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1637/2012-157 ze dne 25. září 2012 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. ledna 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatel usiloval o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jelikož ústavní stížnost byla podána včas a splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu.
Ze spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 109 C 15/2011, který si Ústavní soud za tím účelem vyžádal, vyplynulo, že řízení v předmětné věci bylo zahájeno na podkladě žaloby stěžovatele, kterou se po žalované - vedlejší účastnici Venetě Marešové domáhal zaplacení částky 861 036 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. K žalobnímu návrhu stěžovatel současně připojil žádost dle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř."), o níž Okresní soud v Písku rozhodl usnesením ze dne 29. srpna 2011 tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Usnesením ze dne 20. října 2011 byl následně stěžovatel vyzván, aby do 3 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 34 440 Kč. Stěžovatel tak neučinil, a proto Okresní soud v Písku usnesením č. j. 109 C 15/2011-57 ze dne 21. listopadu 2011, vydaným vyšší soudní úřednicí, řízení zastavil (výrok I), přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na úhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání vedlejší účastnice do výroku o nákladech řízení Okresní soud v Písku, zastoupený samosoudkyní, usnesením č. j. 109 C 15/2011-74 ze dne 15. března 2012 změnil předchozí rozhodnutí tak, že uložil žalobci - stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 15 600 Kč (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení (výrok III). Odvolání stěžovatele ze dne 3. ledna 2012 Okresní soud v Písku odmítl (výrok II) s odůvodněním, že napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 19. prosince 2011, konec odvolací lhůty pak připadl na den 3. ledna 2012, podal-li tedy stěžovatel odvolání až dne 6. ledna 2012, stalo se tak opožděně. Předchozí podání stěžovatele ze dne 3. ledna 2012, došlé téhož dne elektronicky - e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu, soud označil za zcela nečitelné, a tudíž nesrozumitelné, v důsledku čehož podání ze dne 3. ledna 2012, soudu osobně doručené dne 6. ledna 2012, nepovažoval za stejnopis elektronicky učiněného podání.
Stěžovatel se s odvoláním proti rozhodnutí nalézacího soudu dále obrátil na Krajský soud v Českých Budějovicích, který usnesením č. j. 8 Co 1637/2012-157 ze dne 25. září 2012 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ve výroku III, kdy stěžovatele nově zavázal zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 800 Kč, jinak toto rozhodnutí ve výrocích I a II potvrdil. Odvolací soud sice nesdílel názor, resp. konkrétní důvod, o nějž nalézací soud své rozhodnutí opíral, maje za to, že stěžovatel co do formy odvolání zákonným podmínkám vyhověl (§42 odst. 2 o. s. ř.), neboť požadavek zákona ohledně doplnění podání v elektronické podobě předložením originálu či písemného podání shodného znění ve lhůtě tří dnů je splněn i tam, kde je elektronické podání kvůli technickému problému dílem nečitelné, avšak na základě struktury textu a dle přezkoumatelných částí textu lze takové podání bezpečně identifikovat s následně předloženým originálem. Přesto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to na základě jiných procesně významných skutečností. Odvolací soud vycházel z toho, že zásilka obsahující rozhodnutí o zastavení řízení byla po nezastižení stěžovatele v místě bydliště uložena u pošty dne 7. prosince 2011, a jelikož nedošlo k jejímu vyzvednutí ve stanovené 10denní lhůtě, byla zásilka stěžovateli doručena fikcí již dne 17. prosince 2011, byť se nejednalo o pracovní den. Počínaje dnem 18. prosince 2011 pak započala běžet odvolací lhůta, jejíž poslední den připadl na 2. ledna 2012. Pokud tedy stěžovatel uplatnil odvolání v elektronické podobě dne 3. ledna 2012, konal dle odvolacího soudu opožděně.
Stěžovatel s oběma rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti, jsa přesvědčen, že obecné soudy nesprávně interpretovaly příslušná ustanovení procesního předpisu, na podkladě čehož se odmítly zabývat meritem věci, a odňaly tak stěžovateli možnost řádně věc před soudem projednat. Z ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že připadne-li konec desetidenní lhůty dle §49 odst. 4 o. s. ř. na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Ve světle řečeného podle stěžovatele neobstojí názor Krajského soudu v Českých Budějovicích, že odvolací lhůta počala běžet dnem 18. prosince 2012, neboť na toto datum připadala neděle.
II.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Písku po podrobné rekapitulaci obsahu spisového materiálu uvedl, že elektronické podání stěžovatele, došlé soudu dne 3. ledna 2012, bylo automaticky prostřednictvím nainstalovaného technického vybavení soudu zobrazeno tak, jak je založeno na č. l. 62 spisu, tj. v nečitelné podobě. Soud při svém rozhodování vycházel z legitimního očekávání, že pokud by elektronické podání bylo učiněno ve formátu uveřejněném na úřední desce soudu mezi formáty přípustnými pro elektronickou komunikaci se soudem, bylo by do listinné podoby převedeno v čitelné formě, nebylo-li tomu tak, jednalo se o zřejmě nedovolený formát. Soud byl současně v dobré víře, že technické vybavení soudu je způsobilé ke správnému zobrazování elektronicky došlých podání. Za dané situace proto nečitelné podání stěžovatele ze dne 3. ledna 2012 neztotožnil s podáním stěžovatele ze dne 6. ledna 2012 a rozhodl o odmítnutí odvolání jako opožděného. Třebaže bylo následně zjištěno, že k nečitelnému zobrazení došlo v důsledku chyby na straně soudu, k jejímu zhojení procesním způsobem již soud prvního stupně nemohl přikročit. V dalším Okresní soud v Písku odkázal na připojené vyjádření informatika soudu Bc. Milana Hrušky ze dne 14. června 2013, který podstatu technického problému podrobně vysvětlil s tím, že již byla přijata opatření, která zabrání opakování této situace v budoucnu. Pro úplnost Okresní soud v Písku v části C) svého vyjádření upozornil na proběhlou opravu číslování listů ve spisu.
Krajský soud v Českých Budějovicích primárně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K tomu dodal, že dle jeho názoru, který vychází z převažující soudní praxe, není lhůta zakotvená v §49 odst. 4 o. s. ř. lhůtou k provedení procesního úkonu ani lhůtou soudcovskou. Jde o zákonný časový limit, po němž nastává fikce, spočívající v tom, že adresátovi byla písemnost desátým dnem ode dne připravení zásilky k vyzvednutí doručena. Předmětná lhůta tudíž pravidlům počítání dle §55 a násl. o. s. ř. podle odvolacího soudu nepodléhá, neboť není-li v případě fikce významné, zda se adresát o písemnosti dozvěděl a zda si zásilku skutečně převzal, v duchu této logiky není pak rovněž podstatné, zda si písemnost mohl s ohledem na otevírací dobu příslušné pošty vyzvednout. Dle odvolacího soudu nelze připustit výklad, podle něhož by zákonná lhůta byla z deseti dnů de facto prodlužována na jedenáct či dvanáct dnů, v závislosti na tom, zda její konec připadne na den pracovního klidu či svátek. Teprve na uvažovanou fikci doručení navazující lhůta k odvolání je lhůtou stanovenou zákonem k provedení úkonu a její konec se počítá v souladu s úpravou §57 o. s. ř. Výklad stěžovatele by v některých případech znamenal, že se prolongace lhůty k nejbližšímu pracovnímu dni provede dvakrát, což by byl důsledek, který zákonodárce dle názoru odvolacího soudu nezamýšlel.
Vedlejší účastnice označila ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. na daný případ nedopadá, neboť lhůta pro fikci doručení není z hlediska adresáta lhůtou procesní, tj. neukládá mu, aby v této lhůtě provedl konkrétní právní úkon, např. podal opravný prostředek, jak vyplývá z ustanovení §55 o. s. ř. S uplynutím této lhůty zákon spojuje toliko právní následek doručení konkrétní osobě, což lze dovodit z dikce ustanovení §44 odst. 4 o. s. ř. (správně sic: §49 odst. 4).
V replice stěžovatel setrval na svém stanovisku, že podal odvolání včas. Stěžovatel byl podle svých slov v dobré víře, že výzva k vyzvednutí zásilky ze dne 7. prosince 2011, kterou obdržel, obsahuje pravdivé údaje o tom, že zásilku si lze vyzvednout nejpozději dne 19. prosince 2011, jinak následující den bude vložena do domovní schránky. V důsledku toho prý nemohl předvídat fikci doručení dne 17. prosince 2011, naopak je přesvědčen, že zásilka mu byla doručena až dne 19. prosince 2011, kdy si ji osobně v souladu s poskytnutým poučením vyzvedl u příslušného poštovního doručovatele.
III.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).
Z řečeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva provedenou obecnými soudy, pokud nemá současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
Výše naznačená východiska jsou přitom významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v nyní projednávané věci, jemuž stěžovatel vytýká nesprávné posouzení otázky včasnosti podaného odvolání, založené na ústavně nekonformním výkladu §49 odst. 4 a §57 odst. 2 o. s. ř.
Ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř. upravuje postup při doručování písemnosti určené do vlastních rukou v případě, kdy adresát písemnosti nebyl doručovatelem zastižen v místě doručování, a došlo k uložení zásilky. V souladu s tímto ustanovením, nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
V daném případě Ústavní soud nemůže souhlasit s právním posouzením opožděnosti podání stěžovatele, a to právě s ohledem na ustanovení §57 odst. 2 věty druhé o. s. ř., kde je stanoveno: "Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den." Citované ustanovení je obecným ustanovením, které se vztahuje na všechny procesní lhůty, tj. lhůty uplatňované v rámci občanského soudního procesu podle úpravy obsažené v občanském soudním řádu, včetně úložní doby ve smyslu §49 odst. 4 o. s. ř. Totožný názor zastává i komentářová a odborná literatura (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 330 a 331, 398; Svoboda, K., Suk, M., Zeman, P. Doručování v soudním řízení, Praha: Linde, 2009, str. 126).
Dlužno poznamenat, že v našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotněprávní, platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den [§122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §60 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §57 odst. 2 o. s. ř.].
V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu a vzhledem k předmětu ústavní stížnosti lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže je stěžovateli upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, tento soud zůstane v řízení delší dobu nečinný nebo bezdůvodně odmítne jednat a rozhodnout o podaném návrhu. A právě taková situace v posuzovaném případě nastala.
Okresní soud v Písku nejprve odmítl odvolání stěžovatele jako opožděně podané, neboť neztotožnil jeho elektronickou verzi s následně předloženým originálem ve smyslu §42 odst. 2 o. s. ř., a to vlivem nečitelnosti elektronického podání, způsobené ovšem technickými problémy na straně soudu. Tento vadný postup nalézacího soudu posléze Krajský soud v Českých Budějovicích napravil, nicméně sám pochybil, pokud při určení dne náhradního doručení, který měl zásadní význam pro další řízení, nerespektoval kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt, a odvolání, které bylo podáno ve lhůtě, vyhodnotil jako opožděné. Následkem popsaných pochybení obecných soudů nebylo odvolání stěžovatele řádně projednáno, čímž došlo k porušení jeho práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadená usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 109 C 15/2011-74 ze dne 15. března 2012 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1637/2012-157 ze dne 25. září 2012 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).