ECLI:CZ:US:2013:2.US.3374.13.1
sp. zn. II. ÚS 3374/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti UNIPETROL SERVICES, s.r.o., se sídlem Litvínov, Záluží 1, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 8. 2013, č.j. 9 Co 560/2013-45, a dále výroku IV. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 1. 2013, č.j. 45 C 187/2011-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Tato práva stěžovatelky měla být porušena tím, že obecné soudy nepřiznaly stěžovatelce právo na náhradu nákladů soudního řízení.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda předmětný návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje toliko specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelka všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpala. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. K závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl i v právě posuzovaném případě.
6. Sama stěžovatelka ve svém návrhu uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Souběžné podání těchto dvou návrhů odůvodnila tím, že dovolání je podáváno proti rozhodnutí, proti němuž může být shledáno nepřípustným ex lege dle §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tedy nikoli z důvodu závisejícího na úvaze dovolacího soudu. Důvodnost své obavy z možného odmítnutí dovolání dle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu stěžovatelka odůvodnila odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1432/2013, dle něhož je dovolání jen proti výroku soudu o náhradě nákladů řízení sice přípustné (za předpokladu, že dovolací soud shledá v otázce náhrady nákladů řízení judikatorní důvody ve smyslu §237 občanského soudního řádu), avšak jen tehdy, pokud napadeným nákladovým výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč. V této souvislosti pak stěžovatelka uvedla, že ústavní stížností napadeným výrokem soud prvního stupně sice rozhodl o nákladech řízení, které měly dle vyčíslení provedeného stěžovatelkou činit 53.232,- Kč, což by zákonem stanovenou hranici pro přípustnost dovolání splňovalo, nicméně v mezidobí došlo ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., na jejímž základě byly výše uvedené náklady vyčísleny. Stěžovatelka proto nemá postaveno najisto, zda náklady, jež budou nově vypočteny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), přesáhnou zákonem stanovenou hranici 50.000,- Kč a zda naopak její dovolání nebude posouzeno jako nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. S ohledem na výše uvedené, jakož i na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil rozhodnutí o ústavní stížnosti do doby skončení dovolacího řízení.
7. Ústavním soudem bylo dotazem u soudu prvního stupně, jakož i soudu dovolacího, zjištěno, že řízení o dovolání stěžovatelky dosud nebylo skončeno. Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka dosud nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a její ústavní stížnost je proto předčasná. Není totiž vyloučeno, že dovolací soud po provedení interpretace příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. posoudí dovolání stěžovatelky jako přípustné a po jeho věcném projednání návrhu stěžovatelky vyhoví.
8. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud dovoluje připomenout, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona ani nepředstavuje řešení, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz např. usnesení ze dne 29. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 2162/11, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 16/11, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatelka může domoci ochrany svých práv, není pro zásah Ústavního soudu zásadně důvod. Takový zásah by byl naopak v rozporu se shora uvedenou zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by tím Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však není důvod.
9. Ústavní soud si dále dovoluje uvést, že tímto jeho rozhodnutím nebude stěžovatelka na svých právech nijak poškozena. Pokud totiž v řízení o dovolání nebude úspěšná, nebude zde žádná překážka, která by jí bránila v podání nové ústavní stížnosti (v níž bude moci zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka byla v rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, poučena o tom, že dovolání proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. I v případě, že by toto poučení odvolacího soudu bylo nesprávné, neboť dovolací soud by po provedení interpretace vyhlášky č. 177/1996 Sb. a výpočtu výše nákladů řízení dospěl k závěru, že tyto nepřevyšují částku 50.000,- Kč a dovolání je tak ex lege nepřípustné, by totiž stěžovatelce byla zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně. Zde Ústavní soud odkazuje na svou vlastní judikaturu, dle které je lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zachována i tehdy, jestliže se stěžovatelka řídila nesprávným poučením o přípustnosti opravného prostředku, který však byl následně jako nepřípustný odmítnut. V právě popsaném případě by pak stěžovatelce lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet až ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 330/06 ze dne 30. 1. 2008 (N 24/48 SbNU 281)].
10. Ústavní soud se zabýval též tvrzením stěžovatelky, že jí podaná ústavní stížnost je přípustná rovněž dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost s ohledem na intenzitu zásahu a možné přesahové dopady přístupu obecných soudů k rozhodování o nákladech řízení svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
11. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález ze dne 13. března 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález ze dne 22. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (viz nález ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (srov. nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (srov. nález ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (viz nález ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).
12. Ústavní soud však v posuzované věci dospěl k závěru, že zde není dán důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky, když ve věci nebyl splněn žádný ze shora popsaných předpokladů pro její aplikaci.
13. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a zároveň nebyly naplněny podmínky vymezené ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro meritorní projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu