ECLI:CZ:US:2013:3.US.3066.11.1
sp. zn. III. ÚS 3066/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Kubišové, zastoupené JUDr. Danielem Srncem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010 č. j. 31 C 49/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011 č. j. 1 Co 387/2010-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Rozsudkem ze dne 5. 8. 2010 č. j. 31 C 49/2010 rozhodl Městský soud o žalobě žalobců a) Heleny Vondráčkové a b) Martina Michala proti žalované Martě Kubišové (dále jen stěžovatelka) na ochranu osobnosti tak, že 1. uložil stěžovatelce povinnost "uveřejnit na vlastní náklady ve vysílání rozhlasové stanice Český rozhlas 1 - Radiožurnál v době mezi 10.00 - 12.00 hod. omluvu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku ve znění: "V rozhovoru odvysílaném dne 17. 11. 2009 na rozhlasové stanici Český rozhlas 1 -Radiožurnál, který byl se mnou veden, jsem na adresu paní Heleny Vondráčkové a pana Martina Michala sdělila, že na mě byla podána žaloba na dva miliony proto, že se mělo něco dít na chodbě soudu při soudním jednání, které je proti mně vedeno o náhradu škody. Toto tvrzení je nepravdivé a tímto se paní Heleně Vondráčkové a panu Martinu Michalovi omlouvám. Marta Kubišová." a 2. zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobci domáhali uveřejnění omluvy formou placené inzerce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 30. 6. 2011 č. j. 1 Co 387/2010-110 toto rozhodnutí potvrdil. Dospěl k závěru, že soudem prvního stupně přijaté skutkové a právní závěry jsou správné, neboť není pochybností, že stěžovatelka "inkriminovaný výrok" pronesla, a že šlo o výrok nepravdivý, jakož i o tom, že vzhledem ke své povaze a za okolností, za nichž byl učiněn, byl objektivně způsobilý snížit vážnost obou žalobců v očích veřejnosti. Odvolací soud nepřisvědčil stěžovatelce, že její výrok nebyl dostatečně určitý, a uvedl, že se své odpovědnosti (založené na objektivním principu) nemůže zprostit bez dalšího tím, že při jeho sdělení vycházela z novinářských zdrojů (tedy tzv. důkazem omluvitelného omylu). Žalobci zvolené morální zadostiučinění odvolací soud považoval (stejně jako soud prvního stupně) za přiměřený prostředek obrany ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předestírá skutkový děj tak, jak se podle ní udál, a s podrobnou argumentací, jakož i poukazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu namítá, že 1. se soudy "striktně držely notoricky známé a dnes již překonané starší judikatury ohledně objektivní odpovědnosti a nutnosti naprosté přesnosti výroku", 2. dostatečně nezohlednily okolnosti případu a jeho kontext a daly nedůvodně přednost právu na ochranu osobnosti před právem na svobodu projevu a šíření informací, 3. dostatečně nevzaly v úvahu, že ona i dotčené osoby jsou veřejnými osobami, u nichž jsou "mantinely" ochrany osobnosti podstatně širší než u osob soukromých, a že jí sdělené informace byly informacemi veřejného zájmu, které "v danou chvíli jako součást celkových vztahů mezi dotčenými osobami" zajímaly veřejnost, a jako takové byly adekvátní situaci a předtím získaným informacím, jakož i "době a atmosféře v níž byly proneseny", a že 4. jejím úmyslem nebylo kohokoliv poškozovat, nýbrž "informovat situaci a okolnostem přiměřeným způsobem veřejnost o posledním vývoji případu". Odvolacímu soudu pak stěžovatelka dále vytýká, že při svém rozhodování nepřihlédl k předchozím i následným výrokům žalobců a rozhodl o jejích výrocích "zcela izolovaně" (v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2971/2000); napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru zasaženo i do její majetkové sféry a to "zcela nepřiměřenou formou zadostiučinění".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka dovolávajíc se ochrany zejména se zřetelem k čl. 17 Listiny směřuje svoji kritiku do soudního řízení, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána. Proto nadále jde především o posouzení, zda se (se zřetelem k jejím námitkám) soudní řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Toto právo stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, když proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a odvolací soud se v něm vyjádřenými námitkami též věcně zabýval. Nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem v prvé řadě právě kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se ústavněprávní kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad excesivní.
V daném případě jde - a to zásadně - o problém kolize ústavněprávních hodnot, jež na jedné straně představuje svoboda projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny) a právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny) na straně druhé.
Touto otázkou se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval, přičemž kupř. právě v nálezu ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, na který stěžovatelka poukazuje, konstatoval, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tj. základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Je úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda určitý výrok (vycházející ze svobody projevu) dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti (osoby bezpochyby "pohybující se ve veřejném životě") či je situaci přiměřený (sp. zn. IV. ÚS 146/04).
Ústavní soud přitom není povolán k zásahu do rozhodnutí obecného soudu jen proto, že by bylo k dispozici i jiné hodnocení střetu v dané věci figurujících ústavních hodnot a základních práv, k němuž by se event. i spíše přikláněl. Ústavní soud však zasáhne a poskytne ochranu, pakliže se obecné soudy "zmýlily" při hodnocení významu základního práva nebo svobody (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 189/11, obdobně též sp. zn. I. ÚS 367/03, sp. zn. I. ÚS 255/07 a sp. zn. III. ÚS 1158/07), neboť pak by již šlo o vybočení ústavněprávní provenience.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně přisvědčuje zásadě, že při hodnocení konkrétního výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší (srov. sp. zn. I. ÚS 156/99, IV. ÚS 146/04, II. ÚS 180/06, sp. zn. I. ÚS 367/03, sp. zn. I. ÚS 255/07 či sp. zn. III. ÚS 1158/07; obdobně rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lingens v. Rakousko, stížnost č. 9815/82, odst. 46). Presumpcí dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 346/06, sp. zn. I. ÚS 453/03, sp. zn. IV. ÚS 23/05, sp. zn. II. ÚS 180/06 a další; dále též rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard v. Dánsko, stížnost č. 49017/99, odst. 76; rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 28. 10. 1999 ve věci Reynolds v. Times Newspapers Limited nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 6. 1980 1BvR 797/78 v případu Böll). I ve vztahu k hodnotícímu soudu (aby nevybočil z mezí ústavnosti) je však regulérním požadavkem, aby "měl určitý základ" (viz nález sp. zn. I. ÚS 367/03), neboť "bez jakéhokoliv faktického podkladu může být hodnotový soud přehnaný" [srov. rozhodnutí ESLP ve věcech De Haes a Gijsels proti Belgii a Oberschlick proti Rakousku či rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 453/03).
V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 453/03 Ústavní soud pak též uvedl, že "obecným pravidlem dovozovaným z evropské judikatury je, že chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, pokud neprokáže, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále pokud prokáže, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně, pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za rozumné i tehdy, pokud si šiřitel informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, které se informace týká a nezveřejní i její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu anebo tam, kde to zjevně nebylo nutné". Legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla "dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá".
Hodnotily-li obecné soudy stěžovatelčin výrok jako skutkové tvrzení, a kladly na ně vyšší nároky z pohledu možné kolize svobody projevu a právem na informace s právem na ochranu cti a dobré pověsti, a dovodily-li i nedostatek jeho "legitimity" (ve výše uvedeném významu), pak jejich závěrům z pohledu vyložených právních názorů stěží lze něco podstatného (z pozic ústavněprávního přezkumu) vytknout.
V podobném duchu působí připomenutí názoru, který vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti může dojít i objektivně (bez ohledu na zavinění), nicméně ne každé zveřejnění nepravdivého údaje musí bez dalšího znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu v míře, již "v demokratické společnosti tolerovat nelze" (srov. i sp. zn. III. ÚS 346/06, sp. zn. I. ÚS 1586/09, sp. zn. II. ÚS 94/05 či sp. zn. III. ÚS 346/06).
Je zřejmé, že i z tohoto hlediska obecné soudy věc posuzovaly a že "přípustnou míru" stěžovatelčin výrok přesáhl, rovněž dovodily a odůvodnily. Podstatné pro ústavněprávní přezkum (v hranicích shora vymezených) je, že není silného (v nich relevantního) argumentu, který by proti tomuto závěru bylo možné efektivně postavit; kvalifikované vybočení ze standardů právního posouzení nepředstavuje.
Je tudíž na místě závěr, že oba soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolávala, včetně "celkového kontextu věci" a specifických okolností (resp. "společenské atmosféry"), za nichž stěžovatelka své tvrzení pronesla, a tyto skutečnosti nehodnotily pouze jednostranně na straně stěžovatelky, ale vzaly v úvahu i poměry, v nichž se v rozhodné době nacházeli žalovaní (čelící společenské kritice v souvislosti s uplatněním práva na náhradu škody). Okolnost, že je podle názoru stěžovatelky do právního posouzení nepromítly "správně", resp. dostatečně, nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "správnosti" stížností konfrontovaného právního názoru, že výrok stěžovatelky byl (s ohledem na okolnosti, za nichž byl učiněn) objektivně způsobilý narušit práva chráněná §11 občanského zákoníku, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že je za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze, a že v hodnocení kolize svobody projevu a práva na informace (čl. 17 Listiny) a práva na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny), k němuž obecné soudy dospěly, "libovůli" či kvalifikovaný exces nespatřuje.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení (zde zejména námitkou neprovedení důkazu "žádostí o prověření zda nedošlo ke spáchání trestného činu ze dne 24. 9. 2009") platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Taková situace však zde nenastala, resp. není dostatečně přesvědčivého argumentu k úsudku opačnému, jestliže učiněná zjištění, jež vyústila v kritizovaný skutkový závěr, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, přičemž úvahy, jimiž se soudy při jejich hodnocení řídily, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Tak tomu je i v případě neprovedeného důkazu listinou, kdy soud prvního stupně, byť stručně, vysvětlil důvody, pro které návrhu na jeho provedení nevyhověl.
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu