ECLI:CZ:US:2013:3.US.3384.12.1
sp. zn. III. ÚS 3384/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Klaudie Kubiszové, zastoupené Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Přemyslovská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 3073/2011-157 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 č. j. 39 Co 377/2010-115 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2010 č. j. 22 C 135/2009-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na ochranu majetku zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle jejího článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2, jakož i článku 1 a 3, a článků 4, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 5. 2010 č. j. 22 C 135/2009-65 uložil stěžovatelce a bývalému manželu (žalovaným) zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku ve výši 260 000 Kč (výrok I.) a stěžovatelce samostatně dalších 160 000 Kč (výrok II.), a to z titulu bezdůvodného obohacení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 39 Co 377/2010-115 tento rozsudek potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 3073/2011-157 odmítl stěžovatelčino dovolání [dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3) o. s. ř.] jako nepřípustné. Právní otázku dovolenosti dohodou smluvních stran měnit závazek, který platně nevznikl, zodpověděl záporně, a oproti námitkám stěžovatelky neshledal, že uplatnění předmětného nároku žalobců by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Všechna obecnými soudy vydaná rozhodnutí jsou stěžovatelce známá, a netřeba je proto blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkový i právní vývoj dané věci, včetně jej podmiňujících okolností. Rozhodnou "dohodu o úhradě dluhu", ze které jí a bývalému manželu bylo plněno, a toto plnění bylo uloženo žalobcům (vedlejším účastníkům) vrátit, hodnotí jako inominátní dvoustranný právní úkon (jenž splňuje požadavky ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.), který navazoval na původní smlouvu o budoucí kupní smlouvě, a při opětovném uzavření kupní smlouvy nejenže nebyl zrušen, nýbrž vedlejší účastníci na jejím základě i zčásti plnili (zpochybnili jeho platnost teprve v souvislosti se sporem ohledně údajných vad nabytých nemovitostí). Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy povýšením formálního výkladu dohody o úhradě dluhu nad ostatní důkazy, logiku a přiměřený úsudek o věci jako celku dovolily žalovaným využít formální vady k získání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v nabytí majetku v rozporu s jednoznačnou dohodou o výši celkové kupní ceny na ně převáděných nemovitostí. Odvolacímu soudu jmenovitě stěžovatelka vytýká, že jí neposkytl možnost vyjádřit se ke změněnému právnímu posouzení dohody (jakožto dohody o uznání dluhu), a Nejvyšší soud kritizuje pro formalistické posouzení zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu, pakliže se nezabýval otázkou platnosti dohody o úhradě dluhu jako způsobilého samostatného právního úkonu, jakož i existencí rozporu nároku vedlejších účastníků s dobrými mravy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes všechna stěžovatelkou odkazovaná ustanovení Listiny a Ústavy je evidentní, že jediné, co je ústavněprávně "ve hře", je článek 36 odst. 1 Listiny, z nějž je odvozováno právo na tzv. spravedlivý proces. Jelikož vytýkané procesní vady ani z kontextu stěžovatelčiny argumentace nejsou určující, zjevuje se coby rozhodné, zda je ústavně konformní obecnými soudy uplatněné právní posouzení věci. Jeho deficit - jak Ústavní soud standardně uvádí - se nepodává jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Tomu odpovídající podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Rozhodné posouzení klíčové "dohody o úhradě dluhu" ze dne 29. 3. 2007, jak je podal dovolací soud, totiž nejenže není ústavněprávně relevantním "excesem", nýbrž je v rovině podústavní evidentně správné. Vskutku platí, že kumulativní novace (a jinak tuto dohodu kvalifikovat nelze) je účinnou jen potud, existuje-li původní právní vztah, k němuž je vztažena, tj. k právům a povinnostem z kupní smlouvy z téhož dne, nikoli i poté, co tato kupní smlouva byla (účastníky konsensuálně) seznána neplatnou (přičemž není rozhodné z jakých důvodů, včetně "formálních", jak tvrdí stěžovatelka) a nahrazena kupní smlouvou novou, uzavřenou dne 2. 5. 2007. Jinak řečeno, do právních poměrů účastníků pozdější kupní smlouvy předchozí "dohoda o úhradě dluhu" nedopadá, resp. jejich vztahy již (logicky i hmotněprávně) upravovat nemůže. A to ani cestou stěžovatelkou očekávaného "přenosu" do těchto následných poměrů a i tenkrát, šlo-li by doložit počáteční souhlas vedlejších účastníků; takové použití by totiž bylo myslitelné - co do formy - jen v ústní či konkludentní, zatímco při převodu nemovitosti zákon vyžaduje formu písemnou (§46 odst. 2 obč. zák.), která i zde je obligatorní, jelikož stěžovatelkou dovolávaná dohoda upravuje tu esenciální složku kupní smlouvy, jíž je cena převáděné věci.
Přitom nic stěžovatelce a jejímu bývalému manželu nebránilo uzavřít následnou kupní smlouvu ohledně ceny dotčených nemovitostí tak, aby byl odstraněn původní "cenový" nedostatek (napravovaný pak zmiňovanou "dohodou o úhradě dluhu"), případně, kdyby se tak nestalo, byla k dispozici eventualita "dohody o úhradě dluhu" nové. Pakliže stěžovatelka nevyvinula v tomto směru odpovídající - a očekávatelnou - aktivitu, nelze než promítnout do jejích poměrů zásadu, že práva svědčí bdělým (vigilantibus iura), byť lze uznat, že se to může stěžovatelce ve výsledku zdát přísné.
Závěru obecných soudů, že plnili-li vedlejší účastníci nad rámec povinnosti, založené kupní smlouvou ze dne 2. 5. 2007 (jež představuje jediný důvod jejich závazku), došlo na straně stěžovatelky (a zčásti i jejího bývalého manžela) k bezdůvodnému obohacení, pak nelze ničeho vytnout rovněž, neboť odpovídá interpretačním a aplikačním judikatorním standardům. V důsledku toho nemůže ani tento závěr být výrazem libovůle či jiným ústavněprávním excesem.
Se stěžovatelkou se nelze ztotožnit ani v námitce, že se obecné soudy "prakticky vůbec" nezabývaly její "námitkou dobrých mravů", neboť nejméně dovolací soud tak učinil výslovně. Domáhat se vrácení plnění, poskytnutého bez právního důvodu, je dáno objektivním právem, jemuž jsou soudy povinny poskytnout ochranu; korektiv dobrých mravů dle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jež je jim též k dispozici, proto může být využit jen v mimořádných situacích, kdy existující právo z vážných, především morálních důvodů, přesto přiznat nelze. Tak by tomu v daných poměrech mohlo být kupříkladu tehdy, kdy skutkový základ jimi uplatněného nároku by ustavili výlučně či převážně vedlejší účastníci nepoctivým či jinak klamavým jednáním, jehož cílem bylo stěžovatelku v jejích právech poškodit. O situaci tomu alespoň obdobnou v dané věci zjevně nejde, a stěžovatelka ji ani netvrdí; že se nároku z bezdůvodného obohacení vedlejší účastníci rozhodli domáhat až později či v jiných věcných souvislostech (s jinou kolizí ve vztahu účastníků) dostatečně významné očividně není. Ani ve vztahu k této kritice obecných soudů tedy nemá Ústavní soud potřebný silný důvod (viz výše), aby ve prospěch stěžovatelky zasáhl.
V obecné rovině pak stojí za zaznamenání, že navzdory Ústavním soudem široce uplatňovanou zásadu autonomie vůle jednotlivce, nelze jejím výkladem negovat jednoznačně formulovaná ustanovení hmotného práva, byť je zjevné, že úmyslem smluvních stran nebylo je popřít či obejít, nýbrž že se tak stalo toliko v důsledku jejich nedostatečné právní erudice.
Bylo již výše, v dílčích úsudcích, konstatováno, že o ústavněprávně relevantní exces či libovůli zde nejde; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily povýtce obšírně a i věcně adekvátně v míře a přesvědčivosti, jež lze od nich žádat.
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu