ECLI:CZ:US:2013:4.US.3080.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3080/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Otokara Havlína, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem na adrese Praha 10, Černokostelecká 856/33, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. února 2007 č. j. 14 C 171/2004-128, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2008 č. j. 11 Co 418/2007-154 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011 č. j. 21 Cdo 5269/2009-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. října 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, když nebylo vyhověno jeho návrhům na výslech svědků, konkrétně svědků E. Š. a J. H., ačkoliv návrhům protistrany vyhověno bylo. Stěžovatel je tak přesvědčen, že nebyla dodržena zásada rovnosti stran, jako jeden z atributů práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 171/2004 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobce B. Lomič se žalobou podanou dne 23. září 2004 na určení dědického práva proti stěžovateli domáhal určení, že je dědicem ze zákona po zemřelé M. E. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. února 2007 č. j. 14 C 171/2004-128 žalobě vyhověl. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. března 2008 č. j. 11 Co 418/2007-154 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. dubna 2011 č. j. 21 Cdo 5269/2009-218 odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel vytýká ve věci rozhodujícím soudům skutečnost, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení důkazů výslechem svědků E. Š. a J. H. Z obsahu soudního spisu se podává, že ve věci bylo vyslechnuto přes deset navržených svědků, včetně svědků navržených stěžovatelem. Soudem prvního stupně byli oba uvedení svědci předvoláni, avšak v případě svědkyně E. Š. předvolání k jednání nebylo svědkyní vyzvednuto (č. listu 99) a v případě svědka J. H. nebylo předvolání k jednání vyzvednuto, neboť je na stěžovatelem uvedené adrese neznámý (č. listu 62). Soud prvního stupně opětovně tyto svědky neobesílal a právní zástupce stěžovatele na jednání konaném dne 15. prosince 2006 uvedl, že nebude uvádět další rozhodné skutečnosti ani navrhovat provedení dalších důkazů (č. listu 107). Stěžovatel výslech obou uvedených svědků znovu navrhl v řízení odvolacím (č. listu 138). Odvolací soud se vzneseným návrhem řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku pak uvedl, že ve shodě se soudem prvního stupně považuje za nadbytečné doplňovat dokazování svědeckými výpověďmi svědků E. Š. a J. H. Pokud tito svědci měli dosvědčit dobré vztahy mezi zůstavitelkou a stěžovatelem, pak tato otázka není pro posouzení daného sporu stěžejní. Pokud pak měli dosvědčit, že vztah zůstavitelky a žalobce byl pouze kamarádský, pak i v takovém případě by neměly tyto důkazy schopnost vyvrátit správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně pro jejich izolovanost od většiny důkazních prostředků svědčících o opaku (č. listu 155). Odvolací soud tak srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč považoval za nadbytečné doplňovat dokazování svědeckými výpověďmi uvedených svědků.
Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit námitce vznesené stěžovatelem, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Stratis Andreadis a Řecké rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaného základního práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. prosince 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu