infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2013, sp. zn. IV. ÚS 3266/12 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:4.US.3266.12.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2013:4.US.3266.12.2
sp. zn. IV. ÚS 3266/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 3 Tdo 475/2012-25, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 č. j. 12 To 274/2011-274 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 5. 2011 č. j. 1 T 228/2009-255, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl v pořadí třetím rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. 5. 2011 č. j. 1 T 228/2009-255 uznán vinným ze spáchání trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občana podle §261a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon" nebo "tr. z."), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 2. 7. 2007 umístil na serveru www.zvedavec.org a takto veřejnosti zpřístupnil český překlad článku pod názvem "Holocaust a jeho čtyřmilionová varianta", zpochybňujícího svým obsahem nacistické genocidium na Židech za druhé světové války, co do rozsahu obětí a zejména i zpochybňováním existence nástrojů tohoto genocidia, jako byly tábory smrti a plynové komory nebo plynové pece. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2011 č. j. 12 To 274/2011-274 jeho odvolání zamítl. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2012 č. j. 3 Tdo 475/2012-25 odmítl jako zjevně neopodstatněné. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy při jeho odsouzení vyložily předmětné ustanovení §261a trestního zákona, vztahující se k popírání a zpochybňování holocaustu, ústavně nekonformním způsobem v rozporu s Listinou a mezinárodními úmluvami o lidských právech. Stěžovatel argumentuje, že předmětný článek, který umístil na internetovém serveru, nenapsal a ani jej nepřeložil. Jeho úmyslem bylo vyvolat diskusi na historické téma a nikoliv jakkoliv zlehčovat či dokonce popírat existenci holocaustu jako takového. S obsahem článku se neztotožnil, neboť na tuto oblast není odborník, a ani se o ni nezajímá. Stěžovatel nepolemizuje a nikdy nepolemizoval o zločinech nacistického režimu a genocidě. Zveřejnění článku bylo vedeno jeho snahou o diskusi. 4. Dle názoru stěžovatele jsou sjednocující výklady na to, co je považováno za naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §261a tr. z., a rovněž stanovisko kolegia Nejvyššího soudu k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu v rozporu se základními právy, neboť ve svém důsledku zakazují i jen odbornou, historickou a technickou diskusi. Závěry obecných soudů, zejména odvolacího soudu, považuje stěžovatel za natolik extensivní, že by musely vést k trestnímu stíhání osob, které se zabývají historickými událostmi. Svoboda myšlení je tak zcela a beze zbytku potlačena a vyloučena. Nesouhlasí rovněž se závěry vyslovenými obecnými soudy o tom, že veřejná diskuse o holocaustu je nepřípustná, neboť mezinárodní závazky České republiky vyplývající z mezinárodních úmluv zaručují svobodu projevu (čl. 19 Paktu). Stěžovatel v této souvislosti připomíná závěry zasedání Rady pro lidská práva působící při OSN z července 2011, ve kterých byla svoboda názoru a projevu označena za jednu ze základních lidských svobod. Omezení svobody šíření informací je možné jen za přesně stanovených podmínek, a proto kriminalizaci svého jednání považuje stěžovatel za nepřípustnou a v rozporu se základními principy demokratického právního státu a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. 5. Obecné soudy dále nepřihlédly k tomu, že se stěžovatel zdržuje v Kanadě, kde zveřejnění uvedeného článku by nebylo nijak postihováno. Navíc uvedené zpřístupnění článku na zmíněných internetových stránkách nemohlo ze strany stěžovatele představovat ve vztahu ke spáchání uvedeného trestného činu zavinění ve formě úmyslu. Obecné soudy také zcela pominuly dokazování směřující ke zjištění následku jeho jednání, např. kolik lidí článek četlo a vyjadřovalo se k němu apod. Stěžovatel dále poukazuje na nepředvídatelnost rozhodnutí obecných soudů s ohledem na zproštění obžaloby v dřívějším řízení. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 6. Podle sdělení stěžovatelova zástupce ze dne 14. 1. 2013 se na jeho klienta vztahuje amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Jeho klient však na projednání ústavní stížnosti Ústavním soudem trvá. II. 7. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 1 T 228/2009. 8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu a po vzetí v úvahu všech stěžovatelem předložených tvrzení Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že došlo ke tvrzenému porušení jeho základních práv. 9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů. Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Zásah Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem obecného soudu skutečně došlo k porušení základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, i pokud jde o postup v řízení, může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o konkurenci norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. 10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podaném odvolání a dovolání, s níž se již odvolací soud a taktéž dovolací soud, ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Ze stěžovatelových námitek je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, nepřísluší. 11. V posuzované věci jde vzhledem k obsahu ústavní stížnosti především o to, zda podaný výklad a aplikace hmotněprávních ustanovení trestního zákona nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. I v této oblasti náleží ochrana práv obviněných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci. 12. Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo přesvědčení, že obecné soudy v jeho věci vyložily předmětné ustanovení §261a tr. z. ústavně nekonformním způsobem, a to bez vztahu k Listinou a Paktem zaručené svobodě projevu. Jak Ústavní soud shledává, touto stěžovatelovou námitkou se dostatečně zabýval a s ní se vypořádal již odvolací soud v rozhodnutí o odvolání (č. l. 276-278). Obsažně pak vyložil a okomentoval ustanovení §261a tr. z., a to i ve vztahu ke svobodě projevu, Nejvyšší soud (č. l. 313-314), včetně výkladu k možnosti omezit svobodu projevu zákonem, jde- -li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých (čl. 17 odst. 4 Listiny). Ústavní soud nemá důvod se s touto jeho argumentací neztotožnit. Na obsah odůvodnění Nejvyššího soudu v tomto ohledu proto postačí pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné jeho argumentaci znovu opakovat. Odvolací i dovolací soud se v napadených rozhodnutích také v dostatečné míře zabývaly námitkami stěžovatele, že uvedené jednání není na území Kanady trestným činem, a že tedy z hlediska spáchání uvedeného trestného činu nemohlo jít o zavinění ve formě úmyslu. Obecnými soudy podaná argumentace k těmto stěžovatelovým námitkám je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. 13. Stěžovatel dále poukazuje na nepředvídatelnost rozhodnutí obecných soudů s ohledem na zproštění obžaloby v dřívějším řízení. K tomu Ústavní soud uvádí, že nalézací soud sice v předmětné věci podvakrát vyslovil zprošťovací rozsudek k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele. Posledně vydané třetí rozhodnutí nalézacího soudu však již nebylo odvolacím ani dovolacím soudem zrušeno či změněno a stěžovatel měl možnost toto rozhodnutí nalézacího soudu napadnout řádným a mimořádným opravným prostředkem a tuto možnost také uplatnil. Svoji námitku nepředvídatelnosti rozhodnutí obecných soudů ani dále nijak nespecifikuje a Ústavní soud tak neměl možnost se touto stěžovatelovou námitkou podrobněji zabývat a posoudit tak její důvodnost. Pokud stěžovatel obecným soudům vytýká, že zcela pominuly dokazování směřující ke zjištění následku jeho jednání, např. kolik osob článek četlo, pak uvedené skutečnosti, jež měly být podle stěžovatelova názoru předmětem dokazování, nejsou z hlediska skutkové podstaty předmětného trestného činu relevantní, ostatně Nejvyšší soud v reakci na tuto námitku dovodil, že nelze pochybovat ani o naplnění materiální stránky daného trestného činu, kdy článek byl publikován veřejně a vyvolal stěžovatelem zamýšlenou "diskusi". 14. Ústavní soud ověřil, že se obecné soudy danou věcí podrobně a v dostatečném rozsahu opakovaně zabývaly. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud libovůli v jejich postupu neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, jež stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočila z mezí ústavnosti a stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecného soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy v posuzované věci jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. 15. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2013 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2013:4.US.3266.12.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3266/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 12. 2013
Datum vyhlášení  
Datum podání 24. 8. 2012
Datum zpřístupnění 31. 1. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 17, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §261a, §17 odst.1
  • 141/1961 Sb., §125 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstřík odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3266-12_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 82184
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-19