ECLI:CZ:US:2013:4.US.3757.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3757/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Zdeňka Smetany, t. č. ve Vazební věznici v Olomouci, zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Václavská 2, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 363/2013-31 ze dne 10. 10. 2013 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 Nt 415/2013-14 ze dne 26. 9. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 1 Nt 415/2013-14 ze dne 26. 9. 2013 vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když současně nepřijal písemný slib obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) téhož předpisu. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), zamítl usnesením č. j. 6 To 363/2013-31 ze dne 10. 10. 2013 jako nedůvodnou.
Stěžovatel napadl usnesení okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že obecné soudy přejaly názor státního zástupce, že vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu je dán proto, že by stěžovatel mohl ovlivňovat probíhající opatrovnické řízení. Tato skutečnost však dle stěžovatele nepředstavuje zákonný důvod pro vzetí do vazby a nemůže tedy tvořit legitimní podklad pro omezení jeho osobní svobody. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 a III. ÚS 471/99 a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).
V nyní projednávané věci nic takového zjištěno nebylo. Nalézací i stížnostní soud podrobně rozvedly, v čem spatřovaly existenci vazebních důvodů dle §67 písm. b) a c) trestního řádu, přičemž nutno konstatovat, že důvod uváděný stěžovatelem v tomto výčtu není. Z formulace, že nalézací soud "jednoznačně vyhověl návrhu státního zástupce" a že se odvolací soud "ztotožňuje s odůvodněním okresního soudu a na tyto důvody odkazuje", nikterak nevyplývá, že by obecné soudy akceptovaly všechny důvody uváděné státním zástupcem. Jak již bylo naznačeno, obecné soudy, resp. soud nalézací, toliko rekapituloval argumenty státního zástupce a poté sám vypočetl důvody, které považoval pro rozhodnutí ve věci za relevantní. Jelikož možnost ovlivňování opatrovnického řízení mezi nimi nebyla, je zjevné, že se námitka uplatněná v ústavní stížnosti zcela míjela s podstatou napadených rozhodnutí.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu