ECLI:CZ:US:2013:4.US.4684.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4684/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 20. listopadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 ve věci ústavní stížnosti 1) Anny Malachovové, zastoupené JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátkou, se sídlem Bohuslava Martinů 60, Brno, 2) MVDr. Michala Blovského a 3) Mgr. Jany Blovské, zastoupených JUDr. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem Křížová 18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012, kterým bylo odmítnuto a zamítnuto dovolání stěžovatelů, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010, kterým bylo rozhodnuto, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí je žalobkyně - vedlejší účastnice v řízení o této ústavní stížnosti.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1584/2011-341 ze dne 26. 9. 2012 a rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů 2) a 3) na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Ústavní stížnost stěžovatelky 1) se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka 1) domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012. Dne 13. 12. 2012 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů 2) a 3) směřující vůči týmž rozhodnutím obecných soudů.
2. Ústavní stížnost stěžovatelky 1) byla evidována pod sp. zn. IV. ÚS 4684/12, ústavní stížnost stěžovatelů 2) a 3) pod sp. zn. III. ÚS 4690/12. Usnesením Ústavního soudu č. j. IV ÚS 4684/12-28 ze dne 6. 2. 2013 byly obě ústavní stížnosti dle §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 4684/12.
3. Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 1766/96, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 9 C 1766/96-239 ze dne 26. 1. 2009 zamítl žalobu Anny Kušlové [dále jen "vedlejší účastnice 1)"] proti obchodní společnosti K. L. H. Credit, spol. s r. o., [dále jen "vedlejší účastnice 2)"] a stěžovatelům 1), 2) a 3) o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnického práva k nemovitostem. Předmětem tohoto určení měly být nemovitosti zapsané na LV č. Y pro obec a k. ú. Pohořelice, okres Břeclav, a to dům č. p. X na pozemku parcelní č. Z a pozemek parcelní č. Z - zastavěná plocha, a k nim se vážící kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 mezi vedlejší účastnicí 1) jako prodávající a vedlejší účastnicí 2) jako kupující, kupní smlouva ze dne 2. 12. 1996 mezi vedlejší účastnicí 2) jako prodávající a stěžovatelkou 1) jako kupující a kupní smlouva ze dne 7. 3. 2003 mezi stěžovatelkou 1) jako prodávající a stěžovateli 2) a 3) jako kupujícími. Vedlejší účastnice 1) se domáhala určení, že všechny výše uvedené smlouvy jsou neplatné a ona je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice 1) neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupních smluv ani na určení vlastnického práva, pokud šlo o vedlejší účastnici 2) a stěžovatelku 1), neboť tito nebyli zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí. Vůči stěžovatelům 2) a 3) neshledal okresní soud žalobu na určení vlastnického práva důvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 byla neplatná.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice 1) odvolání, na jehož podkladě krajský soud rozsudkem č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupních smluv ze dne 2. 7. 1996, 2. 12. 1996 a 7. 3. 2003, jakož i výrok o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem, pokud šlo o vedlejší účastnici 2) a stěžovatelku 1). Krajský soud nicméně změnil zamítavý výrok okresního soudu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vůči stěžovatelům 2) a 3) tak, že se určuje, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastnice 1). Krajský soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 je neplatná z důvodu absence vážnosti vůle účastníků a z důvodu obcházení zákona, a současně nepřisvědčil námitkám stěžovatelů 2) a 3), že neplatnost kupní smlouvy ze dne 2. 7. 1996 nemůže mít vliv na jejich vlastnické právo nabyté v dobré víře na základě kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2003. Dle názoru krajského soudu se další nabyvatel nemovitostí převedených od původního vlastníka neplatnou kupní smlouvou nestává jejich vlastníkem jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy (také neplatné) jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.
5. Rozsudek krajského soudu napadli všichni stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012 vůči stěžovatelce 1) odmítl a vůči stěžovatelům 2) a 3) zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 7. 1996; ohledně možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka pak odkázal na svou předchozí judikaturu, reprezentovanou mj. usnesením sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 ze dne 1. 6. 2011, usnesením sp. zn. 30 Cdo 544/2012 ze dne 27. 3. 2012 a rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 2018/2011 ze dne 18. 8. 2011, z nichž vyplývá, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka dojít nemůže, neboť nikdo nemůže převést na druhého více práv než sám má (nemo plus iuris ad alienum transfere potest, quam ipse habet). Dle názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v citovaných rozhodnutích, je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), z něhož vyplývá možnost nabytí od nevlastníka v případě dobré víry nabyvatele, excesem z ustálené rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu i soudů obecných; ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), který z výše citovaného nálezu vychází, neobsahuje žádné "nosné důvody", jimiž by bylo možno změnu této praxe relevantně podepřít. Nejvyšší soud rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2016/10 ze dne 13. 8. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž byl prezentován opačný názor než v citovaných nálezech.
6. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1587/2011-341 ze dne 26. 9. 2012 a rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13. 5. 2010 napadli stěžovatelé svými ústavními stížnostmi.
7. Stěžovatelka 1) vyjádřila přesvědčení, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V této souvislosti krajskému soudu vytýkala, že po jednostranně vedeném dokazování, při němž nebyly připuštěny důkazy, jejichž provedení navrhla, vydal překvapivé rozhodnutí, jímž přiznal vedlejší účastnici 1) vlastnické právo k nemovitostem toliko na základě rozporuplných písemných důkazů. Předmětný rozsudek krajského soudu má přitom pro stěžovatelku 1) zásadní význam, neboť je proti ní souběžně veden soudní spor, v němž stěžovatelé 2) a 3) požadují vrácení kupní ceny. Stěžovatelka 1) zdůraznila, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyla v dobré víře v platnost předchozího nabývacího titulu. Zárukou jí byla skutečnost, že kupní smlouva ze dne 2. 7. 1996 byla uzavřena za účasti advokátní kanceláře a prošla vkladovým řízením do katastru nemovitostí. Stěžovatelka 1) podotkla, že ji vedlejší účastnice 1) nijak neupozornila, že vlastnictví předmětných nemovitostí je sporné. V době, kdy byla stěžovatelka 1) zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí, s ní snacha vedlejší účastnice 1) jednala o koupi předmětných nemovitostí a došlo i k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí; kdyby v té době existovaly pochybnosti o vlastnickém právu stěžovatelky 1), jistě by takto snacha vedlejší účastnice 1) nepostupovala. Stejně tak v dohodě o vypořádání vzájemných vztahů uzavřené dne 17. 8. 2001 mezi stěžovatelkou 1) a synem vedlejší účastnice 1) bylo uvedeno, že majitelkou nemovitostí je stěžovatelka 1). Krajský soud však tyto skutečnosti chybně hodnotil jako pochybnosti o vlastnictví, o nichž údajně stěžovatelka 1) věděla. Stěžovatelka 1) si přitom byla vědoma toliko skutečnosti, že návrh na vydání předběžného opatření ve věci vlastnictví nemovitostí byl zamítnut. Po celou dobu byla přesvědčena, že vlastníkem nemovitostí je ona a také podle toho jednala. Vedlejší účastnice 1) nikdy nevyužila svého práva odstoupit od kupní smlouvy, čímž by předešla všem následným sporům. Kdyby stěžovatelka 1) měla v době uzavírání kupní smlouvy jakoukoliv pochybnost, nikdy by dům a pozemky nekoupila. Stěžovatelka 1) dále poukázala na průtahy v řízení, které je vedeno od roku 1996, přičemž toto bylo zapříčiněno liknavostí vedlejší účastnice 1), která opakovaně měnila petit žaloby a předkládala důkazy s odstupem mnoha let. V důsledku nadměrné délky řízení jsou již promlčeny nároky stěžovatelky 1), jakož i vedlejší účastnice 2); v případě stěžovatelky měl rovněž soudní proces negativní vliv na její zdravotní stav. Stěžovatelka 1) považovala za nespravedlivé, aby vedlejší účastnice 1), jež si půjčila 1 000 000 Kč, které následně nevrátila, získala opět nemovitosti, v té době již značně zhodnocené dalšími vlastníky. Obecné soudy se dle stěžovatelky 1) nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, a jejich rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna tak, aby z nich vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Kromě již uvedeného byla porušena i zásada bezprostřednosti a princip rovnosti účastníků řízení, neboť obecné soudy neprovedly důkaz výslechem vedlejší účastnice 1). Ze všech těchto důvodů stěžovatelka 1) navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu zrušil.
8. Stěžovatelé 2) a 3) ve svém návrhu konstatovali, že na základě kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2003 nabyli jako kupující od stěžovatelky 1) předmětné nemovitosti, a to v dobré víře v tehdy aktuální zápis v katastru nemovitostí. V této souvislosti zdůraznili, že ke dni uzavření kupní smlouvy ani ke dni zamítnutí návrhu vedlejší účastnice 1) na vydání předběžného opatření (6. 8. 2003) nebyla na LV č. 1865 vyznačena tzv. "plomba". Ačkoliv v rozhodné době probíhalo již sedm let soudní řízení, z výpisu z katastru nemovitostí vyplývalo, že jediným a výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí byla stěžovatelka 1). Za těchto okolností měl být dle stěžovatelů respektován právní názor vyjádřený v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.) a II. ÚS 1747/07 ze dne 29. 11. 2007 (N 216/47 SbNU 845), že odstoupení od původní smlouvy, resp. jakékoliv její zrušení, má účinky pouze mezi jejími účastníky a nemůže mít vliv na vlastnické právo třetích osob nabyté v dobré víře. Stěžovatelé 2) a 3) byli v řadě převodů předmětných nemovitostí až třetími nabyvateli, přičemž zatímco u prvních dvou nabyvatelů lze možná mít o jejich dobré víře pochybnosti, u stěžovatelů nic takového konstatovat nelze. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil na obecnou polemiku s judikáty Ústavního soudu, aniž by náležitě posoudil a zohlednil dobrou víru stěžovatelů v dané konkrétní věci. Stěžovatelé 2) a 3) vyslovili přesvědčení, že neposkytnutím ochrany jejich vlastnickému právu došlo k porušení čl. 11 Listiny, proto, shodně se stěžovatelkou 1), navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozsudky krajského a Nejvyššího soudu zrušil.
II.
9. Obě ústavní stížnosti byly podány včas, byly přípustné a splňovaly veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejich věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
10. Krajský a Nejvyšší soud konstatovaly, že dle jejich názoru k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo, a v dalším odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastnice 1) k ústavní stížnosti stěžovatelů 2) a 3) uvedla, že se v nyní projednávané věci nejedná o situaci, kdy by nabývací titul dodatečně zanikl, například v důsledku odstoupení od smlouvy, nýbrž o situaci, kdy smlouva vůbec platně nevznikla, resp. byla od samého počátku absolutně neplatná. Vedlejší účastnice 1) vyjádřila lítost nad problémy, které soudní řízení stěžovatelům způsobilo, nicméně podotkla, že nebylo její vinou, že soud nenechal vyznačit na příslušném listu vlastnictví "plombu", aby stěžovatelé 2) a 3) o sporu věděli. Vedlejší účastnice dále uvedla, že smlouvou ze dne 6. 6. 2011 darovala předmětné nemovitosti své vnučce, která je v roce 2012 prodala manželům Lakatošovým. Jestliže by tedy Ústavní soud napadené rozsudky zrušil, i v případě následného úspěchu stěžovatelů ve sporu by se tito nestali vlastníky předmětných nemovitostí. Aby toho docílili, museli by podat žalobu proti současným vlastníkům, tedy manželům Lakatošovým, nicméně v řízení o takové žalobě by nutně museli být neúspěšní. Pokud by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů 2) a 3) vyhověl, a potvrdil tak ochranu jejich dobré víry, musela by být obdobně zohledněna i dobrá víra manželů Lakatošových. Vedlejší účastnice 1) proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů 2) a 3) odmítl jako zjevně neopodstatněnou a aby dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil stěžovatelům 2) a 3) povinnost uhradit jí náklady řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť ať už bude ústavní stížnosti vyhověno nebo ne, stěžovatelé 2) a 3) nemají dle jejího názoru žádnou šanci vysoudit zpět vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Soudní spor probíhá již sedmnáctý rok a vzhledem k jejímu věku jde o velmi stresující záležitost. K ústavní stížnosti stěžovatelky 1) vedlejší účastnice 1) podotkla, že její žaloba proti stěžovatelce 1) byla zamítnuta, což znamená, že stěžovatelka 1) byla v řízení zcela úspěšná. Za těchto okolností nelze mít za to, že by postupem obecných soudů byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Příčinou sporu byly podivné praktiky vedlejší účastnice 2), na něž doplatila kromě vedlejší účastnice 1) rovněž stěžovatelka 1). Nicméně pokud by stěžovatelka vyvinula při uzavírání kupní smlouvy náležitou pozornost, nemohla by si nevšimnout neobvyklého ujednání o úhradě kupní ceny ve smlouvě ze dne 2. 7. 1996, kde se vůbec nehovoří o tom, jak přesně, čím a kdy je považována kupní cena za splacenou. Pokud by si stěžovatelka následně situaci u vedlejší účastnice 1) ověřila, dozvěděla by se, za jakých okolností k podpisu listin došlo a že vedlejší účastnice 2) připravila vedlejší účastnici 1) o dům nezákonným postupem. S aktivitami svého syna, tzn. s jeho jednáním se stěžovatelkou, neměla vedlejší účastnice 1) nic společného, proto z toho nelze vůči ní nic vyvozovat. Namítala-li stěžovatelka 1), že nedošlo k odstoupení od smlouvy, pak je třeba uvést, že takový úkon by neměl smysl, resp. by byl zbytečný, neboť vedlejší účastnice 1) považovala od počátku kupní smlouvu z 2. 7. 1996 za absolutně neplatnou. Vedlejší účastnice s odůvodněním, že ústavní stížnost nemůže nijak zlepšit postavení zcela úspěšné stěžovatelky 1), navrhla, aby byla její ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu a aby Ústavní soud uložil stěžovatelce 1) povinnost uhradit vedlejší účastnici 1) náklady řízení před Ústavním soudem.
11. Stěžovatelka 1) reagovala na vyjádření vedlejší účastnice 1) replikou, v níž uvedla, že doufá, že si vedlejší účastnice 1) uvědomuje, jaké problémy dalším vlastníkům "jejího domu" svým postupem způsobila. Právě z důvodu řetězové reakce, kdy po ní stěžovatelé 2) a 3) požadují vrácení kupní ceny, podala stěžovatelka 1) dovolání i ústavní stížnost. Zmiňuje-li vedlejší účastnice 1) podivné praktiky vedlejší účastnice 2), pak zapomíná uvést, že byla druhou účastnicí při jednání s touto obchodní společností. Především ona sama pak mohla podniknout příslušné kroky, například vyznačit soudní spor v katastru nemovitostí, a zabránit tak následujícím převodům. Vedlejší účastnice 1) také mohla být v oné době iniciativní a jednat s následnými kupci; svou nečinností naopak vedlejší účastnice 1) podpořila dobrou víru u ostatních nabyvatelů nemovitostí. Co se týče odstoupení od smlouvy, toto vedlejší účastnice 1) mohla učinit, zejména když po několik let vedla spor o platnost kupní smlouvy, který teprve následně překvalifikovala na spor o vlastnické právo. Pokud jde o náležitosti kupní smlouvy ze dne 2. 7. 1996, stěžovatelka 1) jako laik spoléhala na informace, které jí v tomto směru poskytla právní kancelář. Stěžovatelka 1) rovněž vyjádřila nesouhlas s tvrzením vedlejší účastnice 1), že jednání jejího syna se jí netýkalo. Ze spisu je známo, že byla údajně uzavřena desetiletá nájemní smlouva mezi vedlejší účastnicí 1) a jejím synem; o této právní vadě, významně snižující cenu nemovitosti, opomněla vedlejší účastnice 1) vedlejší účastnici 2) informovat. Stěžovatelka 1) tedy uzavřela, že na své ústavní stížnosti setrvává, přičemž odmítla nárok vedlejší účastnice 1) na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
III.
12. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení (§44 zákona o Ústavním soudu). Dle sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, vyhlášeného pod č. 469/2012 Sb., se na řízení zahájená před datem 1. 1. 2013 aplikuje ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb.), Ústavní soud již tedy není povinen zjišťovat stanovisko účastníků řízení k upuštění od ústního jednání. Pokud se na toto stanovisko v minulosti dotázal, nebrání absence souhlasu ze strany některého účastníka, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.
IV.
13. Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů 2) a 3) je důvodná.
14. Napadená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu byla opřena o právní názor, dle něhož byla eventuální dobrá víra stěžovatelů 2) a 3) při uzavírání kupní smlouvy bez významu, a to vzhledem k zásadě, že nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má. Dle obecných soudů platí, že je-li tedy některá ze smluv v řetězci převodů vlastnického práva absolutně neplatná, činí to absolutně neplatnými i všechny následující dispozice s předmětnou věcí.
15. Výklad uvedený v předchozím bodu nemůže z hlediska ústavněprávního obstát, neboť byl překonán nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), sp. zn. II. ÚS 165/11 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 3061/11(viz výše), sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27), sp. zn. II. ÚS 800/12 ze dne 28. 11. 2012 (N 198/67 SbNU 555) a sp. zn. IV. ÚS 4905/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 105/69 SbNU 719).
16. Ústavní soud v citovaných nálezech konstatoval, že dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. V materiálním právním státu nelze a priori, bez pečlivého zhodnocení konkrétních okolností případu, odepřít ochranu osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence.
17. Jak je patrno z výše uvedeného, otázka dobré víry stěžovatelů 2) a 3) byla pro posouzení otázky vlastnictví předmětných hodnocení podstatná, obecné soudy proto závažným způsobem pochybily, jestliže se s námitkami stěžovatelů v tomto směru vznesenými nikterak nevypořádaly. Opomenutí rozhodných skutkových tvrzení má za následek, že pro závěr, že vlastníkem nemovitostí byla vedlejší účastnice 1), neexistovala, s ohledem na neúplnost skutkových zjištění, dostatečná opora. Obecné soudy takto porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů 2) a 3) na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jejich právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu zrušil.
18. Důsledek, na nějž upozorňovala vedlejší účastnice 1), tzn., že ani úspěch v řízení před Ústavním soudem nemůže vést ke konečnému výsledku pro stěžovatele příznivému, považuje Ústavní soud za neakceptovatelný. Ústavní soud v žádném případě nemíní předvídat konečné rozhodnutí obecných soudů a ponechává výlučně na jejich uvážení, zda shledá u jednotlivých nabyvatelů existenci dobré víry. Současně ovšem podotýká, že dospějí-li obecné soudy, ať už v tomto, či případně dalším navazujícím řízení, k závěru, že určovací žaloba vedlejší účastnice 1) nebyla podána důvodně, a nebude-li možné, aby stěžovatelé 2) a 3) opětovně nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem, zakládá tato skutečnost pro stěžovatele 2) a 3) nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vedlejší účastnice 1), příp. další osoby, které měly z jejího jednání majetkový prospěch, na úkor stěžovatelů 2) a 3) získaly. Opačný výklad by totiž vedl k faktickému vyloučení možnosti revize vadného pravomocného rozhodnutí cestou mimořádných opravných prostředků, neboť by postačovalo, aby ten, v jehož prospěch bylo rozhodnutí vydáno, účelově inicioval převod vlastnického práva na další osoby.
19. Ústavní soud považuje dále za nutné připomenout, že otázku, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, není možno zodpovědět bez posouzení dobré víry ostatních nabyvatelů, a to zejména stěžovatelky 1), neboť sám závěr, že stěžovatelé 2) a 3) nebyli v dobré víře, by pro konstatování existence vlastnického práva vedlejší účastnice 1) nepostačoval. I když by poslední, tzn. v katastru nemovitostí zapsaný, nabyvatel nebyl v dobré víře, ještě to neznamená, že tato podmínka nebyla splněna u některého z nabyvatelů, který v řetězu převodů figuroval před ním.
20. Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky 1), tuto Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť vůči její osobě byla žaloba zamítnuta a zrušení příslušného výroku by její procesní postavení nemohlo nijak zlepšit. Tato skutečnost ovšem nezbavuje obecné soudy povinnosti zabývat se otázkou dobré víry stěžovatelky 1) v případě, že by dospěly k závěru, že stěžovatelé 2) a 3) nebyli oprávněnými nabyvateli.
21. Náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal. V řízení před Ústavním soudem se jedná o výjimečný institut, pro jehož uplatnění neshledal Ústavní soud v nyní projednávané věci relevantní důvody.