ECLI:CZ:US:2013:4.US.500.13.1
sp. zn. IV. ÚS 500/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 5. listopadu 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13 ve věci ústavní stížnosti Anny Pospíšilové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 16 Co 324/2012-36 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2012 č. j. 27 C 159/2011-20, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o přiznání zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou vzetím stěžovatelky do vazby v době komunistického režimu, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 16 Co 324/2012-36 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2012 č. j. 27 C 159/2011-20 byla porušena základní práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012 č. j. 16 Co 324/2012-36 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2012 č. j. 27 C 159/2011-20 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. února 2013 a doplněnou podáními ze dne 26. března 2013 a 21. května 2013, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 119/1990 Sb.") po 18. březnu 1992 a nárok na náhradu nemateriální újmy uplatnila ve lhůtě v tomto zákoně stanovené v ustanovení §24 odst. 2. Podle názoru stěžovatelky jí nárok na náhradu nemateriální újmy vznikl. Napadená rozhodnutí proto považuje za diskriminační a porušující namítaná základní ústavně zaručená práva. K tomu stěžovatelka odkázala na jedenáct jiných srovnatelných případů neoprávněně vězněných před 18. březnem 1992, ve kterých bylo právo na náhradu nemajetkové újmy obecnými soudy uznáno, a na nálezy Ústavního soudu vydané dne 4. března 2013 pod sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379) a dne 30. dubna 2013 pod sp. zn. IV. ÚS 662/12 (N 70/69 SbNU 255).
II. Rekapitulace průběhu řízení
3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 159/2011 (dále jen "soudní spis").
4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou, podanou dne 20. června 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník řízení") zaplacení zadostiučinění - nemajetkové újmy v penězích, a to ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatelka byla usnesením okresního prokurátora v Hodoníně ze dne 18. srpna 1970 sp. zn. Pv 545/70 vzata do vazby, přičemž k uvěznění došlo již dříve, a to 14. srpna 1970. Usnesením okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. září 1970 sp. zn. Nt 168/70 bylo zrušeno uvedené usnesení okresního prokurátora v Hodoníně a stěžovatelka byla z vazby propuštěna. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. února 2010 č. j. 1 Nt 1112/2009-11 byla podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci.
5. Stěžovatelka dne 6. dubna 2010 požádala vedlejšího účastníka řízení o odškodnění a zadostiučinění za nezákonné věznění od 14. srpna 1970 do 7. září 1970. Vedlejší účastník řízení dopisem ze dne 22. prosince 2010 č. j. 106/2010-ODSK-Ro/4 přiznal stěžovatelce odškodnění ve výši 2 783 Kč za ztrátu na výdělku, náklady vazby a náklady původního trestního řízení. Zadostiučinění za nemateriální újmu stěžovatelce přiznáno nebylo s odůvodněním, že náhrada nemateriální újmy "nemá oporu v zákoně o soudní rehabilitaci, který je ve vztahu speciality k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů." Pro případ, že stěžovatelka nebude s výší přiznaného odškodnění srozuměna, byla vedlejším účastníkem řízení odkázána na možnost uplatnění nároku soudní cestou.
6. Stěžovatelka proto dne 20. června 2011 podala žalobu o přiznání zadostiučinění za nemateriální újmu ve výši 15 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl s tím, že žalobou uplatňovaný nárok nemá, na základě skutečností uvedených stěžovatelkou, oporu v právu. K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření a repliky
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. března 2013 odkázal na obsah odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a tam uvedené důvody, které jej vedly k vydání potvrzujícího rozhodnutí.
8. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 25. března 2013 rovněž odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, jež nadále považuje za správné.
9. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 18. dubna 2013 uvedl, že podle jeho názoru ze strany obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelkou namítaných práv. Vedlejší účastník řízení má za to, že pokud byla stěžovatelka vzata do vazby v roce 1970, nejeví se jako spravedlivé, aby stěžovatelce bylo, z titulu nezákonného zbavení osobní svobody vykonaného v roce 1970, přiznáno zadostiučinění po více jak čtyřiceti letech. K tomu se podle názoru vedlejšího účastníka řízení nabízí otázka, proč stěžovatelka, pokud výkonem vazby v roce 1970 pociťovala nemajetkovou újmu, návrh na svoji rehabilitaci nepodala již dříve a učinila tak až téměř po dvaceti letech po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb. Za přiléhavou nepovažuje vedlejší účastník řízení ani úvahu o tom, že by na požadavek stěžovatelky na zadostiučinění za vazbu vykonanou v roce 1970 měla dopadat ustanovení Úmluvy, která se pro Českou republiku stala závaznou až 18. března 1992. Vedlejší účastník řízení zastává názor, že odpovědnost za škodu či nemajetkovou újmu je obecně vyvolána samotnou škodní událostí, jíž by v dané věci nepochybně mohlo být omezení svobody stěžovatelky, nikoliv následným rehabilitačním rozhodnutím, jež je chápáno "jen" jako podmínka pro vznik nároku. Závěr učiněný v nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497), totiž že "nárok stěžovatele na odškodnění se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci," je podle tvrzení vedlejšího účastníka řízení obtížně pochopitelný mimo jiné i proto, že Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí tomuto svému, dle přesvědčení vedlejšího účastníka řízení překvapivému (až revolučnímu) závěru nevěnoval v odůvodnění téměř žádný prostor, a dále se nadto nabízí teze, že tento názor fakticky zakládá retroaktivní působení Úmluvy, což se mu nejeví jako souladné s právem na spravedlivý proces. Vedlejší účastník řízení k celé věci podotkl, že věc má význam nejen pro individuální zájem stěžovatelky na reparaci křivd, k nimž došlo za minulého režimu, ale též pro pozici státu, jenž ostatně nemá mnoho jiných způsobů jak získat nové peněžní prostředky než zatížit ekonomicky činné subjekty daněmi.
10. Pokud by pak Ústavní soud dospěl k závěru, že by se měl nárok stěžovatelky opírat přímo o čl. 5 odst. 5 Úmluvy, měla by se podle názoru vedlejšího účastníka řízení na daný případ vztáhnout Úmluva jako celek, a nikoli jen některé její instituty (odškodnění) a jiné instituty (promlčení, prekluzi) dovozovat z vnitrostátních předpisů. Podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se soud může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. V daném případě se jedná o usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. února 2010 č. j. 1 Nt 1112/2009-11, které nabylo právní moci dne 9. března 2010. Stěžovatelka tak měla a mohla uplatnit svůj nárok na zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody u soudu v Úmluvou stanovené šestiměsíční lhůtě, a pokud tak neučinila (žaloba podána 20. června 2011), je vedlejší účastník řízení toho názoru, že pozdější uplatnění je opožděné, a tudíž je takový nárok prekludován. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření závěrem uvedl, že vždy je třeba vycházet z předpisu, který je platný v době poškození (zde nezákonným vězněním). Za situace, kdy Úmluva zpětnou účinnost neumožňuje, nelze než uzavřít, že neexistuje právní předpis, který by náhradu nemajetkové újmy poškozeného, který byl nezákonně zbaven osobní svobody před 18. březnem 1992, umožňoval. Jiný závěr by byl i nespravedlivý (diskriminační) vůči mnoha a mnoha ostatním poškozeným, u nichž bylo již deklarováno, že za minulého režimu byli nezákonně vězněni, a zadostiučinění (nelze-li za něj snad pokládat odškodnění podle zvláštní právní úpravy, kupř. zákona č. 119/1990 Sb.) nedosáhli. Vedlejší účastník řízení z důvodu, že podle jeho názoru obecné soudy věc posoudily ústavně konformním způsobem, navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.
11. Vedlejší účastník řízení pak dne 1. července 2013 doručil Ústavnímu soudu doplnění svého původního vyjádření. V tomto doplnění vyjádření provedl rozbor dosavadní judikatury Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných případech, konkrétně nálezů vydaných pod sp. zn. I. ÚS 3438/11, IV. ÚS 3439/11, IV. ÚS 662/12 a II. ÚS 4877/12 ze dne 30. 5. 2013 (N 98/69 SbNU 655), s tím, že Ústavním soudem prezentovaná teze o odvození aplikovatelnosti Úmluvy z doby rozhodnutí o rehabilitaci odporuje principu zákazu retroaktivity i obecným zásadám spravedlnosti. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení každý subjekt práva, stát nevyjímaje, musí být informován o následcích svého konání; tyto nelze dovozovat až ex post. Retroaktivita neboli zpětná účinnost (popřípadě zpětné působení) právního předpisu je definována jako stav, kdy tento právní předpis působí i zpětně, tj. do doby před svou platností. Tato pravá retroaktivita se pokládá za nepřípustnou legislativní techniku, neboť je v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty. Zde vedlejší účastník řízení zdůraznil, že předmět nyní projednávané ústavní stížnosti spadá do oblasti civilního práva, a nikoli práva trestního, kde je naopak retroaktivita ve prospěch obviněného přípustná (jak ostatně plyne již z čl. 40 odst. 6 Listiny). Byť v některých případech shledal zákonodárce retroaktivní působení přípustným [kupříkladu zpětné působení přechodných ustanovení v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve smyslu novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. pro případy satisfakce za porušení práva na přiměřenou délku řízení], jen těžko lze přisvědčit tomu, že retroaktivní působení právní normy by mělo být při absenci výslovné dikce zákona či normy vyšší právní síly dovozováno pouze jejím výkladem. Jak ostatně dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. května 2013 č. j. 30 Cdo 3349/2012-104 (in www.nsoud.cz), zásah do práv poškozeného, jenž má jednorázovou povahu a skončil ještě před nabytím účinnosti Úmluvy pro daný stát, nelze podle Úmluvy posuzovat. Opačně by podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva bylo možno postupovat v případě, pokud by práva garantovaná Úmluvou byla porušována trvale a toto porušování by v době účinnosti Úmluvy nebylo ukončeno. O takovou situaci se však podle přesvědčení vedlejšího účastníka řízení v posuzované věci nejedná, neboť k porušení práv stěžovatelky došlo omezením osobní svobody výkonem trestu, z něhož byla stěžovatelka propuštěna řadu let před změnou společenských poměrů v naší zemi (v roce 1984). Nejvyšší soud ve výše označeném rozhodnutí též dovodil, že teze o možnosti aplikace Úmluvy na případy osob, jejichž osobní svoboda byla omezena výkonem trestu za minulého režimu a které byly následně rehabilitovány, patrně odporuje i mezinárodně zakotvenému zákazu retroaktivity obsaženému ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu. K tomuto názoru Nejvyššího soudu se vedlejší účastník řízení připojuje a shodně též zastává přesvědčení, že rozhodnutí o rehabilitaci osoby stíhané za minulého režimu nevyvolává rehabilitovanému nemajetkovou újmu, a nezakládá tak nárok na odškodnění či satisfakci, neboť je pouze podmínkou pro přiznání možného nároku na odškodnění (v mezích právní úpravy zákonem č. 119/1990 Sb.). I v obecné rovině přitom teorie práva postuluje, že odpovědnostní vztah vzniká ze škodní události, jíž v předmětné množině právních případů bude dřívější (rehabilitací odklizené) rozhodnutí o trestu a jeho výkon. S těmito klíčovými argumenty se žádný ze tří výše uvedených nálezů Ústavního soudu nevypořádal. Vedlejší účastník řízení je dále přesvědčen, že Ústavní soud se v předmětných nálezech také odchýlil od racia svého dřívějšího rozhodování, vyjádřeného ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Vedlejší účastník řízení míní, že v daném stanovisku Ústavní soud vyjádřil závěr, že právní normy kladoucí si za cíl vypořádat se s křivdami doby minulé jsou k obecnému právu ve vztahu speciality a neměly by být obcházeny užitím obecných právních předpisů. Přitom Ústavní soud sám vyjadřuje pochopení pro faktickou situaci, že křivdy způsobené dobou nesvobody lze toliko zmírnit, nikoliv však zcela napravit, a že je v diskreci zákonodárce, jakou formu či rozsah tohoto zmírnění zvolí. Přitom Ústavní soud kritizuje obecné soudy za to, že "prizmatem dnešní právní teorie, vycházejíce ze skutečností nastalých před několika desítkami let, posuzují tehdejší úkony státní správy a jejich důsledky." Vedlejší účastník řízení je přesvědčen, že právě tímto způsobem sám Ústavní soud ve výše označených nálezech postupoval, když specifičnost situace nápravy křivd způsobených orgány státu, jehož je Česká republika toliko právním nástupcem, dostatečně nezohlednil.
12. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka řízení je namístě zohlednit skutečnost, že zde nestojí toliko právo poškozených, jejichž svoboda byla nezákonně omezena za minulého režimu, na satisfakci, ale též právo státu na stabilitu a předvídatelnost právních vztahů, jakož i spravedlivý proces. Pokud Ústavní soud ve svých nálezech rozšiřuje meze pro odškodňování dané zákonem, dlužno podotknout, nejenže se fakticky stává pozitivním zákonodárcem, ale také zatěžuje daňové poplatníky (jak ostatně Ústavní soud předeslal ve svém usnesení ze dne 19. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 533/03; dostupném na http://nalus.usoud.cz). V této situaci se jeví žádoucím podrobit projednávanou problematiku testu proporcionality mezi dotčenými právy. Bohužel Ústavní soud tak dosud ve svých nálezech neučinil, a to přesto, že se tohoto testu jako obiter dictum v jiných věcech často dovolává. Závěry obsažené ve shora označených nálezech Ústavního soudu by přitom v podstatě vedly k tomu, že o aplikovatelnosti Úmluvy na konkrétní postup orgánů moci veřejné by nerozhodoval předem známý objektivní princip (tedy ten, že jednání subjektů práva se posuzuje podle právních norem účinných ke dni, kdy k jednání došlo), ale fakticky zákonodárce tím, že toto jednání následně podrobí dalšímu přezkumu. Lze si jistě představit i situaci, kdy je rehabilitována osoba odsouzená v době mezi 25. únorem 1948 (viz §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.) a 3. listopadem 1950 (Úmluva byla sjednána v Římě dne 4. listopadu 1950). Pokud by vedlejší účastník měl přisvědčit tezi vyjádřené ve třech shora označených nálezech Ústavního soudu, bylo by podle jeho názoru nutné aplikovat ustanovení Úmluvy i na jednání státu, k němuž došlo v době, kdy samotná Úmluva ještě nebyla v existenci. Absurdita tohoto závěru podle přesvědčení vedlejšího účastníka řízení vyslovenou tezi vyvrací, přičemž vedlejší účastník řízení zároveň vyjadřuje pevný názor, že podobným způsobem není Úmluva vykládána v žádném ze svých signatářských států. Vedlejší účastník řízení zároveň vyjadřuje přesvědčení, že názor Ústavního soudu publikovaný v označených nálezech by měl diskriminační dopad také na ostatní poškozené, u nichž Ústavní soud takto preferenční zacházení nedovolil (viz rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 533/03). Je historickou skutečností, že dvacáté století bylo dobou složitou, během níž se státní uspořádání Čech a Moravy změnilo více než pětkrát, některé z vládnoucích režimů zhusta porušovaly lidská práva, nepopiratelně bylo spácháno obrovské množství dějinných i čistě osobních křivd. Nicméně vedlejší účastník řízení je přesvědčen, že má-li být přikročeno k nápravě těchto křivd, je třeba tak činit na základě řádného a legitimního legislativního procesu mocí zákonodárnou, a nikoli (nesmírně) extenzivním výkladem vybočujícím z obecných zásad práva, k němuž Ústavní soud v těchto věcech přistoupil a jenž bude mít ve svém důsledku za následek uložení vedlejšímu účastníku řízení (respektive daňovým poplatníkům) takové povinnosti, kterou po něm za současného stavu (nebude-li politická vůle právním předpisem zakotvit jinak) nelze spravedlivě požadovat. S poukazem na shora uvedené vedlejší účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
13. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, včetně doplnění původního vyjádření, stěžovatelce, která v replikách k těmto vyjádřením ze dne 6. května 2013 a ze dne 26. října 2013 uvedla, že Městský soud v Praze ve svém vyjádření neřešil konflikt mezi judikaturou Ústavního soudu a napadeným rozhodnutím. Obvodní soud pro Prahu 2 své rozhodnutí rovněž obhajuje, přičemž nález sp. zn. I. ÚS 3438/11 dezinterpretuje způsobem, na který upozornil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11. Ke vzneseným obavám vedlejšího účastníka řízení, že přiznáním zadostiučinění jsou znevýhodněni ti, kteří byli podle zákona č. 119/1990 Sb. rehabilitováni dříve, lze pak podle názoru stěžovatelky dodat, že ti, kdo byli rehabilitováni později, jsou na tom podle jejího názoru hůře, neboť některé nároky už nemohou získat (viz např. nevratnou lhůtu v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945) nebo je jejich zpětné vyplácení limitováno [viz např. pětiletý limit v ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v návaznosti na příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, nebo zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů]. K otázce kladené vedlejším účastníkem řízení, proč stěžovatelka, pokud pociťovala újmu, návrh na svoji rehabilitaci nepodala dříve a učinila tak až téměř po dvaceti letech po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb., stěžovatelka sdělila, že až po setkání s advokátem, který ji nyní zastupuje, se dozvěděla, že je možné podat návrh podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Pokud jde o aplikaci Úmluvy na daný případ, vedlejší účastník řízení pak podle názoru stěžovatelky pokračuje ve své dezinformaci, kterou učinil již ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 3439/11. Vedlejší účastník řízení totiž odvozuje promlčení nároku z šestiměsíční lhůty (čl. 35 odst. 1 Úmluvy), která se však vztahuje k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, a nikoliv k podání žaloby u obecného soudu. Podle názoru stěžovatelky Ústavní soud ve svých nálezech plynule navázal na nálezy předchozí, přičemž k úvahám Ústavního soudu v jeho rozhodnutích vydaných před 27. dubnem 2006 není třeba přihlížet z důvodu, že náhrada nemateriální újmy byla do českého právního řádu výslovně zakotvena až zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 27. dubna 2006. Stěžovatelka má za to, že veškeré polemiky vedlejšího účastníka řízení směřující proti argumentaci Ústavního soudu jsou nadbytečné, protože závěry Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány, tedy i pro vedlejšího účastníka.
IV. Rozhodování bez ústního jednání
14. V souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (včetně zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
V. Právní východiska k ústavní stížnosti
15. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v Ústavě nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavní soud pak ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce chráněných ústavním pořádkem České republiky.
16. Dotčený čl. 5 Úmluvy upravuje právo na svobodu a osobní bezpečnost. Relevantní část čl. 5 odst. 1 Úmluvy zní:
"Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
...".
Ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy zní:
"Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění."
17. Ustanovení čl. 17 Úmluvy - Zákaz zneužití práv - zní:
"Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví."
18. Úmluva počítá i s možností nezákonného odsouzení a s odškodněním za toto nezákonné odsouzení (čl. 3 Protokolu č. 7). Usnesení čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě zní:
"Je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby."
19. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem k ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, které stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon, není ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny přímo aplikovatelné (nelze z něj nárok dovodit přímo), neboť podmínky a podrobnosti nároku na náhradu škody, včetně škody nemateriální, upravuje zákon.
20. Otázkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu včetně nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku, se Ústavní soud opakovaně zabýval. Již v usnesení ze dne 25. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 162/04 (in http://nalus.usoud.cz) ve věci stěžovatele, který byl v období od 19. února 1968 do 15. května 1968 ve vazbě a dále ve výkonu trestu v období od 1. listopadu 1974 do 31. srpna 1975, konstatoval, že stěžovateli, který nebyl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., vzniklo právo na odškodnění již samotnou právní mocí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 1996 sp. zn. 2 Tzn 75/96, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby a jímž byly zrušeny rozsudky vynesené soudy nedemokratického režimu soustavně porušující lidská práva a svobody. K tomu Ústavní soud uvedl, že stěžovatel má nárok nejen na náhradu skutečné škody, ale i nemateriální újmy, která mu vznikla především zásahem do jeho osobní svobody a majetkových práv.
21. V nálezech ze dne 4. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 a ze dne 30. května 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12 Ústavní soud provedl rozbor své dosavadní judikatury [nálezy ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), ze dne 11. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115), ze dne 21. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230) a ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497)] a poukázal na nejednotnost postupu obecných soudů ve skutkově podobných věcech v tom smyslu, že obecné soudy na skutkovou problematiku nahlíží jiným prizmatem a aplikují zcela odlišné právní předpisy. K tomu poukázal na rozsudky Městského soudu v Praze, předložené stěžovateli, jež se týkaly nezákonného trestního stíhání a věznění osob v období 50. a následujících let, které byly vydány v období od 14. ledna 2010 do 18. dubna 2012, v jejichž odůvodnění již konkrétně uvedené senáty Městského soudu v Praze vycházely z judikatury Ústavního soudu, včetně poukazu na závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04, že bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů, případně domácí civilistická doktrína, je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, tudíž že je třeba odškodňovat jak škodu materiální, tak i nemateriální.
22. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné i to, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. nález ze dne 3. února 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].
23. Podle názoru Ústavního soudu by závěr o nemožnosti zpětné aplikace Úmluvy a z něj vyplývající závěr o nemožnosti poskytnout osobám zbaveným svobody před 18. 3. 1992 nemateriální újmu odporoval dnes platným konstitutivním hodnotám a principům demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.)]. Při hodnocení událostí, k nimž došlo v době "předlistopadového režimu" nelze odhlédnout od skutečnosti, že demokratický právní stát vychází z respektu k liberální myšlence přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlence úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Mezi ně patří i právo na odškodnění v případě nezákonného zatčení nebo zadržení v rozporu s pravidly, která upravuje čl. 5 Úmluvy.
24. V této souvislosti na posuzovaný případ dopadají myšlenky vyslovené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217; body 43 a 44): "Judikatura Ústavního soudu nezřídka byla a dosud je konfrontována s přístupem obecných soudů k právu typickým právě pro koncepci práva předlistopadového; tedy s pojetím práva formalistickým, čistě pozitivněprávním, vycházejícím toliko z jazykového výkladu, aniž by - mnohdy - obecné soudy vzaly v úvahu účel a smysl vykládaných právních předpisů a povinnost chránit základní práva a svobody; to platí dokonce i u těch předpisů, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 40/21 SbNU 353), I. ÚS 792/06 ... a mnoho dalších]." Na to Ústavní soud navázal v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (N 191/67 SbNU 293), který se týkal účasti zpěváka J. H. na soudní rehabilitaci, kde varoval: "... kam až mechanická aplikace práva, odcizená od lidského prvku, může dospět. Právo je zde však pro člověka, aby se mu lépe žilo (v interakci s ostatními) a není samoúčelem. Proto je třeba při jeho používání vždy hledat jeho smysl a v souladu s nalezeným smyslem postupovat. Jinak může generovat důsledky absurdní. Jde sice někdy o profesionálně náročnější operaci, avšak právě proto funkce soudce vyžaduje vysokou schopnost uvážlivosti, aby veřejnost věřila ve schopnost soudů rozhodovat rozumně a spravedlivě." (bod 42). Přesně k takovým absurdním důsledkům podle Ústavního soudu došlo v tomto případě, kde stěžovatelka byla odškodněna pouze za újmu majetkovou ve výši 2 783 Kč, její žádost o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč byla zamítnuta v celém rozsahu.
25. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)].
26. Ústavní soud nemůže v posuzovaném případě obecným soudům vytknout svévoli, jelikož postupovaly v intencích konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Dovolací soud totiž striktně setrvává na svém stanovisku, že pokud došlo k nezákonnému zatčení nebo zadržení předtím, než ve vztahu k České republice vstoupila v platnost Úmluva (tj. přede dnem 18. března 1992), nelze přiznat zadostiučinění za nemateriální újmu přímou aplikací čl. 5 odst. 5 této Úmluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. 30 Cdo 2086/2011, usnesení ze dne 28. května 2013 sp. zn. 30 Cdo 3349/2012 a sp. zn. 30 Cdo 4015/2011, usnesení ze dne 29. května 2013 sp. zn. 30 Cdo 2916/2012 a sp. zn. 30 Cdo 3846/2011, či usnesení ze dne 12. června 2013 sp. zn. 30 Cdo 1663/2012 a ze dne 24. června 2013 sp. zn. 30 Cdo 1511/2012 in www.nsoud.cz). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vychází z toho, že není správná úvaha, že pro posouzení nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., z hlediska časové působnosti je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení, neboť podle jeho názoru zprošťující trestní rozhodnutí, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takové rozhodnutí není podle názoru Nejvyššího soudu skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním.
27. Ústavní soud připomíná, že je nutné respektovat v prvé řadě normy obsažené v aktech ústavního pořádku a z nich vyvěrající základní principy právní, v nichž své místo docela samozřejmě zaujímají i obecné ideje spravedlnosti, dobré mravy v širším slova smyslu. Ukáže-li se ve světle okolností konkrétního případu, že lpění na doslovné aplikaci určitého ustanovení by ve skutečnosti vedlo k nevratnému poškození práv jedné strany, zejména pak na úkor strany druhé, je třeba od něj upustit a postupovat tak, aby k takové újmě nedošlo. Kterékoli ustanovení právního předpisu je totiž způsobilé přivodit újmu, je-li použito způsobem, který nešetří jeho podstaty a smyslu, popř. způsobem, který vede k popření subjektivních práv jako takových, možnosti jejich řádného výkonu a uplatňování [srov. nález ze dne 20. června 2013 sp. zn. II. ÚS 1860/12 (N 113/69 SbNU 833)].
28. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (in www.nsoud.cz), kterým byl posuzován případ, kdy dovolatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy za omezení svobody v důsledku vazby a výkonu odnětí svobody v období od 27. října 2000 do 9. října 2002 v souvislosti s trestním řízením, v němž byl rozsudek o trestu zrušen a dovolatel byl zproštěn obžaloby, dovolací soud judikoval, že: "Právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. března. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem nelze přiznat přímo na základě čl. 36 odst. 3 Listiny." K tomu Nejvyšší soud zmiňuje i čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě o odškodnění za nezákonné odsouzení, které je speciálním ustanovením upravujícím odškodnění za nezákonné odsouzení v případě tzv. justičního omylu a jehož účelem je zejména přimět státy, které dosud nemají ve svém právním řádu zákon upravující zvláštní veřejnoprávní úpravu odpovědnosti státu, aby v tomto smyslu svou legislativu zavedly či upravily tak, aby byla v souladu s Protokolem č. 7 k Úmluvě. Odkaz na vnitrostátní zákon a praxi v čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě podle názoru Nejvyššího soudu současně neznamená, že v případě, kdy vnitrostátní zákon a praxe neumožňují odškodnit způsobenou újmu, se tato újma neodškodní. Naopak, podle tzv. vysvětlující zprávy k Protokolu č. 7, z níž při výkladu čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě vychází ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva, mají státy povinnost zajistit, aby existoval takový vnitrostátní zákon nebo praxe, které odškodnění způsobené újmy umožní.
29. K tomu Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku dovodil, že: "... vnitrostátní právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je z hlediska obsahu nároku na náhradu škody užší, než jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Za takových okolností je proto nezbytné přistoupit k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jež má v souladu s čl. 10 Ústavy přednost před zákonnou úpravou, jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky jeho aplikace ve smyslu čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy ... Čl. 5 Úmluvy v obecné rovině vyžaduje, aby zbavení svobody bylo materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5 Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení svobody nezbytně provázet." V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 rovněž konstatoval, že: "... podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy."
30. Evropský soud pro lidská práva konstatuje porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy pouze tehdy, pokud vnitrostátní právní systém odškodnění nepřiznává, neboť výkon práva podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy musí být zajištěn dostatečně jistým způsobem (Bulletin advokacie, Stručná rukověť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech, zvláštní číslo, březen 2013, s. 82). Z uvedeného plyne, že pokud je shledáno porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost před zákonem.
31. Úmluva přitom nespecifikuje, v jaké formě má být v případě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy takové odškodnění oběti zatčení nebo zadržení poskytnuto. Na tomto místě je nutno poznamenat, že Evropský soud pro lidská práva sám může přiznat spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy, je-li porušeno právo (či svoboda) garantované Úmluvou a jsou-li pro to splněny další podmínky. Toto spravedlivé zadostiučinění pak zpravidla spočívá v poskytnutí finanční kompenzace. Kupříkladu ve věci Kudla proti Polsku (rozsudek ze dne 26. října 2000, stížnost č. 30210/96) stěžovatel neprokázal, že tvrzená materiální újma skutečně vyplynula z jeho držení ve vazbě. Proto nic neodůvodňuje, aby v tomto směru bylo přiznáno odškodnění. Naproti tomu stěžovatel utrpěl morální újmu - zejména vzhledem k úzkosti a pocitu frustrace vyvolaným dlouhým trváním vazby a řízení - která není dostatečně kompenzována konstatováními o porušení Úmluvy. Rozhoduje spravedlivě, přiznal Evropský soud pro lidská práva stěžovateli v daném případě částku 30 000 PLN. Dostatečným spravedlivým zadostiučiněním k odčinění morální újmy však může být též samotné konstatování porušení práva garantovaného Úmluvou (srov. rozsudek ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice ze dne 21. října 2003, stížnost č. 29010/95, §89, či rozsudek ve věci Friedrich proti České republice ze dne 26. října 2006, stížnost č. 12108/03, §25). Již z tohoto pohledu je možné dovodit, že soudy přímo aplikující Úmluvu mohou v případě porušení Úmluvou garantovaného práva přiznat odškodnění (zadostiučinění) i v jiné formě než jen v penězích. Nic ale nebrání tomu, aby soud přistoupil k přiznání více forem odškodnění (tedy jak peněžní, tak i v případě omluvy nepeněžní, což o omluvě může platit i pro případ konstatování porušení práva), je-li to vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu přiměřené.
32. Evropský soud pro lidská práva ve svých četných rozhodnutích opakuje, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je dodržen tehdy, je-li možné uplatnit nárok na náhradu škody za zbavení svobody, ke kterému došlo za podmínek odporujících odstavcům 1, 2, 3 nebo 4. Nárok na náhradu škody stanovený v odstavci 5 tedy předpokládá, že bylo konstatováno porušení některého z ostatních odstavců, a to buď vnitrostátním orgánem, nebo orgány Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Crabtree ze dne 25. února 2010, stížnost č. 41116/04, §48). Evropský soud pro lidská práva přitom zdůraznil, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tak jak je formulován zejména v anglické verzi, požaduje, aby nárok na odškodnění byl vymahatelný nebo vykonatelný (Evropská úmluva o lidských právech, Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek. C. H. Beck, 1. vydání 2012, s. 562, čl. 122).
33. Evropský soud pro lidská práva přiznává nárok na náhradu za morální újmu i v případech, kdy se stěžovatelé domáhají odškodnění v souvislosti s vydanými restitučními zákony. Ve věci Tesař a ostatní proti České republice, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. června 2011, stížnost č. 37400/06: V roce 1977 převedl stát na stěžovatele rodinný dům, který získal konfiskací, a původní vlastník se v roce 1992 domáhal podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") vydání nemovitostí. Stěžovatelé byli nuceni nemovitosti v roce 2008 opustit. Podle Evropského soudu pro lidská práva došlo ke spornému zásahu na základě zákona č. 87/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. dubna 1991 (bod 67). Vyklizení nemovitosti odráželo požadavky obecného zájmu, zásah směřoval nejen k ochraně zájmů původního vlastníka, ale sledoval také legitimní cíl, kterým byla náprava předchozích křivd a ochrana legality právních úkonů. Evropský soud pro lidská práva prohlásil stížnost za přijatelnou mimo jiné i v části týkající se práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku.
34. Ve věci Zich a ostatní proti České republice, rozsudek ze dne 18. července 2006, stížnost č. 48548/99: Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práva pokojně užívat majetek zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jednalo se o případ, kdy v šedesátých letech dvacátého století původní vlastníci převedli nemovitosti v Praze 3 na stát. V roce 1981 nabyl vlastnictví k nemovitostem v Praze právní předchůdce bytového družstva, jehož členy byli stěžovatelé. Dne 3. října 1991 původní vlastníci podali návrh k soudu na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. a nemovitosti jim byly poté bytovým družstvem vydány. Členové bytového družstva žalovali Českou republiku o zaplacení rozdílu mezi kupní cenou a částkou vynaloženou na modernizaci nemovitostí. Dne 11. října 2006 vláda České republiky a členové bytového družstva na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, kterým byla přiznána náhrada morální újmy ve výši 6 000 €, vyřešili i náhradu materiální újmy smírným dořešením tak, že vláda České republiky zaplatila stěžovatelům dohodnuté částky.
35. Ve věci Thiermann a další proti Norsku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 8. března 2007, stížnost č. 18712/03, se jednalo o odškodnění morální újmy způsobené v souvislosti s deportací válečných dětí. Část nároků prvních sedmi stěžovatelů prohlásil Evropský soud pro lidská práva za promlčené z důvodu, že řízení o náhradu škody zahájili až v roce 1999 (v Norsku nabyla Úmluva účinnosti 3. září 1953), přičemž neshledal náznaky, že by od doby, kdy Úmluva nabyla v Norsku účinnosti, existovala státní činnost směřující proti válečným dětem a zahrnující opakované jednání neslučitelné s Úmluvou a oficiální toleranci ze strany státních orgánů Norska takové povahy, že by způsobilo neúčinnost a marnost řízení a učinilo pravidlo o vyčerpání vnitrostátních prostředků nepoužitelné. Evropský soud pro lidská práva je přesvědčen, že s ohledem na celkový kontext případu a na vlastní judikaturu týkající se práva na přístup k soudu v případech osobní újmy (srov. zejména Stubbings a další proti Spojenému království, rozsudek ze dne 22. října 1996, stížnost č. 22083/93 a 22095/93, §50) náleží hodnocení provedené vnitrostátními soudy plně do sféry jejich míry uvážení (margin of appreciation).
36. V případu Linkov proti České republice, rozsudek ze dne 7. prosince 2006, stížnost č. 10504/03, se jednalo o odmítnutí registrace politické strany (Liberální strany) v roce 2000. V §42 Evropský soud pro lidská práva uvedl, že mu nepřísluší vyjadřovat se k případným paralelám mezi událostmi, ke kterým došlo v Evropě v době druhé světové války, a událostem z let 1948-1989 na území bývalého Československa. Soud je nicméně toho názoru, že případ je třeba posuzovat s přihlédnutím k jeho historickému a politickému kontextu. V tomto ohledu poznamenal, že po změně režimu v roce 1989 přijal český zákonodárce dva zákony (zákon č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), ve kterých se uvádí, že komunistický režim trvale a systematicky porušoval lidská práva, základní principy demokratického právního státu, mezinárodní dohody i své vlastní zákony a že pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny a perzekvovat své občany.
37. Ve věci Dvořáček a Dvořáčková proti Slovensku, rozsudek ze dne 28. července 2009, stížnost č. 30754/04, byl posuzován nárok na náhradu škody za nedbalost lékařů: Dne 26. října 1987 slečna I. D. zahájila se svými rodiči řízení před okresním soudem - požadovali náhradu škody z důvodu, že zdraví slečny I. D. bylo vážně a trvale poškozeno v důsledku nedostatků v postnatální péči v roce 1981, které se jí dostalo v nemocnici. V §38 tohoto rozsudku Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že existence oběti porušení, čili jednotlivce, který je osobně dotčený namítaným porušením práv garantovaných Úmluvou, je nepostradatelná pro uvedení ochranného mechanismu Úmluvy do chodu, i když toto kritérium by v řízení nemělo být aplikováno rigidně, mechanicky a nepružným způsobem (srov. Karner proti Rakousku, rozhodnutí ze dne 24. července 2003, stížnost č. 40016/98, §25). Dále pak v §48 uvedl, že nicméně Česká a Slovenská Federativní Republika, jejíž se stalo Slovensko nástupnickým státem, uznala právo individuální stížnosti zakotvené v čl. 34 Úmluvy dne 18. března 1992. Soud proto nemá jurisdikci prozkoumat namítané nedostatky ve zdravotní péči o dceru stěžovatelů v osmdesátých letech. Pro povinnost státu plnit závazky může být určující obecný princip mezinárodního práva, podle kterého stát nemůže omlouvat porušení smluvních ujednání s poukazem na vlastní legislativu. V §53 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že je pravda, že uplynulo více než 20 let od namítaných nedostatků ve zdravotní péči o dceru stěžovatelů a její smrti, jež, jak stěžovatelé naznačovali, byla přičitatelná těmto nedostatkům. Nicméně má za to, že v předloženém případě a bez ohledu na výsledek řízení, které stěžovatelé zahájili, procesní požadavek čl. 2 vést efektivní vyšetřování vzešel v kontextu napadeného řízení po smrti slečny I. D. v roce 2004.
38. Ve věci Matveyev proti Rusku, rozsudek ze dne 3. 7. 2008, stížnost č. 26601/02, Evropský soud pro lidská práva posuzoval situaci stěžovatele, který byl v roce 1981, čili pochopitelně v době před přijetím Úmluvy, pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky. V roce 1999, poté, co se Ruská federace stala smluvní stranou Úmluvy, byl tento rozsudek zrušen a stěžovatel požadoval rovněž zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Evropský soud posuzoval, zda je na tuto situaci aplikovatelný čl. 3 Protokolu č. 7, a dospěl k závěru, že je, rozhodné pro něj bylo datum zrušení pravomocného rozhodnutí.
39. Z principu subsidiarity Úmluvy vyplývá, že smluvním stranám nic nebrání, aby poskytly standard vyšší či i v jiných oblastech, než jej poskytuje Úmluva, což se odráží i v jejím čl. 53. To stvrzuje i judikatura ve vztahu k právu na osobní svobodu a bezpečnost dle dotčeného čl. 5 Úmluvy, podle které "... Úmluva zakotvuje minimální standardy, nikoli nejlepší řešení, a je na smluvních stranách Úmluvy, zda chtějí poskytnout další ochranu či záruky" (viz Brecknell proti Spojenému království, rozsudek, 27. 11. 2007, č. 32457/04, §70). Právní názor Ústavního soudu, že by osobám omezeným na svobodě za minulého režimu, které byly až po 18. 3. 1992 účastny soudní rehabilitace, mělo být přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a nikoliv pouze odškodnění za újmu majetkovou, je poté aplikací tohoto principu v dané věci.
VI. Posouzení ústavní stížnosti
40. Ústavní soud se zřetelem ke všemu výše uvedenému, po posouzení okolností daného případu a po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.
41. Ustanovením §31a zákona č. 160/2006 Sb. byl do našeho právního řádu začleněn nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Přitom, jak vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu, byl zákonodárce jednoznačně motivován deficity vnitrostátní úpravy právě ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy a snahou uvést vnitrostátní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklaruje jeho existenci. Tento nárok byl již v minulosti založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.
42. Při střetu základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, když ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv [srov. nález ze dne 9. února 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97 (N 17/10 SbNU 113)]. Na jedné straně je zde veřejný zájem ekonomických možností státu a na druhé zájem podle požadavků Listiny a Úmluvy na svobodu, důstojný život a dodržování ústavně zaručených práv, v případě stěžovatelky práva na nemateriální odškodnění v souvislosti s porušením práva na svobodu.
43. Ústavní soud v nálezu ze dne 4. května 2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.) ve věci návrhu na zrušení ustanovení §442 odst. 1 a §449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s uplatněným nárokem na náhradu nemateriální škody (citové újmy) při ztrátě blízké osoby judikoval, že: "... z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva (PETL - Principles of European Tort Law), které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativu evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje." Nemajetková újma stejně jako majetková újma se podle PETL hradí vždy, pokud poškozenému vznikne a pokud jsou splněny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
44. V souvislosti s vývojem judikatury v oblasti nároku na náhradu za nemajetkovou újmu dovodil následně i Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (bod 26), ve kterém posuzoval případ odpovědnosti za nezákonná rozhodnutí vydaná před účinností zákona č. 160/2006 Sb., že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. března. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Vnitrostátní právní úprava, obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je podle názoru Nejvyššího soudu zde uvedeného z hlediska obsahu nároku na náhradu škody užší, než jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Za takových okolností je proto nezbytné přistoupit k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jenž má v souladu s čl. 10 Ústavy přednost před zákonnou úpravou, jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky jeho aplikace ve smyslu čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Nejvyšší soud tak citovaným rozhodnutím dovodil přímou aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy rozhodnutí vydaných před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Lze připomenout, že změna judikatury Nejvyššího soudu v uvedeném případě zásadně neodporuje postulátům právní jistoty. V daných případech je řešen časový střet právních norem - Úmluvy a vnitrostátní úpravy podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž se jedná o tzv. nepravou retroaktivitu, kde jde o střet principu právní jistoty a principu rovnoprávnosti (rovnosti před zákonem), resp. o vyvažování formální a materiální spravedlnosti v právu.
45. V posuzovaném případě konkrétní skutečnost z minulosti (výkon vazby), rozhodná pro vznik nároku na náhradu nemateriální újmy, za situace, kdy stěžovatelka byla zadržena dne 14. srpna 1970, do vazby vzata dne 18. srpna 1970, z vazby propuštěna dne 7. září 1970 a usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. února 2010 č. j. 1 Nt 1112/2009-11 byla podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci, se stala právní skutečností pro určité vztahy vzniklé za existence Úmluvy, která byla sjednána v roce 1950 a pro Českou republiku nabyla účinnosti 18. března 1992.
46. Úmluva, která obsah i výklad českého ústavního práva ovlivnila významným způsobem, je ústavním nástrojem evropského veřejného pořádku a sjednocuje minimální rozsah ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře zpravidla poskytuje širší míru ochrany konkrétního základního práva upraveného v Úmluvě než konkrétního základního práva upraveného v Listině (kupř. procesní záruky podle čl. 5 a 6 Úmluvy). Ústavní soud pak svými rozhodnutími (uvedenými v bodech 20 a 21) přiznal osobám zbaveným osobní svobody v případě zrušených rozsudků vynesených soudy v době nesvobody právo na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku. Ústavní soud přitom vyšel z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, tedy že pojem škoda znamená jak škodu hmotnou, tak škodu nehmotnou.
47. Je evidentní, že jak Nejvyšší soud, tak i vedlejší účastník řízení nerespektují čl. 5 odst. 5 Úmluvy, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ani judikaturu Ústavního soudu a zcela pomíjí význam a účel čl. 5 odst. 5 Úmluvy pro případy vzniku práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu osob způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu v době před 18. březnem 1992. Pokud přitom dojde ke zrušení rozhodnutí vynesených soudy nedemokratického režimu, popřípadě je konstatována účast na rehabilitaci, přísluší osobám nezákonně zbaveným svobody vůči státu vymahatelné právo na odškodnění, a to jak majetkové, tak i nemajetkové. Vedlejší účastník řízení stěžovatelce materiální odškodnění za výkon vazby a trestu podle zákona č. 119/1990 Sb. přiznal ve výši 2 783 Kč sdělením ze dne 22. prosince 2010. K tomu uvedl, že náhradu nemateriální újmy nebylo možné přiznat, neboť tato nemá oporu v zákoně č. 119/1990 Sb., který je ve vztahu speciality k zákonu č. 82/1998 Sb., a odkázal stěžovatelku k uplatnění nároku soudní cestou. Stěžovatelce vznikl přitom nárok nejen na náhradu materiální újmy, ale i na náhradu nemateriální újmy, a to především zásahem do její osobní svobody. Nárok na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu, se v daném případě odvíjí od účasti stěžovatelky na rehabilitaci, takže až od vydání rozhodnutí o rehabilitaci, tedy v době, kdy Úmluva byla již pro Českou republiku závazná, mohla stěžovatelka odškodnění požadovat.
48. K odkazu vedlejšího účastníka řízení na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (bod 11) Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že dané stanovisko bylo vydáno v souvislosti s obcházením restitučních předpisů žalobami o určení vlastnického práva podle práva občanského, tudíž je nelze pro odlišnost právního základu na předmětnou věc aplikovat. Ani další námitky vedlejšího účastníka řízení, vyslovené v jeho vyjádření i v doplnění vyjádření, nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť plynou z jeho nesprávného výkladu příslušných článků Úmluvy a v tomto směru odkazuje na obsah replik stěžovatelky (bod 13).
49. Ústavní soud v daném případě konstatuje, že se jedná o specifický případ, jenž nastal v souvislosti s rehabilitací osob vězněných v době nesvobody podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelce vzniklo právo na odškodnění již samotnou právní mocí usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. února 2010 č. j. 1 Nt 1112/2009-11, kterým byla podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci. Český právní řád neumožňoval náhradu nemajetkové újmy utrpěné v důsledku nezákonného zbavení svobody v období nesvobody, a poté až do přijetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění novelizovaném zákonem č. 160/2006 Sb., který již nárok na náhradu nemajetkové újmy obsahuje. Ani pak však stěžovatelka, s ohledem na povahu svého nároku, nemohla požádat o nemateriální odškodnění, a to až do vyslovení její účasti na soudní rehabilitaci. Proto je třeba vycházet z toho, že v daném případě je třeba upřednostnit právo stěžovatelky na ochranu jejích práv a aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
50. Se zřetelem ke všemu výše uvedenému nemůže obstát názor ve věci rozhodujících soudů uvedený v napadených rozhodnutích, že v posuzovaném případě stěžovatelce nelze náhradu za nemateriální újmu přiznat. Nepřiznání nároku na náhradu nemateriální újmy u osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., za situace, kdy je jim za stejné porušení jejich práva na základě totožných rehabilitačních rozhodnutí přiznávána vedlejším účastníkem řízení náhrada škody za materiální újmu, se jeví za daného stavu jako zcela formalistické. Ústavní soud připomíná, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné dohledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy. V pochybnostech je přitom třeba dát přednost takovému výkladu, který chrání rehabilitované osoby.
51. Lze uzavřít, že pokud v předmětné věci nemateriální újma vznikla zásahem do osobní svobody stěžovatelky, navíc byla vyslovena účast stěžovatelky na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to ve vztahu k období jejího nezákonného zbavení svobody od 14. srpna 1970 do 7. září 1970, nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že v případě uplatňování nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatelky, způsobenou rozhodnutím o vazbě, a vyslovení účasti stěžovatelky na soudní rehabilitaci je nezbytné primárně respektovat ústavní pořádek České republiky, proto je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě došlo před účinností Úmluvy pro Českou republiku.
52. Z uvedených důvodů Ústavní soud dovodil, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze došlo k porušení základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.