ECLI:CZ:US:2014:2.US.1894.14.1
sp. zn. II. ÚS 1894/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 1894/14 ve věci ústavní stížnosti a) Mgr. Alexandra Petra a b) Mgr. Jana Petra, obou zastoupených Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem, se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 36 C 202/2011-44 ze dne 12. února 2014, kterým byla z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného zamítnuta žaloba stěžovatelů o náhradu škody, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení.
Rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 36 C 202/2011-44 ze dne 12. února 2014 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. června 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Brně, kterým mělo být porušeno jejich právo na projednání věci před soudem (právo na spravedlivý proces), garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé vyslovují nesouhlas s právním závěrem soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Podle jejich názoru je statutární město Brno samostatnou právnickou osobou s vlastní právní subjektivitou, jejíž organizační složkou je Městská policie Brno. Mají za to, že v případě přiložení a sejmutí tzv. botičky, včetně poplatku za tento úkon, nejde o výkon přenesené působnosti státní moci, ale o výkon místní samosprávy. Jsou tak přesvědčeni o tom, že žalovali správný subjekt. Závěr soudu označují za překvapivý, neboť z řízení nevzešla žádná skutečnost, která by ho potvrzovala.
II.
3. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 36 C 202/2011 se podává, že stěžovatelé se žalobou podanou soudu dne 14. listopadu 2011 domáhali po žalovaném - statutárním městu Brnu zaplacení částky 7 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody ve smyslu §22 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). K nesprávnému úřednímu postupu ze strany žalovaného mělo dojít jednáním strážníků Městské policie Brno, kteří neoprávněně zajistili osobní automobil ve vlastnictví stěžovatele b) technickým prostředkem zabraňujícím odjezdu vozidla. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem, vydaným v režimu ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, návrh stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že žalovaný není k uplatnění nároku stěžovatelů pasivně legitimován, neboť v projednávaném případě odpovídá za škodu stát.
III.
4. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Městský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, statutární město Brno, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Účastník řízení ani vedlejší účastník řízení však na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nijak nereagovali.
IV.
5. Po zvážení stížnostních námitek, příslušného spisového materiálu a obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
6. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří mezi demokratické právní státy v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, bod 36; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. května 2014 (N 77/73 SbNU 373)].
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou uvedeny v předchozích odstavcích, byly splněny. Shledal, že ač jde o svého druhu bagatelní spor, nebylo možno přehlédnout, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně je v základní a rozhodující otázce, tj. v posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného v případě náhrady škody za nesprávný úřední postup, založeno na ústavně nekonformní interpretaci ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a tento postup vede ve svém důsledku k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Není sporu o tom, že posuzovaná věc je vztahem upraveným zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Zatímco však soud shledal, že "pro případ nesprávného úředního postupu ze strany městské policie, jakožto organizační složky žalovaného", by podle §3 písm. c), §5 písm. b) a §13 uvedeného zákona odpovídal za škodu stát, nikoliv žalovaný, podle názoru stěžovatelů nejde o výkon přenesené působnosti státu, ale o výkon místní samosprávy, neboť žalovaný je samostatnou právnickou osobou s vlastní právní subjektivitou, jehož organizační složkou je městská policie, takže pasivní věcná legitimace žalovaného je dána. Ústavní soud se s názorem stěžovatelů ztotožňuje. Vztah mezi přenesenou působností státu a samostatnou působností obce vychází ze zásady, že není-li určitá činnost zvláštním zákonem výslovně svěřena obci jako výkon státní správy, tj. v přenesené působnosti, jedná se o samostatnou působnost obce.
10. Výkladem ustanovení §1 odst. 2, §19 písm. b) a §22 odst. 1, 2 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci lze vyvodit, že obec jakožto územní samosprávný celek odpovídá podle uvedeného zákona za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem svých orgánů v rámci samostatné působnosti za předpokladu, že dojde ke škodě při výkonu veřejné moci (správy), tedy při uplatňování pravomocí orgánu zmocněného zákonem k rozhodování o právech a povinnostech, subjektům právních vztahů, jež jsou povinny taková rozhodnutí respektovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1134/2011 ze dne 27. března 2013).
11. Podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), (dále jen "zákon o obcích") do samostatné působnosti obce patří zejména záležitosti uvedené v §84, 85 a 102 téhož zákona. Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpisy a místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.
12. Podle ustanovení §84 odst. 1 zákona o obcích zastupitelstvo rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce. Následně podle ustanovení §84 odst. 2 písm. o) téhož zákona zastupitelstvu obce je vyhrazeno zřizovat a zrušovat obecní policii.
13. Vyhláškou města Brna č. 1/1992, která nabyla účinnosti dne 1. března 1992, byla podle §16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), a v souladu s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve městě Brně zřízena městská policie.
14. Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o obecní policii "(O)becní policie je orgánem obce" a podle §24 odst. 1 téhož zákona "(O)bec je povinna nahradit škodu způsobenou strážníkem v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto zákonem".
15. Z výše uvedeného přehledu je zřejmé, že zřízení městské policie spadá do samostatné působnosti statutárního města Brna podle §84 zákona o obcích, přičemž v případě činnosti městských strážníků, konané v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto zákonem, nejde o výkon přenesené působnosti státní moci, ale o výkon místní samosprávy. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že jednáním strážníků Městské policie Brno, kteří neoprávněně zabránili v jízdě osobnímu automobilu ve vlastnictví stěžovatele b) přiložením technické uzávěry na vozidlo, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, za tvrzenou škodu údajně způsobenou jednáním těchto strážníků odpovídá statutární město Brno.
16. Ústavní soud proto nemůže souhlasit se závěrem soudu, že k žalovanému nároku je věcně pasivně legitimován stát. Podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídají jak stát, tak i územní samosprávné celky, pokud byla škoda způsobena rozhodnutím či nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Protože se strážníci měli dopustit nesprávného úředního postupu v rámci výkonu svého povolání, kdy je toto jednání přičitatelné obci v rámci její samostatné působnosti, stěžovatelé nepochybili, pokud jako žalovaného označili tuto obec - statutární město Brno.
17. Uvedené pochybení městského soudu se negativním způsobem promítá i do roviny ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a nelze mu proto upřít ústavněprávní dimenzi, byť předmětem řízení před soudem byla tzv. bagatelní věc. Tím, že soud dospěl nesprávným výkladem zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci ke zcela překvapivému závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného a odmítl se zabývat věcnou stránkou sporu, tedy tím, zda došlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu a ke vzniku škody a zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, upřel stěžovatelům právo na projednání věci před soudem garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil, aniž by jakkoliv předjímal výsledek dalšího řízení.