infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.11.2014, sp. zn. II. ÚS 2154/14 [ nález / ŠIMÍČEK / výz-3 ], paralelní citace: N 211/75 SbNU 365 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:2.US.2154.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci

Právní věta Lhůta 30 dnů, obsažená v ustanovení §24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, neznamená, že by i po jejím uplynutí nebylo možno namítat a prokazovat neprovozování vozidla jeho vlastníkem. Pokud však vlastník vozidla nereaguje na výzvu podle citovaného zákonného ustanovení, popř. ani na pozdější upomínku k zaplacení, resp. nesdělí a nedoloží, že vozidlo neprovozoval, a učiní tak až v průběhu soudního řízení, může být tato okolnost zohledněna při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřiznáním nákladů jinak úspěšnému vlastníkovi vozidla podle ustanovení §150 občanského soudního řádu.

ECLI:CZ:US:2014:2.US.2154.14.1
sp. zn. II. ÚS 2154/14 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 18. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2154/14 ve věci ústavní stížnosti Karla Bučka, zastoupeného JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem, se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013 č. j. 22 C 143/2013-61 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2014 č. j. 12 Co 753/2013-93, jimiž bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 12 610 Kč za dlužné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 230, Říčany, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Výroky I a III rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013 č. j. 22 C 143/2013-61 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2014 č. j. 12 Co 753/2013-93 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky I a III rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013 č. j. 22 C 143/2013-61 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2014 č. j. 12 Co 753/2013-93 se proto ruší. Odůvodnění: I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu garantované čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel namítané porušení základního práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v nerespektování předchozí judikatury Ústavního soudu a v porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady rovnosti účastníků soudního řízení (ve smyslu unesení důkazního břemene žalobcem, a nikoli žalovaným). 3. Dle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly předchozí judikaturu Ústavního soudu [především nález sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014 (N 48/72 SbNU 543); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz] tím, že mu přikázaly uhradit dlužnou částku ze zákonného pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti"), ačkoli jako vlastník vozidla prokázal, že toto vozidlo nebylo v předmětné době provozováno. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že postačovalo, pokud tuto skutečnost prokazoval až v řízení před soudy, neboť i z judikatury Ústavního soudu plyne, že lhůta stanovená v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti není lhůtou prekluzivní; opačný výklad by byl v rozporu s obecnými interpretačními zásadami stanovenými v občanském soudním řádu i v Listině. Takto tedy stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů, že důkazy o neprovozování vozidla musel prokazatelně uplatnit, včetně připojení potřebných důkazů, písemnou formou u vedlejšího účastníka ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy k zaplacení pojištění odpovědnosti. V této souvislosti též vytýká, že ani občanský soudní řád nezná institut, na základě kterého by navždy byla zcela vyloučena možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a předkládat k nim důkazy; například i v případě nařízené koncentrace řízení občanský soudní řád pregnantně stanoví, v jakých případech soud přihlédne k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům. Navíc pro vznesení námitek považuje za dostačující, pokud v dotčené 30denní lhůtě informoval vedlejšího účastníka o neprovozování vozidla telefonicky, neboť zákon o pojištění odpovědnosti nestanoví formu, v jaké má být neprovozování vozidla oznámeno. 4. Stěžovatel rovněž soudí, že vedlejší účastník nerespektoval jeho postavení slabší smluvní strany a ve výzvě k zaplacení částky odpovídající pojištění z odpovědnosti jej nesprávně poučil o možnosti vznášet proti vyměřenému pojištění námitky. Takto totiž z výzvy na uhrazení dluženého pojištění odpovědnosti nebylo zřejmé, že lhůta 30 dnů, do níž měl doložit, že vozidlo neprovozuje, je lhůtou prekluzivní. Stejně tak nebyl nikterak zpraven o skutečnosti, že dotčené námitky musí vznést písemně. Naopak i z následného jednání vedlejšího účastníka, se kterým byl stěžovatel v písemném kontaktu, dovozoval, že žádná zákonná lhůta pro uplatnění námitek neuplynula. Proto stěžovatel opakovaně vyzdvihuje, že jako právní laik nemohl dovodit prekluzivnost dotčené lhůty, obzvláště za situace, kdy na tuto okolnost nebyl vedlejším účastníkem nikterak upozorněn, a stejně tak nemohl dovodit povinnost vznést námitky proti vyměřenému pojištění odpovědnosti písemně, a nikoli pouze telefonicky. 5. Nad rámec výše uvedeného pak stěžovatel napadá výši přiznané náhrady nákladů řízení (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), neboť poukazuje na skutečnost, že měl zájem na mimosoudním vyřízení věci, což dokládají dopisy stěžovatele adresované vedlejšímu účastníkovi a společnosti vymáhající postoupenou pohledávku, na něž však vedlejší účastník ani vymáhající společnost nikterak nereagovali. Zároveň upozorňuje, že v těchto případech se jedná o bagatelní spory, které nejsou po stránce právní ani skutkové nikterak složité. II. Splnění podmínek řízení 6. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník. 8. Okresní soud odkázal na rozhodnutí ve věci samé a obsah spisové dokumentace, neboť rozhodující soudkyně není v současné době přítomna na pracovišti. 9. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (prostřednictvím Mgr. Ivany Pikalové, předsedkyně senátu) ve svém vyjádření odkázal na skutkové a právní závěry učiněné v dané věci při tehdy sdíleném výkladu příslušných zákonných ustanovení, které považoval za komplexní a dostatečné. Nicméně konstatoval, že obdobnou problematiku v mezidobí mezi jeho rozhodnutím a podanou ústavní stížností řešil Ústavní soud, který dospěl k odlišným právním závěrům. 10. Vedlejší účastník (Česká kancelář pojistitelů) ve svém vyjádření předně uvedl, že obecné soudy mohly v případě stěžovatele nesprávně interpretovat příslušné ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti a v důsledku toho nepřesně zdůvodnit výrok napadených rozhodnutí. Nicméně dle jeho názoru meritorně spor rozhodly správně, což považuje z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv, i možné ingerence ze strany Ústavního soudu, za podstatné, neboť základní práva stěžovatele mohou být zasažena, jen pokud je chybný výrok rozhodnutí soudu, a nikoliv pokud je správný výrok pouze chybně zdůvodněn. 11. Ke kruciální otázce charakteru 30denní lhůty podle ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti vedlejší účastník uvedl, že již přehodnotil svůj názor na charakter této lhůty a v nyní vedených řízeních ji považuje za lhůtu pořádkovou, jejíž marné uplynutí neznamená pro vlastníka vozidla nemožnost uspět s příslušnou hmotněprávní námitkou. Upozorňuje však, že poskytnutím zpravidla velmi jednoduché součinnosti může oslovený vlastník vozidla zabránit podání žaloby a následnému procesu, což může soud následně promítnout do výroku o nákladech řízení. Přesto však vedlejší účastník soudí, že i přes tuto chybnou interpretaci předmětné lhůty obecnými soudy bylo ve věci samé rozhodnuto správně. 12. Toto tvrzení vedlejší účastník dovozuje ze skutečnosti, že stěžovatel nemusel platit pojištění z odpovědnosti proto, že zmeškal lhůtu k uplatnění námitek proti vznesenému nároku, ale proto, že provozoval motorové vozidlo bez pojištění odpovědnosti za škodu tímto provozem způsobenou, čili v rozporu se zákonem. V této souvislosti vznáší vedlejší účastník námitky proti závěrům učiněným současnou judikaturou Ústavního soudu. S odkazem na příslušná ustanovení právního řádu a se zdůrazněním nutnosti jejich adekvátního a rozumného výkladu soudí, že pojištění odpovědnosti se vztahuje na každé vozidlo evidované v Centrálním registru vozidel (dále též jen "registr"), neboť pouze takto je naplněn cíl tohoto pojištění: ochrana osob ohrožených či dotčených provozem dopravních prostředků. Povinnost platit pojištění odpovědnosti odpadne pouze tehdy, pokud vlastník využije zákonné možnosti k objektivizaci nepoužívání vozidla tím, že jej vyřadí z registru. Požadavek na nutnost vyřazení z registru považuje za proporcionální zvýšenému zájmu na ochraně práv třetích osob (v opačném případě totiž nelze vyloučit situace, že vozidlo bude užito někým jiným). Jiný výklad by usnadňoval zneužívání tohoto institutu, na což by doplatili poctiví vlastníci vozidel a třetí osoby provozem takových vozidel ohrožené. Nadto by vymáhání pojištění bylo pouze otázkou náhody, poněvadž by povinná osoba mohla kdykoliv dodatečně přijít s tvrzením, že v období, za které je požadován příspěvek nepojištěných, s vozidlem nejezdila nebo nemohla jezdit (například předáním do servisu, jako činil stěžovatel v nyní posuzovaném případě). Tato právní praxe by tak zcela zjevně vedla k postupné destrukci pojištění odpovědnosti a jeho praktické nevymahatelnosti. Proto vedlejší účastník soudí, že stěžovateli nebyla napadenými rozsudky uložena povinnost mimo rámec zákona. 13. Vedlejší účastník dále odmítá, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť v řízení mu byla poskytnuta možnost uplatnit své námitky proti nároku, navrhovat důkazy a soudy se s jeho návrhy patřičně vypořádaly. Soudy ve svých rozhodnutích tak dle jeho mínění pouze interpretovaly právo jinak, než by odpovídalo představám stěžovatele, což ale ještě samo o sobě nemůže vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. 14. Vedlejší účastník dále upozorňuje na aktuální rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 9. 2014 ve věci "Vnuk" (věc C-162/13, Damijan Vnuk proti Zavarovalnica Triglav d. d.). Toto rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie je dle něj pro nyní posuzovaný případ inspirativní ve dvou ohledech. Za prvé praví, že pojmy "provoz" nebo "použití vozidel" je třeba chápat ve světle dvojího cíle, a sice cíle ochrany obětí nehod způsobených motorovým vozidlem a cíle liberalizace pohybu osob a zboží vedené perspektivou realizace vnitřního trhu, sledovaného dotčenými směrnicemi. Za druhé je pak klíčové, že provozem vozidla se dle tohoto rozsudku rozumí jakékoliv jeho použití, které odpovídá jeho obvyklé funkci, včetně užití vozidla mimo pozemní komunikaci, v čemž vedlejší účastník spatřuje tendenci k podstatně rozšiřující interpretaci pojmu "provoz vozidla", mj. i na místa mimo pozemní komunikaci. Uvedené dle vedlejšího účastníka odpovídá i dřívější ustálené praxi Ústavního soudu, která byla dle jeho názoru chybně změněna až nálezem sp. zn. IV. ÚS 2221/13. 15. V replice k podaným vyjádřením stěžovatel uvedl, že i nadále trvá na ústavní stížnosti (včetně jejího odůvodnění). Zdůraznil přitom, že z provedených důkazů jasně vyplynulo, že v předmětné době byl sice vlastníkem dotčeného vozidla, ale to nebylo (a ani nemohlo být) fakticky provozováno, přičemž ve shodě s obecnými soudy tvrdí, že povinnost placení pojištění odpovědnosti se vztahuje na vozidla fakticky provozovaná, a nikoliv pouze registrovaná. Odmítá však, s poukazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu, závěry obecných soudů, že námitky o neprovozování vozidla mohl vznést pouze ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy. Proto i nadále shledává zásah do svých základních práv a svobod vymezených v ústavní stížnosti. IV. Podstatný obsah spisu 16. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 22 C 143/2013 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 17. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) se vedlejší účastník domáhal zaplacení dlužné částky ve výši 19 880 Kč za pojištění odpovědnosti, neboť v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti stěžovatel v období od 26. 12. 2010 do 1. 4. 2011 toto pojištění neuhradil, ačkoli byl vlastníkem dvou motorových vozidel, která byla evidována v Centrálním registru vozidel jako provozovaná. Dále vedlejší účastník požadoval 12 633 Kč jako náhradu nákladů řízení. 18. Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor. Ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že sice je vlastníkem dotčených vozidel, jedno z nich však bylo v předmětném období z důvodu závažné technické poruchy nepojízdné a nacházelo se v areálu blíže specifikovaného autoservisu (ve věci druhého automobilu uznal své pochybení). Proto nemohlo být v předmětném období považováno za motorové vozidlo ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti a nevztahovala se na něj povinnost pojištění odpovědnosti. Zároveň měl námitky proti požadované výši náhrady nákladů řízení, neboť mnohé náklady byly žalobcem vynaloženy neúčelně a navíc stěžovatel měl zájem na mimosoudním vyřízení věci. Nadto zdůraznil, že žalobce vede obdobných bagatelních případů velké množství, přičemž je uplatňuje vzorovou žalobou, jelikož se jedná po stránce skutkové i právní o velmi jednoduchou materii. 19. Nyní napadeným rozsudkem okresní soud žalobě vyhověl a přikázal žalobci zaplatit žalovanému částku 12 610 Kč za dlužné pojištění z odpovědnosti (za jedno z vozidel stěžovatel dobrovolně dlužné pojištění uhradil dříve) a částku 12 955,41 Kč jako náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud vzal za prokázané, že stěžovatel je vlastníkem předmětného vozidla, přičemž zdůraznil, že z hlediska povinnosti platit pojištění odpovědnosti je klíčové, zdali se jedná o vozidlo fakticky provozované, a nikoli pouze registrované. Takto tedy přisvědčil argumentaci stěžovatele a uvedl, že tato obrana by byla relevantní, avšak pouze za situace, kdy by byla prokazatelně uplatněna u žalobce ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy k zaplacení příslušného příspěvku. Lhůtu stanovenou v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti totiž soud považoval za prekluzivní, v rámci níž měl stěžovatel povinnost předložit důkazy svědčící jeho námitkám, přičemž za dostatečné nepovažoval telefonické vysvětlení, v rámci něhož byly některé námitky uplatněny. Výši náhrady nákladů řízení soud určil s ohledem na procesní úspěch ve věci samé a na jednotlivé úkony a náklady žalobce. 20. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel neúspěšně brojil odvoláním, neboť krajský soud shora citovaným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud považoval skutková zjištění a jejich hodnocení, která přijal soud prvního stupně, za správná, neboť zahrnula veškeré v řízení zjištěné a vyvstalé skutečnosti. Ztotožnil se přitom s interpretací, že vozidlo registrované, ale fakticky neprovozované povinnosti placení pojištění odpovědnosti nepodléhá, avšak v nyní projednávaném případě žalovaný i přes řádné poučení uvedené relevantní skutečnosti doložil po uplynutí prekluzivní lhůty, takže k nim již nebylo možno přihlížet. V řízení před soudy totiž stěžovatel mohl pouze tvrdit a prokazovat, že nebyl vlastníkem či provozovatelem vozidla, popřípadě tvrdit a prokázat, že nárok žalobce nevznikl z důvodu, že včas, tj. v uvedené zákonné lhůtě, žalobci prokázal, že vozidlo neprovozoval v rozporu se zákonem, popřípadě, že nastala právní skutečnost, s níž příslušný zákon spojuje zánik nároku žalobce. Krajský soud vyslovil souhlas též s určenou výší náhrady nákladů řízení, neboť neshledal, že by postup žalobce před podáním žaloby byl ignorující nebo šikanózní. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 21. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka, včetně citované repliky stěžovatele, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 22. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody. 23. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatele, že obecné soudy ve svých rozhodnutích chybně považovaly lhůtu stanovenou v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, v rámci níž měl stěžovatel prokázat, zda jím vlastněné vozidlo evidované v registru je fakticky provozováno, za lhůtu prekluzivní, po jejímž uplynutí již výše uvedené skutečnosti nemohl vlastník vozidla relevantně uplatnit. 24. Ústavní soud předně připomíná v nedávné době vyslovené závěry ve skutkově podobných případech [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014, nález sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 77/73 SbNU 373) a nález sp. zn. IV. ÚS 4002/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 117/73 SbNU 811)], v nichž především zdůraznil, že nelze dospět k závěru o provozování vozidla (a tedy povinnosti placení pojištění z odpovědnosti) pouze na základě toho, že předmětné vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v registru vozidel. Registr totiž neobsahuje údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, a tento závěr není založen ani na žádném zákonném ustanovení, které by obsahovalo nějakou fikci provozování vozidla v případě jeho vedení v registru. Je sice pravda, že podle ustanovení §15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti platí, že pokud pojištění odpovědnosti zaniklo a nebyla-li ve lhůtě 14 dnů ode dne tohoto zániku pojištění uzavřena nová pojistná smlouva týkající vozidla, byl pojistník povinen nejpozději ve stejné lhůtě vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla příslušnému orgánu evidence. Nicméně porušení této povinnosti zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a nikoli fikci či alespoň domněnku provozování vozidla (a ani povinnost hradit příspěvek za nepojištěné vozidlo vedlejšímu účastníkovi). Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti je navíc podle ustanovení §1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti spojena s provozováním vozidla, resp. ponecháním vozidla na pozemní komunikaci, nikoli však s pouhým držením vozidla, které provozováno, respektive ponecháno na pozemní komunikaci, není. Ústavní soud dále v citovaných nálezech doplnil, že si je vědom skutečnosti, že pojistitel nemá možnost zjišťovat, zda bylo či nebylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti fakticky použito k jízdě nebo ponecháno na veřejně přístupné pozemní komunikaci, a uznal, že ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak. 25. K obdobným právním závěrům dospěly v nyní projednávaném případě též obecné soudy, takže v tomto ohledu jejich rozhodnutí dostojí aktuální judikatuře Ústavního soudu. Naopak vedlejší účastník ve svém vyjádření výše předestřený výklad nadále rozporuje; zde však musí Ústavní soud uvést, že výše citovanou judikaturu pokládá nyní rozhodující senát za správnou a přesvědčivou, a neshledal proto žádný rozumný důvod se od ní jakkoliv odchylovat. Nepovažuje tedy za nutné se jednotlivě zabývat argumenty vedlejšího účastníka směřujícími proti této "nálezové" judikatuře, obzvláště za situace, kdy obecné soudy dospěly ke stejnému právnímu názoru. Klíčovou otázkou v nyní projednávané věci totiž není povinnost platby pojištění odpovědnosti za každé vozidlo evidované v registru, nýbrž charakter lhůty stanovené v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti. 26. Citované ustanovení normuje (ve stavu účinném pro nyní projednávanou věc), že "příspěvek je splatný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy Kanceláře k jeho úhradě na adresu osoby podle odstavce 1. (...) Povinnost uhradit příspěvek nevzniká, pokud je ve lhůtě podle věty první Kanceláři prokázáno, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu s tímto zákonem". K charakteru lhůty obsažené v poslední větě tohoto ustanovení se přitom Ústavní soud již vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (viz výše). Zde uvedl, že z ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti nevyplývá, byť se to tak může jevit, že by lhůta 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy vedlejšího účastníka k úhradě příspěvku podle ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti byla nějakou "prekluzivní lhůtou", resp. že po uplynutí této lhůty by již nebylo neprovozování vozidla možno tvrdit a prokazovat. K samotné dikci ustanovení §24c odst. 4 in fine pak Ústavní soud konstatoval, že se jedná o dosti nešťastnou formulaci, neboť vůbec není počítáno s možností, že vozidlo vedené v registru vozidel není provozováno, a navíc toto ustanovení jakoby zakládalo v případě neprokázání neprovozování vozidla v tam stanovené lhůtě povinnost hradit příspěvek (bez dalšího). Nicméně tak tomu není, poněvadž povinnost hradit příspěvek zakládá skutečnost, že vozidlo je provozováno, a to bez pojištění odpovědnosti v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti. 27. S těmito citovanými závěry se Ústavní soud ztotožňuje i v nyní posuzované věci. K charakteru jednotlivých lhůt pak dodává, že pořádková (resp. evidenční) lhůta je většinou stanovena v zájmu efektivity řízení, s jejím uplynutím nejsou přímo spojeny důsledky pro věc samu neboli její porušení nemá žádné přímé právní následky. Takto se pořádková lhůta liší od lhůty prekluzivní neboli propadné, jejímž následkem je zánik subjektivního práva z důvodu jeho neuplatnění v předmětné době. Je přitom vhodné zdůraznit, že v soukromém právu jsou prekluzivní doby spíše výjimečné a musí být zákonem výslovně stanoveny, zejména tak, že neuplatněním práva v této lhůtě právo zanikne. S přihlédnutím ke zde uvedenému přitom nelze než dospět k závěru, že v této věci posuzovaná lhůta je lhůtou pořádkovou, a nikoli prekluzivní. Důvod jednak tkví v její formulaci, z níž jasně nevyplývá, že by po jejím uplynutí neměl vlastník vozidla absolutně žádnou možnost prokázat, že jeho vozidlo nepodléhá pojištění odpovědnosti, a pak především ve skutečnosti, že opačný výklad by vrhal pojištěnce do výrazně a neodůvodněně horšího postavení oproti pojistiteli. Takto by byl ve své podstatě narušen princip rovnosti účastníků pojistného vztahu, respektive následně princip "rovnosti zbraní" účastníků civilního řízení ve stadiu dokazování, jak se tomu stalo chybnou interpretací dotčené lhůty i v případě stěžovatele. 28. Ústavní soud sice již dříve konstatoval, že Listina zaručuje spravedlivý proces, ale neupravuje dokazování jako takové, přestože toto je podstatnou, ne-li nejdůležitější, částí řízení. To ovšem neznamená, že dokazování je jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu a jeho úprava je zcela výlučnou záležitostí zákona [nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)]. Takto například Ústavní soud považoval za jednu ze základních zásad spravedlnosti sporného civilního řízení právě "rovnost zbraní", jež značí, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V rovině ústavněprávní tak platí, že v právu na spravedlivý proces obsažená zásada "rovnosti zbraní" v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena a která nesmí být nepřiměřená (viz výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04). Při pojetí dotčené lhůty jako prekluzivní by přitom docházelo (a v nyní projednávaném případě též došlo) k porušení tohoto principu "rovnosti zbraní" a břemen. Pokud by totiž Ústavní soud akceptoval výklad předestřený obecnými soudy, výrazně by tím znemožňoval jednomu z účastníků civilního řízení předkládat důkazy svědčící jeho tvrzením, čímž by ho dostával do výrazně slabší pozice, neboť by jeden z účastníků řízení byl (na rozdíl od druhého účastníka) svázán velmi přísnými lhůtami k prokázání svých tvrzení. 29. Za této situace, kdy soudy odmítly akceptovat důkazy navržené stěžovatelem, které by svědčily jeho právním závěrům, tak lze hovořit o opomenutých důkazech, neboť jimi jsou důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ústavní soud se přitom k otázce tzv. opomenutého důkazu již opakovaně vyjádřil tak, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Takto sice obecné soudy v nyní souzené věci vyřkly, že důkazy předkládané stěžovatelem nelze považovat za relevantní s ohledem na uplynutí prekluzivní lhůty k jejich předložení, pokud však jejich výklad ohledně charakteru této lhůty byl chybný, tak fakticky znemožnily stěžovateli prokázat jím tvrzené skutečnosti, jelikož nevzaly v potaz důkazy, které neměly být opomenuty a které navíc byly pro posouzení věci klíčové. 30. Na výše uvedeném přitom nic nemění, že výběr pojištění odpovědnosti v sobě nese i určité prvky veřejného zájmu. Takto však nelze zaměňovat vztah mezi pojistníkem a pojistitelem (a jejich vzájemná práva a povinnosti) a správní delikty týkající se mj. provozu či ponechání vozidla na pozemní komunikaci bez pojištění odpovědnosti dle ustanovení §16 až 16b zákona o pojištění odpovědnosti. Zatímco prvý vztah se vyznačuje soukromoprávním charakterem, druhý spadá do kategorie veřejného práva a pouze při něm ustupuje rovnost účastníků tohoto vztahu do pozadí. Takto lze připomenout, že i ve výše citovaných nálezech týkajících se povinnosti platit pojištění odpovědnosti za neprovozovaná vozidla Ústavní soud uvedl, že porušení povinnosti vrátit registrační značku a osvědčení o registraci nebo osvědčení o technickém průkazu vozidla příslušnému orgánu evidence zakládá pouze odpovědnost za přestupek, a nikoli fikci či domněnku provozování inkriminovaného vozidla, a takto je nelze zaměňovat. 31. Shora předestřené však neznamená, že by lhůta vymezená v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti neměla žádný význam. Jak již ostatně i ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 Ústavní soud uvedl (a nyní rozhodující senát se s jeho závěry plně ztotožňuje, a dává tak částečně za pravdu vedlejšímu účastníkovi), to, že vlastník nepojištěného vozidla nereaguje na výzvu vedlejšího účastníka podle ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, popř. ještě na pozdější upomínku k zaplacení, resp. nesdělí a nedoloží, že vozidlo neprovozoval (pokud případné doložení neprovozování vozidla nebude vedlejší účastník považovat za dostatečné, bude namístě před podáním žaloby učinit i doplňující výzvu stran skutečností, které je dle jeho názoru třeba doložit), může být eventuálně zohledněno (pouze) při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, např. nepřiznáním nákladů jinak úspěšnému vlastníkovi vozidla podle ustanovení §150 občanského soudního řádu. 32. Jak přitom plyne z vyjádření vedlejšího účastníka, v současnosti se již i on sám ztotožnil s výše předestřenou interpretací dotčené právní normy a charakteru předmětné lhůty. Za této situace pak nelze přisvědčit jeho tvrzení, že by výrok napadených rozhodnutí byl v zásadě správný, avšak byl opřen o chybné odůvodnění. Pomine-li Ústavní soud částečnou nelogičnost tohoto tvrzení (již s ohledem na požadavek přesvědčivosti a jasnosti odůvodnění soudních rozhodnutí ve vztahu k jejich výroku), musí vyzdvihnout, že dotčené výroky spočívaly pouze na chybném posouzení charakteru předmětné lhůty, poněvadž její nedodržení bylo jediným důvodem pro jimi učiněné právní závěry. Za této situace nelze tvrdit, že i přes chybnou a opačnou interpretaci rozhodné právní otázky je výrok rozhodnutí správný. V této argumentaci se nejspíše projevuje nesouhlas vedlejšího účastníka s výše citovanými závěry Ústavního soudu ve vztahu k hrazení pojištění odpovědnosti prima facie neprovozovaných vozidel, jež však musí Ústavní soud odmítnout. 33. Pouze okrajem pak Ústavní soud dodává, že jeho judikatura není nikterak v rozporu ani s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ve věci "Vnuk", na něž vedlejší účastník odkazuje, neboť toto rozhodnutí řešilo odpovědnost za provoz vozidla mimo pozemní komunikaci a nikterak neřešilo otázku placení pojištění odpovědnosti za vozidla zjevně neprovozuschopná; viz také vyřčený závěr, podle něhož "manévr traktoru na dvoře statku, za pomoci kterého chtěl řidič tohoto traktoru vjet s jeho valníkem do stodoly, je třeba pohlížet tak, že spadá pod pojem ‚provoz'." 34. Nad tento rámec Ústavní soud dodává, že si je vědom obav vedlejšího účastníka ohledně eventuálního zneužívání názorů vyslovených v dotčené judikatuře Ústavního soudu postupem, kdy by se vlastníci vozidel snažili prokazovat, že jimi evidované vozidlo ve skutečnosti není provozováno. Ústavní soud nicméně nikterak nepopírá smysl a účel povinnosti vlastníků vozidel zřídit si pojištění odpovědnosti, naopak se s nimi ztotožňuje a především ctí jejich význam ve vztahu ke třetím osobám. Zdůrazňuje však, že povinnost platit pojištění z odpovědnosti musí být vymáháno pouze v těch případech, kdy je jeho výběr adekvátní a odpovídá jeho smyslu a účelu, který zajisté není dán u vozidel, jež nejsou schopna užívání a provozování. Tato okolnost však i dle předestřené judikatury zdejšího soudu musí být naprosto zřejmá a vlastník vozidla musí unést důkazní břemeno k jejímu prokázání. 35. Tak tomu bylo i ve všech případech projednávaných před Ústavním soudem, kdy pouze na základě důkazů přednesených stěžovateli před obecnými soudy, a nikoli pouze na základě jejich tvrzení bylo zjevné, že jimi vlastněná vozidla nemohla být v dotčených obdobích provozována, a proto nelze od nich spravedlivě požadovat placení pojištění odpovědnosti. Stejný postup bude aprobován za správný i v dalších případech, kdy nebudou rozhodující tvrzení vlastníků vozidel (jak se obává vedlejší účastník), nýbrž konkrétní předložené důkazy svědčící jejich tvrzením, které obecné soudy zváží a na jejichž základě dospějí k závěru, zda v každé konkrétní věci vlastník vozidla důkazní břemeno unesl či neunesl. 36. Nadto Ústavní soud připomíná, že vždy důsledně dbal, aby nedocházelo ke zneužívání práva, a podobně v těchto případech zajisté neposkytne právní ochranu těm, kteří by aktuální judikaturu Ústavního soudu pouze zneužili. Jak již dříve ve své judikatuře konstatoval, "právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je přitom nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou" [nález sp. zn. IV. ÚS 3402/13 ze dne 4. 6. 2014 (N 115/73 SbNU 793)]. Poskytnutí právní ochrany takovému výkonu práva, který je ve skutečnosti zneužitím práva, je tak v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu, zaručeným v článku 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 980/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 126/73 SbNU 903)]. Ve skutkově obdobných řízeních tedy musí být brán v potaz smysl a účel právní úpravy obsažené v zákoně o pojištění odpovědnosti jak ve vztahu k vlastníkům vozidel, jež nejsou schopna provozu, po nichž by nebylo spravedlivé požadovat placení pojištění z odpovědnosti (zde by docházelo ke zneužití tohoto institutu ze strany pojistitelů), tak ve vztahu k vlastníkům provozu schopných vozidel, kteří jsou placením pojištění z odpovědnosti povinováni a pouze za jasně daných podmínek se mohou z jeho placení vyvázat. Zbavení se povinnosti platit pojištění odpovědnosti však musí vycházet z objektivně daných skutečností a nemůže být vedeno snahou o zneužití závěrů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu. 37. Pokud tedy Ústavní soud dospěl v nyní i dříve vyslovených rozhodnutích k závěru, že lhůta obsažená v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti není prekluzivní, a nemůže tak bránit účastníkovi soudního řízení v prokázání klíčových skutečností před soudem, přičemž obecné soudy se přidržely výkladu opačného, zasáhly tím do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Jak již dříve konstatoval Ústavní soud, nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze sice v zásadě podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny, leč taková interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) nebo nález sp. zn. I. ÚS 34/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 137/12 SbNU 285)]. Tato situace v nyní posuzovaném případě nastala, neboť chybným postupem obecných soudů bylo narušeno nejenom stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale tím, že fakticky soudy odmítly vzít v potaz jím předložené důkazy, tak také porušily zásady stanovené v čl. 38 odst. 2 Listiny a ve své podstatě zasáhly též do majetkových práv stěžovatele, a tedy jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. 38. Ústavní soud se pak nezabýval stěžovatelovými námitkami směřujícími do výroku o náhradě nákladů řízení, neboť ty jsou závislé na výsledku soudního řízení a úspěchu účastníků ve věci (srov. ustanovení §142 občanského soudního řádu), který nelze, po nynější ingerenci zdejšího soudu, v současné chvíli předjímat. Stejně tak považoval Ústavní soud za nadbytečné posuzovat otázku řádného poučení stěžovatele vedlejším účastníkem o prekluzivnosti 30denní lhůty, v níž měl údajně povinnost předložit písemné důkazy o neprovozování vozidla, za situace, kdy shledal, že tyto důkazy mohl stěžovatel předložit též i po uplynutí této lhůty. VI. Závěr 39. Ze všech shora popsaných důvodů Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť chybně interpretovaly lhůtu stanovenou v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti jako lhůtu prekluzivní, čímž ve svém důsledku zasáhly právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. 40. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Úkolem těchto soudů bude posoudit daný případ znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního v tom směru, že již nemohou považovat lhůtu stanovenou v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti za prekluzivní. 41. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné. 42. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:2.US.2154.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2154/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 211/75 SbNU 365
Populární název Placení povinného ručení u neprovozovaného vozidla vedeného v centrální evidenci
Datum rozhodnutí 18. 11. 2014
Datum vyhlášení 18. 11. 2014
Datum podání 24. 6. 2014
Datum zpřístupnění 24. 11. 2014
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 168/1999 Sb., §15, §24c odst.4
  • 99/1963 Sb., §142, §150
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík pojištění
pozemní komunikace
prekluze
interpretace
dokazování
náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2154-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 86265
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-07-15