ECLI:CZ:US:2014:2.US.2823.13.1
sp. zn. II. ÚS 2823/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2823/13 ve věci ústavní stížnosti Le Thi Lieu, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2013 sp. zn. 3 To 89/2013, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení policejního orgánu o zajištění finančních prostředků.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2013 sp. zn. 3 To 89/2013.
Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 5. 5. 2013 č. j. OKFK-219-435/TČ-2011-251201 byly dle §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") po předchozím souhlasu státního zástupce zajištěny finanční prostředky na blíže specifikovaném bankovním účtu do výše 7 500 000 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že peníze, které se na účtu nacházejí, případně na něj dodatečně dojdou, jsou jednak výnosem z trestné činnosti, jednak byly ke spáchání trestného činu užity, a to jako vytvoření krytí pro posílání peněz nedovoleným způsobem.
Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce podala proti usnesení o zajištění finančních prostředků stížnost, o které Vrchní soud v Praze rozhodl dne 2. 8. 2013 sp. zn. 3 To 89/2013 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění usnesení vrchní soud kromě jiného uvedl, že stížnost, kterou stěžovatelka podala, nebyla blíže odůvodněna.
II.
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces, neboť ve svých úvahách vycházel jen z neúplného spisového materiálu, a neměl tak možnost objektivně a spravedlivě posoudit podanou stížnost.
Stěžovatelka vysvětluje, že proti usnesení policejního orgánu o zajištění finančních prostředků ze dne 5. 5. 2013 podala dne 22. 5. 2013 stížnost, přičemž tato stížnost nebyla odůvodněna. Stěžovatelka pak tuto stížnost doplnila svým podáním ze dne 17. 6. 2013. Součástí tohoto podání byly datově rozměrné přílohy, které byly stěžovatelkou zaslány a doručeny policejnímu orgánu (vyšetřovateli). Dne 1. 7. 2013 postoupil policejní orgán spis na Vrchní soud v Praze. Dne 2. 8. 2013 Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že stížnost zamítl, přičemž se dle stěžovatelky zabýval jen formálními otázkami a uvedl, že stížnost nebyla odůvodněna.
Na Vrchním soudu v Praze stěžovatelka následně zjišťovala, co bylo součástí spisového materiálu, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozhodoval, a bylo jí sděleno, že součástí spisového materiálu byla jen její stížnost ze dne 22. 5. 2013, která nebyla odůvodněna. Součástí spisového materiálu již nebylo doplnění stížnosti ze dne 17. 6. 2013.
Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán předložil soudu k přezkoumání jen neúplný spis a zcela zatajil soudu podstatná tvrzení a důkazy založené stěžovatelkou. Policejní orgán přitom předložil spis k soudnímu přezkumu až po doplnění stížnosti ze strany stěžovatelky, nedošlo tedy k doplnění stížnosti v době, kdy by se spis již nacházel na soudu nebo už bylo soudem rozhodnuto.
Takovýmto postupem policejního orgánu bylo dle stěžovatelky omezeno její právo na soudní přezkum, kdy má za to, že formálně toto právo bylo zachováno, ale vyloučena byla možnost materiálního naplnění tohoto práva.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci jde tak o to, zda napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, kterého se dovolává na základě čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a přezkoumal postup obecného soudu. Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, z hlediska ústavněprávního obstojí. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
IV.
V rámci doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obdržela sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 9. 2013 č. j. 7VZV 18/2013-1011, kterým jí bylo sděleno, že k pochybení došlo nikoliv na straně policejního orgánu, ale že předložení neúplného spisu bylo způsobeno administrativní chybou Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Ze sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 9. 2013 č. j. 7 VZV 18/2013-1011 vyplývá, že dne 16. 9. 2013 bylo vrchnímu státnímu zastupitelství doručeno podání stěžovatelky označené jako stížnost na postup policejního orgánu. V reakci na toto podání státní zástupce vrchního státního zastupitelství v předmětném sdělení uvedl, že po přezkoumání stěžovatelkou namítaných skutečností bylo potvrzeno doručení odůvodnění stížnosti včetně příloh na e-mailovou adresu policejního orgánu dne 17. 6. 2013. Dále bylo zjištěno, že policejní orgán dne 26. 6. 2013 toto podání přeposlal státnímu zástupci, avšak pouze na e-mailovou adresu Vrchního státního zastupitelství v Praze, ačkoliv obvyklý postup doručování je prostřednictvím datových schránek nebo dodatečné zaslání poštou. To dle státního zástupce zřejmě vedlo k tomu, že odůvodnění a přílohy nebyly založeny do dozorového spisu v listinné podobě a v důsledku toho nebyly předloženy ani Vrchnímu soudu v Praze.
Státní zástupce tak konstatoval, že k chybě došlo na straně Vrchního státního zastupitelství v Praze, za což se stěžovatelce také omluvil. Závěrem sdělení uvedl, že s ohledem na okolnosti je třeba podání stěžovatelky považovat za novou žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech, o níž bude ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu neprodleně rozhodnuto.
V.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze. Ten uvedl, že v předmětné věci je stíhána rozsáhlá trestná činnost organizované zločinecké skupiny obsahující i příslušníky celní správy a o zajištění finančních prostředků a náhradních hodnot bylo rozhodováno u osmnácti osob vietnamské národnosti.
Vrchní soud zdůraznil, že nezamítl stížnost jen z toho důvodu, že by nebyla odůvodněna, a nepostupoval tak čistě formálně, jak tvrdí stěžovatelka. Vrchní soud přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Shledal, že řízení nevykazovalo procesní vady, jelikož policejní orgán zhodnotil povahu rozsáhlé stíhané trestné činnosti, správně poukázal na podezření, že prostředky na účtech jsou u obviněných výsledkem stíhané trestné činnosti, a toto podezření zároveň podložil zjištěnými důvody a konkretizovanou obavou z možných majetkových převodů.
Vrchní soud uzavřel, že má za to, že jeho postup byl za daných okolností správný. Připomněl, že usnesení o zajištění finančních prostředků navíc není nezvratné.
Stěžovatelka v replice označila toto vyjádření vrchního soudu za projev naprostého formalismu, neboť dle jejího názoru vrchní soud zcela abstrahuje od skutečnosti, že on je součástí soustavy a procesu, který má poskytnout spravedlivou ochranu právům stěžovatelky. Pokud je některá fáze řízení nezákonná a tato je "přejita" mlčky nadřízeným orgánem, a to ať vědomě, či nevědomě, porušuje dle stěžovatelky takový přezkum právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka v rámci repliky navrhla, aby soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, aby tyto přiznal stěžovatelce.
VI.
Ústavní soud z úřední činnosti zjistil, že podání stěžovatelky označené jako stížnost na postup vyšetřovatele bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Praze skutečně posouzeno jako nová žádost o zrušení zajištění finančních prostředků. O této žádosti rozhodlo Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 30. 9. 2013 č. j. 7 VZV 18/2013-1042 tak, že podle §79a odst. 4 trestního řádu se k žádosti stěžovatelky ze dne 16. 9. 2013 zrušuje zajištění peněžních prostředků na blíže specifikovaném bankovním účtu, které byly zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 5. 5. 2013 č. j. OKFK-219-435/TČ-2011-251201 podle §79a odst. 1 trestního řádu jako výnos z trestné činnosti až do výše 7 500 000 Kč.
Zároveň bylo tímto usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodnuto o tom, že se podle §79f trestního řádu s odkazem na ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu zajišťují peněžní prostředky na stejném bankovním účtu jako náhradní hodnota za prostředky získané trestnou činností až do výše 5 000 000 Kč.
V odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze je uvedeno, že z výpisů ze zajištěných bankovních účtů, které stěžovatelka v rámci odůvodnění stížnosti proti usnesení o zajištění finančních prostředků přiložila, vyplývá, že podstatná část příchozích plateb pochází od společností Viba Air, s. r. o., a Trilong, s. r. o., a není důvod nevěřit tvrzení, že jde o výplaty mzdy obviněné. Další částka byla vrácena na účet policií v souvislosti s ukončením jiného trestního řízení, v rámci kterého byla zajištěna. Zároveň je zřejmé, že z uvedených účtů nebyly prováděny žádné platby do Asie.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se proto ztotožnilo s námitkou stěžovatelky, že peněžní prostředky na zajištěných bankovních účtech nejsou výnosem z trestné činnosti, a jelikož tak nebyl dán zákonný důvod k jejich zajištění podle §79a odst. 1 trestního řádu, bylo rozhodnuto o zrušení tohoto zajištění.
Současně však Vrchní státní zastupitelství v Praze vzalo v úvahu skutečnost, že stěžovatelce je kladeno za vinu, že jako členka organizované zločinecké skupiny odpovídá za škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty ve výši minimálně 5 mil. Kč a dále že se v souvislosti s neoprávněným podnikáním podílela na zisku minimálně 2,5 mil. Kč. Z důkazů zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor přitom dle Vrchního státního zastupitelství v Praze vyplývá důvodný předpoklad, že skutečná škoda způsobená soustavným dlouhodobým krácením daní při dovozech a prodejích zboží z Asie bude mnohonásobně vyšší a tento předpoklad je potvrzován také dílčím přehledem dalších zjištěných kontejnerů dovezených obviněnými, při jejichž proclení a následném prodeji došlo ke zkrácení daně.
Vrchní státní zastupitelství v Praze proto dovodilo, že jsou naplněny podmínky pro zajištění zmíněných peněžních prostředků jako náhradní hodnoty, neboť podle §79f trestního řádu, v případě, že nelze zajistit prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě. Celková výše zajištění v souhrnu vychází z doposud zjištěné výše škody včetně důvodně očekávaného navýšení po dokončení vyhodnocení zajištěných věcí.
Odůvodněnost zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky je dle Vrchního státního zastupitelství v Praze potvrzována i zjištěním policejního orgánu, že obviněná zjevně v reakci na probíhající trestní stíhání ve snaze zabránit případnému zajištění nemovitosti, darovací smlouvou ze dne 9. 8. 2013 společně se svým manželem převedla vlastnictví k rodinnému domu na jejich nedospělého syna.
Proti tomuto usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze si stěžovatelka podala dne 3. 10. 2013 stížnost.
Vrchní soud v Praze rozhodl dne 17. 10. 2013 sp. zn. 3 To 128/2013 o této stížnosti tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, když usoudil, že státní zástupce svým rozhodnutím nijak nepochybil a tento svůj závěr také řádně odůvodnil.
VII.
Zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu představuje institut mající za úkol zajistit dosažení účelu trestního řízení, a to za cenu dočasného omezení vlastnického práva dotčené osoby. Při jeho uplatnění nedochází k odejmutí daných prostředků majiteli, ale pouze k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Omezení vlastnického práva dotčené osoby představuje při zachování v zákoně specifikovaných podmínek legitimní zásah, přiměřený cíli sledovanému právní úpravou. Tímto cílem je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Rovněž je nutno zdůraznit, že je možné následně (prakticky kdykoli) opakovaně žádat o zrušení zajištění a o takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu neodkladně rozhodnout (§79a odst. 4 trestního řádu) a proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost (§79a odst. 5 trestního řádu). Zákon zároveň stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu (§79a odst. 3 trestního řádu). I to je pro posouzení ústavněprávní relevance námitek stěžovatelky podstatné, neboť ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce má charakter subsidiární a přichází v úvahu jen tam, kde již zásah do práva stěžovatele nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení jiným zákonem předvídaným způsobem zvrátit.
Ústavní soud námitkám stěžovatelky částečně musel přisvědčit. Je pravda, že v důsledku administrativního pochybení na straně Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodoval Vrchní soud v Praze o stížnosti proti usnesení o zajištění peněžních prostředků, aniž měl možnost seznámit se s argumentací stěžovatelky, jelikož odůvodnění této stížnosti (včetně příloh), které bylo zasláno policejnímu orgánu v rámci doplnění původně podané stížnosti, se nestalo součástí spisového materiálu, a nebylo proto vrchnímu soudu před jeho rozhodnutím předloženo.
Nelze pochybovat o tom, že výše uvedené procesní pochybení představuje v trestním řízení nežádoucí skutečnost. Na druhou stranu nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva porušuje současně ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
V dané věci se jeví jako zcela zásadní, že uvedené procesní pochybení bylo následně činností vrchního státního zastupitelství (a potažmo i vrchního soudu) napraveno. Vrchní státní zastupitelství v Praze se za své pochybení stěžovatelce omluvilo a její podnět posoudilo jako novou žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků (§79a odst. 4 trestního řádu).
V rámci rozhodování o této žádosti o zrušení zajištění Vrchní státní zastupitelství v Praze zohlednilo námitky stěžovatelky obsažené v odůvodnění původní stížnosti, stěžovatelce vyhovělo a zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§79a odst. 1 trestního řádu) zrušilo, jelikož z přiložených výpisů ze zajištěných bankovních účtů vyplynulo, že peněžní prostředky na zajištěných bankovních účtech nejsou výnosem z trestné činnosti ani z doposud provedených důkazů nevyplývá, že by k páchání trestné činnosti byly určeny nebo užity. Tímto postupem byly vady, které by eventuálně mohly založit opodstatněnost ústavní stížnosti, zhojeny.
Procesní pochybení státního zastupitelství, které nepředložilo vrchnímu soudu odůvodnění stížnosti proti usnesení o zajištění peněžních prostředků, v důsledku čehož se vrchní soud před svým rozhodnutím neseznámil s argumentací stěžovatelky, nezakládá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, pokud toto pochybení mohlo být dalším postupem státního zastupitelství napraveno a následně také skutečně napraveno bylo.
Vrchní státní zastupitelství s ohledem na své pochybení posoudilo následné podání stěžovatelky označené jako stížnost na postup vyšetřovatele jako žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků, zohlednilo přitom námitky stěžovatelky obsažené v odůvodnění původní stížnosti proti usnesení o zajištění peněžních prostředků a žádosti vyhovělo. Proti tomuto usnesení vrchního státního zastupitelství si stěžovatelka podala podle §79a odst. 5 trestního řádu stížnost, o které následně Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že ji zamítl.
Ústavní soud proto výše uvedené pochybení neshledal natolik zásadním, aby dosahovalo úrovně porušení ústavnosti, a za dané procesní situace se proto ani zrušení rozhodnutí vrchního soudu nejevilo jako nezbytné.
Postupu státního zástupce, který sice zrušil zajištění peněžních prostředků coby výnosu z trestné činnosti (§79a odst. 1 trestního řádu), ale zároveň zajistil část těchto peněžních prostředků coby náhradní hodnotu za prostředky získané trestnou činností (§79f trestního řádu), nelze z ústavněprávního hlediska také nic vytknout. Jelikož z odůvodnění stížnosti stěžovatelky vyplynulo, že nebyl dán důvod k zajištění peněžních prostředků podle §79a odst. 1 trestního řádu, muselo být toto zajištění zrušeno, což také státní zástupce učinil. Pokud však zároveň státní zástupce rozhodl, že současně existují důvody pro zajištění těchto peněžních prostředků podle §79f trestního řádu coby náhradní hodnoty, využil pouze svého oprávnění, které je mu dáno trestním řádem.
VIII.
Na základě výše uvedené argumentace není podle názoru Ústavního soudu opory pro stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv. Z tohoto důvodu tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout, neboť napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník. Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení před Ústavním soudem není automatická, lze ji uložit jen v odůvodněných případech, jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. V projednávaném případě k takovému postupu Ústavní soud neshledal důvod a požadovanou náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal, neboť ani neshledal zásah do základních práv stěžovatelky.