ECLI:CZ:US:2014:2.US.2964.12.2
sp. zn. II. ÚS 2964/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/12 ve věci ústavní stížnosti J. P. a A. P., obou zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. května 2012 č. j. 7 C 210/2009-147, kterým byla v řízení o popření otcovství uložena stěžovatelkám a vedlejšímu účastníkovi povinnost dostavit se ke znalci a podrobit se odběru genetického materiálu, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníka řízení a D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, 5. května 1050/66, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výroky II a III usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. května 2012 č. j. 7 C 210/2009-147 byla porušena základní práva stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Výroky II a III usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. května 2012 č. j. 7 C 210/2009-147 se ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. srpna 2012, se stěžovatelky, matka s dnes již zletilou dcerou, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále též "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením byla v řízení o žalobě vedlejšího účastníka, bývalého manžela první stěžovatelky, o popření otcovství, vedeném před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 210/2009, uložena stěžovatelkám povinnost dostavit se ke znalci a podrobit se u něj odběru genetického materiálu za účelem zjištění, zda je vedlejší účastník biologickým otcem druhé stěžovatelky. Stejná povinnost byla stanovena i vedlejšímu účastníkovi (výrok III napadeného usnesení). Znalcem z oboru genetiky, určování otcovství DNA, byl určen znalecký ústav GENERI BIOTECH, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Machkova 587 (výrok II). Kromě toho bylo napadeným usnesením zrušeno usnesení téhož soudu ze dne 15. října 2009 č. j. 7 C 210/2009-28, kterým byla všem uvedeným účastníkům uložena obdobná povinnost (výrok I), a částečně i usnesení ze dne 2. května 2012 č. j. 7 C 210/2009-144 (správně by mělo být uvedeno č. j. 7 C 210/2009-142), v jehož případě byl zase zrušen výrok, kterým byla tato povinnost uložena P. K., bývalému partnerovi první stěžovatelky (výrok IV).
II. Shrnutí dosavadního soudního řízení
3. V roce 1992, v době trvání jejího manželství s vedlejším účastníkem, se první stěžovatelce narodila dcera. Vedlejší účastník, jenž se na základě tzv. první domněnky otcovství, vyjádřené v §51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013, považuje za jejího otce, podal dne 18. června 2009 žalobu o popření otcovství. Má totiž za to, že byl v otázce svého otcovství uveden v omyl a že biologickým otcem jeho dcery, druhé stěžovatelky, je pozdější partner její matky P. K., což měl vedlejší účastník zjistit teprve po uplynutí popěrné lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011. Skutečnost, že se uvedená osoba podílela na výchově dcery, která si k němu vybudovala vztah, postupně vedla k narušení či dokonce zničení původních vazeb mezi ní a vedlejším účastníkem, který na ni po celou dobu platil výživné.
4. V řízení o popření otcovství bylo dne 15. října 2009 vydáno usnesení č. j. 7 C 210/2009-28, kterým byla oběma stěžovatelkám i vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost dostavit se ke znalci a podrobit se u něj odběru genetického materiálu za účelem srovnání DNA. Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky ústavní stížnost, kterou sice Ústavní soud nálezem ze dne 29. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2881/09 (N 238/59 SbNU 419; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zamítl, ve svém odůvodnění nicméně konstatoval některá pochybení v postupu okresního soudu. Jednalo se především o jeho rozhodnutí neaplikovat popěrnou lhůtu upravenou v §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, podle něhož mohl manžel u soudu popřít, že je otcem dítěte své manželky, pouze do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o jeho narození. Okresní soud tak učinil z důvodu, že shledal rozpor tohoto ustanovení s čl. 8 Úmluvy, jenž každému zaručuje právo na respektování jeho soukromého a rodinného života, v důsledku čehož dal přednost jeho přímé aplikaci. Tím se však podle názoru Ústavního soudu dopustil nesprávného postupu, neboť předmětný závěr jej opravňoval pouze k tomu, aby podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") podal návrh na zrušení zákonné úpravy popěrné lhůty, k čemuž ale z jeho strany nedošlo. Bylo pak již jen shodou okolností, že v době řízení o této ústavní stížnosti byl §57 odst. 1 zákona o rodině k návrhu jiného stěžovatele skutečně zrušen, byť s odloženou vykonatelností, nálezem ze dne 8. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), čímž se dodatečně otevřel prostor k neaplikaci tímto ustanovením stanovené popěrné lhůty v případech, na které dopadal zjištěný derogační důvod (blíže body 32 a 33 tohoto nálezu). Ústavní soud v návaznosti na tento svůj nález zdůraznil nezbytnost vytvoření procesního postupu jednotlivým účastníkům řízení, aby se mohli vyjádřit k otázce další aplikace §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011. Ústavní stížnosti stěžovatelek přitom nevyhověl pouze z důvodu, že nápravy uvedeného stavu bylo v předmětném řízení možné dosáhnout i bez jeho zásahu.
5. Okresní soud, který byl vázán oběma uvedenými nálezy, v dalším řízení zrušil své původní rozhodnutí a usnesením, proti němuž směřuje projednávaná ústavní stížnost, nově rozhodl o povinnosti stěžovatelek a vedlejšího účastníka podrobit se u znalce odběru genetického materiálu. Zdůraznil, že nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 umožnil obecným soudům zvažovat otázku neaplikování §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, přičemž za nepřiměřeně krátkou je vzhledem k okolnostem případu a "právním úpravám, které doznalo citované ustanovení pod vlivem předpisů Evropské unie", třeba považovat i nově stanovenou lhůtu (činící od 20. března 2012, kdy nabyla účinnosti novela zákona o rodině provedená zákonem č. 84/2012 Sb., 6 měsíců ode dne, kdy vzniknou manželovi matky důvodné pochybnosti o tom, že je otcem jejího dítěte, nejpozději však do tří let od narození dítěte). Nadto však okresní soud dodal, že i když nelze činit před znaleckým zkoumáním (a zřejmě ani po znaleckém zkoumání) právní závěry, kterých se žalující strana domáhá, předmětné znalecké dokazování je v dané věci namístě především z hlediska lidského a pro zachování práv všech účastníků. Je totiž především lidským a osobnostním právem znát příslušníky svého rodu, vědět, kdo z koho pochází, a to bez ohledu na jeho právní a společenské zařazení. Výslovně přitom připustil, že i kdyby ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že vedlejší účastník není otcem druhé stěžovatelky, tato skutečnost by ještě neznamenala, že by se v tomto řízení mohl domoci popření otcovství. Okresní soud požádal o vyjádření rovněž obě stěžovatelky, přičemž zjistil, že první stěžovatelka se výslovně nevyjádřila proti provedení znaleckého zkoumání. Druhá tak sice učinila, současně ale uvedla, že jí takovýto znalecký posudek neublíží.
6. Pro úplnost je namístě uvést, že z jednotlivých podání účastníků řízení učiněných v řízení před okresním soudem, jakož i protokolů z jednání vyplývá, že první stěžovatelka označuje za biologického otce své dcery vedlejšího účastníka. P. K. své otcovství vylučuje z důvodu, že v předmětně době neměl mít s první stěžovatelkou poměr. Jejich vztah, během něhož se narodila druhá dcera první stěžovatelky, vznikl až následně. Druhá stěžovatelka rovněž považuje za svého otce vedlejšího účastníka.
III. Argumentace stěžovatelek
7. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelky jsou přesvědčeny, že za situace, kdy měl vedlejší účastník pochybnosti o svém otcovství již při narození druhé stěžovatelky, a tudíž mu nic nebránilo podat příslušnou žalobu ve lhůtě podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, je okresní soud nemůže nutit k tomu, aby se podrobily znaleckému zkoumání. Existence uvedených pochybností vyplývá z důkazních prostředků, zejména opatrovnického spisu vedeného u téhož soudu pod sp. zn. P 323/95. Pokud za těchto okolností podal vedlejší účastník žalobu teprve po 17 letech od narození své dcery, bylo povinností okresního soudu, plynoucí mu z již zmíněných nálezů sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a I. ÚS 2881/09, zkoumat, proč tak činí opožděně. Zároveň měl vážit, zda jím stanovená povinnost není nepřiměřeným zásahem do soukromé sféry jednotlivců, a to z hlediska existence vzájemné důvěry rodičů, jakož i zájmů dítěte, které by v případě vyhovění ústavní stížnosti nemělo žádného otce.
8. Ústavní soud sice připustil neaplikování jeho nálezem zrušené zákonné úpravy do doby, než bude přijata právní úprava nová, přesto však bylo povinností okresního soudu, aby po nabytí účinnosti zákona č. 84/2012 Sb., kterým bylo doplněno nové znění §57 odst. 1 zákona o rodině, přihlédl k jím stanovené (objektivní) lhůtě k popření otcovství o délce 3 let od narození dítěte. Povinnost respektovat a dodržovat vnitrostátní zákony ve své judikatuře opakovaně zdůraznil i Evropský soud pro lidská práva. Okresní soud ale podle názoru stěžovatelek postupoval opačně, když tuto lhůtu ignoroval s poukazem na její "krátkost", a provedení znaleckého posudku nařídil, aniž by si ujasnil, zda v případě jeho provedení bude moci být otcovství stěžovatele popřeno, nebo nikoliv. Sám dokonce připustil, že ani v případě prokázání, že vedlejší účastník není biologickým otcem, nemusí jeho žalobě vyhovět, a svůj postup odůvodňoval toliko "lidským hlediskem pro zachování práv všech účastníků", což je argument, jenž s ohledem na výše uvedené není pro stěžovatelky srozumitelný. Druhá stěžovatelka zájem na případné změně rodinných vztahů nemá a v otázce otcovství věří své matce, podle níž je jejím otcem právě vedlejší účastník.
9. Závěrem své argumentace stěžovatelky uvádí, že napadené usnesení považují za překvapivé. Okresní soud ustanovil znalce, aniž by tento postup předem avizoval či jakkoliv naznačil. V tomto směru tak nedal účastníkům možnost se k tomuto rozhodnutí vyjádřit, a to navzdory tomu, že tato jeho povinnost vyplynula z právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 2881/09. Ze všech těchto důvodů spatřují stěžovatelky v napadeném usnesení porušení svých základních práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a na spravedlivý proces, zahrnující i zásadu rovnosti účastníků řízení, podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Usnesením ze dne 8. srpna 2012 č. j. II. ÚS 2964/12-17 odložil Ústavní soud na návrh stěžovatelek vykonatelnost napadeného usnesení. Následně si pro účely tohoto řízení vyžádal spisy vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 210/2009 a P 323/95 a vyzval tento soud, jakož i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
11. Okresní soud v Litoměřicích má za to, že stěžovatelky měly možnost se k jeho postupu vyjádřit v rámci několika jednání, jež se uskutečnila po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 2881/09. Jak vyplývá z jeho vyjádření ze dne 29. srpna 2014, podepsaného soudkyní JUDr. Ivettou Horejší, každý má právo na to, aby poznal členy svého rodu, tedy aby věděl, kdo z koho pochází. Toto právo přitom náleží jak dítěti, tak rodiči. Vzhledem k tomu, že současné medicínské poznatky a metody umožňují léčit nejrůznější nemoci, se kterými se dřívější medicína neuměla vypořádat, a předurčit zdraví dítěte, které se má narodit, je nezbytné znát členy své rodiny, kteří mohou za pomoci lékařů např. vyřešit zdravotní problém. V dané věci bylo navíc předmětné znalecké zkoumání nařízeno teprve poté, co obě stěžovatelky odmítly sdělit svou krevní skupinu. Vedlejší účastník a druhá stěžovatelka se podle zjištění okresního soudu v současnosti nijak nestýkají a jejich vztahy jsou narušeny.
12. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ze dne 10. srpna 2012 neztotožnil s názorem stěžovatelek, podle nichž je třeba zájem dítěte vždy upřednostnit před zájmem matrikového otce popírajícího své otcovství. Takováto přednost obecně neplyne ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přičemž v tomto směru má vypovídací hodnotu skutečnost, že v řízení o jeho stížnosti, kterou podal proti usnesení Ústavního soudu ze dne 28. května 2009 sp. zn. II. ÚS 1289/09, jímž byla odmítnuta jeho ústavní stížnost ve věci návrhu stěžovatelek na zvýšení výživného, si od něj Evropský soud pro lidská práva vyžádal informaci o tom, zda byla podána žaloba o popření otcovství, a pokud ano, s jakým výsledkem byla projednána (včetně případného řízení o ústavní stížnosti). Znalecký posudek za účelem určení otcovství za pomoci DNA je podle názoru vedlejšího účastníka v případě tohoto typu žalob v podstatě samozřejmostí, jeho vypracování je zcela standardní, a tudíž jeho vyžádání nelze v žádném případě považovat za exces. Samotný nesouhlas druhé stěžovatelky přitom nepostačuje jako dostatečný argument proti jeho nařízení, neboť v opačném případě by byl vedlejší účastník vůči ní bez relevantního důvodu zcela zjevně znevýhodněn.
13. Pokud jde o dobu, která uplynula od narození druhé stěžovatelky a podání žaloby o popření otcovství, vedlejší účastník se domnívá, že je v jeho věci třeba zvažovat všechny relevantní okolnosti. Zdůrazňuje, že v minulosti se opakovaně pokoušel o popření otcovství prostřednictvím podnětu k nejvyššímu státnímu zástupci, přičemž podání žaloby mu měl ve výše uvedeném usnesení doporučit samotný Ústavní soud. Tvrzení, že se stěžovatelky neměly možnost vyjádřit k postupu soudu, považuje za nepravdivé. V situaci, kdy již takovéto rozhodnutí vydáno bylo, jim byl dán značný prostor pro jejich vyjádření. Právě za tímto účelem nakonec opakovaně došlo i k odročení jednání. Skutečnost, že tuto možnost stěžovatelky nevyužily, nemůže jít k tíži soudu. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
14. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelkám, které využily možnost na ně reagovat. Ve svých replikách ze dne 9. září 2013 a 24. října 2014 setrvaly na důvodech své ústavní stížnosti. Ve vztahu k argumentaci vedlejšího účastníka zdůraznily, že uložení povinnosti druhé stěžovatelce poskytnout proti své vůli vzorky DNA nelze přirovnávat k uložení povinnosti dlužníkovi, neboť jde o citelný zásah do jejího soukromí. V tomto ohledu zároveň není nijak podstatné, zda je nebo není zletilá. Požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Pokud jde o vyjádření soudu, stěžovatelky nesouhlasí s tím, že by se zabýval všemi okolnostmi případu. Svůj záměr ke znaleckému zkoumání účastníkům řízení nenaznačil a neumožnil jim se k němu vyjádřit. Rovněž se nezabýval důvody, které vedly vedlejšího účastníka k podání žaloby po více než 17 letech od narození jeho dcery, ačkoliv ten již při jejím narození vyjádřil pochybnosti o svém otcovství. Právo poznat členy svého rodu nelze dítěti po tak dlouhé době vnucovat, nýbrž jeho uplatnění je třeba ponechat na jeho rozhodnutí. Pochybení soudu nakonec stěžovatelky spatřují i v tom, že nepřihlédl k nové zákonné úpravě popěrné lhůty.
15. Ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V. Posouzení zákonem stanovených předpokladů
k projednání ústavní stížnosti
16. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost stěžovatelek proti napadenému usnesení přípustná. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. V dané věci jde právě o tento případ.
17. V obecné rovině platí, že rozhodnutí, kterým se ustanovuje znalec, nesplňuje výše uvedené podmínky, pročež proti němu ústavní stížnost není přípustná (srov. usnesení ze dne 6. června 2007 sp. zn. IV. ÚS 994/07). Ačkoliv k vypracování znaleckého posudku dochází právě na jeho základě, tento posudek bude stejně jako ostatní důkazy teprve předmětem hodnocení soudu, přičemž případná nezákonnost či nesprávnost, ke které by došlo v souvislosti s jeho vyhotovením, bude moci být namítána a odstraněna v jednotlivých fázích řízení před obecnými soudy. Napadené usnesení je však specifické předmětem znaleckého zkoumání spočívajícím ve srovnání DNA rodinných příslušníků pro účely řízení o popření otcovství (výrok II napadeného usnesení). Jeho výsledkem totiž má být informace, která se bez ohledu na výsledek uvedeného řízení významně dotýká soukromí těchto osob a v závislosti na konkrétních poměrech může vést k významnému a neodvratnému zásahu do jejich rodinných vztahů a citových vazeb. Ústavní soud zastává názor, že existence takto vymezené vazby na právo dotčených osob na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života, jež je ústavně zaručeno v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, opodstatňuje závěr o přípustnosti projednávané ústavní stížnosti. Tento závěr přitom dopadá i na tu část napadeného usnesení, kterým se těmto osobám ukládá povinnost podrobit se odběru genetického materiálu, bez níž by uvedené znalecké zkoumání nemohlo být provedeno (výrok III). Zbývá dodat, že přípustnost ústavní stížnosti proti obdobnému rozhodnutí shledal Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2881/09.
18. Uvedené závěry se vztahují pouze k výrokům II a III napadeného usnesení, nikoliv však i k jeho výrokům I a IV, jimiž okresní soud zrušil svá předchozí procesní rozhodnutí nebo jejich části. V těchto částech má totiž napadené usnesení povahu kasačního rozhodnutí, proti němuž je ústavní stížnost zásadně nepřípustná [blíže např. nález ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 1787/11 (N 202/71 SbNU 385), bod 23].
19. Protože ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňovala i další formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud přistoupil k jejímu věcnému posouzení v rozsahu, ve kterém směřovala proti výrokům II a III napadeného usnesení. Dospěl přitom k závěru, že je důvodná.
VI. Význam soudního určení, zda je manžel matky, jemuž svědčí domněnka otcovství, biologickým otcem jejího dítěte, z hlediska práva na soukromý a rodinný život
20. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
21. Ústavní stížností brojí stěžovatelky proti procesnímu usnesení okresního soudu, kterým jim byla, stejně jako vedlejšímu účastníkovi, uložena povinnost podrobit se u znalce odběru genetického materiálu, na jehož základě má být provedeno srovnání DNA účastníků řízení pro účely řízení o popření otcovství. Důvod porušení svých základních práv přitom spatřují v tom, že v důsledku splnění této povinnosti získá stát proti jejich vůli citlivý údaj o tom, zda vedlejší účastník skutečně je biologickým otcem dcery své bývalé manželky, a to bez toho, aby bylo postaveno najisto, že jej bude možné relevantně použít v příslušném soudním řízení. Z napadeného usnesení totiž neplyne, zda vyhovění žalobě vedlejšího účastníka nebrání uplynutí popěrné lhůty, resp. doba, která uplynula od okamžiku, kdy otci vznikly pochybnosti ohledně jeho biologického otcovství, do podání žaloby. Je tomu tak navzdory tomu, že vyhotovení tohoto údaje může narušit existující rodinné vztahy a citové vazby především mezi domnělým otcem a jeho dcerou.
22. Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadeného usnesení z hlediska práva stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s jejich právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Posledně uvedené právo dopadá na široký okruh právních vztahů, přičemž jednou z povinností, které z něj vyplývají pro stát, je povinnost respektovat a poskytovat ochranu vztahům mezi rodiči a dítětem. Jde o vztahy, jež jsou nejpřirozenějším výrazem lidské identity a jež představují intimní sféru každého jednotlivce. Jejich povaha přitom není primárně právní; základní smysl jejich právní úpravy nespočívá v jejich založení, nýbrž v uznání jejich reálné existence, do které stát nesmí svévolně zasahovat.
23. Zatímco biologický vztah rodičů a dítěte je vždy dán a nelze jej změnit, právo může postavení rodiče přiznat i jiné osobě než biologickému otci nebo matce. V případě otce se tak může stát ze dvou důvodů. V první řadě půjde o důsledek uplatnění právní domněnky otcovství. K určení, kdo je z právního hlediska otcem dítěte, zpravidla nedochází ve zvláštním řízení, jehož součástí by bylo dokazování, nýbrž na základě domněnek, které vycházejí z kulturního rámce společnosti a umožňují, aby se předmětné zjištění obešlo bez nadměrných formálních požadavků. Příkladem je domněnka otcovství manžela matky ve smyslu §51 odst. 1 zákona o rodině (dnes §776 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), podle něhož narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. Druhým případem je osvojení, kdy se do postavení odpovídajícího právnímu vztahu rodiče a dítěte dostává osvojitel nikoliv na základě (byť jen předpokládaného) biologického vztahu, nýbrž rozhodnutím soudu podmíněným jeho návrhem, tedy projevem vůle (srov. §63 a násl. zákona o rodině; dnes §794 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pro posouzení ústavní stížnosti je relevantní první z uvedených případů.
24. Z hlediska základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života není problémem samotná skutečnost, že uplatněním zákonné domněnky otcovství vznikne právní postavení otce dítěte osobě, která není jeho biologickým otcem. Jak již ale bylo uvedeno, smyslem této domněnky je zjednodušení způsobu určení otcovství, a proto neodpovídá-li v jejím důsledku vzniklý právní stav biologickému vztahu, pak domnělý otec musí mít v případě, že mu v tomto směru vznikne důvodná pochybnost, možnost předmětnou domněnku vyvrátit a tento nesoulad odstranit (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, zejména jeho body 30 až 36; dále též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. října 1994 ve věci stížnosti č. 18535/91 - Kroon proti Nizozemsku, bod 40, a ze dne 24. února 2006 ve věci stížnosti č. 74826/01 - Shofman proti Rusku, body 43 a 44). Manžel matky tak může učinit u soudu podle §785 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; v minulosti (do 31. prosince 2013) mu stejné právo přiznával §57 odst. 1 zákona o rodině. Je přitom plně postačující, pokud toto právo mohlo být reálně uplatněno. Jeho neomezené trvání by totiž nemuselo být žádoucí s ohledem na v kolizi stojící zájmy dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb.), resp. obecně požadavek právní jistoty, což je důvod, pro který se připouští jeho omezení přiměřenou lhůtou (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. listopadu 1984 ve věci stížnosti č. 8777/79 - Rasmussen proti Dánsku, bod 41, nebo jeho rozhodnutí ze dne 19. října 1999 ve věci stížnosti č. 34308/96 - Yildirim proti Rakousku).
25. Plyne-li ze základního práva domnělého otce na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života požadavek, aby mohl v případě vzniku důvodné pochybnosti své otcovství zákonem stanoveným způsobem popřít, pak je tím z povahy věci ústavně aprobován i případný zásah do stejného práva dítěte, resp. jeho matky, spočívající v tom, že v rámci řízení o popření otcovství soud zjistí citlivý údaj o jejich soukromí, zda manžel matky skutečně je biologickým otcem jejího dítěte. Tento závěr vyplývá z obecné zásady, že za ústavně aprobovaný účel omezení základního práva lze považovat ochranu (v tomto případě dokonce téhož) základního práva jiné osoby, jestliže jsou tato dvě práva s ohledem na svůj obsah ve vzájemné kolizi.
26. Existence ústavně aprobovaného důvodu je nezbytným předpokladem přípustnosti uvedeného zásahu, nejde však o podmínku jedinou. Předně k němu může dojít pouze na základě zákona a v jeho mezích, což je v případě popření otcovství splněno zákonnou úpravou obsaženou jak v někdejším zákoně o rodině (dnes v občanském zákoníku), tak v občanském soudním řádu (dnes rovněž v §417 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Za zmínku stojí zejména §127 odst. 4 občanského soudního řádu, podle něhož může předseda senátu uložit účastníkovi, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že toto ustanovení umožňuje uložit v řízení o popření otcovství povinnost podrobit se odběru DNA za účelem znaleckého zkoumání, jehož výsledky mohou být (a obvykle i jsou) klíčovým důkazem, od něhož se odvíjí závěr soudu.
27. Další podmínkou ústavnosti posuzovaného zásahu do rodinného nebo soukromého života dítěte, resp. jeho matky, za účelem, aby manžel matky mohl popřít své otcovství, je jeho přiměřenost. Přesněji řečeno, tento zásah musí obstát z hlediska ústavního požadavku proporcionality (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 Listiny), což znamená, že musí být vhodný, resp. způsobilý dosáhnout stanoveného cíle (test vhodnosti) a být co nejšetrnější ve vztahu k dotčenému základnímu právu (test potřebnosti). Při vážení v kolizi stojících hodnot zároveň musí převážit zájem manžela matky na popření otcovství nad zájmy dotčených osob na ochraně jejich základního práva, do něhož má být zasaženo (proporcionalita v užším smyslu). Posouzení splnění tohoto požadavku, resp. z něho vyplývajících podmínek, lze v případě povinnosti strpět určení, zda je manžel matky skutečně biologickým otcem jejího dítěte, provést v podstatné míře v abstraktní rovině. Je zřejmé, že uvedený zásah je způsobilý dosáhnout zamýšleného účelu. Platí to však pouze za předpokladu, že získání předmětné informace nebude samoúčelné a výsledek řízení o popření otcovství se bude odvíjet právě od ní. Pokud jde o podmínku šetrnosti zásahu, ta je v dané věci splněna již s ohledem na jeho povahu. Zásah totiž spočívá v samotném skutkovém zjištění, jež je nezbytným předpokladem toho, aby mohla být v řízení před obecnými soudy zodpovězena otázka biologického otcovství domnělého otce. Z tohoto pohledu není rozhodné, zda bylo provedeno dokazování srovnáním vzorků DNA nebo jiným způsobem.
28. Zbývá proto provést závěrečné vážení v kolizi stojících hodnot. Ústavní soud zastává názor, že přinejmenším po přiměřenou dobu od okamžiku, kdy domnělému otci vznikne důvodná pochybnost ohledně jeho biologického otcovství, musí mít přednost právě jeho zájem na popření otcovství. V opačném případě by totiž toto právo nemohlo být reálně naplněno. Jeho zájem může mít samozřejmě přednost i po uplynutí uvedené doby, v jejím rámci lze ovšem bez dalšího předpokládat, že tomu tak je. Právě tuto "garanci" by měla ideálně zajišťovat zákonem stanovená popěrná lhůta. Jejím smyslem by totiž měla být specifikace přiměřené doby k popření otcovství u soudu, a to za účelem dosažení právní jistoty a předvídatelnosti práva ve vztahu ke všem dotčeným osobám. Na jejím základě by pro ně měly být zřejmé podmínky, za nichž může k popření otcovství dojít. Zároveň by v takovém případě po jejím marném uplynutí (za předpokladu, že odpovídala výše uvedeným východiskům) bylo možné předpokládat, že domnělý otec navzdory pochybnosti ohledně svého biologického otcovství akceptoval svou rodičovskou odpovědnost.
29. Je namístě dodat, že zákonodárce má v otázce popěrné lhůty široké uvážení nejen ve vztahu k určení její délky, nýbrž i pokud jde o vlastní rozhodnutí, zda má být popěrná lhůta stanovena. Jestliže přitom k jejímu stanovení nepřistoupí nebo ji vymezí způsobem, že nebude dopadat na všechny případy, kdy může vyvstat předmětná důvodná pochybnost, pak musí mít prostor k vážení v kolizi stojících hodnot soud (obdobným způsobem lze ústavně konformně interpretovat §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který umožňuje prominout zmeškání popěrné lhůty nejen z důvodu, že to vyžaduje zájem dítěte, nýbrž též tehdy, vyžaduje-li to veřejný pořádek).
30. K posouzení všech uvedených hledisek jsou v první řadě povolány obecné soudy, jejichž úlohou je poskytovat soudní ochranu subjektivním právům jednotlivce. Ústavní soud si je vědom, že usnesení o ustavení znalce a uložení povinnosti podrobit se odběru genetického materiálu za účelem vypracování znaleckého posudku je procesním rozhodnutím, na jehož základě má být pouze získán jeden z důkazů pro meritorní rozhodnutí o návrhu na popření otcovství. Na toto rozhodnutí proto nelze klást nároky srovnatelné s rozhodnutím ve věci samé. Stejně tak na něj nelze nahlížet jako na "dílčí rozsudek", kterým se definitivně postaví najisto, že jsou splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro popření otcovství kromě vlastního skutkového zjištění ohledně biologického otcovství, k němuž má dojít právě na jeho základě. Samotná kolize zájmů otce a zájmů dítěte, jejíž řešení je otázkou právní, může být nakonec odlišně posouzena v odvolacím nebo dovolacím řízení, což by mohlo mít za následek, že předmětné skutkové zjištění v konečném důsledku nebude mít průmět do výsledku řízení. Z těchto důvodů by takovýmto usnesením mohlo být porušeno právo účastníků řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, pokud by povinnost podrobit se předmětnému znaleckému zkoumání byla uložena za situace, kdy by zjevně nemohl být naplněn její účel, jímž je popření otcovství (např. v případě, že by mu zjevně bránil zájem nezletilého dítěte). Pro zamezení tohoto následku je nezbytné, aby soud ještě před uložením povinnosti podrobit se odběru genetického materiálu umožnil účastníkům vyjádřit se k návrhu o popření otcovství a aby v příslušném usnesení vysvětlil důvody, pro které se domnívá, že tato povinnost je nezbytná pro rozhodnutí ve věci samé (přesněji řečeno, že nedojde k zamítnutí žaloby z jiného důvodu než toho, že na základě dokazování bylo zjištěno biologické otcovství domnělého otce). Toto rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno [z poslední doby srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]. Jak však plyne z výše uvedeného, s ohledem na jeho procesní povahu jím nikdy nebude zcela vyloučena možnost, že soud nakonec v otázce hodnocení podmínek pro popření otcovství dojde k závěru opačnému.
VII. Vlastní posouzení
31. Na základě těchto závěrů Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci měl zásah okresního soudu zákonný základ a byl učiněn za ústavně aprobovaným účelem (viz body 25 a 26 tohoto nálezu).
32. Pokud jde o posouzení vhodnosti zásahu, tedy jeho způsobilosti dosáhnout zamýšleného účelu, předmětná podmínka zjevně nebyla splněna v době podání žaloby, neboť s ohledem na popěrnou lhůtu podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, mohl manžel matky popřít, že je otcem jejího dítěte, pouze do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o jeho narození. Na základě této právní úpravy by tak stanovení povinnosti podrobit se odběru genetického materiálu a strpět následné srovnání DNA nemohlo vést k popření otcovství. Ústavní soud ve věci nicméně rozhoduje poté, co bylo uvedené ustanovení zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/09 z důvodu jeho nesouladu s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Derogační důvod přitom spočíval právě v tom, že jím stanovená lhůta bránila tomu, aby domnělý otec podal předmětnou žalobu později, byť se teprve tehdy dozvěděl skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství. Za těchto okolností je ochrana jeho ústavně zaručených práv v řízení o popření otcovství možná pouze tím způsobem, že příslušný soud uvedenou lhůtu neaplikuje [srov. nález ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 405/09 (N 229/59 SbNU 329), body 41 až 45; v širších souvislostech též nález ze dne 18. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983), bod 19, nebo nález ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), bod 52]. V opačném případě by totiž svým rozhodnutím o žalobě nejen založil porušení těchto práv, ale s ohledem na §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu by jej předem učinil nevykonatelným, což by postrádalo jakýkoliv smysl.
33. Uvedený důsledek připustil Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, v němž uvedl, že "stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takovéto aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení". V případě, že se domnělý otec dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, jsou proto obecné soudy "povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu, i když bude podána po jejím uplynutí. (...) Až do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření otcovství, to tedy znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob." (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, body 54 a 55). Za těchto okolností Ústavní soud shledal, že povinnost uložená stěžovatelkám napadeným usnesením je prostředkem způsobilým k tomu, aby na jeho základě bylo věcně rozhodnuto o žalobě vedlejšího účastníka o popření otcovství. Stejně tak splňuje i podmínku potřebnosti, resp. nezbytnosti k dosažení tohoto účelu (viz bod 27 tohoto nálezu).
34. Ústavní soud tak přistoupil k poslednímu kroku, a to řešení otázky proporcionality v užším smyslu, tedy zda má v projednávané věci přednost zájem domnělého otce na ochraně jeho soukromého a rodinného života, do které mělo být zasaženo tím, že se na základě domněnky otcovství považuje za otce dcery své bývalé manželky, aniž by současně měl být jejím biologickým otcem, nebo zájem stěžovatelek na tom, aby stát nezasahoval do jejich soukromého a rodinného života, včetně jejich existujících rodinných vazeb, jimiž nelze nezbytně rozumět pouze vazby biologické. Jak již bylo uvedeno, posouzení předmětné kolize je v první řadě úlohou obecných soudů, přičemž Ústavní soud by se měl v zásadě omezit na přezkoumání jejich závěrů. V projednávané věci proto nelze než přisvědčit názoru stěžovatelek, že odůvodnění napadeného usnesení je v tomto směru zjevně nedostatečné, nejednoznačné a nepřezkoumatelné. Okresní soud totiž ve svém odůvodnění zcela pominul účel řízení o popření otcovství a povinnost podrobit se odběru genetického materiálu stanovil za účelem práva dítěte poznat své rodiče, jehož se však druhá stěžovatelka vůbec nedomáhá. Nejde ovšem o jediný jeho nedostatek.
35. V řízení před Okresním soudem v Litoměřicích první stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník vyslovil pochybnosti ohledně otcovství dítěte již krátce po narození jejich dcery. Tyto jeho pochybnosti, jež měly souviset mimo jiné s jeho onemocněním, v jehož důsledku nemohl mít děti, jsou přitom konstatovány i v rozsudku téhož soudu ze dne 4. března 1996 sp. zn. 8 C 61/95-21, kterým bylo rozvedeno manželství vedlejšího účastníka a první stěžovatelky. Tento rozsudek, jenž byl jako důkaz proveden okresním soudem, je součástí opatrovnického spisu vedeného pod sp. zn. P 323/95. Za těchto okolností měl soud v projednávané věci posoudit, zda v době, kdy byla první stěžovatelka těhotná, vedlejšímu účastníkovi skutečně vznikla předmětná pochybnost, neboť jestliže by tomu tak bylo, pak měl již tehdy možnost podat návrh na popření otcovství. Jeho nečinnost by naopak bylo možné vykládat v tom smyslu, že svou rodičovskou odpovědnost akceptoval.
36. Je třeba zdůraznit, že nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 otevřel prostor pro neaplikování lhůty podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, pouze za předpokladu, že pochybnost domnělého otce ohledně jeho biologického otcovství vyvstala po uplynutí popěrné lhůty, resp. v jejím průběhu. V opačném případě by žaloba vedlejšího účastníka mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by soud podle §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodl o prominutí zmeškání lhůty z důvodu, že to vyžaduje zájem dítěte nebo veřejný pořádek. Možnost postupovat podle tohoto ustanovení lze v tomto řízení dovodit s ohledem na jeho účel. I kdyby totiž soud jeho aplikaci v tomto řízení vyloučil a žalobu zamítl, vedlejšímu účastníkovi by nic nebránilo, aby obdobnou žalobu podal znovu, tentokrát již za účinnosti platného občanského zákoníku, v řízení o níž by soud možnost prominutí zmeškání lhůty bez dalšího zvažovat musel.
37. Z napadeného usnesení je zřejmé, že okresní soud se nezabýval ani otázkou, zda na věc stěžovatele dopadá derogační důvod vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, což by umožnilo neaplikovat v jeho případě popěrnou lhůtu podle §57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, ani možností tuto lhůtu prominout podle §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Za této situace tak není zřejmé, zda povinnost stěžovatelek podrobit se odběru genetického materiálu může mít ve vztahu k řízení o popření otcovství význam, což je úvaha, ve které Ústavní soud nemůže nahrazovat absentující závěry okresního soudu, včetně jeho závěrů skutkových.
38. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení nebylo náležitě odůvodněno, došlo v jeho důsledku k porušení základního práva stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na obsah povinnosti stanovené napadeným usnesením znamenal tento nedostatek rovněž porušení jejich základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V dalším řízení bude povinností okresního soudu opětovně vyhodnotit, zda v případě uložení povinnosti stěžovatelkám podrobit se odběru genetického materiálu lze rozumně (i když nikoliv s absolutní jistotou) předpokládat, že na jejich základě zjištěná informace, jež se dotýká soukromého a rodinného života stěžovatelek, bude mít význam pro výsledek řízení o popření otcovství, a tedy že její získání bude představovat důvod opodstatňující zásah do základních práv a svobod stěžovatelek.
39. Jen nad rámec Ústavní soud dodává, že podle jeho názoru měly stěžovatelky dostatečný prostor vyjádřit se k významu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 pro projednávanou věc. Na nařízení znaleckého zkoumání nelze nahlížet jako na překvapivé rozhodnutí, protože v daném řízení představovalo - za předpokladu, že soud považoval na základě vyjádření účastníků a provedených důkazů ostatní podmínky pro popření otcovství za splněné - logický postup vedoucí k zjištění skutkové otázky biologického otcovství. Jiná věc je, jakým způsobem soud závěr o splnění uvedených podmínek odůvodnil.
40. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelek a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výroky II a III napadeného usnesení. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřovala proti výrokům I a IV napadeného usnesení, ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.