ECLI:CZ:US:2014:2.US.2972.10.1
sp. zn. II. ÚS 2972/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2972/10 ve věci ústavní stížnosti Petra Čížka, zastoupeného Jiřím Kafkou, advokátem, se sídlem Pražská 4, 460 01 Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 o stěžovatelově odměně a úhradě hotových výdajů za výkon funkce správce konkursní podstaty, za účasti Městského soudu v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 se zrušuje.
III. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní soud obdržel dne 18. 10. 2010 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. K věcnému přezkoumání ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 77 K 39/2005. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisu bylo zjištěno následující:
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005 byl stěžovatel ustanoven do funkce správce konkursní podstaty úpadce SOLUTION 4 U, s. r. o. Usnesením ze dne 31. 5. 2007 (v právní moci dne 3. 7. 2007) soud schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce, z níž se podává, že příjmy podstaty činily 24 255,50 Kč a náklady podstaty 74 944,50 Kč (z toho odměna správce 65 450 Kč a hotové výdaje 9 494,50 Kč). Usnesením ze dne 9. 7. 2007 (v právní moci dne 2. 8. 2007) soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu a uložil správci uzavřít účetní knihy. Usnesením ze dne 13. 9. 2007 (v právní moci dne 17. 10. 2007) byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkursní podstaty.
4. Stěžovatel podáním ze dne 7. 1. 2008 požádal soud o úhradu zbývající části odměny a hotových výdajů ve výši 41 194,50 Kč z rozpočtových prostředků soudu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2009 č. j. 77 K 39/2005-129 žádost stěžovatele zamítl. Zamítavý výrok odůvodnil tak, že pokud správce nesouhlasil s postupem soudu ohledně rozhodnutí o odměně a hotových výdajích, mohl využít opravného prostředku nejpozději do rozhodnutí o zrušení konkursu a domáhat se jiného rozhodnutí o své odměně. Správce však opravného prostředku nevyužil. Nadto upozornil na neexistenci prováděcího předpisu, který by umožnil přenést zátěž nedostatku konkursní podstaty na úhradu nákladů konkursu na státní rozpočet.
5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel především z toho, že v době podání žádosti (9. 1. 2008) již bylo konkursní řízení pravomocně skončeno (poslední vydané usnesení o zproštění funkce správce ze dne 13. 9. 2007, v právní moci dne 17. 10. 2007). Odlišně od soudu prvního stupně považuje v souladu s judikaturou za možné, aby byly nároky konkursního správce v případě, kdy majetek podstaty neumožňuje jejich plné uspokojení, uspokojeny z prostředků státu [odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 65/2007]. O tom však musí být rozhodnuto po dobu trvání konkursního řízení, tj. nejpozději při zproštění správce funkce. Stěžovatel se však takového rozhodnutí nedomáhal, a to ani prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí o schválení konečné zprávy a vyúčtování, rozhodnutí o zrušení konkursu, rozhodnutí o zproštění správce funkce, k čemuž byl oprávněn. Proto jeho opožděnému návrhu nebylo možno vyhovět.
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 podává stěžovatel ústavní stížnost.
II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti
7. Stěžovatel namítá porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy. Následně rekapituluje průběh konkursního řízení. Nesouhlasí s formalistickým názorem soudů, že měl vznést požadavek na zaplacení odměny před skončením konkursního řízení nebo se dovolat do příslušných rozhodnutí. Poukazuje na to, že odměny správce a jeho hotových výdajů se týkalo jediné rozhodnutí, a to usnesení o schválení konečné zprávy a odměny správce konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení, což podle něj znamená, že se nemohl proti uvedenému rozhodnutí odvolat. Možnost podání odvolání nepřipouští ani zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Upozorňuje, že v konkursním řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by výslovně uvádělo, že mu nebude přiznána odměna a náhrada hotových výdajů z důvodu nedostatku majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 1816/08 (N 241/55 SbNU 337), kde Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud opírá své rozhodnutí pouze o závěr, že odměna správce konkursní podstaty může být vyplacena jen v konkursním řízení, je nutno považovat tento závěr za přehnaně formalistický a v důsledku toho porušující základní práva stěžovatele.
8. Pokud jde o úhradu odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty v případě, kdy majetek podstaty k její úhradě nepostačuje, poukazuje především na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 a II. ÚS 1816/08, z nichž vyplývá nutnost hradit odměnu a hotové výdaje správců při nedostatku majetkové podstaty z rozpočtových prostředků státu.
9. Odvolací soud se dopustil pochybení též tím, že v poučení nepřipustil podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku.
10. Stěžovatel je názoru, že se odvolací soud nezabýval všemi relevantními argumenty uvedenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nekonkretizuje však, o jaké skutečnosti jde.
III. Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení k vyjádření.
12. Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil sdělením ze dne 1. 8. 2012, kde v podstatě odkazuje na skutkové i právní závěry soudů prvního i druhého stupně, které se s argumentací stěžovatele dostatečně vypořádaly.
13. Vyjádření účastníka řízení bylo zasláno stěžovateli k replice, tohoto práva stěžovatel nevyužil.
IV. Právní posouzení Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 včetně spisu nalézacího soudu sp. zn. 77 K 39/2005, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Článek 83 Ústavy stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
17. Ústavní soud v těchto intencích přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tj. na legitimní očekávání ochrany majetku.
18. Předně Ústavní soud konstatuje, že se nebude zabývat otázkou, z jakých prostředků mají být nároky konkursního správce uspokojeny v případě, že výše peněžních prostředků získaných z konkursní podstaty neumožňuje jejich plné uspokojení, neboť tato otázka je již judikaturou konstantně řešena tak, že nároky správce konkursní podstaty mají být uspokojeny z prostředků státu [viz též nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. V tomto ohledu není ani v nyní projednávané věci sporu, když odvolací soud napravil nesprávné právní závěry učiněné soudem prvního stupně, který v usnesení konstatoval, že neexistuje žádný prováděcí předpis k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ani k vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, jenž by umožnil soudci přenést zátěž nedostatku konkursní podstaty na úhradu nákladů konkursu na státní rozpočet - potažmo na daňové poplatníky, kterými jsou i konkursní věřitelé, kteří nejenom nedosáhli žádného uspokojení z konkursu, ale navíc se budou podílet na úhradě nákladů konkursu.
19. Obecné soudy však svá zamítavá usnesení opřely o závěr, že o nároku správce konkursní podstaty na odměnu a hotové výdaje mohl konkursní soud rozhodnout jen po dobu trvání konkursního řízení, nejdříve však v rozhodnutí o schválení konečné zprávy a vyúčtování, posléze v rozvrhovém usnesení, při zrušení konkursu a nejpozději při zproštění správce funkce. Bylo tedy na stěžovateli, aby se vydání takového rozhodnutí včas domáhal, i případně cestou odvolání proti některému z uvedených rozhodnutí. Pokud tak neučinil, nelze jeho opožděnému návrhu učiněnému až po skončení řízení vyhovět [prominutí zmeškání lhůty není dle §66b odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") přípustné] - viz str. 3 napadeného usnesení.
20. Ústavní soud se s těmito závěry odvolacího soudu, a potažmo i soudu prvního stupně, neztotožnil a považuje je za příliš formalistické. Odvolací soud interpretoval a aplikoval běžné právo natolik extrémně, že svým postupem vybočil z mezí ústavnosti, a zasáhl tak do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
21. Ústavní soud je naopak toho názoru, že stěžovatelův návrh, aby bylo rozhodnuto o jeho nároku na odměnu a hotové výdaje, byl učiněn již předložením konečné zprávy ze dne 5. 3. 2007 (doručené Městskému soudu v Praze 23. 3. 2007), která obsahuje vyčíslení příjmů ze zpeněžení konkursní podstaty (bod II./I), výdajů konkursní podstaty (bod II./II), jakož i výše odměny správce konkursní podstaty (bod II./III). Specifický projev vůle stěžovatele směřující k tomu, aby byla uhrazena jeho odměna a hotové výdaje, z ní tedy lze nepochybně vyvodit a odporovalo by smyslu logiky, pokud by správce konkursní podstaty podal konečnou zprávu, v níž vyčísluje mj. odměnu, kterou vlastně ani nepožaduje uhradit. Znamená to tedy, že takový návrh byl učiněn již v průběhu konkursního řízení. Pokud stěžovatel podává nový návrh na úhradu odměny a hotových výdajů (žádost ze dne 7. 1. 2008), činí tak především proto, že o jeho návrhu do doby nové žádosti nebylo rozhodnuto.
22. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 č. j. 77 K 39/2005-110 byla konečná zpráva o zpeněžení majetku podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce schválena. Soud prvního stupně však v rozhodnutí již neurčil, zda budou či nebudou uspokojeny nároky správce konkursní podstaty, resp. v kladném případě, kdo tyto nároky uhradí. Soud o této skutečnosti v průběhu trvání konkursního řízení nerozhodl vůbec, avšak v návaznosti na to, že v případě nedostatečné majetkové podstaty nemohlo být soudem vydáno rozvrhové usnesení (§30 zákona o konkursu a vyrovnání), bylo třeba rozhodnout o úhradě nároků správce konkursní podstaty na odměnu a hotové výdaje.
23. V pozdější rozhodovací praxi, na kterou ostatně odkazuje odvolací soud ve svém usnesení, již bylo judikováno, že nebyla-li v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání odměna a hotové výdaje správce konkursní podstaty ve výši určené pravomocným usnesením o schválení konečné zprávy a odměny a výdajů správce konkursní podstaty uspokojena jako pohledávka za podstatou před vydáním rozvrhového usnesení, rozhodne o způsobu jejího uhrazení konkursní soud v rozvrhovém usnesení. Není-li možné tuto pohledávku plně uspokojit z majetku konkursní podstaty ani ze zálohy na náklady konkursu, konkursní soud rozhodne, kdo je povinen zbývající (neuhrazenou) část takové pohledávky zaplatit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 65/2007).
24. Ke stěžovatelově opětovné žádosti ze dne 7. 1. 2008 mu bylo ze strany Městského soudu v Praze přípisem ze dne 21. 1. 2008 sděleno, že o náhradě nákladů konkursu a odměně správce již bylo pravomocně rozhodnuto, když správce se do příslušných rozhodnutí neodvolal. Následně usnesením ze dne 18. 1. 2009 č. j. 77 K 39/2005-129 Městský soud v Praze rozhodl, že se žádost stěžovatele zamítá.
25. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného považuje za příliš formalistický i závěr obecných soudů, podle kterého žádost správce konkursní podstaty (ze dne 7. 1. 2008) byla předložena po skončení konkursního řízení. Pokud by tomu tak bylo, v takovém případě by i usnesení soudu o zproštění správce funkce (které následovalo po přijetí usnesení o zrušení konkursu a vůči kterému mohl podle obecných soudů stěžovatel brojit) bylo přijato až po skončení konkursního řízení. Na konkursní řízení je však třeba nahlížet komplexně. Usnesením o zrušení konkursu (§44 zákona o konkursu a vyrovnání) se ruší samotný konkurs, avšak i poté soud provádí určité úkony, které je třeba formálně zahrnout do konkursního řízení, i když jsou provedeny až po zrušení konkursu. Půjde tedy především o takové úkony, které směřují ke zdárnému završení celého procesu. Zákon o konkursu a vyrovnání výslovně uvádí rozhodování o zproštění správce jeho funkce (§44 odst. 4). Ústavní soud je toho názoru, že mezi takové úkony lze zařadit i např. rozhodnutí o úhradě konkursní odměny správci konkursní podstaty, pokud tak dosud neučinil.
26. Ústavní soud se neztotožnil ani s argumentací obecných soudů o tom, že se stěžovatel mohl do usnesení konkursního soudu, kterým byla schválena konečná zpráva, kterým byl zrušen konkurs či kterým byl správce zproštěn funkce, odvolat a v tomto směru přisvědčil stěžovateli. Vycházeje ze skutečnosti, že o přiznání nároku na odměnu a hotové výdaje nebylo ať kladně, či záporně rozhodnuto (když došlo usnesením pouze ke schválení výše odměny správce konkursní podstaty), nebylo rozhodnutí, resp. výrok, proti kterému by se de facto mohl stěžovatel odvolat.
27. Porušení práva na spravedlivý proces však Ústavní soud shledal i v odepření přístupu k dovolacímu soudu, kdy v důsledku nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání bylo stěžovateli odepřeno právo podat mimořádný opravný prostředek.
28. Podle ustálené judikatury je dovolání ve věcech konkursu a vyrovnání přípustné jen proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž byla potvrzena nebo změněna usnesení soudu prvního stupně mající - pro účely přípustnosti dovolání - povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. R 58/02). Judikatura dovozuje, že náklady konkursu se rozumí pohledávky za podstatou, zejména pak náklady spojené s udržováním a správou podstaty a hotové výdaje a odměna správce konkursní podstaty. Za rozhodnutí o nákladech konkursu se tak považuje i rozhodování o odměně a hotových výdajích správce konkursních podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 1111/2005). Takové rozhodnutí je považováno za rozhodnutí "ve věci samé", proti němuž může být dovolání přípustné za podmínek formulovaných v §238a odst. 1 písm. a) a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §237 odst. 1 o. s. ř.
29. Ústavní soud se již dříve zabýval povahou instituce správce konkursní podstaty, který je obligatorní součástí konkursního řízení a nemá, až na naprosté výjimky, postavení účastníka konkursního řízení (§7 zákona o konkursu a vyrovnání). Je řazen mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, přičemž jeho základním úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 - viz výše). Ustanovení §8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání přiznává správci konkursní podstaty nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů.
30. V posuzovaném případě se odvolací soud dopustil příliš zjednodušujícího a formalistického výkladu a aplikace podústavního práva, kterými nezohlednil zvláštní aspekty tohoto řízení, jakož i zvláštnosti procesního postavení správce konkursní podstaty. Nelze totiž připustit, aby byl stěžovatel sankcionován v důsledku pochybení soudu prvního stupně, a tím nesl náklady konkursu představující odměnu a hotové výdaje správce konkursní podstaty samostatně bez možnosti domoci se jejich úhrady.
31. Ústavní soud dále zkoumal, zda napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo stěžovatele na legitimní očekávání ochrany majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10 (N 126/65 SbNU 629)] legitimním očekáváním stěžovatele je myšleno očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, odpovídající jednoznačnému obsahu právního řádu. Přihlížení k legitimním očekáváním je nepominutelnou dimenzí zákonnosti [srov. bod 45 nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/04 ze dne 20. 6. 2006 (N 125/41 SbNU 551, 409/2006 Sb.)]. Jsou-li totiž nejisté hranice zákonných požadavků, tj. nejsou-li respektována legitimní očekávání založená na zákonu, je nejistá i svoboda. Ochrana legitimního očekávání tudíž přispívá k respektu a ochraně individuální svobody vykonávané v přesně vymezeném právním rámci. Každému navrhovateli proto "vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Soudy právního státu, chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jen z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu" [nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].
32. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331, 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173), sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) integrální součástí ochrany majetkových práv. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považovány další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).
33. Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách podústavního práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva (legitimního očekávání). Jinak řečeno, "legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva" [nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79)].
34. Jak již bylo uvedeno shora, nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů správce konkursní podstaty je zakotven v §8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 č. j. 77 K 39/2005-110 byla schválena konečná zpráva o zpeněžení majetku podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty. Ze strany obecného soudu tak došlo ke schválení výše odměny a hotových výdajů. Stěžovateli tak nepochybně svědčí legitimní očekávání, že jeho odměna a hotové výdaje, které byly konkursním soudem schváleny, mu také budou řádně uhrazeny. Obecné soudy tak nesprávnou interpretací podústavního práva neuznaly stěžovatelův nárok majetkové povahy, který vyplývá z právního předpisu, čímž zasáhly do jeho základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
35. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148.
36. Pokud jde o návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, je třeba poukázat na to, že úhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze uložit jen "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [usnesení sp. zn. III. ÚS 53/97 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Porušení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované tímto nálezem tudíž bez dalšího nárok podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a podústavního práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným. Jelikož v posuzované věci takové důvody, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, po posouzení celkového kontextu věci Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V. Závěr
37. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).