ECLI:CZ:US:2014:3.US.1920.14.1
sp. zn. III. ÚS 1920/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 1920/14 ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Furišové, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, se sídlem Komenského 319/6, Písek, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2014 č. j. 29 Co 51/2014-67, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o stěžovatelčině povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky jednající organizační složkou Ministerstvem financí a organizační složkou Českou národní bankou jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2014 č. j. 29 Co 51/2014-67 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2014 č. j. 29 Co 51/2014-67 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 30. 5. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2013 č. j. 16 C 102/2012-46 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejší účastnici na zaplacení 277 870 Kč s příslušenstvím a dále stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici 35 283,60 Kč na náhradě nákladů řízení.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozsudek soudu prvního stupně ve (stěžovatelkou napadeném) výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se vůči České republice domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž Ministerstvo financí se bezdůvodně nechalo zastoupit advokátem, ačkoliv se jednalo o soudní spor, který se stejným právním základem vůči České republice vede přinejmenším několik desítek žalobců, v nichž žalovanou zastupuje stejný právní zástupce, který soudu předkládá argumentačně zcela totožná podání. Přitom pro přezkoumání uplatněného nároku před podáním žaloby Ministerstvo financí služeb advokáta nevyužilo. Dodává, že samotná vedlejší účastnice navrhla přerušit řízení do rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných sporech, čemuž sice soud prvního stupně nevyhověl, nicméně vyčkal na jejich vydání. Současně poukazuje na to, že se nejednalo ani o obzvláště složitý případ, ani o vysokou částku.
5. V návaznosti na to se stěžovatelka dovolává judikatury Ústavního soudu, podle které v případě zastoupení státu nelze náklady na právní zastoupení advokátem považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a následně cituje z nálezu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), přičemž upozorňuje, že soud prvního stupně si sice byl vědom judikatury vyšších soudů, které v těchto případech náklady řízení České republice nepřiznávají, avšak neozřejmil, proč se od těchto právních názorů odchyluje, a odvolací soud pak sice judikaturou Ústavního soudu argumentoval, nicméně s tím závěrem, že neodpovídá podmínkách daného případu.
6. Podle stěžovatelky byly dány také další důvody pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení. Jak totiž opakovaně namítala, je vyššího věku a kromě starobního důchodu nemá žádný příjem, takže jsou zde sociální důvody, pro které nemělo být právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, přičemž soudy neobjasnily, proč tyto důvody nepovažují za dostatečné pro aplikaci §150 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí o nákladech bylo překvapivé, nadto má být zarážející, že soud prvního stupně vědomě rozhodl v rozporu s judikaturou vyšších soudů (a tedy patrně i Ústavního soudu). Nyní prý musí hradit poměrně vysokou částku, čehož není schopna, a hrozí jí proto exekuce na byt. Tím mělo dojít i k zásahu do jejího práva vlastnit majetek.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
7. Městský soud v Praze pouze označil ústavní stížnost za nedůvodnou.
8. Česká republika prostřednictvím Ministerstva financí uvedla, že sama skutečnost, že se nechala zastoupit advokátem, není důvodem pro zrušení rozhodnutí z důvodu zásahu do stěžovatelčiných ústavních práv. Nepopírá přitom, že disponuje odborným aparátem, nicméně s ohledem na "nejednoduchost" věci bylo v daném případně důvodné, resp. namístě nechat se zastoupit. Jde o realizaci práva ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, což dokumentoval samotný odvolací soud odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Vedlejší účastnice dále odmítla stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 jako nepřiléhavý, přičemž poukázala na usnesení ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 986/09 (toto rozhodnutí, jakož i další, níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz), podle něhož ve věci sp. zn. I. ÚS 2929/07 šlo o nápravu ojedinělého excesu v dané věci, v ostatních věcech se však uplatní právo každého podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny. Jde-li o tvrzený zásah do práva vlastnit majetek, podle vedlejší účastnice pravomocné a vykonatelné rozhodnutí ohledně hrazení nákladů řízení může těžko představovat zásah do daného práva. Odvolací soud podle vedlejší účastnice také přesvědčivě odůvodnil, proč v dané věci neaplikoval §150 o. s. ř., přičemž ze strany stěžovatelky nebyly doloženy pro tento postup dostatečné důvody. Vzhledem k tomu vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
9. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení ústavní stížnosti
11. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, náhrada nákladů řízení vedlejší účastnici byla přiznána podle §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž uvedený soud vyslovil právní názor, že pokud účastník řízení využije svého zákonného práva a nechá se v řízení zastupovat advokátem, nelze mu odpírat právo na náhradu nákladů vynaložených na takové zastoupení s odůvodněním, že se nejedná o účelně vynaložený náklad, přičemž má být irelevantní, že vedlejší účastnice disponuje právně vzdělanými zaměstnanci. V odvolání stěžovatelka mj. poukázala na to, že vedlejší účastnice má dostatek erudovaných právníků na to, aby "se mohla zastupovat sama", a že i když si soud byl vědom judikatury vyšších soudů, které v takovýchto případech České republice náhradu nákladů nepřiznávají, neozřejmil, proč se od jejich právního názoru odchýlil. Odvolací soud na tuto námitku reagoval tak, že právní zastoupení je ponecháno na vůli účastníka "bez ohledu na to, zda by byl toho schopen jinak sám", přičemž poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2557/08 (pozn.: míněno však zřejmě usnesení ze dne 7. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2257/08), nález (pozn.: správně ale "usnesení") ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1625/09 a nález ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2513/09 (N 17/56 SbNU 169), jakož i na usnesení ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 3592/11 a ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 1441/12, přičemž odmítl, že by na věc dopadal nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), a to s odůvodněním, že se týká tzv. bagatelních žalob podávaných formulářovým způsobem.
13. Ustálená judikatura Ústavního soudu, představovaná již zmíněným nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 a navazujícími rozhodnutími, např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507), je postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace, např. předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod.; v takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní; danou otázku obecné soudy posuzují s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
14. Ač si soud prvního stupně byl (dle všeho) této judikatury Ústavního soudu vědom (případně mu byla známa rozhodnutí obecných soudů, která z této judikatury vycházejí), předmětný právní názor neakceptoval s tím, že je jiného názoru. Proti tomuto postupu brojila stěžovatelka odvoláním, městský soud však názor soudu prvního stupně shledal správným, přičemž se odvolal mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2513/09. Ústavní soud však v prvé řadě musí zmínit, že právní názor vyslovený v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 by bylo možné překonat pouze postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, avšak IV. senát Ústavního soudu k předložení věci plénu Ústavního soudu nepřistoupil. Městský soud nemohl rovněž spatřovat ve zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2513/09 určitý názorový posun (míněno v mezích předchozích názorů), neboť dosavadní názorová linie byla nadále Ústavním soudem i po jeho vydání 2. 2. 2010 nejenže sledována [viz např. nález ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 161/11 (N 19/68 SbNU 251)], ale dokonce byla její "působnost" rozšířena na další skupiny subjektů - statutární města [viz nález ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449)], vyšší územní celky [viz nález ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)] i další subjekty hospodařící s majetkem státu [viz nálezy ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473), ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) a ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. V takové situaci nelze z takového nálezu senátu vycházet, i kdyby byl interpretován tak, že obsahuje odlišný právní názor, neboť již s ohledem na časový odstup o právním názoru Ústavního soudu ani procesně, ani hmotněprávně nevznikají pochybnosti.
15. Z výše uvedeného plyne, že i kdyby byl zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 2513/09 interpretován tak, že obsahuje odlišný právní názor, nebylo by možné z něj vycházet. Je-li uvedený nález postaven na východisku, že zhodnocení toho, co lze v konkrétním případě považovat za náklady účelně vynaložené, přísluší obecným soudům (přičemž v souzené věci nebylo v daném ohledu zjištěno porušení ústavnosti), není důvod se proti tomuto názoru vymezovat. Nutno však dodat, že povinností obecných soudů, plynoucí z požadavku ústavnosti, je svůj postup řádně odůvodnit, přičemž musí vzít v úvahu, že zastoupení státu advokátem lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivním způsobem [viz např. nález ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715)]. Obecné soudy ovšem v souzené věci takto nepostupovaly, neboť si otázku, zda pro zastoupení advokátem existovaly relevantní důvody, resp. zda vedlejší účastnice tyto důvody prokázala [srov. nález sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449)], vůbec nepoložily, a tudíž ji ani neřešily, a to na rozdíl od případů, jimiž se zabýval Ústavní soud v usneseních sp. zn. III. ÚS 3592/11 a II. ÚS 1441/12 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), na která sám městský soud poukazoval.
16. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že pokud městský soud výdaje související se zastupováním vedlejší účastnice (organizační složky státu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelce s ohledem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (a spolu s ním i akcesorický výrok II o nákladech odvolacího řízení). Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).