ECLI:CZ:US:2014:3.US.2503.14.1
sp. zn. III. ÚS 2503/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. III. ÚS 2503/14 ve věci ústavní stížnosti Ivy Baronové, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem Advokátní kanceláře Hajduk a partneři, s. r. o, se sídlem Český Těšín, Havlíčkova 190/12, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. dubna 2014 č. j. 18 C 226/2013-49, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 4 740 Kč s příslušenstvím jako příspěvek za nepojištěné vozidlo a nahradit náklady řízení, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, se sídlem Říčany, 17. listopadu 230, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. dubna 2014 č. j. 18 C 226/2013-49 bylo porušeno stěžovatelčino základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. dubna 2014 č. j. 18 C 226/2013-49 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 25. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě vedlejší účastnice rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 4 740 Kč s příslušenstvím a dále na náhradě nákladů řízení 3 546 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že povinnost stěžovatelky zaplatit žalovanou částku plyne z ustanovení §24c odst. 1, 2 a 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Vyšel z toho, že stěžovatelka měla povinnost v prekluzivní třicetidenní lhůtě (§24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) prokázat vedlejší účastnici, že zákon neporušila, což stěžovatelka neučinila, a důkazy, které stěžovatelka uplatnila po uplynutí této lhůty, v soudním řízení již provést nelze, nadto nebylo prokázáno, že by vozidlo bylo v příslušném období odhlášeno z evidence motorových vozidel, a tudíž je stěžovatelka povinna daný příspěvek platit.
II. Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice se domáhala zaplacení příspěvku ve smyslu §24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla s tvrzením, že (stěžovatelka) provozovala své vozidla tov. zn. Škoda Fabia v období od 26. 8. 2010 do 23. 11. 2010 v rozporu s citovaným zákonem, kdy uvedené vozidlo bylo vedeno v příslušném registru vozidel jako její vlastnictví, aniž by bylo uzavřeno pojištění odpovědnosti z jeho provozu, přičemž nepředložila ve třicetidenní lhůtě důkazy o tom, že vozidlo neprovozovala. Proti tomu se stěžovatelka dle svých slov bránila tvrzením, že vozidlo zakoupila 25. 8. 2010 havarované a 8 měsíců se nacházelo v opravě, takže jí nevznikla povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve smyslu §1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a současně předložila důkazy tato tvrzení prokazující. Danou obranu však okresní soud neakceptoval z výše uvedených důvodů.
4. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že závěry okresního soudu nejsou správné a že překračují meze dané rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. V prvé řadě předmětná lhůta není lhůtou prekluzivní, po jejímž uplynutí nelze tvrdit a prokazovat, že vozidlo nebylo provozováno; ustanovení §24c odst. 4 poslední věty zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla totiž nezakládá povinnost hradit zákonný příspěvek v případě neprokázání neprovozování vozidla ve stanovené lhůtě, ale tuto povinnost zakládá jen to, že je vozidlo provozováno (bez pojištění odpovědnosti). Vzhledem k uvedenému právnímu názoru se již okresní soud nezabýval jejím tvrzením, že vozidlo nebylo provozováno, a tedy ani důkazy o něm.
5. Stejně tak se stěžovatelka neztotožnila s názorem okresního soudu, že vozidlo lze považovat za provozované, není-li odhlášeno z registru vozidel, neboť údaj o tom, zda je vozidlo provozováno, registr neobsahuje, přičemž neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by zakládalo fikci či domněnku provozování vozidla vedeného v registru. S poukazem na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (N 48/72 SbNU 543; tento nález i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné též na http://nalus.usoud.cz) stěžovatelka tvrdí, že závěr okresního soudu, že vozidlo bylo provozováno, nemá oporu v provedeném dokazování a je závěrem natolik "extrémním", že má za následek zásah do jejího práva na spravedlivý proces.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
6. Okresní soud uvedl, že setrvává na svých závěrech s tím, že o citovaném nálezu Ústavního soudu nebyl v době vydání napadeného rozsudku informován, neboť tento nález nebyl v písemné podobě zveřejněn na internetových stránkách.
7. Vedlejší účastnice uvedla, že je přesvědčena, že napadený rozsudek je správný a spravedlivý. Nedůvodnost ústavní stížnosti, resp. její zjevnou neopodstatněnost vyvozuje v prvé řadě z bagatelní výše předmětu soudního sporu, jíž je částka 4 740 Kč, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí být pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti splněny přísnější podmínky, tj. kdy dojde k extrémnímu vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení rozhodující (např. usnesení ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. III. ÚS 200/05); v dané věci se však řízení konalo za přítomnosti stěžovatelky, jež měla stejnou možnost okresní soud přesvědčit o svém názoru na povahu příslušné lhůty. Za extrémní vybočení nemusí jít podle Ústavního soudu, jak je patrno z usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13, ani v případě, kdy obecný soud nepřihlédne při svém rozhodování k právnímu názoru vyslovenému již dříve v nálezu, jak se nyní stalo; jde o ústavně nekonformní aplikaci právní normy, jež může být excesem při rozhodování, nelze to však považovat za pochybení, jemuž lze přiznat ústavněprávní rozměr. Jinak by tomu bylo, kdyby vzniklá majetková újma měla mimořádně tíživý dopad nebo kdyby došlo k porušení jiného základního práva, o takový případ však nejde. Ústavní soud připustil přezkum rozhodnutí z důvodu nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů v nálezu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4167/12 (N 192/71 SbNU 289), takový přístup by však měl zůstat výjimkou, neboť očekávání veřejnosti jsou jiná, než je náprava pochybení objektivně zanedbatelného významu, tj. efektivně poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla porušena.
8. Vedlejší účastnice dále uvádí, že okresní soud sice nevyložil zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla správně, meritorně má však jít o správné rozhodnutí. Akceptuje názor stěžovatelky, že lhůta zakotvená v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je lhůtou pouze pořádkovou, nicméně v tomto ohledu se ustálila judikatura obecných soudů, a pokud výjimečně dochází k vybočením, nejde o systémové pochybení, a ingerence Ústavního soudu tak není třeba.
9. Povinnost stěžovatelky platit příspěvek do garančního fondu má dle vedlejší účastnice plynout z toho, že (stěžovatelka) provozovala motorové vozidlo, přičemž daný závazek vznikl tím, že byla zapsána v registru vozidel jako vlastnice vozidla. Jestliže se stěžovatelka chtěla bránit tím, že vozidlo nebylo způsobilé provozu, podle vedlejší účastnice je takové tvrzení irelevantní. V této souvislosti vedlejší účastnice argumentuje tím, že cílem zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je zajistit co možná nejširší ochranu osob ohrožených či dotčených provozem dopravních prostředků, přičemž provozování vozidla je spojeno s povinností registrace podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tato registrace má zajistit, aby bylo zřejmé, kdo je odpovědnou osobou za vše, co je s provozem vozidla spojeno, tedy i za sjednání pojištění. Pokud vlastník vozidla odstaví vozidlo na delší dobu a nechce pojistné platit, musí se jeho vůle projevit v registru vozidel, přičemž vedlejší účastnice nemá jinak žádnou možnost se o daném záměru vlastníka dozvědět. Je-li podle soudů stav zápisu v registru z tohoto hlediska bezvýznamný, pak je celé vedení systému registru zbytečné a vymáhání se stává víceméně otázkou náhody, neboť povinná osoba může předložit smlouvu o převodu vlastnictví vozidla, za které je požadován příspěvek. Dle názoru vedlejší účastnice zákon konstruuje nevyvratitelnou domněnku, že osobou zodpovědnou za to, že vozidlo bude mít pojištěnu odpovědnost z provozu, je osoba zapsaná v registru jako provozovatel, kterou je zásadně vlastník vozidla. Tím jsou vytvořeny zákonné instrumenty pro to, aby se této odpovědnosti zbavila - může požádat o dočasné či trvalé vyřazení vozidla z evidence, anebo je nechat přepsat na jinou osobu. Znamená to pro ni minimální zátěž a náklady, přičemž daný požadavek je proporcionální zvýšenému zájmu na ochraně práv třetích osob.
10. Dle názoru vedlejší účastnice je třeba ustanovení §24c odst. 4 poslední věty zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jež vlastníku umožňuje zbavit se povinnosti hradit příspěvek, vykládat restriktivně, a to tak, že daná povinnost nevzniká, není-li vozidlo provozováno z důvodů ležících mimo sféru vůle jeho vlastníka, jako je krádež vozidla, jak konstatoval i Okresní soud v Semilech v rozsudku ze dne 17. 6. 2014; v případě krádeže vozidla ostatně vedlejší účastnice dle svých slov daný příspěvek neuplatňuje, resp. nevymáhá. Výkladem pojmu provoz vozidla se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 4. 9. 2014, vydaném ve věci C-169/13 (Damijan Vnuk proti Zavarovalnica Triglav d. d.), přičemž zdůraznil, že ustanovení čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 nelze vykládat čistě doslovně, ale podle celkové systematiky a účelu právní úpravy; nejsou-li pojmy "provoz" či "použití vozidel" v uvedené směrnici definovány, tyto je třeba chápat ve světle dvojího cíle - jednak ochrany obětí nehod, jednak liberalizace pohybu osob a zboží, konkrétně tak, že provozem vozidla je jakékoliv jeho použití, které odpovídá jeho obvyklé funkci, což s ohledem na okolnosti případu, kdy k nehodě došlo na dvoře statku, má dle vedlejší účastnice představovat podstatně rozšiřující interpretaci.
11. Závěrem vedlejší účastnice poukazuje na několikaletou ustálenou praxi Ústavního soudu, který - prý podobně jako Soudní dvůr Evropské unie - pod pojmem "provoz vozidla" mínil toliko jeho formální zápis v evidenci motorových vozidel. Z této rozhodovací praxe měl vybočit již zmíněný nález ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13, přičemž dokonce hned dva dny po tomto kasačním rozhodnutí Ústavní soud v podstatě stejnou ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 775/14. Z výše uvedených důvodu vedlejší účastnice navrhla zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
12. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
IV. Formální předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení ústavní stížnosti
14. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud chybně posoudil třicetidenní lhůtu zakotvenou v ustanovení §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jako lhůtu prekluzivní a dále že nesprávně z ustanovení §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vyvodil, že povinnost platit příspěvek by nevznikla jen tehdy, pokud by předmětný automobil byl odhlášen v příslušném období z evidence motorových vozidel. Vedlejší účastnice rovněž pokládá prvně uvedený názor okresního soudu za vadný, současně má však za to, že napadený rozsudek obstojí vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka své vozidlo neodhlásila z registru vozidel.
16. Ústavní soud však v již zmíněném nálezu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 a následně také v nálezech ze dne 4. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1489/14 (N 147/74 SbNU 255) a ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 786/14 (N 187/75 SbNU 89) odmítl, že by výše uvedenou lhůtu bylo možné považovat za lhůtu prekluzivní, a stejně tak odmítl, že by pro úsudek, zda je vozidlo provozováno, bylo určující pouze to, že bylo v příslušném období vedeno v registru vozidel (současně však připustil, že z této skutečnosti lze zpravidla vyvozovat, že vozidlo bylo provozováno, ledaže by vlastník vozidla prokázal opak). V nyní souzené věci nastala stejná situace jako ve věcech výše uvedených, tj. stěžovatelka tvrdila a měla v úmyslu prokázat, že vozidlo neprovozovala, v daném případě pak proto, že mělo jít o "totálně poškozené vozidlo", které se nacházelo v opravě, okresní soud však toto její tvrzení - vzhledem ke svému právnímu názoru, jak vyloženo výše - pokládal za irelevantní, a stěžovatelce tak k prokázání těchto tvrzení neposkytl žádný prostor, čímž porušil její práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukazuje na to, že jde o bagatelní věc, a tudíž že ústavní stížnost je třeba pokládat za zjevně neopodstatněnou. K této skutečnosti se však IV. senát Ústavního soudu vyjádřil ve výše uvedených nálezech, přičemž ústavní rozměr věci a potřebu svého zásahu vyvodil nejen z rozkolísanosti soudní praxe, jakož i ze značného množství podaných ústavních stížností, ale rovněž ze značné intenzity porušení práva na spravedlivý proces, a k těmto závěrům se III. senát připojil v již zmíněném nálezu ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 786/14, přičemž neshledal žádný důvod, proč by se nyní měl od něj odchylovat. Proto i zde konstatuje, že pokládal-li okresní soud vzhledem ke svému právnímu názoru za irelevantní tvrzení stěžovatelky, které mohlo mít podstatný význam pro výsledek řízení (tzv. kvalifikovaná vada), porušil tím její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. K obsáhlé argumentaci vedlejší účastnice týkající se významu zápisu vlastníka v příslušném registru vozidel je možno podotknout, že v podstatě jde o polemiku s právním názorem Ústavního soudu, navíc z jejího závěru plyne, že vedlejší účastnice sama připouští, že nelze (za všech okolností) vycházet z principu, že je-li vozidlo zapsáno v příslušné evidenci, pak platí, že je provozováno (a v takovém případě vzniká povinnost platit předmětný příspěvek). Jádro problému tedy tkví spíše v tom, co konkrétně lze považovat za "provozování vozidla" ve smyslu §1 odst. 2 ve spojení s §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, přičemž v dalším řízení před okresním soudem může vedlejší účastnice uplatnit své argumenty (nálezem Ústavního soudu se pouze ruší předmětný rozsudek okresního soudu, nikoli vyřizuje věc sama), jež plynou z jejího vyjádření, včetně toho, kde se dovolává právního názoru vysloveného v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 9. 2014 ve věci C-162/13, jenž nabádá spíše k širšímu výkladu uvedeného pojmu, jakož i právního názoru obsaženého v rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 6. 2014, podle kterého je třeba zkoumat okolnosti, za nichž nebylo vozidlo provozováno, přičemž za relevantní mohou být považovány ty, které zakládají objektivní (absolutní) nemožnost jeho provozování.
19. S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo porušeno stěžovatelčino základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).