ECLI:CZ:US:2014:3.US.2773.14.1
sp. zn. III. ÚS 2773/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Dřevná 382/2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 4 T 21/2013 a proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014 č. j. 12 To 56/2013-27171, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Stěžovatel (dále též "obžalovaný") je před Krajským soudem v Praze v řízení pod sp. zn. 4 T 21/2013 trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako pokračující zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Ve věci byla dne 5. 4. 2013 podána obžaloba na stěžovatele a deset dalších spoluobžalovaných; prvoinstanční soudní řízení není k dnešnímu dni ukončeno.
Při vazebním zasedání, které se ve věci konalo před Krajským soudem v Praze dne 18. 7. 2013, vznesl stěžovatelův obhájce JUDr. Adam Černý námitku podjatosti soudce - předsedy senátu Mgr. Roberta Pacovského. Hlavní důvod podjatosti spatřoval stěžovatel a jeho obhájce ve skutečnosti, že Mgr. Pacovský umožnil dne 5. 4. 2013 zástupcům médií, aby nahlédli do trestního spisu a pořídili fotografie listin obsahujících osobní údaje obžalovaného; tato osobní data a fotografie byly poté zveřejněny na webových stránkách několika médií. Kromě toho je prý Mgr. Pacovský nepřátelsky zaujat proti stěžovatelově obhájci JUDr. Adamu Černému, a to proto, že JUDr. Černý podal na Mgr. Pacovského občanskoprávní žalobu na ochranu osobnosti.
Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 21/2013, vydaným v rámci vazebního zasedání dne 18. 7. 2013, bylo podle §31 odst. 1 tr. řádu, ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu mj. rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Robert Pacovský není vyloučen z projednávání věci.
Proti tomuto rozhodnutí si obžalovaný podal stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze výrokem II usnesení ze dne 4. 6. 2014 č. j. 12 To 56/2013-27171 tak, že stížnost obžalovaného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
III.
Proti rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, v těch výrocích, kterými bylo vysloveno, že soudce Mgr. Pacovský není vyloučen z projednávání věci, vznáší stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tyto námitky:
* Napadená rozhodnutí jsou prý založena na nepravdivých argumentech, které "v mnohých aspektech zcela neodpovídají realitě". Zejména tvrzení obecných soudů o tom, že Mgr. Pacovský neumožnil zpřístupnění osobních údajů z trestního spisu, je podle stěžovatele v rozporu s rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů č. j. UOOU - 03586/13-33 ze dne 23. 10. 2013 a s rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů č. j. UOOU - 03586/l3-41 ze dne 16. 12. 2013; z těchto podkladů je prý naopak zřejmé, že Mgr. Pacovský "celý průběh fotografování spisového materiálu řídil";
* obecné soudy se podle stěžovatelova názoru řádně nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami, Vrchní soud v Praze pouze přejal argumentaci Krajského soudu v Praze;
* stěžovatel se domnívá, že obecné soudy při svém rozhodování o podjatosti soudce Mgr. Pacovského nerespektovaly názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz), totiž že k vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci má dojít nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti;
* nad rámec argumentace, namířené proti napadeným rozhodnutím, poukazuje stěžovatel i na další údajná pochybení obecných soudů, jimiž má být porušováno stěžovatelovo právo na obhajobu a právo na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí; k těmto pochybením mělo docházet zejména v řízení o prodlužování vazby; podporu pro svou kritiku obecných soudů shledává stěžovatel v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13, jímž bylo vyhověno stěžovatelově ústavní stížnosti a bylo zrušeno jedno z vazebních rozhodnutí v jeho trestní věci;
Stěžovatel uzavírá, že rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, byl zbaven práva, aby jeho trestní věc byla projednána a rozhodnuta nestranným soudem, přičemž toto právo je zároveň jedním ze základních aspektů práva na spravedlivý proces; navrhuje proto, aby tato rozhodnutí byla zrušena.
IV.
Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky, kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti tvoří námitka, že se mu nedostává nestranného soudního rozhodování, neboť rozhodující soudce vede řízení v neprospěch stěžovatele a dopouští se protiprávních pochybení, což samo o sobě vyvolává pochybnosti o jeho nestrannosti. Stěžovatel své námitky uplatnil již v probíhajícím trestním řízení, avšak tam s nimi neuspěl, a proto je nyní znovu opakuje v ústavní stížnosti, namířené proti soudním rozhodnutím, jimiž bylo o jeho námitkách negativně rozhodnuto.
Ústavní soud nicméně připomíná, že v trestní věci samé doposud nebylo meritorně rozhodnuto, řízení stále probíhá před soudem první instance.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jejich postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Vydáním napadených rozhodnutí ve věci podjatosti trestní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu (zejména odvolání a dovolání). Námitku, že trestní řízení vedl soudce, který měl být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze nepochybně uplatnit jako důvod pro podání odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku; odvolací soud, pokud by tuto námitku shledal důvodnou, by z tohoto důvodu mohl zrušit napadený rozsudek pro podstatné vady řízení [§258 odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Stejná námitka by mohla být stěžovatelem uplatněna též jako dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovateli otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu.
V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Vrchního soudu v Praze o nevyloučení soudce z projednávání věci považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele; ten má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit.
Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodována soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě taková situace v jeho trestní věci nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici.
Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj