ECLI:CZ:US:2014:3.US.3580.14.1
sp. zn. III. ÚS 3580/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Vladany Pščolkové, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2014 sp. zn. 1 To 637/2014 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2014 č. j. 0 Nt 1319/2014-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 12. listopadu 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 5, čl. 14 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka vzata do vazby podle ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). K omezení její osobní svobody přistoupil okresní soud za účelem přezkoumání zdravotního (duševního) stavu stěžovatelky. Omezit stěžovatelčinu osobní svobodu prostřednictvím institutu vazby považoval přitom okresní soud za nutné s ohledem na stěžovatelčino chování, jež vykazovalo znaky vyhýbání se trestnímu stíhání, neboť stěžovatelka si nepřebírala zásilky, nevyskytovala se na žádné z jí uvedených adres a nekomunikovala ani s advokátem a ani se znalci pověřenými vyšetřením jejího duševního stavu. Z v napadeném rozhodnutí blíže rozvedených důvodů soud tedy shledal naplnění důvodů vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a stěžovatelku vzal po dobu nutnou k provedení znaleckého zkoumání do vazby. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") na základě toho zrušil napadené usnesení okresního soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatelka se bere do vazby podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu a §69 odst. 5 trestního řádu. Dle krajského soudu chyboval prvostupňový soud, když přímo ve výroku usnesení nevyjádřil skutečnost, že proti stěžovatelce byl v minulosti vydán příkaz k zatčení. Jinak se však krajský soud ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu a odmítl, že by jeho postup byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Obecné soudy dle ústavní stížnosti pochybily, když rozhodly o stěžovatelčině vazebním stíhání, aniž by vyčerpaly ostatní, šetrnější prostředky, kterými bylo možné požadovaného cíle dosáhnout. Přitom i oba soudy výslovně uvedly, že smyslem vazebního omezení stěžovatelčiny osobní svobody je provedení znaleckého zkoumání jejího duševního stavu. Z toho důvodu mohly orgány činné v trestním řízení přistoupit pouze k předvedení stěžovatelky, což je institut sloužící k zajištění účasti obviněné osoby u jednoho konkrétního úkonu, např. znaleckého šetření. Postup soudů je tak mimo jiné v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2883/13 ze dne 21. ledna 2014 a ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka tedy uzavírá, že v jejím případě došlo k protiústavní aplikaci podústavního práva zneužitím institutu tzv. útěkové vazby k jinému účelu, než k jakému je dle ústavních a zákonných norem určen. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro stěžovatelčiny argumentace tvoří námitka nepřiměřenosti napadeného postupu obecných soudů, resp. nedodržení závěrů judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že rozhodující soudy postupovaly v rozporu s obecnými závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2883/13 ze dne 21. ledna 2014. V něm Ústavní soud uvedl, že "jestliže je obviněný vzat do vazby výhradně z důvodů svědčících o nutnosti zajistit vyšetření jeho duševního stavu, jedná se o porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť na místo uvalení vazby mělo být nařízeno (pouze) jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu dle §116 odst. 2 trestního řádu.". Toliko nutností vyšetřit duševní stav stěžovatelky odůvodnily vazbu i v projednávané věci rozhodující soudy. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že postup obou vykazuje formální pochybení nesprávné aplikace podústavního práva. Takové konstatování však k vyhovění ústavní stížnosti nepostačuje.
7. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud do činnosti obecných soudů nezasahuje pro každé jejich pochybení, ale pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených práv. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto zejména intenzita, s níž bylo zasaženo do stěžovatelčiných základních práv a svobod, a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k jejich omezení, resp. odepření. Po zvážení uvedených okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že výše popsané pochybení obou soudů nepředstavuje takový zásah do stěžovatelčiných práv, který by vyžadoval intervenci Ústavního soudu, a nelze jej proto označit za neoprávněný zásah v materiálním smyslu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
8. V samotném výše citovaném nálezu se totiž zároveň uvádí (současně viz též skutkové okolnosti tehdy řešené ústavní stížnosti - viz sub 3 odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2883/13 - krajský soud podanou stížnost zamítl, když uvedl, že ani zpracováním posudku důvody vazby nepominuly, neboť stěžovatel mařil probíhající trestní stíhání i tím, že si nepřebíral poštu a stal se nekontaktním), že Ústavní soud "neoprávněný zásah do práv stěžovatele shledává především od časového okamžiku, kdy bylo (ve vazbě) dokončeno vyšetření jeho duševního stavu. Pokud by byl býval stěžovatel alespoň po takovémto vyšetření z vazby bezprostředně propuštěn, bylo by snad ještě možno zvažovat, zda se jedná o pochybení intenzity vyžadující zásah Ústavního soudu, kdy podmínky pro omezení osobní svobody stěžovatele po určitou dobu, byť pomocí jiného institutu trestního řádu (pozorování ve zdravotnickém ústavu), byly dány." (viz bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2883/13 ze dne 21. ledna 2014). Co je pro nyní projednávanou věc podstatné, ve stěžovatelčině případu výše popsaná situace nastala. Stěžovatelka byla bezprostředně po skončení znaleckého šetření z vazby propuštěna, takže tvrzený (nikoli potvrzený) zásah již netrvá (srov. usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. listopadu 2014 č. j. 3 ZT 145/2012-211). Ústavní soud je toho názoru, že nedobrovolné omezení osobní svobody ve zdravotnickém ústavu ve smyslu ustanovení §116 odst. 2 trestního řádu je s ohledem na konkrétní okolnosti případu zásadně srovnatelné s omezením osobní svobody ve vazbě a podřaditelné pod kautely čl. 8 Listiny. Ze spisového materiálu přitom nevyplývá, že by stěžovatelka sama pociťovala újmu na svých základních právech v záměně obou institutů. Stěžovatelka zastávala naopak po celé řízení ten názor, že orgány činné v trestním řízení měly vůči ní uplatnit pouze institut předvedení ve smyslu ustanovení §90 trestního řádu. Již z jazykového výkladu zmíněného ustanovení je však zřejmé, že uvedený institut slouží k zajištění přítomnosti obviněného u výslechu. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelkou naznačený rozšiřující výklad, odůvodňující dlouhodobé omezení osobní svobody aplikací institutu předvedení za účelem znaleckého vyšetření obviněného, by mohl být ve svých důsledcích v rozporu s imperativem ochrany základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Pro daný případ je však podstatné, že z ústavněprávního hlediska nelze označit za neudržitelný postup, jímž soudy k takto rozšířenému výkladu nepřistoupily. Ústavní soud tedy uzavírá, že formálně vadnou aplikací ustanovení §67 písm. a) trestního řádu nedošlo ze strany krajského soudu k tak významnému faktickému porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, že by byl nezbytný zásah Ústavního soudu ve vztahu k již odeznělému tvrzenému porušení ústavně zaručené osobní svobody stěžovatelky.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu