ECLI:CZ:US:2014:4.US.3534.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3534/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Trinh Cong Tu, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2014 č. j. Ncp 842/2013-73 a o návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým nebylo vyhověno stěžovatelem vznesené námitce věcné nepříslušnosti ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 87/2012 s odůvodněním, že jsou k projednání a rozhodnutí ve věci příslušné okresní soudy, neboť v souzené věci nejde o spor z obchodního závazkového vztahu, nýbrž o vztah spotřebitelský.
Ústavní soud již jednou v souzené věci rozhodoval nálezem ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13, když zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. Ncp 842/2013-51 z důvodu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku chybějícího (alespoň krátkého) odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť situace v souzené věci i při rozhodování podle §104a o. s. ř. takové odůvodnění vyžadovala.
V ústavní stížnosti dále stěžovatel uvádí, že vrchní soud sice (druhé) napadené usnesení ze dne 21. 10. 2014 č. j. Ncp 842/2013-73 odůvodnil, ale jeho závěry jsou excesivní, argumentace z hlediska významu projednávané věci nelogická a zkracuje jej na jeho právech.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, II. ÚS 644/12, II. ÚS 2663/12 III. ÚS 2913/13 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud odkazuje - a to v souvislosti s konkrétní argumentací v ústavní stížnosti, která je v podstatě založena na požadavku posouzení toho, zda smluvní vztah mezi stěžovatelem a obchodní společností VINASTEL, s. r. o. (dříve DRYDEN, s. r. o.) je charakteru obchodně závazkového nebo spotřebitelského - na skutečnost, že stěžovatel takovým požadavkem již překračuje rámec i restriktivního přístupu Ústavního soudu k možnosti neodůvodňovat usnesení podle §104a o. s. ř., když navíc v tomto (druhém napadeném) usnesení vrchního soudu tak učiněno bylo. Vrchní soud v odůvodnění vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti a argumentaci stěžovatele nepominul. Ústavní soud nemá důvod k tomuto odůvodnění cokoli dodávat.
Na této skutečnosti nic nemění ani poznámka Ústavního soudu učiněná v nálezu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (bod 14 in fine), která se týká i nyní stěžovatelem tvrzeného postavení spotřebitele, to však by mělo být v prvé řadě předmětem posouzení na úrovni práva podústavního. Ústavní soud by se rozhodováním této otázky z úrovně ústavního práva - a to za situace, kdy napadené rozhodnutí zřejmě není opřeno o porušení jiného ústavního principu (např. rovnosti, jak je zmiňováno v bodě 14 citovaného nálezu Ústavního soudu a vážícího se k porušování "dobré víry" či "zásady poctivosti" - srov. také nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11) - dopouštěl aktivismu, který by konec konců mohl být chápán jako projev snahy rozhodovat i věcně meritorní otázky. K tomu však Ústavní soud primárně určen není a příslušnými jsou v prvé řadě civilní soudy.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na náhradu nákladů řízení (§62 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj