ECLI:CZ:US:2014:4.US.919.14.1
sp. zn. IV. ÚS 919/14
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 ve věci ústavní stížnosti Lenky Cinkové, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem Radniční 13, 787 01 Šumperk, proti usnesením Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 Nt 351/2014-3 ze dne 10. 1. 2014 a č. j. 0 Nt 401/2014-9 ze dne 26. 2. 2014, jimiž byly zamítnuty stěžovatelčiny stížnosti proti usnesením státního zástupce o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu a o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků, za účasti Okresního soudu v Šumperku jako účastníka řízení.
Usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 Nt 351/2014-3 ze dne 10. 1. 2014 a usnesení téhož soudu č. j. 0 Nt 401/2014-9 ze dne 26. 2. 2014 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ve svém návrhu stěžovatelka namítla, že Okresní soud v Šumperku v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatelky z 10. 1. 2014 v rozporu s obsahem spisu dovodil, že z výpisu z účtu vyplynuly nadlimitní výběry a bezhotovostní převody. Argumenty, zejména zásadní námitkou kombinace finančních prostředků "možná z trestné činnosti pocházejících a finančních prostředků zjevně z ní nepocházejících" se však dle stěžovatelky soud nezabýval, toliko povrchně konstatoval své přesvědčení, že prostředky na účtu jsou výnosem trestné činnosti. Z ustanovení §79a trestního řádu (dále též "tr. ř.") však dle jejího mínění nevyplývá, že k zákonnému postupu postačí určité přesvědčení či teoretické možnosti, nýbrž že ze slovního spojení "zjištěné skutečnosti nasvědčují" vyplývá, že původ zajišťovaných finančních prostředků z trestné činnosti musí být důkazními prostředky podložen, což v tomto případě není. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na to, že rovněž zákon v §79a tr. ř. nepřipouští možnost zajištění finančních prostředků z důvodu zajištění možné náhrady škody bez ohledu na původ těchto finančních prostředků. Policejní orgán, státní zástupce i soud měli dle jejích slov k dispozici kompletní výpisy z účtu stěžovatelky, které jsou součástí vyšetřovacího spisu, a tudíž skutečnosti z těchto výpisů vyplývající nasvědčují přesně opačnému závěru, než jaký učinili jak státní zástupce, tak obecný soud. Obě rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku tak pro absenci relevantní argumentace ve vztahu k aplikaci §79a tr. ř., vzneseným námitkám a argumentům v obou stížnostech jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť jediným výsledkem přezkumné činnost při rozhodování o obou podaných stížnostech bylo kusé ztotožnění se s názorem státního zástupce a ignorace argumentů stěžovatelky. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
II.
3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spisy Okresního soudu v Šumperku vedené pod sp. zn. 0 Nt 401/2014, sp. zn. 3 Nt 351/2014 a sp. zn. 3 Nt 1216/2014, z nichž, jakož i obsahu napadených soudních rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.
4. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 5. 12. 2013 č. j. ZN 5491/2013-20 bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků do částky ve výši 215 272 Kč na osobním účtu č. X/0300, vedeném u ČSOB, a. s., na jméno stěžovatelky, v jehož rámci byla zakázána jakákoliv dispozice s peněžními prostředky v zajištěné výši s výjimkou výkonu rozhodnutí. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka je podezřelá, že se dopustila skutku, který by mohl být kvalifikován jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a že finanční prostředky na předmětném účtu jsou výnosem z trestné činnosti.
5. Proti tomuto usnesení si podala stěžovatelka prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou Okresní soud v Šumperku v záhlaví označeným usnesením ze dne 10. 1. 2014 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl, když v postupu okresního státního zástupce v Šumperku neshledal žádné pochybení. Uvedl, že z výpisu z účtu vyplynuly nadlimitní výběry a bezhotovostní převody, ze kterých je dle soudu zřejmé, že stěžovatelka peníze z účtu odčerpává, a je proto důvodné podezření, že finanční prostředky na tomto účtu jsou výnosem z trestné činnosti.
6. Stěžovatelka vzápětí nato podala prostřednictvím svého obhájce opakovanou žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků podle §79a odst. 1 trestního řádu, přičemž tato její žádost byla zamítnuta v pořadí druhým usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 20. 1. 2014 č. j. ZN 5491/2013-74. Toto usnesení bylo doručeno obhájci stěžovatelky dne 28. 1. 2014. Dne 31. 1. 2014 stěžovatelka prostřednictvím svého obhájce podala stížnost proti tomuto usnesení, kterou Okresní soud v Šumperku opět jako nedůvodnou zamítl, a to v pořadí druhým, v záhlaví citovaným usnesením ze dne 26. 2. 2014, v němž uvedl, že má za to, že stěžovatelka je nadále podezřelá, že se dopustila skutku, který by mohl být kvalifikován jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a že finanční prostředky na předmětném účtu jsou výnosem z trestné činnosti.
III.
7. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Šumperku jako účastníka řízení, aby se vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti. Ten odpověděl svým přípisem ze dne 13. 10. 2014, v němž v plném rozsahu odkázal "na obsah usnesení o zamítnutí stížnosti č. j. 0 Nt 401/2014-9".
8. Za této situace tedy Ústavní soud vyjádření účastníka řízení nezasílal k replice stěžovatelce. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z podústavního práva, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformním výkladem. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451; in fine), III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].
11. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.; bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistota, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.
12. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny.
13. Na prvním místě pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), dostupné též - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), III. ÚS 961/09]. Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005 (N 224/39 SbNU 369), I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), III. ÚS 961/09]. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
14. V právní věci stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená usnesení okresního soudu v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelky co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí. Tato odůvodnění jsou naprosto nedostatečná. Není z nich zřejmé, v čem má vůbec spočívat trestná činnost, z níž je stěžovatelka podezřelá, jakou výši škody měla případně způsobit. Všechny jen trochu konkrétnější údaje jsou v odůvodněních citovány jako argumentace stěžovatelky. S touto argumentací se však soud ve svých rozhodnutích ani v náznaku nevypořádal. V později vydaném rozhodnutí je z jednolitého textu odůvodnění jen obtížně zjistitelné, co je názor stěžovatelky, co státního zástupce a co soudce. Tyto nedostatky činí obě rozhodnutí zcela nepřezkoumatelnými. Soud tak porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Za daných okolností proto Ústavní soud přistoupil dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Okresní soud v Šumperku vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).