ECLI:CZ:US:2015:2.US.2815.15.1
sp. zn. II. ÚS 2815/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti STARBRIGHT s. r. o. se sídlem Praha 9, Uherská 618, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Belgická 38, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 9 To 248/2015, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 6. 2015 č. j. 4 KZN 1069/2013-653 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 28. 3. 2013 č. j. OKFK-1041-5/TČ-2013-251300, za účasti Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
V záhlaví označeným usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz byly zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatelky (až do výše 930 000 eur); shora označeným usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků a proti tomuto usnesení si stěžovatelka podala stížnost, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti popsala vývoj svého jednání s orgány činnými v trestním řízení a jejich rozhodování, přičemž tuto ústavní stížnost podala poté, co byla zamítnuta její již sedmá žádost o zrušení zajištění jejích peněžních prostředků. Dle názoru stěžovatelky tedy další trvání zajištění peněžních prostředků není podloženo relevantními důvody. Stěžovatelka přitom poukazuje na skutečnost, že ve věci došlo k nepřípustným a bezdůvodným průtahům - v důsledku pochybností o místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení - a další průtahy jsou podle stěžovatelky způsobovány neustálým vyzýváním orgánů činných v trestním řízení k doplnění účetních dokladů a dalších podkladů. Stěžovatelka dále namítá, že Krajský soud v Brně i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ve svých rozhodnutích nijak nezohlednili přiměřenost zajištění peněžních prostředků, zejména ve vztahu k rozsahu a dosavadní délce zajištění, a to i s ohledem na specifika předmětné trestní věci; v této souvislosti navíc stěžovatelka připomíná, že dlouhodobé - nedůvodné - zadržování předmětných finančních prostředků může vést i k její insolvenci. Stěžovatelka konečně odmítá dosavadní závěry orgánů činných v trestním řízení, že zajištěné prostředky pochází z trestné činnosti, respektive že měly být k trestné činnosti použity, a nadto zdůrazňuje, že je to naopak ona, kdo je obětí trestné činnosti ze strany slovenských podnikatelů. V závěru ústavní stížnosti potom stěžovatelka odkazuje na řadu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, jejichž závěry mají rovněž zpochybňovat důvodnost předmětného zajištění.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje ve své podstatě pouze tytéž námitky, které vznášela stěžovatelka již ve svých předchozích ústavních stížnostech, jež Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Projednávaná ústavní stížnost (respektive v ní uplatněné argumenty) jsou obdobou podání stěžovatelky, jež byla usnesením ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2479/14 a usnesením ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1117/15 odmítnuta jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Dle názoru Ústavního soudu tak postačí na tomto místě plně odkázat na důvody uvedené v těchto odmítavých usneseních, neboť posuzovaná ústavní stížnost neobsahuje žádný argument, jenž by odůvodňoval nutnost odklonu od tam vyslovených závěrů. Pouze pro úplnost je tak možné dodat, že takovým důvodem - vzhledem k charakteru prošetřované trestné činnosti - není (dosud) ani běh času, tedy samotná délka probíhajícího (přípravného) trestního řízení a s ním spojené zajištění předmětných finančních prostředků.
Pouze pro úplnost je tak možné připomenout následující skutečnosti.
Ve vztahu k napadenému usnesení policejního orgánu je třeba odmítnout ústavní stížnost jako opožděnou; proti napadenému usnesení Policie České republiky o zajištění peněžních prostředků totiž podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. 9 To 171/2013, pročež ústavní stížnost ze dne 17. 9. 2015 je třeba hodnotit v tomto rozsahu jako návrh podaný až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Pokud pak jde o část směřovanou proti usnesení státní zástupkyně a usnesení krajského soudu, postačí opětovně připomenout, že z odůvodnění napadených rozhodnutí - oproti očekávání stěžovatelky - jasně vyplývá, proč v dané věci bylo (a je) nezbytné provádět složité znalecké dokazování, což doposud bránilo tomu, aby bylo prověřování podezření vůči stěžovatelce ukončeno. Ústavní soud má zároveň za to, že z napadených rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé okolnosti odůvodňující dobu, po kterou trvá zajištění stěžovatelčiných peněžních prostředků, především pak závažnost prověřované trestné činnosti [má jít o účastenství ve formě pomoci k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku], jakož i složitost trestní věci, kdy je nezbytné podrobně zmapovat veškeré relevantní finanční toky všech zúčastněných subjektů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu