ECLI:CZ:US:2015:2.US.2980.15.1
sp. zn. II. ÚS 2980/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici v Hradci Králové, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, č. j. 4 Tdo 939/2015-37, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2015, č. j. 12 To 22/2015-369, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 11. 2014, č. j. 2 T 70/2014-331, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 5. 10. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že porušují jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti samotné se podává, že Okresní soud v Náchodě v záhlaví citovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil tím, že v době od 2. 5. 2013 do 8. 6. 2013 jménem občanského sdružení JK Tex - Saer, o. s., v úmyslu neoprávněně získat pro svou osobní potřebu finanční prostředky, pod záminkou uspořádání dětského letního tábora, vylákal na poškozených Eduardu Soukupovi částku 3.100 Kč, Milanu Maixnerovi částku 3.100 Kč, Karlu Lochmanovi částku 2.000 Kč a Františku Šnáblovi částku 5.150 Kč. Přestože se letní tábor nekonal, převzatou finanční hotovost si ponechal pro svou potřebu. Deklarovaný letní tábor byl přitom pouze jeho smyšlenou záminkou sloužící k vylákání uvedené finanční hotovosti, čehož si byl stěžovatel vědom, neboť v tomto směru nevyvíjel žádnou podnikatelskou aktivitu (nebo aktivitu plynoucí z pracovního poměru), a ani pro realizaci uvedeného letního tábora nepodnikl žádné konkrétní kroky, když bylo navíc zjištěno, že u Okresního soudu v Náchodě byly proti němu vedeny exekuce. Tímto svým jednáním způsobil výše jmenovaným škodu v celkové částce 13.350 Kč a tento skutek spáchal přesto, že již byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 11 T 113/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 12 To 507/2007, uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 18 měsíců, který vykonal 26. 11. 2010. Za to a za přečin zanedbání povinné výživy, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 2 T 152/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 10 To 355/2013, mu byl podle §209 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, když zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 2 T 152/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 10 To 355/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost nahradit škodu poškozeným.
3. Stěžovatelovo následné odvolání bylo v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu zamítnuto a jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl.
4. Stěžovatel především namítá, že soud prvního stupně nevyhověl jeho návrhu na výslech svědkyně D. P., když ale právě tato svědkyně byla přítomna řadě stěžovatelových jednání při zajišťování dětského tábora. Měla u sebe rovněž zásadní informace týkající se organizace a účetnictví. Kvůli tomu, že tato svědkyně nebyla předvolána k soudu, aby byla poučena o následcích nepravdivé svědecké výpovědi, nemohl být uvedený důkaz použit ani jako podpůrný. Soud také neprovedl důkaz výpisem SMS zpráv s touto svědkyní, který byl uložen na paměťové kartě mobilního telefonu, který v té době měla k dispozici Policie České republiky. Soud nevyslechl ani další svědky, kteří byli v uvedeném mobilním telefonu vedeni pod kontakty "Renata pojištění", "Chlenské uzeniny", "Brigádnice", "Pronájem koní" atp. Soud tyto důkazy neprovedl a ani se s nimi jinak nevypořádal, resp. nevysvětlil, proč je považoval za nadbytečné.
5. Nadto stěžovatel podal dne 21. 10. 2014 námitku podjatosti proti soudkyni JUDr. Aleně Langové, zejména z důvodu, že stěžovatele zná z dalších trestních řízení, která jsou vedena proti jeho osobě, a musela si tak prý na stěžovatele vytvořit svůj vlastní názor, jímž pak nahlížela na hodnocení důkazů a rozhodování o stěžovatelově vině a trestu. Tato soudkyně rozhodla o námitce své podjatosti usnesením ze dne 12. 11. 2014, proti němuž stěžovatel podal stížnost podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Soudkyně však na rozhodnutí stížnostního soudu nevyčkala a rozhodla ústavní stížností napadeným prvostupňovým rozsudkem. Navíc - vzhledem k běžící odvolací lhůtě - stěžovatel nemohl ve svém odvolání reagovat na závěr stížnostního soudu, že jmenovaná soudkyně není z projednávání stěžovatelovy věci vyloučena (tedy, že není podjatá). I v tomto aspektu proto stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
8. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
9. Obecné soudy totiž podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v nyní projednávaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy rovněž přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ostatně ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, totiž nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.
10. Ke konkrétním stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí, že prvostupňový soud (konkrétně zmíněná samosoudkyně Alena Langová) provedl většinu stěžovatelem navrhovaných důkazů, když za účelem jejich provedení opakovaně odročoval hlavní líčení. Z těchto důkazů bylo mimo jiné zjištěno, že stěžovatel se skutečně zajímal o některé záležitosti, jež spojoval s možností uspořádat letní tábor pro děti, ale žádnou konkrétní aktivitu v tomto směru - kromě distribuce propagačních materiálů, na základě nichž mu shora jmenované osoby (rodiče dětí) poukázaly výše specifikované finanční částky - nevykonal. Naopak soud zjistil, že stěžovatel se zabýval například domáckou výrobou utopenců atp. Před soudem tedy nebylo zpochybněno, že by stěžovatel neměl kontakty, resp. že by nebyl schopen zajistit dílčí činnosti, jež jsou spojeny s organizací dětského tábora, nicméně během soudního řízení vyšlo najevo, že stěžovatel žádné další kroky k realizaci jím proklamovaných plánů neučinil.
11. Nebyla-li za této situace před soudem slyšena bývalá družka stěžovatele D. P., nebylo to zjevně z toho důvodu, že by tím snad jmenovaná samosoudkyně chtěla stěžovateli uškodit, jak se zřejmě stěžovatel domnívá (byť žádné relevantní skutečnosti vzbuzující pochybnosti o její nestrannosti ani netvrdí), nýbrž z toho důvodu, že tato svědkyně nebyla účasti na soudním jednání schopna. Stěžovatel se totiž vůči této svědkyni dopustil zločinu vydírání (nutil ji k obnovení společného soužití), čímž jí způsobil trauma vyžadující psychiatrickou léčbu.
12. Vytýkal-li stěžovatel jmenované soudkyni, že nevyčkala rozhodnutí stížnostního soudu posuzujícího stěžovatelem vznášené pochybnosti o její nestrannosti, pak k tomu Ústavní soud toliko připomíná, že stížnost podle ustanovení §141 trestního řádu nemá ve smyslu odst. 4 tohoto ustanovení bez dalšího odkladný účinek ("Stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví."), takže její podání nebrání v dokončení probíhajícího trestního řízení. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti konstatuje, že stížnostní soud důvody pro vyloučení jmenované soudkyně nakonec neshledal.
13. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu