ECLI:CZ:US:2015:2.US.3287.15.1
sp. zn. II. ÚS 3287/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 20. 10. 2014, č. j. 1 T 60/2012-658, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2014, č. j. 6 To 337/2014-694, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 5 Tdo 427/2015-37, za účasti Okresního soudu Plzeň - jih, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným organizátorstvím zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) a §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl udělen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Uvedeného zločinu se měl stěžovatel dopustit ve stručnosti vyjádřeno tím, že úmyslně řídil jednání spoluobžalované (osoby odpovědné za účetnictví společnosti, jejímž byl ředitelem), které bezprostředně směřovalo ke zkrácení daně ve značném rozsahu, kdy se tohoto jednání dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
2. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí z provedených listinných důkazů a svědeckých výpovědí vyplynulo, že stěžovatel v plném rozsahu naplnil znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu. Již okresní soud přitom uvedl, že stěžovatel je osobou alespoň částečně znalou v účetnictví, přičemž bylo prokázáno, že jednal úmyslně, neboť jednoznačně věděl, že pokyny udělené spoluobžalované a jí následně vystavené sankční faktury a dobropisy budou mít zásadní dopad na neoprávněně uplatňovaný odpočet daně z přidané hodnoty. K odvolání stěžovatele krajský soud uvedl, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně jsou správné, a shledal porušení zákona pouze ve výroku o trestu a proto zmírnil trest uložený stěžovateli. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (na rozdíl od dovolání spoluobžalované, jíž vyhověl z důvodu neprokázání subjektivní stránky jí údajně spáchaného trestného činu).
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod, a dále princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se dovolává též čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť z nich nelze dovodit, z jakých důkazů a z jakých prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách stojí. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právní kvalifikací skutku a zpochybňuje, že by se dopustil jakékoliv trestné činnosti, když veškerá povinnost týkající se daňových přiznání a jejich podkladů ležela na základě uzavřené smlouvy (externí zpracováni účetnictví, smlouva o dílo) výlučně na spoluobžalované. V průběhu trestního řízení prý nebyl předložen jediný relevantní důkaz, který by prokazoval, že by dal jakýkoliv pokyn k tomu, aby došlo k podání "špatného" daňového přiznání. Skutkové závěry učiněné obecnými soudy tak jsou údajně v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními plynoucími z provedených důkazů a provedené důkazy byly hodnoceny značně jednostranně v jeho neprospěch. Stěžovatel poukazuje rovněž na porušení zásady presumpce neviny, protože obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo. Nadto stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily, že v jeho případě neexistuje subjektivní stránka trestného činu, která je jednou ze základních znaků trestného činu a při jejím nenaplnění a neprokázání se o trestný čin vůbec nejedná. Stěžovatel konečně tvrdí, že byla porušena i rovnost účastníků řízení a nestrannost soudů, když vzhledem ke spoluobviněné bylo postupováno zjevně benevolentněji, byť tato na rozdíl od stěžovatele vzhledem ke své profesi disponovala potřebnými znalostmi v oboru.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, kdy dle jeho názoru soudy nezohlednily důkazy jemu svědčící, a zároveň chybně hodnotily provedené důkazy, přičemž dospěly k chybným skutkovým i právním závěrům. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byla porušena ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
7. Taková pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle; naopak zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti musí Ústavní soud zdůraznit, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým i právním závěrům (ostatně též Nejvyšší soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudům nižších instancí - viz s. 8 odůvodnění jeho usnesení). Ústavní soud tak nemůže než odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž jsou jednotlivé provedené důkazy dány do souvislostí a jsou z nich také vyvozena příslušná skutková zjištění (viz ve vztahu ke stěžovatelovi zejm. s. 10-12 rozhodnutí krajského soudu a s. 4-6 rozhodnutí okresního soudu). Stejně tak se soudy dostatečně věnovaly též prokázání subjektivní stránky stěžovatelova jednání, kdy i v tomto směru napadená rozhodnutí náležitě odůvodnily (viz s. 7-8 rozhodnutí okresního soudu, s. 13 rozhodnutí krajského soudu a s. 7-8 Nejvyššího soudu).
8. Zde pouze okrajem Ústavní soud konstatuje, že nelze hovořit o porušení rovnosti účastníků řízení, pokud Nejvyšší soud ve vztahu ke spoluobžalované zrušil předchozí rozhodnutí soudu I. a II. stupně a věc jim vrátil k dalšímu řízení, neboť trestní jednání obou obžalovaných bylo jednak v napadených rozhodnutích vymezeno odlišně, a navíc subjektivní stránka trestného činu, jakkoli musí být vždy dostatečně prokázána, může být konkrétně naplněna odlišnými skutečnostmi a může se u jednotlivých odsouzených ve své podstatě odlišovat. Za této situace proto nemá Ústavní soud důvod závěry obecných soudů nikterak přehodnocovat, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze v souhrnu pokládat za nic jiného nežli za pouhou polemiku s učiněnými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Nadto musí Ústavní soud konstatovat, že argumenty stěžovatele předestřené v ústavní stížnosti jsou ve velké míře předestřeny značně abstraktně a paušalizujícím způsobem, kdy stěžovatel ani neuvádí, v čem konkrétně měly být vlastně porušeny jím uvedené zásady trestního řízení tak, jak je lze mj. dovodit z judikatury zdejšího soudu.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu