ECLI:CZ:US:2015:2.US.3392.15.1
sp. zn. II. ÚS 3392/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: G. M., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 7, 161 02 Praha 614 - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 8. 2015, č. j. 1 Nt 9265/2015-32, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 44 To 450/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 3, 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to na základě usnesení o rozšíření trestního stíhání Policie ČR ze 7. 9. 2015, č. j. KRPA-142043-74/TČ-2015-001176-6-TP.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 8. 2015, č. j. 1 Nt 9265/2015-32, byl stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzat do vazby.
Obvodní soud odůvodnil uvalení vazby na stěžovatele tím, že obviněný je učitelem a má tedy specifický vztah ke svým žákům, kteří budou slyšeni jako svědci a je zde reálná hrozba jejich ovlivňování ze strany obviněného [koluzní vazba podle §67 písm. b) trestního řádu]. Obvodní soud rovněž shledal, že vzhledem k tomu, že se obviněný protiprávního jednání dopouštěl delší dobu a je zde vyšší pravděpodobnost, že by ve svém protiprávním jednání pokračoval, je dán rovněž vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu (předstižná vazba). Obvodní soud přitom neshledal důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba), neboť má za to, že skutečnost, že obviněný je cizím státním příslušníkem by neměla mít bez dalšího za následek jeho umístění do vazby. Obviněnému v době rozhodování obvodního soudu hrozil trest odnětí svobody až na tři léta, a nejednalo se tedy podle obvodního soudu o hrozbu s vysokým trestem odnětí svobody.
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 44 To 450/2015, rozhodoval o stížnostech do shora označeného usnesení obvodního soudu podaných jak obviněným, tak i státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Městský soud napadeným usnesením rozhodl tak, že výrokem I. napadené usnesení obvodního soudu zrušil a podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že se obviněný bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu s tím, že vazba obviněného počala okamžikem omezení jeho osobní svobody a důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu vyvstal až následně, zatímco důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu pominul. Výrokem II. napadeného usnesení Městský soud v Praze stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Ke stížnostní námitce státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného, poukazující na existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba) od samého počátku, městský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatuje, že neshledal-li obvodní soud v době svého rozhodování tento vazební důvod, jistě nepochybil, avšak situace, která nastala po zahájení trestního stíhání a vzetí obviněného do vazby, nepochybně koresponduje s tím, že tento důvod vazby útěkové následně vyvstal. Je totiž zřejmé, že ředitel školy, kde byl obviněný zaměstnán, se jednoznačně vyjádřil k tomu, že již nehodlá obviněného zaměstnávat a obviněný tak není v žádném případě na území České republiky nijak sociálně vázán. Rodinné vztahy na území České republiky neměl na samém počátku. Je nepochybné, že ve Velké Británii má adresu trvalého bydliště a bylo by mu možno na tuto adresu doručovat, kdy v době rozhodování o vazbě obviněného soudem I. stupně zde jistá vázanost výkonem jeho povolení na území České republiky byla jistě dána. Za současné situace v průběhu trestního řízení, kdy byl vyslechnut ředitel školy a sám obviněný se vyjádřil v tom smyslu, že již ve škole učit nebude, nepochybně důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, na který poukazuje státní zástupkyně, vyvstal a je umocněn ještě usnesením o rozšíření trestního stíhání Policie ČR ze 7. 9. 2015, č. j. KRPA-142043-74/TČ-2015-001176-6-TP. Na základě tohoto usnesení je stěžovatel stíhán jako obviněný ze spáchání zločinu: výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákoníku. V tomto případě obviněnému hrozí, bude-li uznán vinným, trest odnětí svobody v rozsahu dvou až šesti let odnětí svobody.
Ke stížnostní námitce obviněného stran neexistence důvodů vazby koluzní městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že již není třeba se těmito námitkami zabývat, neboť dne 18. 9. 2015 vydala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 usnesení, kterým podle §71 odst. 1 věta první trestního řádu a podle §73b odst. 4 věta druhá trestního řádu rozhodla o tom, že u obviněného pominul důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu.
Ke stížnostní námitce obviněného stran neexistence důvodů vazby podle §67 písm. c) trestního řádu (předstižná vazba), městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se s touto námitkou neztotožňuje. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že opakování v trestné činnosti je možno shledávat i v opakovaných útocích prováděných v dané konkrétní věci, pro kterou je momentálně obviněný trestně stíhán a obecně lze říci, že takovéto útoky v podstatě byly od počátku jednání obviněného útoky opakovanými, a to následně i v návaznosti na útoky popsané v usnesení o rozšíření trestního stíhání. Městský soud dále uvedl, že v případě přezkoumávání postupu soudu I. stupně ve vazebních věcech vychází ze situace dané v době rozhodování o vazbě, avšak nemůže přehlédnout další vývoj věci a stav ke dni rozhodování stížnostního soudu.
V tomto smyslu tedy lze považovat podle Městského soudu v Praze stížnostní námitky obviněného za neodůvodněné, neboť ze shora uvedených skutečností vyplývá, že obviněný byl v podstatě ve vazbě toliko z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Z pozice stížnostního soudu tak bylo třeba se vyjádřit toliko k námitkám napadajícím odůvodněnost vazby předstižné ve smyslu ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, kterou však soud I. stupně považoval za nespornou a stížnostní soud se s tímto jeho závěrem, byť v době rozhodování zformulovaném v obecné poloze, naprosto ztotožňuje.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že se soudy opomenuly zaobírat jeho námitkou, která mohla mít význam pro výsledek řízení, a to, že s ohledem na jeho doznání, trestní bezúhonnost a především sazbu, kterou stanoví trestní zákoník pro přečin podle §192 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, nemůže reálně přicházet v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Stěžovatel rovněž namítá, že prvoinstanční soud na odůvodnění svého usnesení zcela rezignoval a stížnostní soud se pokusil rehabilitovat situaci zcela novým a obsáhlejším odůvodněním. Podle stěžovatele však stížnostní soud takto ze své pozice postupovat nemůže, neboť tím prakticky nahrazuje činnost soudu první instance, což je stav zcela nepřípustný.
Stěžovatel dále nesouhlasí s odůvodněním vazby útěkové, která je dána na základě toho, že je stěžovatel cizí státní příslušník a protože došlo k ukončení pracovního poměru, nemá v České republice žádné vazby a může tak z České republiky vycestovat. Uvedenou argumentaci považuje stěžovatel za nedostačující a poukazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99, podle kterého cizí státní příslušnost nemůže sama o sobě postačovat k závěru o důvodnosti vazby útěkové. V této souvislosti stěžovatel dále poukazuje na to, že z hlediska příslušných právních předpisů pracovní poměr stěžovatele trvá, neboť toto sdělil svému zaměstnavateli a rovněž podal dne 21. 10. 2015 žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 9. 2015. Stížností soud tak nevycházel ve svém rozhodnutí z objektivního stavu.
Stěžovatel vznáší námitky rovněž vůči důvodům vazby předstižné a způsobu, jakým soudy dospěly k tomu, že měla být trestní činnost páchána stěžovatelem po delší dobu. Oba soudy rozhodovaly na základě usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. V tomto usnesení je doba, po kterou měl stěžovatel páchat údajně trestnou činnost, vymezena toliko jejím koncem, a to 6. 8. 2015. Žádný počátek trestné činnosti v usnesení o zahájení trestné činnosti stanoven není, je zde pouze uvedeno, že stěžovatel měl přechovávat dětský pornografický materiál, který vznikl dne 3. 12. 2009. Pro účel vazby je dle stěžovatele rozhodné případné pořizování takovéhoto materiálu, a to v opakujících se cyklech, nikoliv jeho pořízení, tedy stažení do nosiče dat, a následně jeho držení. Stažení si daného materiálu a jeho držení po delší dobu nemůže být označeno jako páchání trestné činnosti po delší dobu, neboť je fakticky složeno pouze z jediného útoku. Z usnesení vůbec nevyplývá, kolika dílčích útoků se fakticky měl stěžovatel dopustit, jak měly být případně časově dodrženy, kdy mělo být jednání zahájeno, a proto nemohlo být uzavřeno, že důvodem vazby předstižné je, že se měl stěžovatel této činnosti dopouštět po delší dobu.
Stěžovatel konečně namítá, že jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že Městský soud v Praze sice rozhodl o stížnosti stěžovatele již dne 23. 9. 2015, ale toto usnesení bylo doručeno stěžovateli až o měsíc později dne 21. 10. 2015, čímž bylo stěžovateli znemožněno podat ústavní stížnost dříve.
III.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze i proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6. Přitom však napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 již bylo usnesením Městského soudu v Praze zrušeno, tudíž toto rozhodnutí již nadále právně neexistuje. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a řízení o ústavní stížnosti v části směřující proti již zrušenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 zastavit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 126/96, či usnesení ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 793/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto konstatuje, že se námitkami stěžovatele ve vztahu ke zrušenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 o vzetí stěžovatele do vazby nebude v kontextu nyní posuzované ústavní stížnosti dále zabývat.
K námitce stěžovatele, že se stížnostní soud svým usnesením nepřípustně pokusil rehabilitovat nedostatečně odůvodněné usnesení obvodního soudu, Ústavní soud poukazuje na §149 odst. 1 trestního řádu, podle kterého nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď rozhodne sám ve věci [písm. a)], nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl [písm. b)]. Citovaná právní úprava rozhodování o stížnosti nepreferuje ani kasační, ani apelační postup při jejím vyřizování, neboť zákon stížnostnímu orgánu neukládá, který způsob rozhodnutí o stížnosti má zvolit. Tento orgán by však měl dbát požadavku rychlosti nejen řízení o stížnosti, ale i trestního řízení jako celku (srov. §2 odst. 4) a v tomto směru zvažovat, který z možných postupů přicházejících v úvahu bude nejúčelnější a nejúčinnější (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1801).
Jestliže Městský soud v Praze stížností napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu, a to za okolností, kdy důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu byl dán již v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 6, avšak důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu vyvstal až následně, zatímco důvod vazby podle §67 písm. b) trestního řádu již pominul, Ústavní soud neshledává na uvedeném postupu ničeho protiústavního.
V souvislosti s namítanou nedostatečností odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Rozhodování o vazbě nelze přirozeně pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení; každé rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky stran odůvodnění vazby útěkové, Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že za skutečnost odůvodňující vzetí do vazby nemůže být jako dostačující akceptováno jen to, že stěžovatel je cizím státním občanem. Ústavní soud však zdůrazňuje, že Městský soud v Praze neopírá důvodnost vazby podle §67 písm. a) trestního řádu ve svém usnesení o pouhou skutečnost, že je stěžovatel cizím státním občanem. Městský soud v Praze ve svém usnesení vychází z toho, že stěžovatel není v žádném případě na území České republiky nijak sociálně vázán. Stěžovatel nemá rodinné vztahy na území České republiky, přičemž stěžovateli bylo ze strany jeho zaměstnavatele doručeno dne 18. 9. 2015 okamžité zrušení pracovního poměru.
Stěžovatel v této souvislosti ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že z hlediska příslušných právních předpisů pracovní poměr stěžovatele trvá, neboť toto sdělil svému zaměstnavateli a rovněž podal dne 21. 10. 2015 žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 9. 2015. Ústavní soud se však s touto námitkou neztotožňuje, neboť uvedené ze zákona nevyplývá. Podle §72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Neplatné je tak jen takové rozvázání pracovního poměru, jehož neplatnost byla určena pravomocným rozhodnutím soudu. V případě, že nedošlo k určení neplatnosti učiněného okamžitého zrušení pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu, skončil pracovní poměr podle tohoto pracovněprávního jednání, i kdyby bylo postiženo vadou, která způsobuje jeho neplatnost. Jinými slovy bez pravomocného rozhodnutí soudu, které by určovalo, že okamžité zrušení je neplatným pracovněprávním jednáním, tedy nelze vůbec ("pojmově") hovořit o tom, že by došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru jeho účastníků (Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 465).
Nad rámec uvedených důvodů vazby podle §67 písm. a) trestního řádu městský soud poukázal na jejich umocnění usnesením o rozšíření trestního stíhání Policie ČR ze dne 7. 9. 2015, a to s přihlédnutím k právní kvalifikaci jednání stěžovatele ve smyslu §192 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákoníku, kdy stěžovateli hrozí, bude-li uznán vinným, trest odnětí svobody za trestný čin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií v rozsahu dvou až šesti let odnětí svobody. Není tedy pravdou, namítá-li stěžovatel, že se Městský soud v Praze opomenul zabývat jeho námitkou, že s ohledem na jeho doznání, trestní bezúhonnost a především sazbu, kterou stanoví trestní zákoník pro přečin podle §192 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, nemůže reálně přicházet v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se kterou se městský soud shora uvedeným způsobem neztotožnil.
K tomu Ústavní soud připomíná, že povinností obecných soudů je vypořádat se se všemi námitkami účastníka řízení, a to v tom smyslu, že z odůvodnění jejich rozhodnutí musí být patrno, proč je nelze považovat za důvodné, jak tomu je i v nyní posuzované věci; neznamená to však, že soudy musí výslovně reagovat na každý jednotlivý argument. Z tohoto pohledu nemůže ani tato stěžovatelova námitka obstát.
Z uvedeného je současně zřejmé, že důvody pro uvalení vazby z útěkového důvodu pro Městský soud v Praze převážily nad argumenty, které stěžovatel uváděl ve stížnosti, a které co do rozsahu i podstaty opakuje v ústavní stížnosti. Z výše uvedených hledisek je přitom nerozhodné, zda má Ústavní soud na relevanci jednotlivých skutečností pro rozhodnutí v této věci shodný či odlišný názor se stěžovatelem či stížnostním soudem, neboť rozhodnutí Městského soudu v Praze je výsledkem posouzení všech rozhodných skutečností, není s nimi v logickém rozporu a je v souladu se zákonem. V takovém případě nemůže Ústavní soud zasahovat do rozhodovací pravomoci Městského soudu v Praze, neboť jen jemu v daném případě přísluší vyhodnotit rozhodné skutečnosti z hlediska důvodnosti vazby.
Ani jde-li o vazbu předstižnou podle §67 písm. c) trestního řádu, nelze Městskému soudu v Praze vytknout, že by se dopustil nepřípustné svévole. Její důvodnost byla totiž podle Městského soudu v Praze dána skutečností, že se stěžovatel protiprávního jednání dopouštěl delší dobu a je zde vyšší pravděpodobnost, že by ve svém protiprávním jednání pokračoval, přičemž Městský soud v Praze k námitkám stěžovatele zdůraznil, že opakování trestné činnosti je možno shledávat i v opakovaných útocích prováděných v dané konkrétní věci, pro kterou je stěžovatel trestně stíhán a obecně lze říci, že takové útoky v podstatě byly od počátku jednání stěžovatele útoky opakovanými, a to následně i v návaznosti na útoky popsané v již shora uvedeném usnesení o rozšíření trestního stíhání ze dne 7. 9. 2015.
Co se týče námitky stěžovatele, týkající se porušení práva na spravedlivý proces tím, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015 bylo doručeno stěžovateli až o měsíc později, dne 21. 10. 2015, nelze podle Ústavního soudu nalézt v postupu Městského soudu v Praze průtahy takové intenzity, že by je bylo možné ve svém celku hodnotit jako průtahy, jež by odůvodňovaly závěr o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jak uvádí ve svém návrhu. Navíc i případná existence průtahů z povahy věci nemůže být důvodem kasace napadeného rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu