ECLI:CZ:US:2015:2.US.3480.15.1
sp. zn. II. ÚS 3480/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec, adresa Voroněžská 144/20, 460 01 Liberec, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. srpna 2015 sp. zn. 15 Co 300/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. srpna 2015 sp. zn. 15 Co 300/2015 změnil předchozí usnesení stěžovatele coby soudního exekutora, jímž stěžovatel vydal odvolateli (insolvenčnímu správci úpadce - v exekučním řízení vystupoval úpadce jako povinný) dosud nerozdělené vymožené plnění, od něhož však odečetl vlastní náklady exekuce (ve výši 7 865 Kč), tak, že vymožené plnění se v celé výši (tedy včetně nákladů exekuce) vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře opřel svůj závěr o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, podle něhož je soudní exekutor povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného (v exekuci) vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh dosavadního řízení. Dále dovozuje, že závěry vyplývající z krajským soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v rozporu s výše uvedenými ústavně zaručenými právy. Domnívá se, že byl nesprávně vyhodnocen vztah §5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů a §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti podotýká, že byla ignorována zásada lex posterior derogat legi priori. Dále namítá, že nebyla respektována specifičnost jeho postavení a jeho činnosti vykonávané na základě veřejnoprávního předpisu, jakož i povaha vynaložených nákladů.
4. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval prvotně z hlediska stanovených procesních podmínek, tj. zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Obdobně jako v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2309/15 je třeba vyjít z toho, že stěžovatel - soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá - zaujímá v rozhodném právním kontextu postavení "veřejného činitele" ve smyslu závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, a nikoli účastníka řízení, o jehož právech bylo rozhodováno, pakliže šlo nikoli o "jeho" náklady exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s jím vymoženým plněním ve vztahu k probíhajícímu řízení insolvenčnímu. Soudní exekutor proto nemohl být ani účastníkem odvolacího řízení; byl naopak subjektem, na který byl přenesen výkon veřejné moci, a to v pozici připodobitelné rozhodovací pravomoci soudu prvního stupně.
6. Vystupuje-li soudní exekutor v právních vztazích v postavení nositele pravomoci z titulu veřejného práva, pak "z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod" (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Stěžovatelova oponentura právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, jež bylo základem pro změnu právního náhledu odvolacího soudu, tak spor o jeho "správnost" neotevírá.
7. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel nemá legitimaci k podání ústavní stížnosti, resp. je navrhovatelem, který k jejímu podání není oprávněn, jak předjímá §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; odtud se též podává, že jeho ústavní stížnost musí být odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj