ECLI:CZ:US:2015:2.US.3502.15.1
sp. zn. II. ÚS 3502/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a) Boženy Ličkové a b) Boženy Kuhejdové, obou zastoupených Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Stodolní 835/17, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2015, č. j. 22 A 44/2015-30, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 2 As 192/2015-23, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky ústavní stížností, podanou v zákonné lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím správních soudů, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") vydal napadené usnesení v řízení o žalobě stěžovatelek, kterou brojily proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 12. 3. 2015, č. j. KUOK 24665/2015, ve věci vyvlastnění za účelem stavby dopravní infrastruktury. Tímto usnesením vyloučil řízení v části, kterou se stěžovatelky domáhaly přezkumu co do náhrady za vyvlastnění, k samostatnému projednání a rozhodnutí, a žalobu v části, která směřovala proti napadenému rozhodnutí co do vyvlastnění, odmítl (výrok II.). Ve zbytku krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Důvodem odmítnutí žaloby v části týkající se vyvlastnění byla její opožděnost, jelikož stěžovatelkám bylo napadené správní rozhodnutí doručeno dne 12. 3. 2015, takže poslední den lhůty pro podání žaloby připadal na 13. 4. 2015, avšak žaloba byla podána teprve dne 12. 5. 2015. Nejvyšší správní soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelek, jíž se domáhaly zrušení "výroku II. a násl." citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě.
3. Stěžovatelky tvrdí, že ve správním rozhodnutí o vyvlastnění a ani v rozhodnutí o odvolání nebylo uvedeno, že tato rozhodnutí byla vydána podle ustanovení §1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 416/2009 Sb."). K opožděnosti podání žaloby tak došlo pouze v důsledku chybějící zákonné náležitosti podle ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nebyly poučeny o tom, že dojde ke zkrácení procesních lhůt.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud setrvale konstatuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti (případně správní žalobě). Stěžovatelky nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před Nejvyšším správním soudem, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
6. V nyní projednávané věci je totiž podstatné, že stěžovatelky nikterak nezpochybňují skutkové okolnosti případu, tedy že napadené rozhodnutí krajského úřadu obdržely dne 12. 3. 2015 a žalobu podaly teprve dne 12. 5. 2015. Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), přitom platí, že "[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou" a současně podle odst. 4 stejného zákonného ustanovení "[z]meškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout." Podle ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb. však "[l]hůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle §1 se zkracují na polovinu. O žalobách rozhodne soud ve lhůtě 90 dnů. Ustanovení předchozí věty obdobně platí i pro řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o žalobě." V daném případě je tedy nesporné, že stěžovatelky podaly správní žalobu ke krajskému soudu s ohledem na kogentní znění citovaných právních norem skutečně opožděně a krajský soud i Nejvyšší správní soud tedy ani nemohly rozhodnout jinak. Ústavní soud ostatně opakovaně uvedl, že ani samotná existence lhůt pro podávání návrhů k soudu není protiústavní, jelikož "smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv" (viz např. nález sp. zn. III.ÚS 545/99 ze dne 3. 2. 2000, N 18/17 SbNU 127).
7. K námitce, že si stěžovatelky nebyly vědomy, že je postupováno podle zákona č. 416/2009 Sb., což mělo za následek (mimo jiné) shora popsané zkrácení lhůty pro podání správní žaloby, pak Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který dostatečně vyložil jednak účel předmětného zákona, spočívající ve veřejném zájmu na co nejrychlejším postupu řízení u vybraných staveb, a také se vypořádal s ustanovením §68 odst. 2 správního řádu věta první, podle níž "[v]e výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle §27 odst. 1". Ústavní soud přitom považuje za ústavně konformní rovněž závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož se uvedením "právního ustanovení" rozumí uvedení takového ustanovení, z něhož plynou práva či povinnosti výrokem správního rozhodnutí přímo založená či deklarovaná, k čemuž však v daném případě postačovalo uvedení jen příslušných ustanovení zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). V případě zákona č. 416/2009 Sb. z něj totiž přímo neplynul výrok rozhodnutí a stačilo proto, že jeho užití muselo být stěžovatelkám zjevné. Tuto "zjevnost" pak Nejvyšší správní soud přesvědčivě dovodil ze znění poučení o odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, které ze zákona č. 416/2009 Sb. výslovně vycházelo. Nejvyšší správní soud konečně poukázal i na novelu zákona o vyvlastnění provedenou zákonem č. 405/2012 Sb., kterou byla odstraněna zákonná povinnost poučit účastníka řízení o možnosti podání žaloby.
8. Ústavní soud proto konstatuje, že tento výklad, provedený Nejvyšším správním soudem, se týká pouze podústavního práva a Ústavní soud jej nepovažuje za excesivní či jinak způsobující ve shora naznačeném smyslu zásah do základních (nikoliv "pouze" zákonných!) práv stěžovatelek, což však teprve by mohlo případně založit možnost jeho ústavněprávního přezkumu. Lze tak uzavřít, že stěžovatelky v daném případě a s ohledem na poměrně jednoznačné znění zákonné úpravy stanovení lhůty pro podání správní žaloby měly být dostatečně seznámeny s tím, kdy tato lhůta končí, a pokud ji za této situace nedodržely, nelze v postupu správních soudů spatřovat jakékoliv pochybení spočívající v protizákonnosti, tím méně pak samozřejmě pochybení ústavní intenzity.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu