ECLI:CZ:US:2015:2.US.3539.14.1
sp. zn. II. ÚS 3539/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky CPI Reality, a. s., adresa Václavské náměstí 1601/47, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 1061/47, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. 23 Cdo 1950/2014-497, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 11 Cmo 60/2013-421, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č. j. 19 Cm 98/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2013, č. j. 19 Cm 98/2006-389, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č. j. 19 Cm 98/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2013, č. j. 19 Cm 98/2006-389, ve výroku I. vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po první žalované (GORDION, s. r. o.) zaplacení částky ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Pokud šlo o totožný nárok uplatněný vůči druhé žalované (JUNION Letňany, s. r. o.), soud prvního stupně žalobu zamítl. Výrokem III. zamítl vzájemný návrh druhé žalované, jímž po žalobkyni uplatňovala částku ve výši 3 773 000 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 11 Cmo 60/2013-421, částí výroku I. změnil k odvolání první žalované vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; výrokem I. dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh druhé žalované vůči žalobkyni a též ve výroku V. ohledně nákladů řízení, který změnil jen co do výše náhrady nákladů ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou týkající se vzájemného návrhu. Výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že před soudem prvního stupně byla prokázána skutečnost schválení projektu přeměny odštěpením a sloučením rozdělované společnosti GORDION, s. r. o., a nástupnické společnosti JUNION Letňany, s. r. o., čímž podle §250 odst. 1 písm. i) zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, přešla na nástupnickou společnost všechna práva a závazky vyplývající ze zaniklých smluv, které uzavřel právní předchůdce žalobkyně s první žalovanou, včetně práv a povinností vyplývajících pro účastníky z tohoto sporu, a to s účinností ode dne zápisu přeměny do obchodního rejstříku, tj. dnem 11. července 2011. Tímto dnem se podle závěru odvolacího soudu ve vztahu k žalobkyni, jako věřitelce, stala dlužníkem druhá žalovaná, jež je rovněž pasivně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně nereagovala na změnu skutkových zjištění (převod části obchodního jmění první žalované) přiměřeným procesním způsobem a nezměnila žalobní petit ani tak, aby odpovídal plnění ze zákonného ručení ve vztahu k dlužníkovi a k pohledávce zajištěné ručením. Pokud se týče nároku ze vzájemné žaloby druhé žalované na plnění z titulu smluvní pokuty, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který posoudil tento nárok jako neopodstatněný, a to s ohledem na právní závěry přijaté Nejvyšším soudem v předešlém rozhodnutí o věci (rozsudek ze dne 10. ledna 2011, č. j. 23 Cdo 2575/2010-253), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. 23 Cdo 1950/2014-497, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud uvedl, že jedna z dovolatelkou nastolených otázek (otázka kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu) byla vyřešena v souladu s existující judikaturou (srov. rozhodnutí ze dne 30. ledna 2012 sp. zn. 33 Cdo 708/2010), podle níž za odvolacího řízení nelze přezkoumat výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž nedopadaly suspenzívní účinky odvolání a které tedy nabyly samostatně právní moci. Dále platí, že pokud žalobce podá z opatrnosti žalobu vůči dvěma žalovaným, z nichž však může být pasivně legitimován pouze jeden, jde na straně žalovaných o samostatné procesní společenství a v řízení jedná každý z nich sám za sebe. Proto výroky rozsudku, které se týkají jednoho žalovaného, nabývají právní moci bez ohledu na výroky, týkající se druhého žalovaného; nejde tedy o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen [§206 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. U zbývajících otázek, které představovaly vady řízení (nesplnění poučovací povinnosti a z něho vyplývající nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí a změna rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv byly splněny podmínky pro jeho zrušení), dovolací soud konstatoval, že tyto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, přičemž zásah do nich spatřuje ve výkladu a aplikaci podústavního práva. Nejprve popisuje okolnosti sporu, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Pochybení shledává v tom, že soudy nepřihlédly z perspektivy spravedlivého řešení k celkovému kontextu sporu a individuálním souvislostem, ale naopak jejich postup je třeba hodnotit jako formalistický. Přestože soudy dospěly k závěru (vyslovenému v průběhu řízení Nejvyšším soudem - viz rozhodnutí ze dne 10. ledna 2011, č. j. 23 Cdo 2575/2010-253), že stěžovatelka má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 000 Kč a toto právo nebylo v průběhu řízení nijak zpochybněno, tak v důsledku procesního postupu soudů (nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k oběma žalovaným, které však nabylo právní moci ve vztahu k první žalované, a protože se v podstatě jednalo o vyhovující rozhodnutí, neměla stěžovatelka důvod, a ani nemohla proti němu podat odvolání), byla s uplatněním svého nároku nakonec neúspěšná. Soudům vytýká, že se nesnažily o dosažení spravedlivého uspořádání vztahů, tedy navrácení bezdůvodného obohacení, čehož by bylo možno docílit konformním výkladem §212 písm. a) a c) o. s. ř. Faktické důsledky vyplývající z rozhodnutí soudů považuje za absurdní a nespravedlivé. V právním názoru Nejvyššího soudu, který odmítá vady řízení považovat za právní otázku procesního práva, spatřuje stěžovatelka extrémní rozpor s požadavky spravedlivého procesu znamenající odepření spravedlnosti. Nejvyšší soud by se podle názoru stěžovatelky měl zabývat existencí vad, neboť jinak uznává vadný postup soudů nižší instance. Vadný byl přitom postup soudu prvního stupně, který v rozporu s procesními předpisy (§92 odst. 3 o. s. ř.) vyhověl návrhu stěžovatelky na přistoupení dalšího účastníka, a v jeho důsledku došlo k jeho nesprávnému rozhodnutí.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy [čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Obsahem ústavní stížnosti je v zásadě jediná a pro posouzení věci podstatná námitka, týkající se otázky procesního postupu soudů, díky němuž došlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky. Tento postup spočíval v tom, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil pasivní legitimaci žalovaných a žalobě vyhověl ve vztahu k první žalované, která však pasivní legitimaci neměla. Přestože byl v rámci odvolacího řízení tento nesprávný názor na základě odvolání podaného první žalovanou revidován, došlo s ohledem na procesní situaci k tomu, že stěžovatelka nebyla úspěšná se svou žalobou vůbec, když zamítavý výrok ve vztahu k druhé žalované nabyl právní moci, neboť proti němu nebylo podáno odvolání. Z toho stěžovatelka dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
8. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom, že procesní postup soudů (zde soudu prvního stupně, který nesprávně vyhodnotil otázku pasivní legitimace) byl ve své podstatě vadný, avšak z této skutečnosti ještě nelze bez dalšího dovozovat porušení práva na spravedlivý proces. Je třeba vidět, že k nástupnictví na straně žalované (přeměnou první žalované odštěpením a sloučením) došlo v průběhu řízení před soudem prvního stupně, v důsledku čehož se změnilo i postavení původně jediné žalované tak, že přestala být pasivně legitimovaná a věcná legitimace přešla na druhou žalovanou. V tomto směru argumentovala jak první žalovaná, tak i druhá žalovaná po jejím přistoupení do řízení (srov. např. vyjádření obou žalovaných ze dne 8. června 2012 na č. l. 361 - 362 spisu vyžádaného Ústavním soudem od Městského soudu v Praze) a ostatně i sama stěžovatelka měla pochybnosti v otázce věcné legitimace žalovaných. V situaci, kdy ve vztahu k první žalované bylo soudem prvního stupně žalobě vyhověno (byť nesprávně) a ve vztahu k druhé žalované byla žaloba zamítnuta (opět nesprávně), však stěžovatelce nic nebránilo podat odvolání proti té části rozsudku soudu prvního stupně, v níž jejímu návrhu vyhověno nebylo. Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud tvrdí opak, tedy že odvolání podat nemohla, neboť jí bylo soudem prvního stupně v zásadě vyhověno. Vyhověno jí totiž bylo toliko ve vztahu k první žalované (zde tedy odvolání nebylo možné), avšak ve vztahu ke druhé žalované prostor pro odvolací přezkum zůstal otevřen. Právě z důvodu pochybností o pasivní legitimaci žalovaných tak stěžovatelka učinit měla. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na zásadu vigilantibus iura, kterou se stěžovatelka neřídila a spolehla se na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné. Lze shrnout, že stěžovatelka coby dominus litis měla možnost celou situaci zvrátit, a proto v rozhodnutí soudů, i přes určitá jejich pochybení v průběhu řízení, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. Ve světle uvedené situace pak nejsou závěry vyslovené Nejvyšším soudem ohledně nemožnosti přezkumu částí rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž nedopadaly suspenzivní účinky odvolání, jakož i ohledně charakteru procesního společenství samostatně žalovaných v rozporu s procesními pravidly a tedy ani s právem na spravedlivý proces. Právo se samostatným skutkovým základem, o něž ve stávající věci ve vztahu k oběma žalovaným šlo, je možno charakterizovat tak, že jde o právo korespondující určitým skutkovým tvrzením, která jsou odlišná od jiných skutkových tvrzení v řízení uplatněných a korespondujících jiným právům. V těchto případech odvolání proti jednomu právu se samostatným skutkovým základem nemůže přivodit účinky odvolání vůči ostatním samostatným nárokům.
10. Navíc nelze přehlédnout, že stěžovatelka při vědomí přeměny první žalované měla počítat s tím, že může dojít i ke změně právního postavení první žalované a s tím souvisejícímu jinému posouzení jejího nároku, což se mělo odrazit ve změně žalobního petitu tak, aby odpovídal plnění ze zákonného ručení ve vztahu k dlužníkovi a k pohledávce zajištěné ručením.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu