ECLI:CZ:US:2015:2.US.858.14.1
sp. zn. II. ÚS 858/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 22. října 2015 sp. zn. II. ÚS 858/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Mikuláše Molnárfiho, zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou ml., advokátem, se sídlem Strakonice, Plánkova 600, proti části usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2013 č. j. 5 Co 1460/2013-232, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí v souvislosti se zastavením exekuce, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a obchodní společnosti DŘEVOKOV Blatná, a. s., se sídlem Blatná, Vrbenská ulice 25, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38.
I. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248 byla porušena práva stěžovatele zaručená mu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Výrok I usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248 se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
IV. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
V. Vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2014, která byla doplněna podáním ze dne 14. 5. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. 17 Nc 5293/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se jako oprávněný domáhal v rámci exekučního řízení vedeného proti povinnému DŘEVOKOV Blatná, a. s., (zde vedlejší účastník) uspokojení své pohledávky, která mu byla pravomocně přiznána rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. 2 C 111/2007.
4. Vedlejší účastník v rámci předmětného exekučního řízení navrhl zastavení exekuce v celém jejím rozsahu s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka stěžovatele zanikla, a to částečně jednostranným započtením ze dne 9. 3. 2009 a částečně úhradou ze dne 17. 3. 2009.
5. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 9. 2012 č. j. 17 Nc 5293/2009-154 tak, že předmětná exekuce byla co do částky 195 002,80 Kč zastavena. Dne 2. 4. 2013 bylo Okresním soudem ve Strakonicích vydáno doplňující usnesení č. j. 17 Nc 5293/2009-202, jímž exekuční soud rozhodl o tom, že návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce se v rozsahu částky 46 798,20 Kč připadající na jistinu a v rozsahu částky 200 020,91 Kč připadající na úroky z prodlení zamítá (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
6. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2013 č. j. 5 Co 1460/2013-232 tak, že exekuce se zastavuje co do částky 75 684 Kč a vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech zastavovacího řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 37 649 Kč. Odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť shledal započtení vedlejšího účastníka ze dne 9. 3. 2009 neplatným z důvodu neurčitosti. S přihlédnutím k této skutečnosti odvolací soud uzavřel, že exekuce má být zastavena pouze co do částky 75 684 Kč, tj. částky, která byla vedlejším účastníkem stěžovateli uhrazena dne 17. 3. 2009.
7. Stěžovatel následně odvolacímu soudu navrhl vydání doplňujícího rozhodnutí ve smyslu §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž se domáhal, aby usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 12. 2013 bylo ve výrokové části doplněno tak, že soud zamítne návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce pro jistinu ve výši 166 117 Kč a dále pro úroky z prodlení k 9. 3. 2009 v částce 175 649 Kč. Stěžovatel dále navrhl, aby výše uvedené usnesení odvolacího soudu bylo v otázce náhrady nákladů zastavovacího řízení doplněno tak, že povinnému bude uložena povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku, která bude určena samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž bude rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce stěžovatele.
8. Na právě uvedený návrh reagoval odvolací soud svým usnesením ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248 tak, že návrh stěžovatele na vydání doplňujícího rozhodnutí zamítl (výrok I) s odůvodněním, že ve vykonávacím řízení nelze při rozhodování o jeho zastavení použít ustanovení §166 občanského soudního řádu o vydání doplňujícího rozhodnutí s odkazem, že soud nerozhodl o celém předmětu řízení. Odvolací soud dále tímto rozhodnutím opravil nákladový výrok usnesení ze dne 3. 12. 2013 tak, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovateli "na nákladech zastavovacího řízení před soudy obou stupňů částku 37 649 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí České republice - Okresnímu soudu ve Strakonicích".
III.
9. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2013 č. j. 5 Co 1460/2013-232 v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248 stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní odvolacímu soudu vytkl, že tento sice správně zastavil předmětnou exekuci pouze co do částky 75 684 Kč, tj. částky, která byla stěžovateli vedlejším účastníkem mimo exekuční řízení uhrazena, avšak ve svém rozhodnutí již neuvedl, jaká část či jaký druh závazků vedlejšího účastníka zaplacením zanikl, tj. nespecifikoval, zda došlo k částečné úhradě jistiny (resp. které z jistin, pro něž je předmětná exekuce vedena) či úroků z prodlení. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl též to, že tento nerozhodl o celém předmětu řízení, když ve zbývající části nezamítl návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce, a to ani dodatečně v reakci na návrh stěžovatele na vydání doplňujícího rozhodnutí ve smyslu §166 občanského soudního řádu. Stěžovatel proto označil rozhodnutí odvolacího soudu za vadná a nepřezkoumatelná, jakož i stojící v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1787/11 ze dne 28. 11. 2013 (N 202/71 SbNU 385), neboť dle stěžovatele nyní nelze zjistit, pro které jeho nároky má být v exekučním řízení pokračováno.
10. Za hrubě zasahující do práva na spravedlivé soudní řízení pak stěžovatel označil též rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů zastavovacího řízení, jímž odvolací soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost nahradit stěžovateli náklady zastavovacího řízení ve výši 37 649 Kč, a to do 3 dnů od právní moci předmětného rozhodnutí České republice - Okresnímu soudu ve Strakonicích. Stěžovatel odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl, že tento nebyl k vydání rozhodnutí stran nákladů zastavovacího řízení věcně příslušný, neboť věcně příslušným k rozhodnutí o odměně ustanoveného zástupce je dle názoru stěžovatele soud, který rozhodl o ustanovení zástupce (tedy Okresní soud ve Strakonicích). Dále namítl, že výše stěžovateli přiznaných nákladů nebyla odvolacím soudem stanovena správně, když tarifní hodnota sporu, na jejímž základě byla výše náhrady nákladů řízení určena, byla odvolacím soudem nesprávně stanovena ve výši 90 433 Kč, a to s odůvodněním, že "původně bylo sice vymáháno 166 117 Kč, ale ohledně částky 75 684 Kč nárok na základě zápočtu ze dne 9. 3. 2009 zanikl". Odvolací soud zde dle stěžovatele zcela zmatečně zaměňuje zápočet ze dne 9. 3. 2009, který byl odvolacím soudem shledán neplatným, a zánik části pohledávky v důsledku její částečné úhrady ze dne 17. 3. 2009, a navíc zde odvolací soud nesprávně o vedlejším účastníkem uhrazenou částku ponižuje vymáhanou jistinu, namísto aby o tuto částku ponížil vymáhané příslušenství.
IV.
11. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřily Krajský soud v Českých Budějovicích a obchodní společnost DŘEVOKOV Blatná, a. s.
12. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 9. 7. 2014 uvedl, že rozhodoval o částečném zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) ve spojení s §268 odst. 4 občanského soudního řádu o částce 75 684 Kč, přičemž neměl možnost, aby za povinného (vedlejšího účastníka) sám autoritativně určil, na jaký vymáhaný nárok, resp. na jakou jeho část byla uvedená částka poskytnuta. Odvolací soud v této souvislosti upozornil, že v zájmu ochrany povinného jako slabší strany v exekučním řízení nemůže toto určení provést soud ani oprávněný (stěžovatel), neboť pozitivní právní úprava chybí, a proto je na dlužníkovi, aby toto určení provedl. Otázka, na jaký nárok povinný částku poskytl, by se dle názoru odvolacího soudu řešila až tehdy, jestliže by exekuce byla dále prováděna a podle povinného by měla být již zcela zastavena. O takový případ se však v nyní posuzovaném případě nejedná, neboť bylo zřejmé, že exekuce se povede dál, když zaplacenou částkou se vymáhaný nárok nemohl vyčerpat. Odvolací soud proto vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nemohlo být porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele, neboť i v hmotném právu je zachováno právo dlužníka, aby si vybral, na jaký dluh bude plnit, eventuálně na jakou jeho část.
13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 9. 7. 2014 nejprve vyjádřil pochybnost stran přípustnosti a včasnosti předmětné ústavní stížnosti. Dále uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť dle jeho názoru nebylo povinností odvolacího soudu určit, která konkrétní část jeho celkového dluhu zaplacením zanikla. Jde-li o otázku náhrady nákladů řízení, pak o této otázce dle názoru vedlejšího účastníka rozhodoval soud k tomu příslušný, přičemž výši náhrady nákladů, která byla odvolacím soudem vypočtena z částky 90 433 Kč, označil za správnou. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, in eventum zamítnuta.
14. Stěžovatel ve své replice ze dne 7. 8. 2014 vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, dle něhož tento nebyl oprávněn určit, na jakou část nároku má být vedlejším účastníkem poskytnuté plnění započítáno. Stěžovatel v této souvislosti upozornil na to, že i přes to, co odvolací soud uvedl ve svém vyjádření, otázku, na jaký vymáhaný nárok má být vedlejším účastníkem poskytnuté plnění započteno, ve svém rozhodnutí fakticky řešil, a to v souvislosti s otázkou výše náhrady nákladů zastavovacího řízení, kdy v rámci odůvodnění nákladového výroku o vedlejším účastníkem poskytnuté plnění (nesprávně) ponížil vymáhanou jistinu. Stěžovatel dále vyjádřil své pochybnosti o nestrannosti odvolacího soudu, a to zejména z důvodu odvolacím soudem zdůrazňované zásady ochrany povinného v exekučním řízení.
V.
15. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tyto nejsou beze zbytku splněny v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti části výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2013 č. j. 5 Co 1460/2013-232 ve spojení s výrokem II (opravného) usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů zastavovacího řízení, a to s ohledem na nedostatek aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti proti právě specifikované části rozhodnutí odvolacího soudu ve znění opravného usnesení, a to z níže uvedených důvodů.
16. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z právě uvedeného ustanovení vyplývá, že k tomu, aby navrhovatele bylo možno považovat za osobu aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti, se mj. vyžaduje, aby tato osoba byla rozhodnutím orgánu veřejné moci, které bylo vydáno v rámci řízení, jehož tato osoba byla účastníkem, na svých právech také bezprostředně dotčena (viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 218).
17. Právě uvedená podmínka však ve vztahu k té části výroku usnesení odvolacího soudu, v jejímž rámci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů zastavovacího řízení, ve znění opravného usnesení, splněna nebyla. Odvolací soud rozhodl o otázce náhrady nákladů zastavovacího řízení tak, že určil, že povinný (vedlejší účastník) je povinen zaplatit oprávněnému (stěžovateli) na nákladech zastavovacího řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 37 649 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení České republice - Okresnímu soudu ve Strakonicích. Byť tímto výrokem bylo stěžovateli formálně přiznáno právo na náhradu nákladů zastavovacího řízení, s jejichž výší se stěžovatel neztotožňuje, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že tímto výrokem bylo dle §149 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnuto o náhradě nákladů účastníka řízení, zastoupeného soudem ustanoveným advokátem ve smyslu §30 občanského soudního řádu. S ohledem na tuto skutečnost byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost uhradit soudem vyčíslené náklady za právní zastoupení stěžovatele státu (nikoli stěžovateli k rukám jeho právního zástupce), neboť je to stát, kdo bude následně (po skončení předmětného exekučního řízení) povinen uhradit ustanovenému zástupci odměnu a náhradu hotových výdajů, přičemž je to rovněž stát, kdo je oprávněn zaplacení náhrady nákladů předmětného řízení po vedlejším účastníkovi vymáhat (srov. Drápal, L., Bureš, P., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 672). S přihlédnutím k uvedenému tak je Ústavní soud nucen uzavřít, že předmětným nákladovým výrokem (ve znění opravného usnesení) fakticky nebylo rozhodnuto o právech ani povinnostech stěžovatele, a ústavní stížnost je proto třeba v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
18. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku I usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248, pak Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele jako návrh podaný včas oprávněným stěžovatelem, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh na doplnění rozhodnutí odvolacího soudu, není opravný prostředek přípustný (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
19. Pokud pak vedlejší účastník ve svém vyjádření namítal, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako opožděnou, když tato nesplňovala veškeré zákonem stanovené náležitosti, neboť tyto byly doplněny až po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti, pak Ústavní soud nemohl této námitce přisvědčit, neboť veškeré vady ústavní stížnosti (nedostatek právního zastoupení stěžovatele a nedoložení kopií ústavní stížností napadených rozhodnutí) byly stěžovatelem k výzvě Ústavního soudu odstraněny ve lhůtě k tomu stanovené. Ústavní soud má proto za to, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti výroku I usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248, návrhem způsobilým věcného projednání Ústavním soudem.
VI.
20. Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisového materiálu, ústavní stížnosti, jakož i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti výroku I usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání doplňujícího usnesení ve smyslu §166 občanského soudního řádu, důvodná.
21. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
22. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
23. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
24. Z právě uvedeného ustanovení Úmluvy přitom vyplývá nejen právo každého na přístup k soudu, tj. na předložení své věci soudu k rozhodnutí, ale také právo, aby o takové věci bylo soudem skutečně rozhodnuto. Tato skutečnost vyplývá např. z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 15. 10. 2009 ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice, č. 32921/03, 28646/04 a 5344/05, v němž ESLP uvedl mj. následující: "Soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje ‚právo na soud', jehož součástí je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudem v občanskoprávních věcech (...). Možnost předložit věc soudu však sama o sobě nenaplňuje všechny požadavky tohoto ustanovení. Je také třeba prokázat, že míra přístupu poskytovaná vnitrostátními právními předpisy byla dostatečná k tomu, aby jednotlivci zajistila ‚právo na soud' se zřetelem k principům demokratického právního státu (...). Článek 6 odst. 1 Úmluvy navíc zaručuje právo na přístup k soudu, které zahrnuje nejenom právo na zahájení řízení, ale také právo na ‚rozhodnutí' sporu soudem. Jak je uvedeno v judikatuře Soudu, ‚bylo by iluzorní, kdyby vnitrostátní právní systém smluvní strany umožňoval jednotlivci podat civilní žalobu u soudu, aniž by bylo zaručeno, že o věci bude rozhodnuto pravomocným rozhodnutím v rámci soudního řízení. Bylo by nepředstavitelné, že by článek 6 odst. 1 Úmluvy detailně popisoval procesní záruky pro strany - řízení, které je spravedlivé, veřejné a rychlé - aniž by stranám zaručil pravomocné rozhodnutí jejich civilního sporu (...)."
25. Výše uvedené právo na rozhodnutí věci vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny bylo porušeno též v nyní souzené věci, když odvolacím soudem nebylo rozhodnuto o celém předmětu zastavovacího řízení, přičemž návrh stěžovatele na vydání doplňujícího usnesení byl odvolacím soudem zamítnut, v důsledku čehož došlo též k zásahu do právní jistoty účastníků předmětného řízení.
26. Jak již bylo uvedeno výše, byl vedlejším účastníkem coby povinným v exekučním řízení v nyní souzené věci podán návrh na úplné zastavení předmětné exekuce s odůvodněním, že pohledávka stěžovatele, která měla být v exekučním řízení vymožena, zanikla, a to částečně v důsledku jednostranného započtení ze dne 9. 3. 2009 a částečně v důsledku úhrady ze dne 17. 3. 2009. O tomto návrhu bylo rozhodnuto nejprve soudem prvního stupně, který svým usnesením ze dne 20. 9. 2012 č. j. 17 Nc 5293/2009-154 exekuci co do částky 195 002,80 Kč zastavil. Poté, co byla věc k odvolání obou účastníků řízení předložena odvolacímu soudu, však tento soud vrátil věc bez rozhodnutí o obou odvoláních zpět soudu prvního stupně s odůvodněním, že věc vyžaduje vydání doplňujícího rozhodnutí, neboť nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, když v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výrok o té části předmětu řízení, ve které návrhu povinného (vedlejšího účastníka) nebylo vyhověno (viz č. l. 190). V reakci na právě uvedený pokyn odvolacího soudu bylo soudem prvního stupně dne 2. 4. 2013 vydáno doplňující usnesení č. j. 17 Nc 5293/2009-202, jímž soud rozhodl o tom, že návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce se v rozsahu částky 46 798,20 Kč připadající na jistinu a v rozsahu částky 200 020,91 Kč připadající na úroky z prodlení zamítá.
27. Odvolací soud následně svým usnesením ze dne 3. 12. 2013 č. j. 5 Co 1460/2013-232 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil co do částky 75 684 Kč, přičemž uvedl, že odvolání stěžovatele je třeba považovat za důvodné, neboť k zániku jeho pohledávky vymáhané v předmětném exekučním řízení došlo pouze částečně a v rozsahu nižším, než jak uvedl soud prvního stupně, když k zániku předmětné pohledávky došlo toliko v rozsahu úhrady ze dne 17. 3. 2009 (tj. v rozsahu 75 684 Kč), nikoli však rovněž v důsledku započtení ze dne 9. 3. 2009, jak tvrdil vedlejší účastník, neboť toto započtení nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za platný právní úkon, a to pro jeho neurčitost.
28. Přestože odvolací soud přisvědčil námitkám stěžovatele stran neplatnosti právního úkonu započtení ze dne 9. 3. 2009, nenašel tento závěr odvolacího soudu odraz ve výroku jeho rozhodnutí, když odvolací soud zároveň nerozhodl o tom, že ve zbývající části se návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce zamítá (a to přesto, že odvolací soud shodný postup dříve vytkl soudu prvního stupně a z tohoto důvodu mu vrátil věc k vydání doplňujícího rozhodnutí s argumentací, že je třeba, aby bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení). Právě naznačené pochybení pak nebylo napraveno ani následně v souvislosti s rozhodováním o návrhu stěžovatele na vydání doplňujícího rozhodnutí, v němž by bylo uvedeno, že se návrh vedlejšího účastníka na zastavení řízení ve zbývající části zamítá, když odvolací soud tento návrh výrokem I svého usnesení ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248 zamítl. Učinil tak s odůvodněním, že postup dle §166 občanského soudního řádu není v exekučním řízení možný, neboť v rámci exekučního řízení lze rozhodnout toliko o tom, v jaké části se exekuce dál již nepovede, přičemž stěžovatelem požadovaný výrok by dle názoru odvolacího soudu neměl žádný dopad do probíhající exekuce.
29. S právě uvedeným tvrzením se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. To proto, že tento závěr je v rozporu nejen s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. I. ÚS 1787/11 ze dne 28. 11. 2013 (N 202/71 SbNU 385), v němž Ústavní soud uzavřel, že je nezbytné, aby v případech, kdy se povinný domáhal úplného zastavení exekuce, bylo rozhodnuto o celém tomto návrhu, a tedy nepostačuje rozhodnutí, v jehož rámci bude uvedeno, v jakém rozsahu se exekuce zastavuje, ale i s postupem samotného odvolacího soudu v rámci předmětného exekučního řízení (viz pokyn udělený soudu prvního stupně, obsažený na č. l. 190).
30. Jde-li o výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1787/11 ze dne 28. 11. 2013 (N 202/71 SbNU 385), Ústavní soud v něm mj. uvedl, že pakliže soud v tehdy rozhodované věci opakovaně (k návrhu tehdejšího stěžovatele, který se domáhal zastavení exekuce ve vztahu k celé vymáhané částce) rozhodl o částečném zastavení exekuce, aniž by zároveň specifikoval, ve vztahu k jaké částce měla exekuce i poté pokračovat, bylo jeho povinností, pakliže taková částka dle jeho názoru existovala, ve vztahu k ní rozhodnout o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce (bod 28). Ústavní soud přitom zdůraznil, že tehdejší "[s]těžovatel podal návrh na zastavení řízení ve vztahu k celé vymáhané částce a právě v tomto rozsahu mělo být o jeho návrhu rozhodnuto" (bod 29).
31. Pokud odvolací soud v nyní rozhodované věci nepostupoval v souladu s výše uvedeným, když nerozhodl o celém předmětu řízení, které bylo zahájeno k návrhu vedlejšího účastníka, jímž se tento domáhal úplného zastavení exekuce, nikoli pouze zastavení pro částku ve výši 75 684 Kč, pak tento jeho postup dle názoru Ústavního soudu ve svém důsledku představuje porušení ústavně zaručených práv obou účastníků řízení, a to hned ze dvou důvodů.
32. Prvním, a v nynějším řízení (s ohledem na osobu stěžovatele, který je osobou oprávněnou, nikoli povinnou) stěžejním důvodem, je právo stěžovatele coby účastníka předmětného řízení na vydání pravomocného rozhodnutí a s ním související požadavek na zachování právní jistoty stěžovatele. Ústavní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že bylo-li zahájeno řízení o návrhu vedlejšího účastníka coby povinného na úplné zastavení exekuce, vedené za účelem uspokojení pohledávek stěžovatele, pak je nejen v zájmu vedlejšího účastníka, ale též stěžovatele, aby o tomto návrhu bylo soudem závazným způsobem rozhodnuto, a to v celém jeho rozsahu. Pouze tak bude postaveno najisto, v jaké části došlo k zániku vymáhané pohledávky a pro jakou část bude třeba v předmětné exekuci pokračovat. To se však dosud nestalo. Na právě uvedeném nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 3. 12. 2013 č. j. 5 Co 1460/2013-232, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stanovil, že exekuce se zastavuje o částku 75 684 Kč, uvedl, že shledal odvolání stěžovatele důvodným, neboť pohledávka stěžovatele zcela nezanikla, když zanikla pouze částečně, a to v důsledku úhrady vedlejšího účastníka ze dne 17. 3. 2009, nikoli rovněž v důsledku zápočtu ze dne 9. 3. 2009. Přestože tedy odvolací soud přisvědčil tvrzení stěžovatele o neplatnosti zápočtu ze dne 9. 3. 2009, nenalezla tato skutečnost odraz ve výroku rozhodnutí, a je tedy třeba uzavřít, že o ní soudem nebylo pravomocně rozhodnuto ve smyslu §159a občanského soudního řádu. Stěžovatel byl v důsledku toho ponechán v právní nejistotě, neboť i přes závěry odvolacího soudu vyslovené v odůvodnění předmětného rozhodnutí není vyloučeno, že bude soudem vydáno další rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodne též o zbývající části předmětu řízení (jako tomu bylo i ve věci, o níž bylo rozhodnuto výše citovaným nálezem), přičemž není jisté, jak bude znít výrok předmětného rozhodnutí. Nelze totiž vyloučit možnost, že odvolací soud posoudí předmětné započtení s odstupem času jinak, než jak to učinil v odůvodnění svého původního rozhodnutí. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavní soud nemohl akceptovat závěr odvolacího soudu o nemožnosti vydání doplňujícího rozhodnutí ve smyslu §166 občanského soudního řádu v rámci exekučního řízení.
33. Druhým důvodem, pro který nelze z pohledu Ústavního soudu přijmout závěr soudu odvolacího, dle něhož je soud rozhodující o návrhu na zastavení exekuce oprávněn rozhodnout pouze o tom, v jaké části nebude již v exekuci pokračováno, je skutečnost, že v případě, kdy by byl takový výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu a řádu exekučního akceptován, by povinný, jehož návrhu na úplné zastavení exekuce by soud vyhověl pouze částečně, neměl k dispozici žádné procesní prostředky, jimiž by mohl proti takovému rozhodnutí brojit, neboť by zde absentoval zamítavý výrok, který by povinný mohl napadnout odvoláním, případně dovoláním (za splnění podmínek dle §237 a 238 občanského soudního řádu), když takové podání by muselo být pro nedostatek subjektivní legitimace odmítnuto. Takový výklad však zjevně připustit nelze, a to ani v situaci, kdy nynější vedlejší účastník, jemuž v důsledku postupu odvolacího soudu byla odňata možnost brojit proti závěrům odvolacího soudu o neplatnosti předmětného zápočtu v dovolacím řízení, proti rozhodnutí odvolacího soudu nebrojí a naopak ve svém vyjádření uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné.
VII.
34. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem I usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2014 č. j. 5 Co 1460/2013-248 byla porušena práva stěžovatele vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této části ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí v této části podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbytku Ústavní soud návrh stěžovatele jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
35. Jde-li o návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, a dále o návrh vedlejšího účastníka, kterým se tento domáhal, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem, pak těmto návrhům Ústavní soud nevyhověl. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí sami. K postupu podle odstavce 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod. Ústavní soud přitom v případě stěžovatele neshledal důvod ani pro postup dle §83 zákona o Ústavním soudu.