ECLI:CZ:US:2015:3.US.2952.15.1
sp. zn. III. ÚS 2952/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky - ze dne 29. října 2015 sp. zn. III. ÚS 2952/15 ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. července 2015 č. j. 3 T 42/2015-152, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015 sp. zn. 67 To 260/2015, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. srpna 2015 č. j. 3 T 42/2015-226 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2015 sp. zn. 67 To 302/2015, jimiž byly zamítnuty stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny a práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny a článku 5 odst. 1 a 4 Úmluvy.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (dále také "obžalovaný") byla dne 9. července 2015 podána obžaloba pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu dle §286 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených přečinů se měl obžalovaný dopustit stručně řečeno tím, že nejméně dne 21. května 2015 se úmyslně zdržoval na území České republiky, ačkoli věděl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. května 2014 sp. zn. 3 T 43/2014, který nabyl právní moci dne 8. července 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2014 sp. zn. 5 To 233/2014, odsouzen mimo jiné k trestu vyhoštění na dobu 5 let, který dosud nevykonal, a dne 21. května 2015 v době kolem 13:20 hodin v Praze 7, v ulici Dukelských hrdinů 50, kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, měl u sebe v originálních neporušených obalech celkem 120 kusů tablet přípravku Nurofen Stopgrip určených k nedovolené výrobě metamfetaminu.
Obžalovaný byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. května 2015 sp. zn. 44 Nt 515/2015, a to z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu.
Dne 14. července 2015 byla obvodnímu soudu doručena žádost obžalovaného o propuštění z vazby, o níž jmenovaný soud rozhodl usnesením ze dne 21. července 2015 č. j. 3 T 42/2015-152 tak, že žádost obžalovaného zamítl a rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu. Obvodní soud nepřijal záruku nabídnutou třetí osobou ani písemný slib obžalovaného.
O stížnosti obžalovaného proti usnesení obvodního soudu rozhodl Městský soud v Praze (dále také "městský soud") usnesením ze dne 6. srpna 2015 sp. zn. 67 To 260/2015 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítl.
Dne 20. srpna 2015 byl obžalovaný rozsudkem obvodního soudu sp. zn. 3 T 42/2015 nepravomocně odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let ve věznici s ostrahou.
Obvodní soud následně obdržel dne 26. srpna 2015 novou žádost obžalovaného o propuštění z vazby. V ní obžalovaný namítal, že dne 21. července 2015 měl o jeho žádosti o propuštění z vazby rozhodovat senát, nikoliv samosoudce, neboť v té době již bylo zřejmé, že se věc bude nadále posuzovat jako trestný čin podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (a nikoliv podle §286 odst. 1 trestního zákoníku).
Usnesením ze dne 31. srpna 2015 č. j. 3 T 42/2015-226 obvodní soud zamítl žádost obžalovaného a nadále jej ponechal ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu. Námitku obžalovaného stran rozhodování samosoudcem odmítl, neboť konstatoval, že v době, kdy obvodní soud rozhodoval o žádosti, byl stěžovatel stále stíhán jen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a pro přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 trestního zákoníku, a pokud tedy rozhodoval o vazbě před zpřísněním právní kvalifikace samosoudce, byl takový postup jediný možný.
O stížnosti obžalovaného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. září 2015 sp. zn. 67 To 302/2015 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatele konstatoval, že ze strany obvodního soudu byly splněny všechny procesní náležitosti pro rozhodování o vazbě, mimo jiné také z hlediska rozhodování samosoudcem.
III.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že o jeho ponechání ve vazbě nebylo rozhodnuto zákonným způsobem ve lhůtě stanovené trestním řádem ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu. Pochybení soudů spatřuje stěžovatel v tom, že o jeho ponechání ve vazbě dne 21. července 2015 rozhodoval samosoudce, nikoliv senát. Přitom již k tomuto datu muselo být podle jeho názoru soudu zřejmé, že jeho jednání bude posuzováno jako trestný čin uvedený v §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, pro který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let, a o kterém tudíž musí konat trestní řízení senát, nikoliv samosoudce. Stěžovatel konstatuje, že i když byl na možné přísnější posouzení skutku soudem upozorněn až při hlavním líčení dne 20. srpna 2015, bylo toto právní posouzení známo již v přípravném řízení. Soudu pak muselo být zřejmé již při podání obžaloby dne 9. července 2015. Stěžovatel má z výše uvedených důvodů za to, že postupem obvodního soudu došlo k tomu, že z rozhodování o vazbě dne 21. července 2015 byl svévolně vyloučen senát, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, a bylo tak zároveň zasaženo do jeho práva na osobní svobodu.
Nad rámec výše uvedeného vytýká stěžovatel vadný postup také stížnostnímu soudu, který se podle něj v konkrétní rovině nikterak nevypořádal s možnou nesprávností postupu obvodního soudu, a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces.
IV.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla ústavní stížnost doručena účastníkům řízení s výzvou k jejich vyjádření.
Obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 13. října 2015 zopakoval, že obžalovaný byl na možnost právní kvalifikace skutku podle §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku upozorněn až po prezentaci jeho obhajoby u hlavního líčení, kterou potvrdil svá původní tvrzení učiněná ještě bez obhájce při rozhodování o vazbě. Jelikož v době rozhodování o vazbě obžalovaného byl obžalovaný stále stíhán jen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 trestního zákoníku, bylo rozhodování samosoudcem podle názoru obvodního soudu jedině možné.
Městský soud vyjádřením ze dne 14. října 2015 Ústavnímu soudu pouze sdělil, že další komentář k věci nemá a plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
S ohledem na to, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy již z předchozího řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k eventuální replice.
V.
Ve světle stěžovatelem předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V souladu se zásadou minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je třeba považovat jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719), usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [např. nález ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04 (N 28/32 SbNU 261), nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným, šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
V souladu s výše uvedenými principy je rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě v pravomoci soudů, které jsou při svém rozhodování vázány procesními pravidly garantovanými trestním řádem. Podle §72 odst. 3 trestního řádu je soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba proti obviněnému, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští; jinak musí být obviněný z vazby neprodleně propuštěn. Ve fázi řízení před soudem je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno dle závažnosti věci do rukou soudního senátu či samosoudce. Ve smyslu §314a trestního řádu samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.
V projednávaném případě Ústavní soud zjistil, že v přípravném řízení byl stěžovatel stíhán pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (bod I obžaloby) a přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu dle §286 odst. 1 trestního zákoníku (bod II obžaloby), přičemž u žádného z těchto trestných činů není stanovena horní hranice trestu odnětí svobody převyšující pět let. Podle této právní kvalifikace bylo jednání stěžovatele posuzováno v obžalobě, která byla obvodnímu soudu podána dne 9. července 2015. V souladu s tím rozhodoval dne 21. července 2015 obvodní soud o ponechání stěžovatele ve vazbě samosoudcem, a to za naplnění podmínek §314a trestního řádu. O tom, že skutek pod bodem II obžaloby bude nadále posuzován podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, byl stěžovatel poučen v průběhu hlavního líčení před obvodním soudem dne 20. srpna 2015, což také potvrzuje protokol o hlavním líčení.
Namítá-li stěžovatel, že již k datu 21. července 2015 muselo být obvodnímu soudu zřejmé, že jeho jednání bude posuzováno prizmatem přísnější právní kvalifikace, což neumožňuje rozhodování samosoudcem, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. Naopak přisvědčil argumentaci obvodního soudu, který konstatoval, že až po pečlivém zhodnocení výpovědi obžalovaného v hlavním líčení mohl soud jednoznačně dospět k závěru, že jednání pod bodem II obžaloby může být posuzováno podle přísnější právní kvalifikace, o čemž obžalovaného i jeho obhájce řádně zpravil. Ústavní soud má za to, že obvodní soud nepochybil, pokud již ve vazebním zasedání neshledal možné zpřísnění právní kvalifikace, které podle jeho vyjádření vyplynulo až z následného dokazování v hlavním líčení.
Stížnostnímu soudu lze vytknout přílišnou stručnost odůvodnění jeho usnesení, v němž se s výše diskutovanou námitkou vypořádal pouze odkazem na předešlé rozhodnutí obvodního soudu. Ústavní soud však má za to, že tento nedostatek s ohledem na shora uvedené není způsobilý sám o sobě zasáhnout do základních práv stěžovatele. Samo rozhodnutí o ponechání obžalovaného ve vazbě nevykazuje z hlediska důvodu vazby žádné protiústavní deficity.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.