infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.11.2015, sp. zn. IV. ÚS 1796/15 [ usnesení / SLÁDEČEK / výz-3 ], paralelní citace: U 19/79 SbNU 617 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:4.US.1796.15.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K hodnocení důkazů a procesním postupům v trestním řízení

Právní věta Trestní soud hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Pokud se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky některého znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého (řádného) procesu. Za porušení práva na obhajobu nelze považovat situaci, kdy stěžovatel oznámil soudu změnu obhájce tak, že nový obhájce nemohl být o konání hlavního líčení vyrozuměn v zákonné lhůtě, přičemž dosavadní obhájce se daného hlavního líčení účastnil a obhajobu vykonával. Expresivní výroky předsedkyně senátu, byť mohou být považovány za nevhodné, nejsou samy o sobě důvodem pro vyloučení této soudkyně z projednávání věci, jestliže se nejedná o hrubé či šikanózní chování vůči stěžovateli, které by svědčilo o averzi předsedkyně senátu vůči stěžovateli.

ECLI:CZ:US:2015:4.US.1796.15.2
sp. zn. IV. ÚS 1796/15 Usnesení Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. IV. ÚS 1796/15 ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem Praha, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 4 Tdo 326/2015-44, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 8 To 82/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 48 T 9/2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody na dvanáct let. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl stěžovateli na základě jeho odvolání snížen trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje také zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy nesprávně vyhodnotily znalecké dokazování provedené v průběhu trestního řízení, neboť byl nedostatečně zohledněn úraz hlavy, který stěžovatel utrpěl v mládí a který - ve spojení s dalšími okolnostmi - mohl způsobit stav nepříčetnosti v době spáchání činu. Stěžovatel dále poukazuje na některé procesní vady, ke kterým mělo dojít v řízení, jež bylo proti němu vedeno. Konkrétně zejména uvádí, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku Nejvyšším soudem nebyla v rámci nového hlavního líčení (konaného dne 9. 4. 2014) znovu přednesena obžaloba státním zástupcem, že v hlavním líčení zahájeném dne 3. 10. 2011 (tedy ještě před zmiňovaným zrušením původního rozsudku v jeho věci) nebyl zastoupen obhájcem, přestože se jednalo o případ nutné obhajoby, a že na konci hlavního líčení předsedkyně senátu neudělila stěžovateli poslední slovo podle §217 trestního řádu. Stěžovatel konečně vznáší výhrady také ke způsobu, jakým předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vedla hlavní líčení, některé její projevy považuje za předpojaté a dehonestující a domnívá se, že tato soudkyně měla být z rozhodování jeho věci vyloučena. V doplnění své ústavní stížnosti se v tomto směru odvolává na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 4 Tdo 100/2015, ve kterém bylo (v jiné trestní věci) konstatováno, že při rozhodování nemůže být nestranný ten soudce, který v rámci hlavního líčení při čtení výpovědi obviněného pronáší takové výroky a komentáře, ze kterých vyplývá, že se ztotožňuje s podanou obžalobou či je dokonce předem přesvědčen o vině obžalovaného, a který informuje svědky v tom směru, že by měli vypovídat totožně jako v přípravném řízení. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i celého vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v řízení před trestními soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se touto argumentací důkladně zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. Je nutné také připomenout, že případem stěžovatele se již jednou Ústavní soud zabýval, když nálezem ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 2427/13 (N 32/72 SbNU 373) vyhověl jeho ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu (č. j. 4 Tdo 482/2013-38), načež Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 29. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 455/2014-56 zrušil původní odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jestliže stěžovatel brojí proti způsobu hodnocení znaleckého dokazování s cílem zpochybnit svou příčetnost v době činu, musí Ústavní soud připomenout, že mu zásadně nepřísluší opětovně hodnotit důkazy, které soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s jejich závěry neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedených soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2969/09; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Trestní soud hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec - psychiatr nebo psycholog - na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky některého znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého (řádného) procesu [srov. k tomu nálezy sp. zn. III. ÚS 284/12 ze dne 3. 5. 2012 (N 96/65 SbNU 295), III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a další judikaturu tam citovanou]. Již Městský soud v Praze věnoval v odůvodnění napadeného rozsudku zvláštní pozornost právě hodnocení znaleckého dokazování, které bylo v průběhu hlavního líčení provedeno (srov. s. 13 a násl. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze). V rámci tohoto hodnocení zcela logickým a racionálním způsobem vysvětlil, proč považuje za nevěrohodné a účelové závěry znaleckých posudků, které byly předloženy obhajobou a které poukazovaly na údajnou nepříčetnost stěžovatele v době činu. Městský soud v Praze zejména správně poukázal na to, že znalci povolaní obhajobou zcela přehlíželi některé podstatné prvky, zejména původní výpovědi stěžovatele učiněné v postavení podezřelého a obviněného. Městský soud v Praze na základě tohoto hodnocení považoval za nesporné závěry obsažené ve dřívějších znaleckých posudcích opatřených orgány činnými v trestním řízení, které příčetnost stěžovatele nezpochybňovaly, a nepovažoval proto za potřebné v tomto směru dokazování doplňovat. S tímto způsobem hodnocení a závěry z něho plynoucími se následně ztotožnil i Vrchní soud v Praze. Ústavní soud v uvedených úvahách trestních soudů neshledává žádný logický rozpor, všechny závěry považuje za zcela dostatečně a racionálně zdůvodněné, a postup trestních soudů proto považuje za ústavně konformní. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele, které směřují proti údajným podstatným procesním vadám trestního řízení. Povinnost předsedy senátu vyzvat státního zástupce k přednesení obžaloby (§206 odst. 1 trestního řádu) se logicky týká výhradně počátku hlavního líčení. Obžalobou totiž státní zástupce vymezuje předmět hlavního líčení (co do osoby obžalovaného a stíhaného skutku) a realizuje obžalovací zásadu (§2 odst. 8 trestního řádu). Protože podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení je písemně podaná obžaloba (srov. §2 odst. 8, §180 odst. 1 trestního řádu), nemůže již státní zástupce ani v rámci přednesu obžaloby měnit ani doplňovat její obsah, zejména nemůže změnit osobu obžalovaného ani vymezení skutku, a jeho případné prohlášení o změně nebo doplnění obžaloby by bylo bez právních účinků (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2588). Tím spíše státní zástupce nemůže obsah obžaloby měnit ani v situaci, kdy se hlavní líčení koná znovu z důvodu zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem nadřízeným, a proto by opětovný přednes obžaloby (se kterou byl obžalovaný, jakož i další subjekty trestního řízení, seznámen již na samém počátku hlavního líčení) byl zcela neúčelný. Své tvrzení o tom, že v hlavním líčení konaném 3. 10. 2011 nebyl zastoupen obhájcem, byť se jednalo o případ nutné obhajoby, opírá stěžovatel především o to, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze rozhodla o konání hlavního líčení navzdory tomu, že jí stěžovatel na začátku tohoto hlavního líčení sdělil svůj záměr nahradit dosavadního obhájce obhájcem jiným. Dále poukazuje na skutečnost, že v rámci poučení obviněného předsedkyně senátu neodkázala výslovně na ustanovení §37 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud musí tuto námitku odmítnout. Stěžovatel na začátku hlavního líčení dne 3. 10. 2011 pouze oznámil svůj záměr, že dosavadního obhájce hodlá nahradit obhájcem jiným, avšak nového obhájce si doposud nezvolil. Navíc z ustanovení §37 odst. 2 trestního řádu vyplývá, že pokud změna obhájce není orgánu činnému v trestním řízení oznámena tak, aby nový obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonné lhůtě, je dosavadní obhájce povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy se dosavadní obhájce daného hlavního líčení účastnil, takže stěžovatel obhájcem zastoupen byl. Z hlediska poučení obviněného o jeho právech je přitom podružné, zda orgán činný v trestním řízení výslovně odkáže na příslušné zákonné ustanovení, podstatné je to, aby obviněnému byl srozumitelným způsobem sdělen obsah takového ustanovení. Z hlediska respektování práva stěžovatele na obhajobu navíc nelze přehlédnout, že - jak bylo uvedeno - po zrušení původního rozsudku usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 455/2014-56 se ve věci stěžovatele konalo nové hlavní líčení. Z protokolu o tomto novém hlavním líčení ze dne 9. 6. 2014 pak vyplývá, že Městský soud v Praze provedl veškeré dokazování znovu, vyslechl osobně i všechny znalce, na jejichž opakované přítomnosti v hlavním líčení obžalovaný trval, provedl i důkazy pořízené obhajobou, zejména vyslechl znalce, kteří na žádost obhajoby podali nový, od původního odlišný, znalecký posudek. Je tedy patrné, že i kdyby v původním hlavním líčení bylo právo stěžovatele na obhajobu zkráceno, byla by tato vada zhojena tím, že se hlavní líčení opakovalo. Obstát nemůže ani námitka stěžovatele, že mu na konci hlavního líčení předsedkyně senátu Městského soudu v Praze neudělila poslední slovo podle §217 trestního řádu. Z protokolu o hlavním líčení, které se konalo 13. 8. 2014, jasně vyplývá, že předsedkyně senátu po skončení závěrečných řečí vyzvala stěžovatele k "závěrečnému slovu". Nepřesné označení institutu posledního slova ze strany předsedkyně senátu nemělo vůbec žádný vliv na uplatnění tohoto prvku práva na obhajobu, neboť stěžovatel tímto dostal možnost osobně zapůsobit na soud předtím, než se soud odebere k závěrečné poradě, přičemž stěžovatel tohoto práva také skutečně využil a přednesl svůj závěrečný projev. Ústavní soud konečně nemůže akceptovat ani názor stěžovatele, že způsob, jakým předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vedla hlavní líčení, jakož i některé její výroky svědčí o jejím nepřátelském poměru ke stěžovateli a o zaujatosti, a že proto měla být vyloučena z projednávání věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (a taktéž judikatury Evropského soudu pro lidská práva) je třeba nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému (přísnějšímu) objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených ve větě prvé ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám nebo k projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného (resp. obžalovaného), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2670/09 - dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při rozhodování o podjatosti osob uvedených ve větě prvé ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo nebudou schopny nezávisle a nestranně rozhodnout (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4285/12; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Stěžovatel v průběhu trestního řízení vznesl vůči předsedkyni senátu Městského soudu v Praze námitku podjatosti. Na jejím podkladě Městský soud v Praze svým usnesením ze 4. 8. 2014 rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Veronika Čeplová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení pak zamítl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 10. 2014 sp. zn. 8 To 83/2014. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, který prezentoval ve zmíněném usnesení Vrchní soud v Praze, totiž že některé výroky předsedkyně senátu Městského soudu v Praze lze považovat za expresivní (a Ústavní soud dodává, že v některých případech i za nevhodné), avšak že nelze hovořit o hrubém či šikanózním chování vůči stěžovateli, které by svědčilo o averzi předsedkyně senátu vůči stěžovateli. Z uvedených výroků ani nelze dovozovat, že by se předsedkyně senátu již v průběhu hlavního líčení ztotožňovala s podanou obžalobou nebo že by ovlivňovala obsah výpovědí svědků či znalců. Nebyly tedy splněny důvody pro vyloučení této soudkyně z projednávání věci a její postup a rozhodování nezasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2015:4.US.1796.15.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1796/15
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) U 19/79 SbNU 617
Populární název K hodnocení důkazů a procesním postupům v trestním řízení
Datum rozhodnutí 24. 11. 2015
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 6. 2015
Datum zpřístupnění 17. 12. 2015
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Sládeček Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §30, §217, §89, §37 odst.2
  • 40/2009 Sb., §140
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
Věcný rejstřík trestný čin/vražda
dokazování
nepříčetnost
znalecký posudek
hlavní líčení
obhajoba
obhájce
soudce/podjatost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1796-15_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 90565
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-12-30