ECLI:CZ:US:2015:4.US.2489.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2489/15
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 10. listopadu 2015 sp. zn. IV. ÚS 2489/15 ve věci ústavní stížnosti Ing. Olgy Bugajové, zastoupené JUDr. Alexanderem Király, Ph.D., advokátem, se sídlem Ostrava-Poruba, L. Podéště 1883/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015 č. j. 2 Afs 34/2015-37, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o odmítnutí její správní žaloby proti nečinnosti správního orgánu.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení výroku I v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2015 č. j. 22 A 103/2014-21. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Ostravy (dále jen "magistrát") vydal dne 14. 4. 2014 pod č. j. SMO/142892/14/OFR/nyt platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil poplatek za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů ve výši 1 494 Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto platebnímu výměru dne 23. 5. 2014 blanketní odvolání. Dne 30. 7. 2014 vyzval magistrát stěžovatelku k odstranění vad podání. Poté, co stěžovatelka své odvolání doplnila, postoupil magistrát dne 1. 10. 2014 odvolání Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad"). Dne 12. 8. 2014 stěžovatelka podala u krajského úřadu "žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti v řízení o odvolání", ve které se domáhala opatření proti nečinnosti magistrátu v odvolacím řízení. Uvedla, že magistrát teprve po měsíci a půl zjistil, že její odvolání neobsahuje veškeré náležitosti a že tyto vady brání řádnému projednání věci. Krajský úřad neshledal tento podnět stěžovatelky důvodným a přípisem ze dne 8. 9. 2014 vyrozuměl stěžovatelku, že prodlení magistrátu s vyřizováním odvolání pominulo zasláním výzvy stěžovatelce k doplnění odvolání. Zároveň krajský úřad stěžovatelku vyzval k tomu, aby blíže specifikovala a předložila doklady o úhradě vyměřeného poplatku. Stěžovatelka dne 16. 9. 2014 podala žalobu na nečinnost krajského úřadu ke Krajskému soudu v Ostravě. Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2015 č. j. MSK 10743/2015 krajský úřad o odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 1. 2015 č. j. 22 A 103/2014-21 odmítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala, aby uložil krajskému úřadu rozhodnout v odvolacím řízení proti rozhodnutí vydanému magistrátem dne 14. 4. 2014, jako předčasnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala prostředky k ochraně proti nečinnosti. Konstatoval, že v daném případě byl ve správním řízení uplatněn prostředek proti nečinnosti podle správního řádu ve vztahu k jiné nečinnosti, než je nevydání rozhodnutí ve věci samé, a u jiného orgánu, než je žalovaný (krajský úřad). Stěžovatelka totiž podala pouze u krajského úřadu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti prvostupňového orgánu. Podle Krajského soudu v Ostravě ze spisu ani z tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by uplatnila prostředek proti nečinnosti spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci samé u samotného žalovaného - krajského úřadu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti jednak v zásadě opakuje námitky proti rozhodnutí krajského soudu, které již uplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem. Uvádí dále, že nesouhlasí jak se závěrem, tak s odůvodněním Nejvyššího správního soudu a zejména s provedením šetření a zajištěním potřebných podkladů. Polemizuje s interpretací příslušných ustanovení správního řádu Nejvyšším správním soudem ve vztahu k žalobě proti nečinnosti. Napadený rozsudek podle stěžovatelky představuje svévolnou aplikaci práva, které chybí jakékoli smysluplné opodstatnění, a klade na stěžovatelku nepřiměřené nároky - ověřovat po podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu, zda jej podala funkčně správnému orgánu, a fakticky tak nahrazovat povinnost správnímu orgánu stanovenou v §12 správního řádu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dále připomíná, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí je v daném případě napadáno, přísluší primární role při sjednocování judikatury v oblasti správního soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Podle přesvědčení Ústavního soudu právní názor Nejvyššího správního soudu koresponduje textu a smyslu aplikovaných předpisů, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení otázky vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Podrobně a s odkazy na svou judikaturu se věnoval výkladu ustanovení §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s.") ve vztahu k řízení o odvolání podle §113 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že žaloba proti nečinnosti připadá v úvahu pouze tehdy, je-li zákonem předpokládaným ukončením probíhajícího správního řízení vydání rozhodnutí či osvědčení. Bezvýsledné vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu podle §79 odst. 1 s. ř. s. je tudíž potřeba vykládat tak, že se jedná o prostředky, které musí směřovat k vydání rozhodnutí žalovaným (krajský úřad), nikoli proti jakékoli nečinnosti, která v průběhu odvolacího řízení nastane. V dané věci stěžovatelka neuplatnila prostředek proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci samé, tedy prostředek podřaditelný pod ochranu před nečinností podle §38 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Stěžovatelka se v podání ze dne 12. 8. 2014 domáhala opatření proti nečinnosti magistrátu pouze z důvodu, že podle jejího názoru pomalu vyřizuje náležitosti odvolání.
Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.